Minule jsme s Janinkou brouzdali po dunách kolem citadely Ashdodu. Málem bych jel rovnou k další atrakci, asi 4 km vzdáleným jezírkům u Nitcanu, avšak Jana mi už napotřetí připomněla, že sem jedeme hlavně kvůli tomu mostu. Jakýmu mostu, porád? Jo k tomu mostu Gešer ad Halom! Tak dobře.
Jana sedá zase k volantu, já budím navigaci. Nikoli klasickou. Přesněji mapu s džípíeskou, kde modrý bod ukazuje, kde jsme, a modrá cestička nám ukazuje, kam se chceme dostat. Nejdříve cestičku nesleduji, projedeme se alejí vzrostlých palem podívat se jen kousek k nejjižnějšímu bloku sídlištních domů. Nalézá se tam jedna novodobá památka: Uprostřed ohromného kruhového objezdu obrovité modro-žluto-bílé plastické oko, jehož vršek jsme zahlédli nedávno i z dun. Není divu, že zahlédli; když se k tomu dílu přibližujeme, odhaduji podle blízkých věžáků, že je vysoké asi sedm pater. Nejkrásnější je v noci, když je zevnitř osvětleno měnícími se barvami, jak jsem viděl na webu. Do noci však čekat nehodláme. Takhle ve dne to vypadá velmi, velmi, no až odpudivě.
Obkroužíme kruhák a vracíme se na modrou navigační cestičku. Ta nás vyvede na výjezdní komunikaci, hlavní ulici, která napojuje Ashdod na dálnici číslo 4. Na poslední křižovatce před mimoúrovňovým výjezdem na dálnici musíme odbočit vlevo, most je až téměř u dálnice. Přesněji – nová čtyřka byla postavena nedaleko toho mostu. Který se nachází na linii, po které pochodovali Peršané i Římané, Alexander Veliký i Egypťani. Egypťani v době faraónů i v době arabských socialistických režimů. Ti poslední nedoputovali, a my málem taky ne. Na té poslední křižovatce se totiž nedá odbočit vlevo! Izraelská klasika. Takže vedu Janinku vpravo, na nejbližším kruháku u benzinové pumpy (tak takhle se zajišťují kšefty!) otáčíme, a pak už nás křižovatka pustí rovně dále. Koukám ven i na barevný displej s očima téměř na stopkách, abychom neminuli správnou odbočku, pamětihodnost není totiž nijak vyznačena. Tady vpravo ne, to je nějaký autobazar nebo opravna vraků. Tady, ano tady. Obrovité parkoviště vpravo je zcela prázdné, my míříme vlevo na betonovou plochu, kde mezi ostatními zaparkovanými vozy hledáme pro své téměř luxusní bílé auto stín pod blahovičníky.
?
Cedulka v hebrejštině a angličtině nás upozorňuje, abychom zachovávali pietu. Nacházíme se u pomníku padlých egyptských vojáků z doby války za nezávislost. Izraelské války za nezávislost.
???
V roce 1948 šlo Izraeli o kejhák, a tady bylo jedno z klíčových míst, které, kdyby neubránil, tak by zanikl jen týdny po svém vzniku. A Izrael zde dovolil výstavbu tohoto památníku svému dávnému nepříteli. Připadá mi to poněkud nezvyklé. Jako kdybychom na Vítkově měli vedle mauzolea a kousek za Žižkou památník německým vojákům, kteří padli v době Českého povstání v roce 1945… A nezvyklé je, že i na území dnes egyptské Sinaje se nachází nejméně jeden památník padlým izraelským vojákům. A to na místě, kde v době čtvrté arabsko-izraelské války (tedy jomkippurské, jindy nazývané Válka soudného dne) v roce 1973 zřítil vrtulník, při čemž zahynulo deset vojáků speciální jednotky ZAHAL. Po výměně "území za mír" byly izraelské osady na Sinaji likvidovány, památník však zůstal. A dnes ho před hrozbou zničení islámskými teroristy chrání vyčleněná jednotka egyptské armády.
