Nebedrap míru

Nebedrapy Tel Avivu z Hatachany, ten Míru úplně vlevo.

(Přežít Izrael)

Jsme na jaffském nádraží – odkud se už nejezdí. A že odtud do 82 km vzdáleného a skoro 800 m vysokého Jeruzaléma jezdili svého času všichni, kdo se tam chtěli dostat. Ono to bylo opravdu nejpohodlnější po moři přes Jaffu, z Ameriky, Evropy i Ruska. Theodor Herzl i baron Rothschild, císař Vilém II. a jeho dvůr, a všechny další velké i malé osobnosti, ti museli strávit na klikaté a stoupavé trati skoro čtyři hodiny! Všichni nastupovali tady. A to až do roku 1948, kdy byla tato stanice zrušena a nástupním bodem do Jeruzaléma se stalo telavivské nádraží. No a po roce 1967, když byla vybudovaná silnice číslo jedna, po které se do Jeruzaléma můžete dostat za hodinu, osobní vlaková doprava na této trati úplně chcípla. Zmizely koleje z Jaffy do Tel Avivu, ale z nezmizely koleje ze stanice Jaffa, ani samotná stanice. Koleje tu teď slouží jako dekorace. Nebyly rozkradeny – snad proto, že prozíravá radnice nechala hned v tom roce 1948 celý areál obklopit zdí. Teprve roku 2004 zde začaly první rekonstruční práce, a roku 2007 byla stanice znovuotevřena. A je tady od té doby komplex Hatachana, kde se odehrávají různé koncerty a festivaly. Ochranná zeď funguje dodnes, otevírá se v deset ráno a zavírá v deset večer. Jen ve čtvrtek, kdy zde od sedmé hodiny večerní probíhá umělecký veletrh pod širým nebem, se zavírá až o půlnoci.

Je středa před druhou, žádný veletrh se nekoná. A když jsme na nádraží, z něhož nemůžeme ani odjet vlakem, kam půjdeme? Do nádražní restaurace! Tedy do restaurace, která je umístěna v jedné z rekonstruovaných budov bývalého nádraží. Sedáme si hned do první, co je po ruce, a čekáme na obsluhu. Je už po půl druhé, kalorie z nedávno spocívané ořechové tyčinky jsou už spálené, a Jana vlastně od rána nejedla. Hodí se sednout si a pojíst. Hodilo by se, i kdyby nám alespoň přinesli jídelní lístek. Ano, mají tu hodně práce, ale i začínající brigádník ví, že položit příchozímu návštěvníkovi na stůl jídelní lístek, případně nechat ho objednat si pití, je vhodné, abyste si ho zaháčkovali. Máme opravdu už hlad, takže se po pěti minutách nezájmu (ani náznak gesta či pohledu "jo, vím, o vás, moment, prosím") zvedáme a jdeme  hned k vedlejší hospodě. Je jich tu hodně. Ve výtopně, vozovně, skladech, samotné nádražní budově a dalších objektech se dnes nacházejí nejen hospody, ale i butiky, galerie, kavárny a restaurace.

Další hospoda vypadá na bývalou vozovnu nebo jinou technologickou budovu, jak soudím dle vysokých litinových sloupů nesoucích střechu. Tady se nám hned věnují, přinesou jídelní lístek, a začíná naše každohospodská konverzace: Jídlo pro Janinku nesmí obsahovat česnek, po něm je jí špatně. Česnek v nanodávkách v jídle necítí, ale později je jí opravdu zle. A protože sedíme v italoidní a izraelské restauraci, je to trochu problém. Nakonec si objedná špagety s masovými kuličkami, které jsou zcela blí šum, tedy without garlic a vůbec bez česneku. Mě zláká tuňákový salát. Trvá to půl hodiny, než se nám dostane objednávka na stůl, mezitím usrkáváme ze skleničky bílého vína. V Izraeli doporučuji si dát v hospodě víno, pokud nejste příznivci holandských piv. Ano, vyrábí se i izraelské pivo, ale v restauracích ho moc nenabízejí. Můžete si ho koupit v krámě, ale věřte, že izraelské víno je lepší! A ve Středomoří obecně se k jídlu nejvíce hodí víno. Ke konci čekání jsme dostali kuvér (couvert). Bagetku, mističku s másílkem a nějaký mazací tvaroh. Má se to jíst teoreticky s jídlem, ale my to začali jíst před jídlem, neb hlad byl ve čtvrt na tři již značný. A, konečně jest na stůl přineseno. Koukáme na naše jídla s rozpaky – jsou totiž rozložena na dosti velikých talířích. Nu, Jana jí většinou jen jako myška, obvykle jí stačí dětská porce, ale tady se propracovala téměř až na dno. Pomohla jí i místní žadonící kočka. Ani už nevím, kolik jsme platili, ale v každém případě stál tenhle oběd za to!

