Minule jsme s Janinkou navštívili most "Až sem", přes který se Egypťani v květnu roku 1948 na sever k Tel Avivu neprobojovali. A teď se konečně můžeme vydat směrem k Ashkelonu na jih k dunovým jezírkům poblíž městečka Nitcan. Tedy nikoli "vydat", avšak také probojovat!
Naplánoval jsem to skvěle. Jak už jsem psal, byl naším hlavním dnešním cílem onen most. (Jak jsem asi nepsal, vydal jsem se k němu, abych zažil jeho atmosféru. Odehrává se tu totiž jedna ze závěrečných scének mého rozepsaného románu Paměť kamenů.) A když už jsme v Ashdodu, podívali jsme se i na jeho citadelu. A na mapách jsem si našel další, tentokrát přírodní zvláštnost: Nedaleko odtud se nacházejí podlouhlá jezírka, kolem nichž se vine čtyřkilometrová turistická cesta. A kousek za nimi se rozkládá pláž, kam jsem na závěr dnešního putování naplánoval naše první letošní smočení ve Středozemním moři.
Plány jsou skvělá věc, pokud se dodrží. Kdybychom se nejdříve zastavili u mostu "Jen pocaď", bylo by to bez problémů. Ale když jsme sem jeli od citadely, tedy z centra Ashdodu, museli jsme na nejbližší křižovatce trapně kličkovat, jak jsem psal posledně. Stejné trapné, až nebezpečné kličkování nás čekalo teď, když jsme se na onu křižovatku potřebovali vrátit. Abychom se dostali na dálnici číslo čtyři a po ní jeli dále na jih. Takže nejdříve jsme museli vyjet ze zapadlého parkoviště na severojižní ulici, souběžnou se čtyřkou. Znamenalo to přejet pruh směřující k severu a dostat se na protější jižní pruh. Na němž však stála nehybná masa aut. Jako navigátor jsem spatřil mezeru a donutil jsem Janinku, aby tam strčila čumák. Čumák auta, samozřejmě. Obešlo se to bez troubení, a za chvíli jsme už dostali do ždaného pruhu celý vůz. Vystáli jsme si frontu před světelnou křižovatkou, kde jsme po pouhé čtvrthodince odbočili správně vlevo. Jenomže jsme se ocitli špatně v levém pruhu nájezdu na dálnici, který by nás vyvedl zpátky k severu. Museli jsme se propasírovat do pravého pruhu, na což jsme měli báječných dvě stě metrů, plných plechů a čoudících náklaďáků. A teď odbočit vpravo do dalšího pruhu, který nejdřív ani nevypadá jako odbočovací, Janinko. Sakra je to nějak brzo. Tady, tady, tady, no, sice tam je už plná čára, ale tady to naštěstí není zeď. Na vině byl tentokrát navigátor, který sichr nevěděl, kam se včas zařadit. Ad Halom Interchange je jedna z místních dvou křižovatek s dálnicí číslo čtyři, a jen přes tyto dvě křižovatky se dá z dvěstětisícového města dostat někam ven!
Silnice se přimkla k železniční trati do Ashkelonu a já už vyhlížel nejbližší odbočku vpravo k pobřeží. Tak tady je, výjezd na silničku čtvrté třídy 3631. Když jsem psal, že se silnice "přimkla", tak jsem nenapsal, že na dvacet metrů. Které jsme měli na to, abychom sjeli z dálnice (tady už červené "major road") přes trať, za kterou jsme se museli nesmyslně vracet asi tři sta metrů zpátky, než jsme mohli odbočit k pobřeží. Tato šikana snad není vyrobena kvůli nějakým budoucím egyptským tankům, ale nejspíše proto, aby se výletníci a obyvatelé Nitcanu nevrhali střemhlav přes nechráněný přejezd. (Anebo tady měl pan starosta pole, jak říkává Jana při kličkování po Žďárských vrších.)
Městečko Nitcan (Nitsan, Nizzan, Nican, hebrejsky Poupě, 1600 obyvatel) jsme minuli jižně, aniž bychom se tu zdržovali. Stával tu od roku 1943 kibuc Nitcanim, který byl zničen při egyptské invazi v květnu 1948. Zničen až po tom, co kibucníci na nějakou dobu zastavili egyptskou brigádu, mířící na Tel Aviv (co pak o pár kilometrů dále definitivně zkejsla u mostu Ad Halom, jak jsem byl psal minule). Po válce si kibucníci postavili novou vesnici téhož jména o dva kilometry dál a tady vznikla "mládežnická vesnice" Nitcan. Mládežníci časem odrostli a roku 1990 byla jejich vesnice zrušena. O osm let později tu vznikl nový komplex osad (Nitcan, Nitcan Bet), kde žijí "náboženští sionisté".