Pěkné – ale tam se asi nevydáme. Kam se vydáváme, je onen most Gešer ad Halom. Pokud ho tedy najdeme. Jdeme písčitou cestou kolem vyschlého mělkého koryta. Tady by přece pro egyptské tanky nebyl problém přejet ho i bez mostů a pontonů. Stín blahovičníků padá na opuštěná pikniková místa. A támhleta pikniková místa nejsou opuštěná, obsadila je posádka dvou automobilů, které dorazily až sem. Auta na betonu, kde jsme zaparkovali, byla zjevně zaparkovaná nikoli kvůli památníkům. Pikniková místa mizí, objevuje se plácek, na kterém jsou kolem centrálního blahovičníku umístěny cedule, které v hebrejštině oznamují, co se tu stalo v roce 1917, 1831, 1799, 1468, 1174, 924 a tak. Hebrejsky neumím, i kdyby ty opršené a opadané železobetonové desky, uchycené ve zrezavělých kovových konstrukcích nebyly pokáleny ptactvem nebeským, ale vím, že tudy v uvedených letopočtech na Jeruzalém táhl britský generál Allenby,
egyptský vládce Mehmet Alí, když obsazoval Palestinu,
od Akka utíkal francouzský císař Napoleon,
pokud by to bylo minus 1468, pak Egypťané táhli na Meggido, aby dobyli Kanaán,
pokud by to bylo minus 1174, pak se jedná o výboj egyptského faraona Ramsese III,
ale 924 to fakt nevím, ani před ani po začátku našeho letopočtu.
První most je železniční. Nový, čerstvý, přes který přechází trať do Ashkelonu. Bývávala tady dál ve vnitrozemí kdysi železniční trať, za Britů, která vedla od roku 1919 z Káhiry přes Lod a Jaffu až do Haify a později ještě kousek dál na sever k libanonským hranicím. Po válce za nezávislost byla zrušena – nebylo ke komu jezdit. Tenhle most pochází z roku 1995, kdy do Ashdodu pronikla nová železnice z Tel Avivu. Ta se roku 2005 prodloužila do blízkého Ashkelonu, aby v roce 2015 skončila až v Beer Ševě. Fotografujeme, podcházíme. Teprve pak je tu TEN most. Tři lomené oblouky ze světlého kamene přecházejí přes koryto. Ze světlého kamene? Ano, protože zde je sice TOTO místo, ale původní most byl ve válce samozřejmě zničen. Posléze byl obnoven, a podle české wiki dnes po něm vede nová dálnice číslo 4. Čtyřproudová. Jak by napovídala příhradová konstrukce, přečuhující přes obrys mostu. Ta však patří až k dalšímu mostu. Tento, ten "pravý", byl po výstavbě dálnice znovu zrušen. A posléze znovu postaven ve své třetí verzi jako památník. Na tento most by se však čtyři pruhy nevešly. Podcházíme ho, abychom si ho prohlédli z druhé strany. Je "dvouproudový", prostě jako normální most jako pro normální silnici. Ten dálniční je o kousek dál. K němu už nesměřujeme, jenom si ho objektivem přitáhnu, abych sejmul pohled na čtvrtý most, který se za ním skrývá. Spíše jen lávka pro pěší a cyklisty.
Jak už jsem psal dříve – jsme v dopravním koridoru, který doplňuje ještě linie vysokého napětí, která znehodnocuje většinu snímků z tohoto historického místa. Ano, táhli tudy všichni výšeuvedení i výšeneuvedení, tudy, asi čtyři až pět kilometrů od pobřeží. Tak daleko proto, aby se vyhnuli vlnám dun a mohli pokračovat pěkně po rovince. Egypťané to tu měli prošlapané a proježděné už pár tisíc let. Takže by to pro ně neměl být problém ani v tom roce 1948.
Vylezeme po schodišti, jehož zábradlí je lemováno vzrostlými papyry až na úroveň dávné biblické silnice. Dodnes slouží pro místní dopravu, totiž – mohla by sloužit, pokud by se na ni někdo dostal. Most je širší než komunikace, která ho překračuje. Úzká jednoproudá vozovka je nejspíše někde "ošetřena" patřičnými kameny, aby se sem nikdo nezvaný nedostal. Avšak cyklisté a motocyklisté ji mohou používat. Motocyklisté určitě – jak o tom svědčí černé stopy pneumatik, jak si tady na hladkém mramorovém povrchu nějaké motoristické hovado zkoušelo smyky.
Za mostem se ve stínu nezbytného blahovičníku zjevuje další památník. Model toho, jak to tu kdysi vypadalo. Černý povrch silnice se stoupajícím obloukem z jedné strany přibližuje ke stoupajícímu oblouku s černým povrchem silnice z druhé strany. Uprostřed se obě silnice – nespojují. Otáčejí se kolmo vzhůru k nebesům, nakreslené na dvou pylonech, které od sebe odděluje zubatý centimetr volného prostoru. Jak je vidno, jde o duchovní model situace. Neprošli. Nově utvořený státní národ jim řekl:"Jen pocaď!"