Nečekaně mi však vstoupil do časového plánu. Od jídla se totiž zvedáme až ve tři, mírně se kolébajíce. Chci se dneska ještě dostat k moři, snad to stihneme do pěti. Cestou projdeme čtvrtí Neve Cedek. Ale nejdříve se porozhlédneme po nádraží. Na perónech tu nějací mladící rozkládají pódium, ano, asi tu bude večer koncert nebo divadlo. Na zbytcích kolejí postávají vagóny, je to vlastně muzeum starých železničních vozů pod širým nebem. Vlezeme i do jednoho z nich. Zvenčí se tvářil přepychově, avšak vevnitř je docela spartánský. Sedávalo se tu jen na bílých lavicích u stěn, aby bylo více místa pro stojící pasažéry? Nejspíš ne. Nejspíš totiž do výbavy letitého vozidla nepatřila přímotopná kamínka. Myslím si, že dávný vagón má nějaký současný účel. Vešlo by se sem například drobné divadelní představení pro jednoho herce – když by náhodou venku pršelo.

Nakukujeme do jedné haly, ach, tisíce halenek na stojanech, už pomalu zahazuju časový plán. Janinka je však zcela zasycena nedávným blešákem, a tak se suneme dále. Z celého nádraží nás nakonec (krom zmíněné restaurace) nejvíce zaujme blahobytně rozložitý blahovičník, který tu asi roste od roku 1948. Z komplexu vylézáme kolem krychlovité dřevěné budky, kde se nejspíše kupují lístky na kulturní představení. Nás však čeká kulturní představení jiné – představovat se nám bude bleší trh domečků čtvrti Neve Cedek (což značí "Oáza spravedlnosti"). Nevím, jestli se trefím na ta místa, kudy naši výpravu vedla průvodkyně Dalia před třemi lety, ale ono to ani jinudy snad ani nejde:

Kolem hřiště, kde školní děti tak ze druhé třídy hrají fotbal (pan učitel chytá v bráně), kolem řady zamčených zelených bicyklů (což je prý první městská samoobslužná půjčovna kol) míříme travnatou loučkou po dlážděné pěšině jediným možným směrem k řadě přízemních domků. Dalšímu domku se už ze šikmé střechy otevírá alespoň mansarda. Domkům narůstá další patro, místy s obytnou krabicí na střešní terase. To už máme tři podlaží! Ale někomu je to málo, za těmito domky se drápou k bezmračnému nebi štíhlé vysoké stavby – tedy nebedrapy. Na chvíli zmizí v hustých korunách aleje blahovičníků, které mají to štěstí, že vysoké kovové šibenice, nesoucí dříve elektrické vedení, nesou dnes elektrický kabel, takže se koruny stromů nemusí prořezávat.

Paměť nohou mne vede ke dvěma výstavným budovám, které jsou postaveny v tandemu. Průchodem v jedné z nich se dostáváme na široké a nízké schodiště ke druhé. Bývaly zde školy, z toho jedna francouzská, která zde byla otevřena ještě v době, kdy se uvažovalo o tom, že se ve staronovém židovském domově bude mluvit francouzsky (1892). Dnes je tu divadlo, taneční centrum Suzanne Dellal a v patiu se z dlažby – tentokrát nezvedají vodotrysky. Obdivuji sad starých stromů malého vzrůstu, které připomínají přerostlé bonsaje, vyrůstající z malých čtvercových záhoncích, které od zbytku dlažby – nedělí stružka vody. Od tohoto souostroví se přesunujeme ke zdi, na které jsou na keramické mozaice představeni budovatelé Tel Avivu i další zasloužilí velikáni (i jedna velikánka), básníci, spisovatelé. Dnes jsou dobře rozpoznatelni, protože keř, který je minule stínil mírně proschl a byl mírně prořezán. Buďto udeřila sucha, nebo je rozvod vody v rekonstrukci.

