Příští rok v Jeruzalémě!

(Izrael na vlastní kůži)

Je neděle 2. dubna 2016, 13:27, před hotelem zastavuje náš bílý taxík. Nakládám bagáž do kufru auta, zatímco ze stanu u domku, kde včera probíhala svatba, vycházejí černé ženy v bílém. Jestli falašky nebo koptky? Nevím. Myslíme, že něco vidíme, ale vlastně nevíme. V Izraeli snad ještě více než kde jinde.

Janinka nasedá vedle řidiče, aby měla výhled. Vyjíždíme na ulici Tak Nevím, a pak už nevím. Jedeme kolem Mea Šearim, pak zabočujeme, jedeme, zabočujeme, a asi jsme zase u Mea Šearim z jiné strany, protože chodníky zaplavují muži v černých kabátech a černých kloboucích. Asi jedeme k dálnici číslo 1, nejkratšímu a nejrychlejšímu spojení k Tel Avivu. Usuzuji tak podle toho, že projíždíme kolem vysokého svahu, proměněného do strmých kamenných a zděných teras, který si pamatuju odpředminule. Anebo pletu odminule. Všude kolem se staví. Jeruzalém je množstvím oddělených kopečků celý boulovatý. Ten starý i ten nový. I ten, který ještě není, tedy krajina, do níž se město dále rozrůstá. Nízké terasové domky jsou střídány obrovitou betonovou terasou, na níž vyrůstají šestipatrové terasovité činžáky. A všude se nad krajinou vznášejí stavební jeřáby. Snímám poslední pohledy na Jeruzalém skrz zavřená okénka, snímky jsou poněkud rozostřené, některé až atmosférické, ale plním si tak svůj obrazový zápisníček. Pokouším se na zadním sedadle poradit se s kompasem, ale ten mě už jednou uprostřed plechové karoserie zklamal. Ale asi k jedničce nakonec nejedeme, na to až příliš dlouho podjíždíme různé mosty a přejíždíme jiné mosty.

Škoda. Chtěl jsem Janince ukázat onu cestu, ale hlavně kaňon, kterým vede. Jde o jakousi místní variantu pražského Prokopského údolí. Dno tohoto údolí je místy široké právě na silnici a nic jiného. Tudy vedla v roce 1948 životodárná cesta, kterou Židé dopravovali do obleženého Jeruzaléma potraviny, léky a další základní životní potřeby. Tedy ještě v době britského protektorátu, milé děti, kdy už Arabové praktikovali otevřenou válku proti zemi, která ještě nevznikla. Jeruzalém byl tehdy obležen za setrvalého nezájmu britských "ochránců" i mezinárodního společenství. Arabští teroristé dokonce vyhodili do vzduchu vodovod, kterým se z přímořské roviny čerpala do města voda. Jeruzalémské Židy tehdy zachránily od smrtí žízní biblické podzemní prameny, štoly a rybníky. Potraviny se pak vozily autobusy tímto asi tři kilometry dlouhým údolím. Protože po nich Arabové stříleli, byly boky autobusů vyztuženy ocelovými pláty, což je však omezovalo v rychlosti. Z vysokých svahů se pak těžké a pomalé autobusy dalo pohodlně střílet – a občas stačilo jen shodit lavinu kamenů. Vesničané nahoře na pláni, když slyšeli střelbu, popadli svoji flintu a běželi si taky zastřílet na Židy. Plochy na krajích silnice i mezi jízdními pruhy jsou dodnes posety vraky vypálených a rozstřílených aut.

