Minule jsem zmínil naléhavý úkol, kvůli kterému mířím po schodech kolem Mořské mešity přímo vzhůru, až mi Janinka sotva stačí. Hodlám totiž navštívit podzemní návštěvnické středisko na náměstíčku před kostelem sv. Petra. Jsou tam prý i vykopávky z římské doby. A taky, jak se pamatuju z dřívější návštěvy, záchod. Nejspíš jsem snědl něco nevhodného, či snad ve zbytečném chvatu, a to se mi teď bouří ve vnitřku. Takže chvátám, a to nikoli zbytečně.
Že bych se dostal na arabský záchod? Nu, Jaffa bývala kdysi vysloveně arabské město, později byla zcela přestavena a v jejím centru se usídlila židovská umělecká komunita. Nicméně Izrael je stále osídlen i Araby. Tedy není to turecký záchod, a ten koš po straně je prý obvyklý i ve zcela evropském Řecku. No, zachoval jsem se evropsky a neřecky… Do koše jsem nakonec odložil papíry zcela poslední fáze. Omlouvám se zde všem útlocitným duším, ale ty neútlocitné, zejména ty, které již navštívily Středomoří, tyto duše vědí, že podobné zážitky patří skutečně k těm nejsilnějším, a bylo by pokrytecké je v tomto duchovním rozjímání vynechat. Ještě poznamenám, že v mém případě zcela jistě nešlo o "faraonovu pomstu", nejspíš jsem se včera přejedl u Číňanů, šlo o evidentní dietní chybu. Nebo že by to byl boží trest za to, že jsem si v Izraeli dal polévku s těstovinovými knedlíčky – s vepřovou náplní? Fakt je, že dále jsem se stravoval už pouze košer, což značí "vhodně" a žádné interní problémy jsem již neměl.
Železná branka přede dveřmi kostela není zamčena, překvapivě ani kostelní dveře. Ty jsou jen zavřeny. Papírová cedulka u kliky prosí návštěvníky anglicky, aby za sebou zavírali. Vevnitř totiž probíhá bohoslužba pro poutníky, Poláky a tuším že Francouze, zatímco venku zuří hlasitý turistický mumraj. Chvilku posedíme v zadních lavicích a v klidu pokoukáme. Ano, baroko. Pastelově růžové, žluté a modré. Po chvilce spočinutí (a u mne i šetrného fotografování) mizíme z duchovna ven. Vedu Janinku do podzemního návštěvnického střediska, kde se také nachází zdarmé záchodky, jak vím ze dřívějška. Ouha – zavřeno, středisko s vykopávkami, stejně jako záchodky. Ještěže jsem sem lakotně nespěchal!
Vyprávěl jsem už dříve Janince o plastice velryby v měřítku asi tak 1:10. Je umístěna u severního úpatí Jaffského pahorku na památku toho, že zde nastoupil prorok Jonáš na loď do přístavu Taršíš. Ten se snad nacházel ve dnešním Španělsku, ale obecně bylo toto místo spojováno s blahobytem. Jonáš se chtěl ulejt z povinnosti oznámit asyrskému městu Ninive jeho blízké zničení, což mu uložil sám Hospodin. Ninive mělo býti zničeno za hříchy svých obyvatel. No, nakonec tam stejně Jonáš musel, a cestou se právě svezl ve velrybě. (Ninivští se pak káli, město nebylo zničeno, takže se z "oznámení" stalo účinné varování.) Velryba se nachází na úrovni přístavu, takže bychom museli jít dolů – a pak zase nahoru, protože určitě musíme navštívit i Bránu víry. Jana souhlasí, a tak se poradím s místní mapou, abychom nešli tupě jen tam a sem. Zamíříme směrem k moři do spleti uliček, ve kterých pak bohužel krom klesání musíme znovu stoupat do schodů. Tady se skutečně musí fotit na výšku, i když mi to někteří fotoexperti nedoporučují.