Pokračujeme dál přesně do té uličky, kde Dalia vyhlásila svačinovou přestávku, vlastně zmrzlinovou přestávku. Cukrárna tu stále je, stále má skvělou nabídku, bohužel naše žaludky jsou zcela plny. Pokračujeme tedy dál propletencem uliček, kde z úpatí domů vyrůstají rozkvetlé stromy, které vyplňují prostor mezi sbírkou roztodivných domků intenzivní vůní. Tady někde začala výstavba Tel Avivu, takhle asi vypadaly jeho první ulice. Jana obdivuje stejnou mozaiku na fasádě jednoho z domů, kterou jsem obdivoval minule. Zdá se, že zde bydlí hojně umělci, anebo alespoň tvůrčí lidé. Mozaika ze střepů a různorodých dlaždic na stěnách domků se objevuje ještě několikrát. Velice nám to připomíná Barcelonu, kterou jsme navštívili vloni na podzim, kde podobnými střepy pokryl fasády svých domů Antoni Gaudí.

Některé z těch domů jsou značně omšelé, bauhaus, nebauhaus. Někde byly zachráněny citlivou rekonstrukcí, někde byly zmutovány necitlivou rekonstrukcí, někde najednou vedle dvoupatrové kostky vyraší z hlubin země dům do nebes. Občas osamělý tesák, ale náhle se tesáky slévají do celé řady zubů. Před námi na nás cení ulice vysoký deskový nebedrap – Migdal Šalom aneb Věž míru. Zase jsem se trefil! Ačkoli jsme šli cik, cak, tady vlevo, a pak vpravo, hlavně však podle hloučků turistů a osvědčené nožní paměti. To znamená, že jsme na Herzlově ulici. To znamená, že tady vravo začíná parkově upravený Rothschildův bulvár (Sderot Rothschild). A to značí, že jsme kousek od domu, které má tel-avivské číslo popisné 1. Nové město se rozhodlo v roce 1909 založit 66 rodin, které si koupily 66 pozemků na písečné duně. Losem se pak určilo, kdo bude mít jakou konkrétní parcelu. No a jistý Meir Dizengoff (1861-1936) si vylosoval číslo Jedna.

Do Palestiny se Meir z rodného ruského impéria, přesněji z Moldavska, dostal poprvé roku 1892 jako vyslanec jistého dobroděje, jímž byl baron Edmond James de Rothschild. Ten chtěl v palestinské Tantuře vybudovat osadnický komplex, který měla uživit sklárna. Jenže není písek jako písek, ten v Tantuře se na sklo nehodil a projekt tedy zkrachoval. Dizengoff se roku 1897 vrátil do Ruska, tentokrát do Oděsy. Do Palestiny pak natrvalo přišel v rámci druhé aliji v září 1905 tentokrát jako ředitel společnosti Ge'ula (již sám založil), která v Palestině skupovala pozemky do židovského vlastnictví. (Žádná "loupež palestinské půdy", tedy písku…) Usadil se v tehdy převážně arabském městě Jaffa, kde však bylo Židům už těsno. (Bylo tedy jen spravedlivé, že šťastná ručka mu vytáhla z klobouku hned první parcelu.) Jeho schopnosti ho poté vynesly i do funkce prvního starosty Tel Avivu. Stalo se tak v roce 1921, kdy se Tel Aviv odtrhl od Jaffy. Tehdy začal počet jeho obyvatel expandovat – právě v té době totiž do něj prchali Židé, které z Jaffy vyhnaly násilnosti jejich arabských sousedů…