No a pak Britové odešli, na nový stát Izrael se vrhly všechny okolní státy, i s posilami armád z dalších arabských zemí, jenže válku za nezávislost, území a život vyhrál Izrael. Ještě před jejím vypuknutím vyzvali agresoři místní arabské obyvatelstvo, aby opustilo místo budoucích vítězných bitev. Arabové si vzali jen klíče od domů ( věděli, že se jejich sousedé do domků nebudou vlamovat násilím?) – a už se nevrátili, zůstaly jim jen ty klíče, které dodnes ve svých rodinách plačky a nenávistně schraňují. Opuštěné vesnice byly posléze vyklučeny a místo nich teď roste les. Museli odsud odejít i ti, kteří snad nestříleli, a kteří nevyslyšeli výzev arabských bratrů. Hodně to připomíná osud odsunutých sudetských Němců. Až na jednu drobnost: Ti, kteří odešli do okolních zemí (aby z nich pak v utečeneckých táborech Arabové vyrobili nový národ "Palestinců"), dostali možnost, aby se vrátili domů. Zpátky do svých vesnic. Byli k tomu izraelskou vládou vyzýváni!!! (Což se úporně zamlčuje.) Většinou ale neposlechli, nechtěli žít pod židovskou vládou. Tedy vládou státu, který byl deklarován jako "židovský", ale který dodnes zabezpečuje demokratický a důstojný život desítkám národností a náboženství. Po určité době tato nabídka samozřejmě vypršela, a budoucí Palestinci zůstali žít na územích, okupovaných Jordánci (dnešní "Západní břeh") a Egypťany (Gaza). Tato území plánovaného palestinského státu byla cizími státy rovněž okupována za neuvěřitelného nezájmu světového společenství, které se vzbudilo, až když Izrael tato území – osvobodil!

Stíny ukazují na sever, nepojedeme tedy po Jedničce, ale po regionální "zelené" komunikaci 404 s parametry dálnice směrem k Ramalláhu, což je severní dnes už předměstí Jeruzaléma a fakticky hlavní město palestinské autonomie. Vjíždíme do novodobého kaňonu, který není tvořen přírodními svahy. Z obou stran dálnici obklopují vysoké zdi, místy ozdobené válcovitými strážními věžemi. Obranné zařízení proti místním obyvatelům, kteří věrni tradicím občas házeli na projíždějící auta kameny. Už nestřílejí, ale kámen, který prorazí čelní sklo v devadesátikilometrové rychlosti, dokáže udělat ještě větší škodu. Proto je také házení kameny po autech v Izraeli bráno jako teroristický útok. Ukazuje se, že jedinou lidskou ochranou proti nenávisti je oddělit sebe od těch, jejichž oficiální ideologií je vás vyvraždit, vysokou chráněnou zdí. Ano, samozřejmě, že obecně jsem proti "oddělujícím zdem", avšak jde o to, co se odděluje od čeho. A tady se odděluje smrt od života.

Odbočujeme vlevo k západu. Ploty zprůhledňují, místo betonu jen drát. Za nimi vidím tří až pětipatrové arabské domy, semtam minaret. Také tady se vypínají jeřáby, i zde se staví. A ne jen paneláky, ale i napapané vily arabských boháčů s docela slušnou, až neokonstruktivistickou architekturou, žádné "arabské baroko", jak to Jana nazvala při jednom z našich zdejších výletů.

V dohledu je další betonová zeď, která končí strážní věží, avšak nepokračuje dále. Divné. Ukazuju ji Janě, když vtom se se svou poznámkou do naší diskuse vmísí dosud mlčenlivý řidič: "Prison". Jo aha, vězení. Také důvod, proč zcela nezavrhovat zdi…

Před námi se kolmo přes jízdní dráhu natahuje střecha, pod ní se ke každému jízdnímu pruhu tulí krabicovité kukaně. Nikoli checkpoint, avšak budky, u nichž se vybírá mýtné. Anebo automaticky vyfotí značka vašeho auta, a strhnout vám to rovnou z účtu, takže se nezdržujeme. Vjíždíme na několikakilometrový placený úsek dálnice (červená "major road") číslo 45. Na západě se kvůli virválu o okupaci "Západního břehu" už asi prodlužovat nebude – a na východě ze stejného důvodu už asi taky ne (ledaže by si ji postavili palestinští Arabové sami, což zjevně nehrozí). Jedeme kamenitou krajinou, poházenou zelenými keři, ze které občas vyrůstají stromy a jinde arabské domy. Klasická kamenitá poušť bez hájů, polí a olivových sadů. Po dalších osmi minutách dorážíme k výjezdnímu checpointu. Za ním se krajina výrazně mění. Objevují se zde lesy, mezi nimi louky. Ony se zde nějak samy od sebe "neobjevily", jak už jsem psal, jejich existence je dána desetiletími péče izraelského národa.Po osmi minutách přijíždíme k dalšímu checkpointu. Dale k západu pokračujeme po zelené silnici č. 443. Ve své knížce Mír v Izraeli jsem o této komunikaci napsal:

