Letos byl můj Štědrý den zase jiný. Stromek jsem koupil už v listopadu, tentokrát u pana „Hory Pole“, jen co vyšla v novinách reklama, že nabízí kavkazské jedle se slevou. A v tom Mount-fieldu jsem si k tomu ještě přikoupil užitečný předmět: pěkný bílý keramický domeček s okýnky a bateriovým světýlkem uvnitř. No, zaplatit stromek se musel jít dovnitř ke kase, a když už tam člověk šel mezi těmi všemi předraženými pěknými blbůstkami… Slovy klasika – není sleva zadarmo.
A dobře, že jsem stromek koupil včas. A taky dobře, že jsem včas při velkém měsíčním nákupu pořídil i dosti potravin, včetně basy mého oblíbeného nealko piva. Protože jak jsem se chystal na pravidelný pražský Minicon, tak jsem se předem nechal zkusmo PCR otestovat (námět na dlouhý článek). A už téhodne večer jsem dostal SMS: COVID 10.12 JK nar. 1951: POZITIVNI. A že se mám odebrat do karantény a vyplnit samodotazník s krizovými kontakty. Taky hygiena se ozvala, smskou i mailem. Tak jsem se stykově samozeptal, a uvědomil si, že jsem žádných krizových, kritických aniž nebezpečných kontaktů neměl. No ale někde jsem to musel chytit, že. I když už po třetím očkování. Načež ovšem bez příznaků. (Takoví jsou nejhorší: očkovaní a bezpříznakoví přenašeči.) Takhle: Příznaky, příznaky. Tělesně mě pořád něco pobolívá, pálí, svědí, a člověk si tak nějak přivykne. A ten člověk pak ani neví, jestli je to podágrou, polyneuropatií nebo jestli ho bolí svaly po vyjíždce na kole. Anebo jestli ho žere covid. Nebo reakce na očkování. (38,5° C druhý den, odpoledne jsem se z toho vyspal na 36,2°.)
Ale! Desátého prosince jsem se odebral do karantény, která měla končit po čtrnácti dnech – čili na Štědrý den. Takže sbohem vánoční nákupy na poslední chvíli! Ale zase jsem hodně ušetřil. É- šopy jsou é-šopy, ale některé věci je prostě vhodnější vidět naživo. Nějaké ešopové věci jsme už měli se synkem nakoupeny pro dcerku Terku, ale pro synka Janka jsem nic neměl. Tak jsem poprosil dcerku, aby koupila jím oblibované klobásky a čokolády.
Potomci se ptali, jestli nepotřebuju dovézt nějaké potraviny, ale s ohledem na to, že dcerka bydlí na Rajské zahradě a synek sice blíž, ale na Kladně, tak už by bylo lepší využít Rohlik. Anebo pomoc z Paměti národa, kterou mi taky nabízeli. Jenže nakonec mě zásobila jedna na internetu nově nalezená neteřinka (vnučka sestřenice mého táty). Jest vášnivou kuchařkou, a tak mi hned zpočátku karantény dovezla tři zavařovačky s kuřecí polívkou a tři koule domácí sekané. No – měl jsem z toho šest obědů!
Avšak nečekaný problém se objevil se stromečkem. Mám nakonec stromečky dva: Jeden živý jsem si koupil před dvěma lety a usadil do květináče. Sloužil nejdřív na Vánoce v roce 2019. A stál mi v bytě až do předjaří, kdy teprve jsem ho vystrnadil na lodžii – aby nenachladl, když v bytě mám přes dvacet plus a venku panovaly mrazy. Další rok jsem ho na Vánoce zase přenesl dovnitř, ale to už jsem viděl, že mu takové náhlé střídání počasí nedělá dobře. On byl chudinkou i v době, kdy jsem ho kupoval – což v noci za sporého osvětlení nebylo až tak vidět. Některé větvičky měl uschlé, jiné olámané, a dokonce i vrcholový pupen odřený, takže do výšky neroste, jen do šířky. A tak za něj letos vzal službu jiný stromek, no a tenhle domácí zůstal v přírodním mraze venku. Chudinka – chtěl jsem ho nejdříve po jeho prvních Vánocích vysadit v lesejku nad Dalejským údolím, už jsem tam pro něj vykopal díru, tedy aspoň její náznak, ale pak mně bylo líto se s ním rozloučit. Už je u mne doma. Skamarádil se s přísavníkem i oběma břízami. A dobře, že jsem ho tam nevysadil, protože majitel toho pozemku, co bylo před 32 lety pole, a kde se za tu dobu odehrálo travní, keřové a stromové osidlování, se letos rozhodl udělat z toho aspoň louku. Možná kvůli dotacím na udržování pozemku bez obdělávání, když se chystal nějaký euředník navštívit to pole, a viděl by dřeviny… No a tak došlo k náramnému vyklučení, jemuž by za oběť padla i moje domácí jedlička.