Nevím, jak je to s tou Jedničkou. Na Rothschildově bulváru má číslo 16.  Meir Dizengoff svůj dům (přísný Bauhaus!) odkázal ještě během života telavivskému muzeu umění. Muzeum bylo otevřelo v dubnu 1932, ale toto místo získalo svou dnešní slávu 14. května 1948, kdy zde velitel Hagany a budoucí premiér Ben Gurion vyhlásil nezávislost státu Izrael. Do muzea ani Síně nezávislosti nevstupujeme (chci stihnout moře!), spokojujeme se s jezdeckou sochou pana starosty Dizengoffa, stojící ve středové procházkové aleji bulváru. A je to svým způsobem  srandovní socha. Pan starosta tu sedí jaksi rozcapen na hubeném malém koníku či poníku. Rozcapenosti je dosaženo tím, že se pravou rukou drží ořova hřbetu za sebou. Jako by ani neměl sedlo. (A třeba neměl.) Už minule mi to připomnělo – ale i ostatním účastníků zájezdu – ztracený jezdecký pomník Járy Cimrmana! Ano, skutečně, tahle plastika by se pod tramvajové troleje na Malostranské náměstí vešla. Je to poněkud ironická pocta zakladateli města, ale velice přívětivá. Taková lidská.

Zakletá Věž míru

Vracíme se na ulici Herzl a vcházíme do průjezdného a ponurého přízemí Věže míru. Vypadá to tu trochu jako na stanici metra někde na Jižáku. A skutečně je tu také v podzemí stanice metra postavena! První a poslední stanice nikdy nepostaveného tel-avivského metra. Už jsem tu jednou byl, bohužel těsně před šabatem, takže bylo všude zavřeno. V této budově se nachází galerie, je tu pošta, ale co chci hlavně navštívit  – vyhlídkovou terasu, odkud se rozevírá vyhlášený výhled.  Píše o něm bedekr  Ikaru z roku 2000. Z posledního, tedy 34. patra ve výšce 142 metrů je za jasných dnů prý vidět i Jeruzalém! Z domácí přípravy vím, že posledních sedm pater nedávno vyhořelo, ale jsou obnovena. Snad je obnovena i vyhlídková terasa? Minule jsem si řekl, že příště vyjedu až nahoru, a teď je příště.

Janě se moc nikam harcovat nechce. Tady dole je skutečně nevlídno a podezřele pusto. Opuštěné parkoviště motocyklů asociuje klasický horor. Pokusím se vlézt hned do prvního vchodu vlevo, ale okamžitě odtamtud vyjede bezpečák, který mi to nedovolí. Chci nahoru na vyhlídku. Nahoru? ptá se. Tak tamhle ten druhý vchod! Vlezeme do druhého vchodu. Tady náš požadavek místní bezpečák přijme. Sláva! Cítím se jako průkopník. Napíšu o své cestě vzhůru do dalšího cestopisu a další turisté již správně trefí na tu nejlepší vyhlídku. Hurá! Jsou nám prohledána zavazadla (batoh a kabelka) a můžeme jít. Tamhle tím výtahem, a potom zabočíme vpravo, vlevo, a už nerozumím. Ale určitě se nahoře doptáme dobrých lidí!

Žádné nahoře se však nekonalo. Výtah nás vyplivl hned v prvním patře. Ptáme se hodných lidí, jdoucích z práce (čtyři odpoledne), a ti nám řeknou, že támhle za rohem je další výtah. A za kýmže jdeme? Do které kanceláře? No, naše angličtina nás zřejmě u vchodu zradila, i když bezpečáka přesvědčila. Žádná vyhlídková terasa se zjevně nekoná. Jo, kdybychom šli za někým známým, nebo kdyby nás nějaký úředník pustil do svého kanclu, tak bychom se snad mohli rozhlédnout. Překážky kladené mému nápadu už přerostly rozumnou míru a konečně dám na reptající Janu a vracíme se zpátky. To jedno patro dolů tentokrát po schodech. Jo, kdybychom se nějak dostali do té pošty (která na oné barabizně není nějak zjevně deklarovaná), tak bychom se mohli podívat alespoň asi tak z dvanáctého patra, jak ukazuje fotografie pana MusiienkoDmitryMoovita na gůglích mapách. Jeruzalém ne, ale Jaffa je odtud vidět nádherně…