»Řekl bych, že tak 70 % problémů palestinských Arabů je zaviněno nečinností, neschopností a korupcí jejich samosprávy, 25 % pak teroristickou činností palestinských Arabů, a z toho plynoucí ochrany izraelského obyvatelstva. Zbylých 5 % jsou pak záležitosti, které by se jim ze strany izraelského státu díti neměly. Do těch pěti procent zahrnuji dřívější zákaz používat rychlostní silnici 443 palestinskými Araby. Ten zákaz uplatnila izraelská armáda v roce 2002 poté, co zde proběhlo několik smrtelných teroristických útoků. No, a ten zákaz postihl vinné i nevinné (Nepatří tenhle případ náhodou do oněch 25 %?) Místo aby do Ramalláhu, centra palestinské samosprávy, cestovali místní obyvatelé 15 minut, prodloužila se jim pouť na hodinu. Proto se několik palestinských rodin obrátilo na izraelský soud. Těch rodin, které dříve hospodařily na pozemcích, po kterých ta silnice vede. Nu a Nejvyšší soud jim dal za pravdu: Armáda dle něj nemá právo vyčlenit silnici pro výhradně izraelský provoz. Izraelské obranné síly zabezpečily onu silnici jinak: Na silnicích z palestinských osad vystavěly checkpointy. To zase urazilo některé Palestince (ne všechny), takže ti uražení raději do Ramalláhu jezdí tu hodinu, ale výhradně po samosprávných územích.«

Už jsme klesli z osmiset jeruzalémských metrů nad Středozemním mořem na vrstevnici 400 metrů, a klesáme dále k pobřežní planině. Zaléhá mi v uších, špatně slyším, kýchám. Rýma se přestěhovala od Janinky ke mě. Možná ještě rýma z klimatizace v letadle…

Klesání končí, i lesy, objevují se pole. Krajině však vévodí dopravní stavby. Vpravo se klene most vysokorychlostní železnice Tel Aviv - Modi'in, která už dlouho měla vést touto severní cestou údolím Ajalon až do Jeruzaléma. Čemuž zatím úspěšně brání bojkot ze strany Evropy – protože by vedla "Západním okupovaným břehem". Že by železnicí mohli cestovat i obyvatelé onoho "Břehu", europané netuší. Ostatně stejný bojkot postihl i firmy, které se odvážily té drzosti, že vybudovaly v Jeruzalémě trať "lehkého vlaku" (městské tramvaje), jediného dopravního prostředku, kde se běžně setkávají obyvatelé "obou Jeruzalémů" (a občas ti východní zabodávají ty západní, nejlépe těhotné ženy a staré lidi, případně i ďaurské turisty, naposledy na tento velikonoční Velký pátek).

Kdyby ta trať už stála, mohli jsme jet na letiště vlakem. Ostatně to bychom mohli i teď, ale museli bychom se nejdříve dopravit na jeruzalémské nádraží poblíž biblické ZOO, a po hodině a půl přestoupit v Tel Avivu, přičemž tu je jasné nebezpečí, že bychom zabloudili a jeli opačným směrem. Stálo by nás to jen 23 šekelíků, ale i značné nervy a riziko, že nám uletí letadlo. Takhle si sedíme v taxíku, jehož řidič obratně odbočuje na mezi- a úrovňových křižovatkách. Na jedné z těch úrovňových stojíme na červené v několika pruzích. Vedle nás také bílá taxikářská oktávka. Řidiči spouští okénka a než padne žlutá, vyměňují si hlasité monology. Podle řeči se zdá, že náš řidič je Arab, možná Drúz, možná beduín. Izraelský Arab. Ten, který nemusí žít za zdí. Ten, který své cestující nezabíjí, protože jede slušně a dle předpisů.

