(Přežít Izrael)
Minule jsme s Janinkou brouzdali po dunách kolem citadely Ashdodu. Málem bych jel rovnou k další atrakci, asi 4 km vzdáleným jezírkům u Nitcanu, avšak Jana mi už napotřetí připomněla, že sem jedeme hlavně kvůli tomu mostu. Jakýmu mostu, porád? Jo k tomu mostu Gešer ad Halom! Tak dobře.
Jana sedá zase k volantu, já budím navigaci. Nikoli klasickou. Přesněji mapu s džípíeskou, kde modrý bod ukazuje, kde jsme, a modrá cestička nám ukazuje, kam se chceme dostat. Nejdříve cestičku nesleduji, projedeme se alejí vzrostlých palem podívat se jen kousek k nejjižnějšímu bloku sídlištních domů. Nalézá se tam jedna novodobá památka: Uprostřed ohromného kruhového objezdu obrovité modro-žluto-bílé plastické oko, jehož vršek jsme zahlédli nedávno i z dun. Není divu, že zahlédli; když se k tomu dílu přibližujeme, odhaduji podle blízkých věžáků, že je vysoké asi sedm pater. Nejkrásnější je v noci, když je zevnitř osvětleno měnícími se barvami, jak jsem viděl na webu. Do noci však čekat nehodláme. Takhle ve dne to vypadá velmi, velmi, no až odpudivě.
Tak jsme tady, jsme tady! K modrému nebi směřuje asi deset metrů vysoký pylon, postavený na mírně se svažující základně, která se rozkládá na kamenném náměstíčku asi deset na patnáct metrů. Kolem toho zelený trávníček, chráněný plůtkem. Připadá mi to jaksi neizraelské. V Evropě byly podobné čtyřstěnné obelisky, zakončené nahoře malou pyramidkou, oblíbené zejména v 19. století, a odkazovaly se k egyptské historii. Vlastně i ta základna má tvar zikuratu nebo spodku pyramidy. A na mramorovém obelisku je ve výšce vyvedeno jakési slunce se sedmi paprsky, které směřují dolů a jsou zakončeny jakýmisi hieroglyfy.
?
Cedulka v hebrejštině a angličtině nás upozorňuje, abychom zachovávali pietu. Nacházíme se u pomníku padlých egyptských vojáků z doby války za nezávislost. Izraelské války za nezávislost.
???
na Jeruzalém táhl britský generál Allenby,
egyptský vládce Mehmet Alí, když obsazoval Palestinu,
od Akka utíkal francouzský císař Napoleon,
pokud by to bylo minus 1468, pak Egypťané táhli na Meggido, aby dobyli Kanaán,
pokud by to bylo minus 1174, pak se jedná o výboj egyptského faraona Ramsese III,
ale 924 to fakt nevím, ani před ani po začátku našeho letopočtu.
Už začínám být poněkud nervózní, jestli nějaký most konečně najdeme. Zatím jsme se dostali k pomerančové plantáži a sláva!, tady jeden most je. Můstek přes ono vyschlé korýtko, na nějž se nedá vjet, protože jest zahrazen balvanem. Deska na kameni vysvětluje v hebrejštině a arabštině význam místa. Na mostku je vydlážděna kompasová růžice, opět nečitelná. Ale to není ten správný mostek, je z něj ale vidět hladina nedalekého onačejšího toku. A už přicházíme na to pravé místo, na kterém se vyskytuje asi pět metrů vysoký a tři metry široký betonový válec, posazený na kamenné podezdívce. Hebrejský text opět nepřečtu, hodil by se poučený průvodce. K rezavým dveřím nevedou schody, nad nimi se nacházejí úzké a široké střílny. Vypadá to jako nádrž na vodu. Dobře vyzbrojená nádrž, která chránila přechod řeky na jižní straně.
Naproti tomuto objektu se nachází pamětní zeď, na níž je na reliéfu místní krajiny přehledně vyobrazeno, jak bitva o most probíhala. Bohužel jsou popisky opět pouze v hebrejštině. Na okraji je hebrejsky psaná tabulka, ze které rozumím jen to, že zeď byla postavena péčí neznámých sponzorů v roce 2009. Na malinkém obrázku je na ní vyobrazeno, jak to tady v tom osmačtyřicátém vypadalo – z každé z obou střílen pevnůstky trčí čtveřice hrozivě se tvářících laufů. A teď se půjdeme podívat na ten pravý most přes říčku Lachiš. Sestupujeme po amfiteátrových schodech na cestičku kolem řečiště, pak pomohu Janince až na jeho dno, vydlážděné velkými plochými kameny. Je suché, vodu, kterou jsme nahoře viděli, zadržuje o něco výše malý jízek. Před námi jsou celkem čtyři mosty, avšak jen jeden je památeční.