Drahocený čas vyčerpán a naše duševní síla taktéž. Mozek prostě dokáže přijmout jen omezený počet informací, načež vypíná. Máme toho dneska za sebou už dost, a chceme přežít i zítřek. Musíme se nějak dopotácet domů. A to směrem k vyhlášenému trhu Karmel. Ale než na něj dojdeme, procházíme kolem dalšího blešího trhu domů. Tmavěhnědý desetipatrový hranol široký na tři okna a dlouhý na dvacet. Bíle okachlíčkovaná dvoupodlažní krychle skoro bez oken. Pootočený hranol na hranolu. Moderně provedený s kachlíčky a betonem a velkými skleněnými plochami – a jinde stejná kompozice s padající prastarou omítkou a vlnitým plechem. Sedmipatrové prosklené obludy, které by zapadly i do pražské Brumlovky. To vše proloženo docela normálními domy se šikmou střechou, domy bauhausovými a domy s nezdobenými betonovými nosnými sloupy v nezastavěném přízemí. Domy jako žluté čtvercové dorty, domy jako válcové růžové dorty. V průhledech je pak vidět roztodivné nebedrapy.

Nohy nás dovedou k pěticípé křižovatce. Tady trochu oba ožijeme. K oživení dochází pohledem na stromky, jejichž kmeny jsou dole tlusté jako sloní nohy (baobaby?), ale trochu výše už zeštíhlují – a jsou opleteny barevnými punčochami. Nápaditá reklama blízkého krámku! Oba tu krásu fotíme.

Jedna z ulic, vycházející z křižovatkového náměstíčka, je dosti široká a vede žádaným západním směrem. A je v celé šířce chodníkem. Sláva, jsme už na pěší zóně, blížíme se Karmelu. No jo, jde o vyhlášený trh, ale půjdu po něm už asi podesáté. Asi ho nepopíšu lépe než jindy. Prodíráme se známými uličkami k našemu hotelu u pobřežní promenády. Na pokoj dorazíme něco po půl páté. Trochu se zrestaurujeme, přebalíme na pláž (ručníky, plavky a superdeku na ležení) a po páté hodině vyrazíme. Byla by to ostuda bydlet prakticky na pláži, a neužít si jí! Zítra totiž už Tel Aviv opouštíme.

Za mohutného fotografování přečkáme všechny červené na přechodech a konečně se probojováváme až na dotek tel-avivského moře. Jeho vlny jsou tentokrát mírné, mírné je i slunce, klesající za závojem nečekaných beránků (beránkodrapy!) neúnavně k obzoru. Odráží se od lesklého písku, který olízla ustupující vlna. Je čtvrt na šest, pracovní doba plavčíků již odezněla. Praporky jsou sundané, ale určitě visel bílý. Ve vodě je pár turistů, na okraji vln běží osamělý sportovec. Vlny opravdu nejsou nějak velké, jak dosvědčuje absence surfařů s pádýlky. Vítr opravdu nefouká, takže tu nejsou ani surfaři, zavěšení na dracích.

Vzduch má nanejvýš dvacet stupňů. Já lezu zarputile do vody, která má snad osmnáct, Janinka se prochází po pláži zahalena jak beduínka, bosky, a loví mušličky. Fotím ze břehu, fotím po kolena ve vodě, konečně odkládám foťák a vše zbytečné a konečně se nořím! Krásně jsem si zaplaval, Janinka si krásně nasbírala mušliček. Oba jsme spokojení. Je šest hodin, čas vylézt z vody. A ještě nás čeká balení, zítra odjíždíme z Tel Avivu.

Cestou na Ejlat se nejdříve zastavíme v jeskyních Bejt Guvrin, pak se pokusíme najít Český les. Navečer se ubytujeme uprostřed Negevské pouště v kibucu Midreshet Ben Gurion poblíže Sde Boker. Pokud zbude čas, dáme si romantickou večerní procházku po útesu nad širokým údolím, na jehož dně se klikatí stopy po řece Zin. Nehodlám překonávat poušť jedním třistapadesátikilometrovým skokem, je v ní dost zajímavostí, aby nás zaměstnaly po dva dny. Nechci přespříliš zatěžovat Janinku, a podle toho také plánuji cestu, aby byla sdostatek komód.

No, podle toho jsem původně naplánoval i uplynulé dva dny, a plány na úplnou pohodlnost se mi podle vymkly z rukou. Avšak o zítřku až příště!

Prožito a přežito v Tel Avivu - Jaffě ve středu 26. dubna 2017, psáno na Lužinách ve středu 19. července 2017.
***
Foto © Jan Kovanic

Viz i Šamanovy zážitky z roku 2014:  Mír železniční stanice (fotky stojí za klik, svítilo lepší slunce)

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.