A je to tu pěkné, jako ve všech úzkých čistých uličkách. Nad nimi se, jak je v Izraeli zvykem, vznášejí balkónky, lodžie a terasy, aby bylo kde trávit Svátek stánků. Nacházíme nečekaná zátiší s nabídkami uměleckých i neuměleckých předmětů. Ve Lví uličce chrání modrý plůtek vstupu do dřevěných dveří v kamenné bráně. Na kamenném oblouku nade dveřmi se skví špatně čitelný nápis ručně napsaný černou barvou: Dům Šimona koželuha. Informační tabulka poblíž zmiňuje příběh ze Skutků apoštolských. Tady na tomto místě prý bydlel po odchodu z Jeruzaléma svatý Petr, a sem k němu dorazili dva Římané – tedy pohané –, jež vyslal setník Cornelius, spravedlivý muž, který ctí Boha. Odtud se Petr vydal do Corneliova ležení v Cesareji Přímořské, aby tam pohanským Římanům zjevil poselství Ježíšovo: "Bůh nedělá mezi lidmi rozdílu a je mu milý člověk z kteréhokoliv národa, když ho ctí a jedná správně."
Další nečekaný objev jsme mohli obdivovat u dalších nečekaných schodů, které nás zavedly skoro až zpátky na Kikar (náměstí) Kedumim, a totiž fikus, spíše strom než pokojovou květinu, který se pnul až do výše druhého patra.
Nakonec jsme tedy sešli k velrybí fontáně po hlavní přístupové cestě na jaffský vršek, tedy v turistickém protisměru. Velryba je to pěkná, bronzová, usměvavá, a je to vskutku velryba, jak ukazuje její ocas naplocho. Avšak nestříká! Zrovna ji vypnuli, protože nastala epocha její očisty. Tělo má celé zrezivělé, nejspíše od kolotající vody, která podobně znečišťovala skleněnou fontánu u stanice metra Národní, než byla jako relikt nečištěného umění zbourána. Zdejší velrybu nikdo nebourá, motá se kolem ní upracovaný dělník v holínkách a s rejžákem. Má dost práce, protože ono zvíře je snad čtyři metry dlouhé.
Z náměstíčka u velryby je dobře vidět na dům, ve kterém je muzeum Ilany Goor, autorky minule zmiňované andělské ženy ve větru. Bývala zde ubytovna pro židovské poutníky, později se tady vyráběla mýdla a voňavky. Dnes tu má Ilana Goor byt, ateliér, galerii i vyhlídkovou terasu, což vše je přístupné za pouhých 30 šekelíků, jak mi napovídá bedekr lonely planet. Aha, tak proto jsou terasy a lodžie domu zaplněny různými kovovými sochami a velkými amforovitými květináči, které jsem obdivoval už minule! Dovnitř se podíváme až příště.
 |
| A tohle je realita 2017 |
 |
| Pomerančovník 2014 |
Možná, že pomerančovník začal už preventivně schnout. Developeři nesou horší zkázu než blesky. Mohl bych být nejen smutný, ale dokonce hodně smutný, až zoufalý, jak se zase jeden krásný kout zmršil. Ale mám už trénink ze zlikvidované ("přesunuté") sudové fontány na Dizengoffově náměstí, a tak jsem přežil i tenhle šok.
Co ještě je třeba Janince ukázat? Spoustu! Uličku Mazal Dagim, kde šikovní malíři věší své výtvory na zdi. A nejsou to mazalové! "Dag" je ryba a "Mazal" značí uličku – takže jde o Rybí uličku. Psal jsem už ve své knize Mír v Izraeli. Letos tedy umělcové moc věcí na zdi nevěší, a co pověsí, to jsou spíše – mazanice. Anebo, což je ještě horší, fotografie upravené počítačově do superrealistického obrazu. (Kdyby to bylo vskutku ručně namalováno, bylo by to ještě horší!) 