Taxík včas odbočí z čtyřistatřiačtyřicítky, neodbočí na čtyřistačtyřiačtyřicítku, podjede pod ní, podjede pd šestkou – a už je na jedničce. Alespoň na chvíli, než po přejetí čtyřicítky správně odbočí na pevnost Ben Gurion. Vlastně na letiště, ale chráněné letiště. Přejedeme téměř suché vyschlé koryto potoka, které působí (a nejspíš i funguje) trochu jako dávné vodní příkopy, a už přijíždíme k moderním hradbám, tedy plotu. "Barrier ahead" varuje bílý nápis na zelené dopravní ceduli. Výstraha ani není nutná, fronta aut mluví jasně. Přesněji tři fronty, protože ke zdejšímu checkpointu míří hned tři pruhy. Ještě přesněji čtyři fronty, protože vlevo za plnou čárou nás předjíždí v pruhu, vyhraženém pro protisměr, další auta. Taxík by měl mít, jak si myslím, vyhrazen pravý pruh, podobně jako autobusy, a měl by mít přednost, ne? Jenže taxíky se tlačí na všech čtyřech frontách. Ten náš se probojuje ze třetí do první, načež s velkou míroch chucpe zpátky do druhé. Ušetřili jsme možná tři minuty. Tohle bych si s půjčeným autem nedovolil! Zpětně si blahopřeju, že jsme svého chevroletka vrátili už v břiše Mamilly.

Bezpečačka v neprůstřelné vestě prohodí pár sloz se svým evidentně dobře známým taxikářem, načež jsme vpuštěni do pevnosti. Kdyby takováto opatření byla zavedena na evropských letištích, nemuselo dojít k masakru na bruselském Zaventem. Všichni evropští bezpečáci strašně důležitě kontrolují uvnitř letištních budov, zda si nevezete pinzetu nebo pastu na zuby v balení 120 miligramů, či více než jednu zápalku na osobu – a zatím se venku štosují "měkké cíle".

Vlastně je to teprve jedenáct dnů, které uplynuly od demonstrace islámského násilí v Bruselu, ve stejný den, kdy jsme odlétali z Havla letiště v Ruzyni . Zdá se, že i na zdejším letišti došlo k dalším bezpečnostním protiopatřením. Je možné, že mezi ně patří i to, že k odletu se máme dostavit k terminálu číslo 1, který je využíván pro vnitrostátní lety, a ne k mezinárodní trojce, jako zatím vždy.

"Opravdu k terminálu jedna?" ptá se nás kontrolně řidič, ačkoliv jsme mu tu informaci sdělili už v Jeruzalémě. Opravdu k jedničce. Takže k jedničce. Vyložíme se, poděkujeme a zapravíme domluvených 300 šekelů. Je 14:30 izraelského letního času. Cesta trvala hodinu a tři minuty. Máme půlhodinovou rezervu. Naložím bagáž na vozík a vcházíme do pro mne nečekaných prostor. Nečekané také je, že nás tady nikdo neobtěžuje nějakými zvláštními prohlídkami. Tak ano, musím odpovědět na mnohé očekávané otázky (balili jste si zavazadlo sami?, přijali jste balík od někoho jiného?), palubní zavazadla prolezou skenovacím tunelem, procházíme pípací branou. (Nepískám – včas jsem si sundal pásek. Jana píská, samozřejmě, pásek si nesundala…) Ale zavazadlo podpalubní mizí do logistického procesu, z něhož na konci, tedy v Praze u vydávacího karuselu, opět vypadne. Pověstné zdržovačky se nekonají, však také se už objevují oficiální informace El-Al, že stačí nastoupit k odbavení dvě a půl hodiny před odletem. Jenže my jsme odbaveni neuvěřitelně rychle, za pouhou půlhodinu. V roce 2006 jsem napočítal celkem devět kontrol různého druhu, a trvaly dvě hodiny, tentokrát je to značně jednodušší. (Možná jsem už cizinec s nebezpečím 1 na pětibodové stupnici?)