Po třech kilometrech přijíždíme k domku výběrčího vstupného do areálu pláže i zdejší přírodní rezervace Nitsanim dunes. Nechám Janinku zaparkovat na písečném plácku v zatáčce ještě před závorou a ptám se: "Půjdeme kolem těch jezírek? Je to asi tři kilometry. Nebo pojedeme rovnou na pláž?" Jsou už tři hodiny odpoledne a máme za sebou dneska již dost zážitků na to, abychom sebou plácli na písku u moře. Ale je úterý, dobrý den v cyklu chemoterapie, kdy kortikoidy ještě podporují tělesnou aktivitu.
"Jdeme," rozhoduje Janinka a tak jdeme. Nejdříve se však zastavíme u cedule s mapou, jejíž legenda nám hebrejsky, arabsky a anglicky sděluje, co tu nemáme dělat. Nejdůležitější věci jsou ještě vyvedeny v piktogramech: Netrhejte květiny! Nestřílejte na zvěř! Neopouštějte cesty! Odpadky si odneste v igelitových pytlech!
Další informace upřesňuje text, který sejmu foťáčkem a přečtu si ho až teď:
Nevstupujte do "military firing zone", která je vyznačena na mapě. (To už znám zdřívějška, z Golan a z Bejt Guvrinu, tam se to na mapách jmenovalo "Fire Area", a už v tom roce 2006 jsem pochopil, že se spíše nežli o "hasební obvod" bude jednat o střelnici. Ani teď tam nepůjdeme, vojenská zóna je na jih od silnice, a my směřujeme k severu.)
Toulat se tu pěšmo ("wandering" on foot) mimo značené cesty lze pouze během dne.
Neničte rostlinstvo, zvířectvo, ani přírodní struktury. A to ani za účelem studia. Lov jest přísně zakázán.
Rozdělávat ohně lze jen na místech k tomu určených.
Jízda auty a chůze je dovolena pouze po silnicích a cestách. Pokud je opustíte, ničíte písečné přírodní prostředí.
Po setmění se zdržujte pouze v kempu.
Udržujte čistotu.
Atd.
"Pískovničky," opravuje mne paní spisovatelka a překladatelka.
Je slaná! No teda!!!
Poctivě si došlapeme až na konec posledního jezírka. Tady narážíme na partu výletníků, urostlých chlapů, kteří se už chystají odjet dvěma auty. Jsou pečliví – vychládající ohniště zahrnuli drceným ledem, ve kterém si předtím chladili pitivo. Dokonce do svých landroverů nakládají pytle s odpadky. Tak tihle jsou poctiví. Měli by být – podle označení na autech to jsou policajti…
![]() |
Tak tohle je duna! |
Zatímco jsem studoval místní geologii, vyběhla Janinka až nahoru. Dolezl jsem za ní, abych si užil ten krásný výhled zpátky. Před námi se tu už zjevně vyšplhala nějaká čtyřkolka, ale její stopu na nejbližší vidlicové křižovatce opustíme. Správný směr nám ukazuje červená značka, naklánějící se doleva. A tak se šplháme výše, dokud neuvidíme modré moře. I tady se projížděla nějaká čtyřkolka; mezi stopami jejích kol objevuju podobně drážkovanou mnohem menší klikatou stopu, jakou jsem už viděl na dun(k)ách Ashdodu. A na jejím konci pilně šlape pachatel. Opakuji: je to chrobák, tedy zde skarabeus.
Na dalším vršíčku se rozhlížíme po krajině: Na severu jsou patrny bílé mrakodrapy Ashdodu, na jihu jakési továrny v Ashkelonu. Nad námi míří v azuru k jihu dva velké, nejspíš transpotrní vojenské vrtulníky. Jsme dvacet kilometrů severně od Gazy. Na jihozápadě se odrazem od slunce stříbřitě blýská hladina moře. Na jeho břehu stojí podivné stavby. Vysoké kůly, které jakoby držely nějakou ohradu, v jejích rozích domky na kuřích nožkách. Vězeňský tábor? Vojenské výcvikové středisko? Snad toho uvidíme více, až budeme na břehu mořském.