Problém se stromečkem byl ten, že jak jsem dva roky nepotřeboval stojánek, tak teď jsem ho nenašel. Pročež jsem koupil nový, umělohmotný, s nádobkou na vodu za 199,- v našich Domácích potřebách v obchodním centru Luka. Tam mají vždy všechno. Všechno, co potřebuju. (A když nemají, tak poradí, kde mají.) Potřeboval jsem dřevěné kolíčky na prádlo, měli je. Potřeboval jsem nový smeták na podlahu, měli dva druhy. No a potřeboval jsem teď stojánek na stromeček, měli druhy tři! Avšak nejdříve jsem vyčkal deseti dnů, a pak jel znova na další PCR test – a ten už byl NEGATIVNI. Takže se ze mě stal plnohodnotný občan.
A mohl jsem čerstvě nakoupenou dávno uříznutou kavkazskou jedličku z Nizozemska ve středu 22. na lodžii zasadit do stojánku a pak ji odnést do sprchového koutu, kde jsem ji obřadně osprchoval. A ve čtvrtek 23. pak ozdobil vším, co jsme za ta léta s Ivankou nakoupili v Jizerkách i v Krkonoších. I několik starých ozdob dosud zůstalo nerozbito: Třeba moduritové stromečky, ozdobené korálky, které naše děti vyráběly ve školce. Další veterán pomalu končí: Řetěz světýlek, který má ovladač s asi 24 programy, ze kterých jsme užívali toliko dvou: Trvalé svícení a pak postupné rozsvěcování a zase zhášení. Světýlka jsou navěšena na čtyři samostatné vodiče. Takže před třiceti lety, kdy jsme si je pořídili, svítily čtyři barvy. Pak někde došlo k překlesání drátku, a dalších deset let svítily už jen barvy dvě. Nu a právě letos došlo k dalšímu přerušení kontaktu a svítí než zelená. Zato jde stromku dobře k pleti! Nakonec jsem ho ovinul posledním stříbřitým řetězem, co nám zbyl, když ostatní už po desítkách let vypelichaly. A také papírovými řetězy, které děti vyráběly už jako větší. A poházel ho papírovými hvězdami, taky výsledkem otrocké práce našich potomků. Jo, ještě, jsem letos koupil na stromek také čokoládu, čokoládové medvídky. Ty jsem posadil do větví, protože nebyli vybaveni šňůrkou na zavěšení. Večer jsem se pak pustil do zabalování drobností, které jsem měl připraveny už dříve. Čokoládky, kamínky, bonbóny, knížka… A nakoupil jsem i dva losy, při jejichž stírání se užije pět minut zábavy. Ne, nakonec z toho nebyl milion, ba ani pitomá pajcka. Ale srandy kopec.
No a na Štědrý den dopoledne dorazila dcerka Terka s dvacetikilovým kufrem na kolečkách a batohem na zádech. Štědrovečerní večeře se vyráběla u mě. Terezka připravovala polívku a kapra, já pomáhal s bramsalátem. Na prase nevěříme, i obědvali jsme. Oběd jsem zařídil já: opečené kuře s chlebem a okurkou. No a pak jsem svezl Terezu do Ústřední vojenské nemocnice, kde na stejné chodbě, co bytoval pan státní prezident, bydlí už nějaký ten týden Terezin manžel Tomáš. Pozdravil jsem ho, a jel hned domů dokončit ještě nezbytné.
Zpátky jela Tereza MHD. Za Tomem jezdí pravidelně každý den; jen když na tu chodbu zatáhli lidé Miloše Zemana covid a měli tam karanténu, tak nemohla. Večeře byla dobrá, stromek svítil, mosazný zvonek, co mívala na krku koza babičky Hejtmánkové, zvonil… Legrační je, že mezi letošními dárky jsem dostal i já zvonek na kolo. Tedy ne cvrnkací zvonek, ten už mám, ale kovový zvonek se srdcem, který samostatně bimbá, kdy člověk na tom kole jede. Naštěstí jde ztlumit a vypnout, ale to bimbání se hodí třeba v Prokopáči, aby se cyklista mohl bezpečně probimbat těmi davy. Unavená Tereza šla spát už před půlnocí, já uklízel a myl vzácné kusy historického nádobí ze začátku 20. století. Z celého servisu nám zůstaly jen nepoužívaná terina a dva hluboké a dva mělké talíře. Letos jsem je vytáhl po dlouhé době, protože dlouhou dobu jsme u štědrovečerního stolu neseděli jen dva.
Na Boží hod vánoční je u nás vždy dárkoden. Dorazil z Kladna i Honzík, dorozdávaly se dárky, jeden pro Terezku ještě visí ve výdejně, anebo snad na celnici. Ten dárek, který by chtěla nejvíc, jí nedá žádný Ježíšek. Byly to poslední Tomíkovy Vánoce…
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 28. prosince 2021