Kufry odevzdány, u okýnka letecké společnosti jsme odbaveni, směřujeme dle šipek ke gate. Jenže žádný gate jsme nenašli. Jen čekárnu, ze které vedou dveře přímo na letištní polochu. Zamčené dveře. Vyčkáváme budoucích událostí, zatím se rozhlížím po pusté letištní ploše. Nejsme tu sami, a máme čas, takže nepropadám panice. Po deseti minutách přijíždí dva nízké letištní autobusy. Dveře na plochu se otevírají, sestupujeme po schodišti na plac a zase vystupujeme do busu. A vyjíždíme. Kolem letadel místní společnosti Arkia, která odtud létají po celém Izraeli (odtud můžete letět nejdále do Ejlatu). Kolem tanků s palivem, zapuštěných do země. Kolem otevřených přístřešků s technickým vybavením. Míjíme mohutnou betonovou zeď, hradby, chránící letiště od pěších teroristů. Před raketovými útoky z Gazy i odjinud je letiště chráněno systémem Železná kopule, který nevidíme. Vidíme různé věže i věžičky, konečně si mohu slušně a zblízka sejmout novou věž letového řízení, připomínající štíhlou chladicí věž elektrárny. Po asi sedmi minutách vystupujeme u terminálu číslo 3.

Konečně mi to docvakne: Kdyby se přes předletištní kontrolu dostala nějaká bomba až na terminál, pak by její možná exploze ohrozila jen místní lety, nikoli důležité mezinárodní. Důležité – protože Izraelci mohou za hranice cestovat prakticky jen odtud.


Lehce projdeme přes pasovou kontrolu, protože tentokrát jsem si důležitý namodralý papírek s nápisy jako "Stay Permit", "Border Control" či "Keep attached to your travel document until exit from Israel" (tříměsíční turistické vízum, které je vám při příletu zdarma vystaveno) pečlivě připravil do pasu. Po překonání této bariéry nejdeme známou trasou, avšak stoupáme po stejné cestě, jakou jsme sem při příletu klesali. Hnedle jsme v kruhové čekací hale, odkud se nám otevírají vstupy do tří gates (A, B, C). Je půl čtvrté, letadlo letí až 17:55, boarding bude tak o půlhodinu dříve. Máme najednou dvě hodiny času!

Alespoň jsme si našli stolek k sezení hned u báječné středové fontány, která svými výtrysky nekropí okolí. Fontánka stříká proměnlivě, občas purpurově, občas vůbec ne. Jak den postupuje, začíná jí prosvítat šikmé odpolední slunce. Mrzí mě, že nemohu Janince ukázat padající vodu, která se do kruhového bazénu fontány snášívávala dříve z okraje střešní skleněné kopule. Hlavně pro přilétající turisty avizovala, že tato pouštní země je dbalá toho, aby v pravý čas a na pravém místě vytryskla ze skály voda. Asi tudy zatékala i dešťovka, takže umělý dešťopád je zcela zatemován, a tady už nezmoknete.

Je čas se poněkud zasytiti, neboť předraženou nabídku v zdánlivě levném letadle nehodláme akceptovat. Máme k tomu účelu zásoby pořízené na Jafské třídě v Jeruzalémě. Avšak alespoň akceptujeme místní předraženou nápojovou nabídku. Stoupnu si do příslušné fronty u stánku firmy ilan's house of coffe. Rukama nohama ukážu, co chci. Už nemám šekely, nechci utrácet dolary (za silně nevhodný kurz 4 místo 3,8 za šekel), naštěstí mám kreditní kartu. Za čaj s mlékem dám 14 NIS, za kafe 18. Ještě dražší než v Praze. Koláčky, které jsme koupili v jeruzalémě za 15 tady stojí 25. Avšak bez DPH, aneb VAT.  

Vracím se s nápoji. Popíjení a rozhlížení je příjemné. Janinka pak vyráží obhlédnout místní krámy s nadějnými názvy jako Diesel či Lacoste, já si otevírám zápisník, do nějž si zapisuju poslední poznámky. Popsal jsem už všechny čtverečkované stránky, zbývá už jen několik posledních bílých. Zatímco jsem v Izraeli ztracené nohavice, foťák i tenhle zápisníček nakonec vždy našel či mi byly vráceny, tentokrát nechávám na stolku svou propisku. Někam se mi ukryla. Není divu, měl jsem ji ještě od organizace Hidden Child, jejíž členkou byla má milá žena Ivanka.