Cesta je značená, ale mizerně. Někde z ní sejdeme a jdeme po neznačené, alespoň se vyhneme dalším krásným výhledům a dalšímu šplhání nahoru a dolů. Směr je jasný – vodorovně s pobřežím, dokud nedorazíme k asfaltce 3631. U rozložitého blahovičníku se nám to konečně podaří. Vracíme se k autu kolem kvetoucích opuncií, uschlých květů agáve a dřevěných telegrafních sloupů, na nichž avšak nevisí žádné vedení, jenom trůní jakési oblé krabičky s kulatým průhledným krytem. Čidla pohybu? Bateriové lampy? Kamery? Nejspíš to všechno najednou.
Přicházíme z druhé strany k budce hlídače, avšak ta je prázdná a závora je zdvižena. Je už půl páté, doba turistických zájezdů zřejmě minula. A pojedeme vůbec ještě k moři na zdejší pláž, nebo se už vrátíme do Tel Avivu? Tam je taky pláž, hned před hotelem. Ale to by už mohlo být na koupačku pozdě. Společné rozhodnutí: Když už jsme se tahali (v kufru auta) s ručníky a plavkami až sem, tak je také tady použijeme. Cedule u opuštěného rákosového domku výběrčího vstupného nás informuje, že jsme právě ušetřili 25 šekelíků, kdybychom jeli autobusem, pak dokonce 200. Nápis je toliko v hebrejštině, ale číslicím rozumím, a dokonce i jednomu písmenu: ₪ značí "šekel", avšak nejedná se o hebrejské písmeno. Někdo vymyslel "grafickou zkratku" ze znaků "ש" (první písmeno ve slově "šekel") a "ח" (první písmeno ve slově "chadaš", aneb "nový"). No, mně to tedy nepřijde na první pohled patrno – avšak co je v Izraeli patrno na první pohled!
Nuže po kilometříku dojedeme k plážovému parkovišti, na němž stojí jen několik aut. Zaparkujeme, vylezeme a rozkoukáváme se. A vida, už vím, co je to za lágr, který jsme viděli odshora z dun. Jsme přímo v něm. Ty vysoké kůly jsou kůly s lampami, a ty strážní budky jsou budkami plavčíků. Brouzdáme se hebkým pískem a hledáme, kam sebou bacit, abychom nachytali trochu bronzu a ohřáli se po výstupu z vody. Jenže moc se asi neohřejeme. Doba pokročila, teplotní gradient mezi mořem a pevninou se zvýšil. Mírný větřík, jaký vál v poledne Ashdodu je nahrazen velmi čerstvým větrem. Teplo přitom moc není, podle předpovědi by mělo být tak 22°. Na sluníčku to hřálo, pravda, ale ve větru je po tepelné pohodě veta. Však je taky na pláži jen pár lidí. Tedy několik párů: Dva páry se procházejí po břehu, další dva posedávají kousek dál a dívají se na vlny. Avšak Češi u moře se nezaleknou. Zalekli by se leda, kdyby je plavčíci zahnali. Jenže plavčíci už zabalili a jejich budky jsou prázdné. Měly by na nich vlát vlaječky:
Bílá – klidně vlezte do vody, jest bezpečno.
Červená – plavejte s opatrností.
Černá – ať vás ani nenapadne plavat!
Je ještě jeden druh vlajky: Žádná. To když ji vítr serve. Anebo když to už plavčíci zabalí.
Když už tady jsme, a když už máme ty plavky, odváží se podobné akce i Janinka. Jednu chvíli je na suchu, pak za skalkou vyšplíchne vlna, a najednou je po kolena ve vodě. Fotím ji, jak poroučí živlu, na chvíli otočím čočku jinam, a když se vrátím pohledem…
…tak tam žádná žena nestojí.
Naštěstí jsme nestáli na molu a já měl Janinku na dosah. Jen těsně na dosah. Nejdříve jsem se zachytil nehty za okraj výstřihu jejího trika (které si kvůli větru nechala na sobě) a přidal tak několik gramů (newtonů) k jejímu úsilí vzdorovat zpětnému proudu. Když ji příští vlna trochu přistrčila, popadl jsem ji za ruku a vytáhl z moře ven.