Teprve pak je tu TEN most. Tři lomené oblouky ze světlého kamene přecházejí přes koryto. Ze světlého kamene? Ano, protože zde je sice TOTO místo, ale původní most byl ve válce samozřejmě zničen. Posléze byl obnoven, a podle české wiki dnes po něm vede nová dálnice číslo 4. Čtyřproudová. Jak by napovídala příhradová konstrukce, přečuhující přes obrys mostu. Ta však patří až k dalšímu mostu. Tento, ten "pravý", byl po výstavbě dálnice znovu zrušen. A posléze znovu postaven ve své třetí verzi jako památník. Na tento most by se však čtyři pruhy nevešly. Podcházíme ho, abychom si ho prohlédli z druhé strany. Je "dvouproudový", prostě jako normální most jako pro normální silnici. Ten dálniční je o kousek dál. K němu už nesměřujeme, jenom si ho objektivem přitáhnu, abych sejmul pohled na čtvrtý most, který se za ním skrývá. Spíše jen lávka pro pěší a cyklisty.
Jak už jsem psal dříve – jsme v dopravním koridoru, který doplňuje ještě linie vysokého napětí, která znehodnocuje většinu snímků z tohoto historického místa. Ano, táhli tudy všichni výšeuvedení i výšeneuvedení, tudy, asi čtyři až pět kilometrů od pobřeží. Tak daleko proto, aby se vyhnuli vlnám dun a mohli pokračovat pěkně po rovince. Egypťané to tu měli prošlapané a proježděné už pár tisíc let. Takže by to pro ně neměl být problém ani v tom roce 1948.
14. května toho roku přednesl na zvláštím zasedání Ústavodárného shromáždění v sále telavivského muzea David Ben Gurion návrh deklarace nezávislosti. V pátek odpoledne, těsně před začátkem šabatu. Návrh byl vzápětí přijat jednomyslně. O půlnoci, v okamžik, kdy končil britský mandát nad Palestinou, vznikl Stát Izrael. V první vteřině 15. května, tedy o šabatu, vstoupila vojska všech arabských sousedů na jeho "mezinárodně uznané" území. A nejen sousedů. Od severu postupovala sjednocená libanonsko-syrská armáda, z východu armáda (Za)Jordánska, podporovaná silným íráckým expedičním sborem a symbolickou jemenskou jednotkou. V tomto směru začala válka na Allenbyho mostě přes Jordán přesně o půlnoci. Jako první vystřelil ze své pistole zajordánský král Abdalláh. Z jihu útočili Egypťané s dílčí účastí Saúdské Artábie. Egypťané nastoupili se dvěma pěšími brigádami (10 tisíc mužů), které podporoval tankový prapor britských tanků typu Crusader (aneb Křižák!), oddíl dělostřelectva, tři letky stíhačů a jedna letka bombardérů. První brigáda se vydala dobýt Jeruzalém, druhá se ze Sinaje vyhrnula přes Gazu směrem na Tel Aviv. Telavivská brigáda překročila hranice u Rafáhu. Zatím jen se dvěma prapory, tanky a dělostřelectvem zaútočila na tamní kibuc – který první útok odrazil pomocí letitých opakovaček a Molotovovými koktejly. Egypťané si mysleli, že 11 židovských kibuců na území Gazy pro ně nebude problém. Ale byl. Úpornou obranu svedly zejména kibucy Nirim a Darom. To umožnilo kibucníkům v Jad Mordechaj, tři kilometry od severních hranic Gazy, vykopat zákopy – a odsunout děti do zázemí. A ženy. Většina žen však zůstala bránit svůj dům, svůj kibuc, svou vlast.
Nakonec Egypťané Darom obešli, aby se nezdržovali vosou v kožiše, a zamířili přímo na sever. Časně ráno 19. května zaútočily egyptské síly na Jad Mordechaj. Bombardovaly ho z dopravních Dakot, ostřelovaly z děl. Jediný betonový bunkr na jižním okraji vesnice zadržel tři útoky pěšáků. Načež nastoupily tanky... Vesnice byla obklíčena. Ze 120 obránců padla první den celá třetina. Nakonec nepomohl ani omezený kontingent Palmachu, který se dovnitř přes obklíčení v noci dostal. Proč omezený? Bojovalo se totiž na všech stranách a posily nebylo odkud brát. Syřané postupovali s tanky kolem jezera Kineret, až se dostali jen 15 km od pobřeží Středozemního moře, Jeruzalém byl obklíčen Arabskou legií. Jad Mordechaj padl až po pěti dnech, až potom, co obráncům došly náboje. A životy. 23. května se Egypťané vydali znovu na sever. Těch devět dnů, které kibucníci zaměstnávali obrovitou armádu jižního souseda posloužilo k tomu, aby se na Egypťany u pětadvacet kilometrů vzdáleného Ashdodu připravila Giv'atská brigáda Hagany (izraelské síly obrany (IDF) byly ustanoveny až 28. května). K té přípravě patřilo i vyhození mostu u Ashdodu na silnici číslo 4.
Vylezeme po schodišti, jehož zábradlí je lemováno vzrostlými papyry až na úroveň dávné biblické silnice. Dodnes slouží pro místní dopravu, totiž – mohla by sloužit, pokud by se na ni někdo dostal. Most je širší než komunikace, která ho překračuje. Úzká jednoproudá vozovka je nejspíše někde "ošetřena" patřičnými kameny, aby se sem nikdo nezvaný nedostal. Avšak cyklisté a motocyklisté ji mohou používat. Motocyklisté určitě – jak o tom svědčí černé stopy pneumatik, jak si tady na hladkém mramorovém povrchu nějaké motoristické hovado zkoušelo smyky.