Nesmíme minout vykopávky na úpatí vršku. Archeologičtí badatelé zde vztyčili bránu. Tvoří ji dva ploché sloupy a překlad. Prý tak nějak vypadala Ramsesova brána, kterou do Jaffy vjížděli Egypťané. Za Pelištejců zde stávala citadela z cihel z pálené hlíny a chrám, jehož střechu podepíraly dva sloupy. Na podlaze chrámu o rozměrech 4,4 krát 5,8 m se našly lví lebky a jejich zuby a v jejich blízkosti skarabeové. Dnes se tedy tomuto místu říká "Lví chrám" a přilehlé bráně "Lví brána". Zopakuji zde známou historku o tom, jak se touto branou do města dostali roku 1470 před naším letopočtem vojáci Ramsese III: Ramsesův generál Djehuty přijel před tuto bránu a jal se velebit kanaánského vládce města. Faraon si ho prý velice váží a posílá mu dary, aby si získal jeho přízeň. Lichotky zabraly. Dary pak byly do města vneseny ve velkých koších. Ze kterých posléze vyskákali Egypťané, kteří pak pobili překvapené obránce. S ohledem na to, že trojská válka proběhla až někdy kolem roku 1200 před začátkem občanského letopočtu, by se místo pojmu „Trojský kůň” mělo říkat spíše „Jaffské koše”. Jenže Homér byl zřejmě úspěšnější se svým plagiátem…
Hlavní bod, ke kterému směřuji naši vycházku po Jaffě, je vršek travnatého pahorku, neboli zahrady (Gan) ha-Pisgá. Ještě než tam dojdeme, naskytne se nám nečekaný zážitek: Už nějakou chvíli slyším několik benzinových leteckých motorů. Nad stromy se míhá čtveřice malých cvičných letadel, zjevně leští své vystoupení před nadcházejícím Dnem nezávislosti. Jen se mihnou, a schovají se mezi palmami. Pokouším se je vyfotit, ale jsou rychlejší než clona digitálu. Nakonec fotím naslepo ve směru jejich letu, a podaří se mi ulovit alespoň jeden atmosférický snímek. Než vylezeme nahoru, už svoje představení bohužel skončí.
Z bílého kamene ji vytesal proslulý izraelský sochař Daniel Kafri v letech 1974–1977. Rodák z Československa, který se narodil těsně po válce. A to 11.5.1945. Skutečně těsně! Jeho židovské rodiče schoval na začátku roku 1945 slovenský sedlák v díře pod prkennou podlahou. Kafricovci měli tolik rozumu, že s ním v roce 1949 utekli z komunistického Československa do bezpečnějšího Izraele. (Už se jim asi nechtělo do díry.) Postavení Brány víry si objednal a zaplatil rok po Jomkipurské válce majitel Věže míru, Mordechai Meir. Věž míru (Shalom Tower, Migdal Šalom) je tel–avivský mrakodrap, postavený v roce 1965. Tehdy byl se svými 34 podlažími a 142 metry nejvyšší budovou v Izraeli. Brána měla stát poblíž onoho mrakodrapu, nakonec je umístěna tak, aby skrze ní byla ona věž alespoň vidět. Taky se tam chci dnes zastavit, když bude příležitost.
Mordechai Meir si u Kafriho objednal Bránu víry, aby tím uctil památku svého syna, padlého ve válce Jom kipur. Obvykle se tu fotí svatebčané, ale dnes snad nějaký kalendář s modelkami. Flákajícími se modelkami, protože žádnou nevidím. Foťák na stativu možná čeká na nějakého turistu, který se bude chtít profesionálně vyfotit.
Odcházíme z vršku zase směrem ke sv. Petru na další plánovaný bod, Most přání. Ona je to vlastně lávka, která přivádí návštěvníky zahrady zpátky na náměstí Kedumim. Nad kovovým zábradlím se vznáší dřevěné madlo, nesené dvanácti bronzovými držáky. Na každém tom držáku, jakési sponě, je vyobrazen znak jednoho zvířetníkového znamení. Teprve teď mi to dochází! Žádná Lví, Býčí nebo Rybí ulička! Ulice Lva, ulice Býka, ulice Ryb! Celá nově rekonstruovaná stará Jaffa je koncipována podle zvířetníkových znamení. Nejen ona disneyovská fontána, ale i rozvržení zdejších uliček…
I tato lávka či most Přání. To je tak: Najdete si na madlu sponu s vyobrazením znamení, ve kterém jste se narodili. Dáte si na ni ruku a něco si mlčky přejete. Nesmíte své přání vyslovit nahlas – a pak se vám splní. Narodili jsme se s Janou v jednom znamení, oba jsme Býci. A oba na tyhle nově vytvořené tradice, které využívají staré pohanské pověry, nevěříme. Přesto jsme oba svorně na kovového Býka své ruce vložili. A oba jsme měli určitě stejné přání.
Ale to se neříká.
Prožito a přežito v Tel Avivu - Jaffě ve středu 26. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 11. července 2017.
***
Foto © Jan Kovanic, Janinka ráno nefotilaViz i předcházející Šamanovy články o Jaffě
z roku 2008: Mír Jaffy
a z roku 2014: Mír pomerančovníku.
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