Z pár desítek centimetrů. Kdyby byl někdo vůl a lezl se tam koupat, tak už asi nic nepíše. Vratné spodní proudy jsou zrádné!
Takhle z toho zůstala pouze historka okresního formátu. Avšak při jejím prožívání jsem se dost zděsil. A pak taky při podívání se na nožky mé krásky. Ochranná skalka nic neochránila, naopak, když vlna podrazila Janě nohy, tak jí okraj skály zle poškrábal pravou nárazovou holeň a koleno, ba až pořezal. A protože Janina bere prášky proti srážlivosti krve, tak to teklo a teklo…
To jsme spíš málem zahynuli při návratu do Tel Avivu. Vzteky. Když jsme uvízli v mamutí zácpě na průtahu městem. Šest pruhů – a všechny ucpané až k obzoru mezi mrakodrapy. Zpátky jsem řídil já, ale nejdříve jsem ze čtyřky odbočil moc brzo, musel jsem se vracet, a pak jsem zase odbočil moc pozdě. Odbočit, vlastně zařadit se do správného pruhu, se muselo několik kilometrů předem. Když ono zařazení člověk zmeškal, tak se pak už do správného pruhu nedostal, ačkoliv jel hned vedle něj. Tady pruhy neoddělovala jen plná čára, ale nízká konstrukce. A to máte tak: Jedete ve třech pruzích úplně vlevo. Víte, že musíte odbočit vpravo. Někde – jedno kde, hlavně co nejdřív. Pomalu se vám daří propracovávat se k okraji – když vtom se zprava připojí další tři pruhy. Propracováváte se vpravo – a než se tam dostanete, připlují zprava další tři pruhy přecpané téměř stojícími auty v neprostupném štrúdlu. Až napotřetí se mi v hloubi Tel Avivu (naštěstí jen kousek za úrovní domovské ulice Allenby) podařilo dostat se z pasti. Již nikdy více večerní návrat do Tel Avivu autem!, přísahal jsem si.
K hotelu jsme se dostali až před západem slunce. Informace, zakódovaná ve fotu praví, že v sedm hodin deset minut večer letního, tedy deset minut po šesté slunečního času. A protože jsme vyjížděli v půl šesté času letního, tak jsme v autě přebývali jen sto minut. Tak dlouho nám celkem trvalo těch padesát kilometrů. Deset posledních bylo děsných.
Při čekání na zelenou jsme z auta vyfotili tu zapadající nádheru. Objeli jsme hotel Opera Tower, zaparkovali na jeho odmořské straně, obešli jsme ho ke svému hotelu – a slunce už zapadlo. I my zapadli. Do svého pokoje v hotelu Liber atd., ošetřili si rány fyzické i morální a vydali se pak najíst se do města. Provozovnu, kde nabízeli "kosher shnitzel", jsme použít nemohli, byla zavřená. Když jsme se pak dívali na nabídku sousední hospůdky, vyjel ven pan majitel a zatáhl nás dovnitř. Číňan. Inu, kde si má našinec vychutnat echt čínskou kuchyni nežli v izraelské číně? A byla skvělá, i když polévkové zavinuté knedlíčky měly zcela nekošer náplň z vepřového masa. Ale jsme v Tel Avivu, a tady se to tak nebere. Kdo chce košer, může mít i šnitcl, a kdo nepraktikuje judaismus a má děsný hlad a drtí ho existenciální smutek, tomu je i bezděčné vepřové odpuštěno.
Vraceli jsme se promenádou kolem černého moře za nasvětlenou sportovní pláží. Zítra máme naplánovanou návštěvu Jaffy. Ale autem tam nepojedeme ani náhodou.
Byl jsem nasycen a zklidněn, a Jana už ani nekrvácela, jen její noha připomínala něco z řeznictví (mám zakázáno zveřejnit dokumentární foto). Padli jsme do postele. Když takhle po nějakém dni, kdy toho hodně zažijeme, ležíme spolu před usnutím, ptávám se Janinky:
"Co vidíš, když zavřeš oči?"
Když jsem ten večer zavřel oči, viděl jsem Janu, jak s doširoka otevřenýma očima odplouvá naznak v hloubce deseti centimetrů pryč do sytě, až nasyceně modrého hučícího moře.
Prožito a přežito poblíž Nitcanu v úterý 25. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 27. června 2017
***
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.