"Jen pocaď!"
Znovu scházíme na dno dnes suchého koryta, kudy se valí voda jen během jarního dešťového období. U válcovité pevnůstky opět procházíme kolem památeční zdi s památeční mapou. Vracíme se přes můstek nad suchým korýtkem vedlejšího přítoku, kolem piknikových míst až skoro k egyptskému památníku. Sedáme si na lavičku pod rozložitý strom typu olše, rozkládáme své výletní zásoby a obědváme. Je čas spočinout, je čas přemýšlet o tom, co jsme dnes viděli, i o tom, co jsem kdy o tomto místě slyšel a četl. O připomínaném – i o nepřipomínaném.
Spousty pomníčků a připomínek jsme zde viděli. Nebyla však zmíněna jedna událost (nebo jsem si nevšiml, že by byla zmíněna), která měla v bitvě o most Ad Halom rozhodující efekt. 29. května 1948, pět dnů po pádu Jad Mordechaj, byly síly Giv'atské brigády už prakticky vyčerpány. Ztráty při zoufalých ústupových bojích byly obrovské. Veliteli Šimonovi Avidatovi zůstalo jen 250 bojeschopných vojáků! Proti pěti tisícům pěšáků a minimálně 15 tankům. Zastavit další postup egyptských sil se jevilo pouze jako "teoretická záležitost". Zejména proto, že si Egypťané v náhradu za zničený kamenný most dotáhli britský pontonový most Bailey. Ten den navečer však na egyptskou kolonu zaútočila 101. peruť izraelského letectva.
"101. peruť" byla vlastně první, a zatím jediná peruť stíhaček. Tedy vojenských letadel. Lehoučké pipery svrhávaly na Araby jen podomácku dělané bomby, na obrněnou kolonu si troufnout nemohly, létaly jen v době kolem východu či západu, aby je z oblohy nesmetly egyptské spifiry.
Poslední Avie 199 (drak z německých Messerschmitt Bf 109G osazený motorem Jumo 211, který Němci vyvinuli pro bombardéry) z první dodávky čtyř letadel byla dána dohromady 28. května. Piloti je po montáži ani nezkoušeli, aby Egypťané neviděli, že mají také nějaké stíhačky a nemohli se na ně připravit.
"Vycvičení piloti?" Každý měl za sebou jen 7-9 letových hodin na těžko ovladatelné Avii-Mezku, naštěstí měli za sebou válečné zkušenosti v RAF.
Mezek v muzeu Izraelských leteckých sil, Hacerim |
Při tomto útoku havarovalo (bylo sestřeleno?, technická závada nevyzkoušeného stroje?) jedno letadlo, při přistání to jeden pilot ještě narval do hangáru, k němuž ho nesl masivní točivý moment předimenzovaného motoru. Tohoto prvního útoku se zúčastnil i Ezer Weizman (jedno n), synovec tehdejšího prezidenta Chajima Weizmanna (dvě n), který svou vojenskou leteckou kariéru dotáhl až na funkci velitele Izraelského vojenského letectva. V roce 1967 byl velitelem operací Generálního štábu, a i díky němu Izrael zvítězil v šestidenní válce. Nakonec se dal na politiku a posléze se stal dalším prezidentem Izraele.
Izraelské vojenské letectvo přišlo při této první akci vlastně o celou polovičku své kapacity. Egypťané své ztráty nikdy nezveřejnili. Avšak jednu ztrátu, totiž ztrátu startegické iniciativy nešlo přehlédnout. "Oni mají letadla, skutečná letadla s opravdovou výzbrojí?" ptali se sami sebe taktici na zemi, přemítali stratégové v Káhiře. Postup kolony se zastavil – co kdyby na ně měli Židé další rafinované zbraně?! No a než se doptali a dopřemýšleli byla 11. června uzavřena dohoda na čtyřtýdenní přerušení bojů. Během této doby teprve vlastně vykrystalizovala samotná izraelská armáda s jednotným velením. A během této doby obdržela čerstvá IDF zbrojní dodávky nejen už pouze z Československa. A tak se Egypťané tentokráte dostali jen Až sem!
Tak takový je to most, Janinko.
Daly by se o tomto mostu napsat romány, a taky se napsaly. (Z jednoho z nich, z knihy Mosty do Tel Avivu od Jiřího Šulce, jsem – mimo jiné – také čerpal.) Doufám, že se najde nějaký osvícený český sponzor, který umožní, aby byla tato kapitola československé pomoci židovskému státu na tomto místě plném jiných památníků také připomenuta.
A teď se konečně můžeme vydat k dunovým jezírkům a na koupání v moři. Ale o tom až příště.
Prožito v Ahsdodu v úterý 24. dubna 2017, psáno na Lužinách v pondělí 12. a v úterý 13. června 2017
***
Foto © Jan Kovanic
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.