Znovu scházíme na dno dnes suchého koryta, kudy se valí voda jen během jarního dešťového období. U válcovité pevnůstky opět procházíme kolem památeční zdi s památeční mapou. Vracíme se přes můstek nad suchým korýtkem vedlejšího přítoku, kolem piknikových míst až skoro k egyptskému památníku. Sedáme si na lavičku pod rozložitý strom typu olše, rozkládáme své výletní zásoby a obědváme. Je čas spočinout, je čas přemýšlet o tom, co jsme dnes viděli, i o tom, co jsem kdy o tomto místě slyšel a četl. O připomínaném – i o nepřipomínaném.
"101. peruť" byla vlastně první, a zatím jediná peruť stíhaček. Tedy vojenských letadel. Lehoučké pipery svrhávaly na Araby jen podomácku dělané bomby, na obrněnou kolonu si troufnout nemohly, létaly jen v době kolem východu či západu, aby je z oblohy nesmetly egyptské spifiry.
"Peruť"? Ve skutečnosti nešlo o "jednotku zvící 20-40 letounů, složenou z několika (obvykle tří) letek po 9-12 strojích". Tato "peruť" měla jen dvě letky po dvou letadlech. Šlo o čtyři letadla československé výroby Avie 199. Ty se dostaly na letiště v Ekronu přes vpodstatě antisemitské mezinárodní embargo z vojenského letiště v Žatci v rámci Operace Balak v útrobách dopravních letadel, kam se rozmontované vešly jen tak tak. Jejich transport, spolu s pěticí izraelských letců, vycvičených na letišti v Českých Budějovicích, byl uspíšen náletem dvou egyptských Dakot na Tel Aviv, při kterém bylo zabito 42 lidí a desítky dalších zabito. A Izrael nevlastnil letadlo, které by ta vpodstatě jen dopravní letadla dokázala zastavit. 19. 5. přiletěl první Skymaster s první Avií, 21. 5. pak menší Curtiss Commando, kde krom letadla a nábojů bylo i pět československých techniků, kteří se hned jali montovat přivezená éra. Letiště Ekron (dříve RAF Aqir, dnes Tel Nof) je přitom od onoho strategického mostu vzdáleno jen asi 14 kilometrů, 3 minuty stoupavého letu.Poslední Avie 199 (drak z německých Messerschmitt Bf 109G osazený motorem Jumo 211, který Němci vyvinuli pro bombardéry) z první dodávky čtyř letadel byla dána dohromady 28. května. Piloti je po montáži ani nezkoušeli, aby Egypťané neviděli, že mají také nějaké stíhačky a nemohli se na ně připravit.
"Vycvičení piloti?" Každý měl za sebou jen 7-9 letových hodin na těžko ovladatelné Avii-Mezku, naštěstí měli za sebou válečné zkušenosti v RAF.
 |
| Mezek v muzeu Izraelských leteckých sil, Hacerim |
Při tomto útoku havarovalo (bylo sestřeleno?, technická závada nevyzkoušeného stroje?) jedno letadlo, při přistání to jeden pilot ještě narval do hangáru, k němuž ho nesl masivní točivý moment předimenzovaného motoru. Tohoto prvního útoku se zúčastnil i Ezer Weizman (jedno n), synovec tehdejšího prezidenta Chajima Weizmanna (dvě n), který svou vojenskou leteckou kariéru dotáhl až na funkci velitele Izraelského vojenského letectva. V roce 1967 byl velitelem operací Generálního štábu, a i díky němu Izrael zvítězil v šestidenní válce. Nakonec se dal na politiku a posléze se stal dalším prezidentem Izraele.
Izraelské vojenské letectvo přišlo při této první akci vlastně o celou polovičku své kapacity. Egypťané své ztráty nikdy nezveřejnili. Avšak jednu ztrátu, totiž ztrátu startegické iniciativy nešlo přehlédnout. "Oni mají letadla, skutečná letadla s opravdovou výzbrojí?" ptali se sami sebe taktici na zemi, přemítali stratégové v Káhiře. Postup kolony se zastavil – co kdyby na ně měli Židé další rafinované zbraně?! No a než se doptali a dopřemýšleli byla 11. června uzavřena dohoda na čtyřtýdenní přerušení bojů. Během této doby teprve vlastně vykrystalizovala samotná izraelská armáda s jednotným velením. A během této doby obdržela čerstvá IDF zbrojní dodávky nejen už pouze z Československa. A tak se Egypťané tentokráte dostali jen Až sem!
Tak takový je to most, Janinko.
A teď se konečně můžeme vydat k dunovým jezírkům a na koupání v moři. Ale o tom až příště.
Prožito v Ahsdodu v úterý 24. dubna 2017, psáno na Lužinách v pondělí 12. a v úterý 13. června 2017
***
Foto © Jan Kovanic
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