Janinka se vrací už po půlhodince. (Naštěstí jsem ji tady neztratil, i když i to se mi v Izraeli několikrát stalo, i když jen na minutu, když se zapomněla u nějakého krámu.) Nemají tady nic jiného než v Praze, jen dražší. Jedině snad prádlo firmy Jack Kuba doma nesežene.

Čas uplynul, naloďujeme se. Pilot se jmenuje Vogel, což zní nadějně. První pohyb zaznamenávám v 17:49. Zastavujeme. V 17:54 začínáme pojíždět. Pojíždění nepřestává, mění se bez zastavení v rozjezd. Hup, a už rychle stoupáme vstříc zapadajícímu slunci. Jak je patrno, když vystoupáme z mlžných mraků. Na moři se otevírá zlatá stezka, jak na konci amerického filmu.

Letí s námi výprava pravděpodobně ragbistů, podle jejich vysokých postav a svalnatých nohou, které vykukují z trenýrkových kraťasů a končí v kristuskách naboso. Musí se na sedadlo nějak vejít, raději však korzují v uličce. Klimatizace je nastavena na pro ně příjemných 20 stupnů. Paní vedle mne si luští sudoku, tedy hebrejské sudoku. To bych možná zvládl i já. Opět mi rýmově zaléhají uši. Nezchvátilo mě koupání v Kineretu při 22 stupních ani koupání ve Středozemním moři při 18 (voda asi 16), avšak – průvan z koupelny při jednom našem ubytování. Tlumené zvuky z okolí působí poněkud odcizeně.

Ptal se mne ten pan kontrolor na letišti Václava Havla, když jsme odlétali, jestli zase napíšu o téhle cestě knihu. Vlastně jsem napsal, má 63 kapitol, a právě jste ji dočetli. Avšak nebudu ji vydávat knižně. Nevyráběl jsem tyto své texty s myšlenkou vydat je jako knihu. A nehodlám do ní vkládat své vlastní prostředky. Inu, přiznávám, podílel jsem se asi polovinou potřebné částky na tom, aby kniha Mír v Izraeli mohla mít barevné fotky. Což už nehodlám činiti – zejména proto, že vydavatel dlouhodobě otálí s vyplácením honorářů. Avšak pokud by někoho mé texty nadchly natolik, že by byl ochotný věnovat příslušný peníz, nebudu se cukat, i když by to byla zase ohromná práce dát těm mým rozevlátým textům pevnější formu.

Loňská návštěva Izrale na vlastní kůži byla jiná, než když jsem se vezl s cestovkou. Ono je vždycky všechno jinak, mudruju. Vlastně – jindy je něco jinak…

Na skle okénka letadla se objevují střepinky bílé námrazy. Psal jsem zpočátku do záhlaví tohoto písání poznatek z mé teorie, vlastně praxe her:

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."

Ale ono je to tak, že většinu her prohrajete, i když žádnou chybu neuděláte. Výlet do Izraele jsme si udělali mezi třetí a čtvrtou Janinou chemoterapií. Ta čtvrtá se nakonec nepovedla. Naštěstí před loňskými Vánocemi, když už mou neregistrovanou partnerku poslali domů umřít, se z nebe snesla pátá chemoterapie. Zahraniční studie, takže na tu nemusí zdravotní pojišťovna dávat peníze. Svinstva v krvi stále mírně klesají, i když stále mírně žerou kosti, avšak krvinka posiluje! Možná se ještě do Izraele vrátíme. Abych ukázal Janince jih, poušť Negev, kráter Machteš Ramon, Šalamounovy sloupy, Ejlat a Masadu. A samozřejmě znovu Jeruzalém.

Takže – příští rok v Jeruzalémě!

Anebo ještě letos…

Prožito v Izraeli v neděli 2. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 18. dubna 2017

*
Foto © Jan Kovanic, dneska Jana vůbec nefotila.

(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
*

Minulý příspěvek: Loučení s Jeruzalémem
Předminulý příspěvek: Cesta za vůní pomerančových květů

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
***


Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Kompletní fotogalerie (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz