sobota 11. prosince 2021

Prezident musí – nebo nemusí

aneb Magistr, pardon bakalář

Milé děti, dnes si rozebereme věty jednoduché. Dám několik příkladů:

Sluníčko svítí.
Vítr věje.
Vodopád padá.
Učitel učí.
Lékař léčí.
Prezident slibuje.


Musí sluníčko svítit, vítr vát, vodopád padat, učitel učit a lékař léčit? Nemusí, ale dělají to. Ne kvůli tomu, že by museli, ale protože taková je povaha přírody a jejich práce. Kdyby sluníčko nesvítilo, nebylo by sluníčkem. Kdyby vítr nevál, nebyl by větrem, kdyby vodopád nepadal, nebyl by vodopádem. Neučící učitel není učitelem, neléčící lékař není lékařem a prezident, který porušuje sliby, není prezidentem.

Proč je v Ústavě uvedeno: Prezident jmenuje, prezident svolává, prezident vyhlašuje, prezident přijímá, prezident podepisuje, prezident je volen… a proč ani u jedné z těchto činností není přítomno také sloveso „musí“? (V celém znění Ústavy se toto sloveso nachází jen jednou: „Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi.“)

„Prezident republiky je hlavou státu,“ praví Ústava. Ústava nepraví ničehož o tom, že prezident musí být hlavou státu. Celá Ústava prostě popisuje právní rámec dění v celé naší milé zemičce. Je to tak jednoduché:

Sluníčko svítí. Vítr věje. Vodopád padá. Učitel učí. Lékař léčí. Prezident jmenuje vládu. Prezident skládá slib. Prezident podle toho slibu zachovává Ústavu a zákony.  Musí? Měl by! Protože když nezachovává, tak nemá čest, nemá nejlepší vědomí a už vůbec ne svědomí – a není prezidentem, ale pouhou lodyhou.

No jo, lodyha je hlavou českého státu. A protože zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu, mohl by se Parlament usnést na zákonu:

„Miloš Zeman nezasloužil se o stát. Alespoň ne o ten český.“

Psáno v Praze na Lužinách v sobotu 11. prosince 2021  

Vystavil Šaman v 21:01 na svém blogu.

Pro nával příspěvků se tento neprotlačil do jinak mého lety vypsaného středečního neviditelně psího termínu. Ale vrznul jsem ho na svůj fejs, kde vyprovokoval (na můj FB až nečekaně) docela dost komentářů. Ten nejpádnější byl hned první od Miroslavy Suchomelové:

„Jestli Vám dobře rozumím, pane Kovanici, Vy byste chtěl nekompetentního podporovatele palestinských teroristů, piráta Lipavského, ministrem zahraničí?“

Inu, nechtěl bych – a nechtěl jsem, jak jsem byl před časem napsal do Neviditelného psa ve článku Lodyha ministr: „…Jan Lipavský z pirátské líhně. Zemanovi se nelíbí jeho protiruské, protičínské a protiizraelské postoje. Pirátský kapitán Ivan Bartoš tak nevadí, protože „dozrál“ a před volbami se odstřihl od svých dřívějších neoliberalistických postojů. Takže dnes už si je „jistý naším členstvím v EU i NATO“. Problémem je, že celá pirátská posádka (včetně Bartoše) v tzv. neoliberalismu zůstává, například i ve svém setrvale „vyváženém“ postoji vůči Izraeli. Vyváženém tak, že stejným způsobem se chová k demokraticky zvolené vládě i k teroristům z Hamásu. Piráty neomlouvá ani to, že se tak stejně chová i EU. Z hlediska filosemitského rozpoložení českého národa je funkce ministra zahraničí v rukou Pirátů velice pochybná…“

Takže Zemanovi (i mně) vadí vpodstatě neomarxistický skrytý (a možná nevědomý, avšak praktikovaný) antisemitismus pana Lipavského. Ale jak jsem ukázal, ani s jiným Pirátem bychom si v tomto nepomohli.

Další ofiš námitky pana prezidenta byly tyto: Nedostatečné vzdělání kandidáta. Jestiť pouhým bakalářem, přičemž jeho bakalářka (dle hodnocení kolegy Jana Kellera, který onu práci četl) je „taková slátanina, že by to nemělo projít ani jako maturitní písemka.

Potom vadil nepříliš vstřícný postoj vůči Visegrádské čtyřce. Nu, její státy jsou dnes už v trochu jiné pozici, než před 30 lety, když V4 vznikla. Polská vláda se dala na cestu katolické šaríji a velkopolských zájmů (i na náš úkor – viz důl Turów), maďarský tyran Viktor Orbán zase utužuje svou polototalitní samovládu. Psal jsem už dříve, že jsme „něco mezi Polskem a Maďarskem“ a nerad bych, abychom se stali křížencem jejich nacionalismů…

Naposledy vrhl prezident Zeman do mediálního povědomí tvrzení, že Lipavský navrhl, aby se příští Sudetoněmecké dny konaly v Česku. Což dementoval i mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt, který tento Zemanův argument považuje za „absurdní“. Sami sudeťáci by si to někdy v budoucnosti přáli, ale situace musí nejdříve dozrát, než „přijde den“. Zvláštní je, že se žádná česká média k této Zemanově podpásovce už nějak nevracela poté, kdy tuto informaci Posselt popřel. Neustále se přemílaly ty první tři důvody, o tomto čtvrtém, falešném, se cudně mlčelo. Možná to byl jeden z klacíčků, kterým Professore Fiala popostrčil Miloše Zemana, aby provedl svůj eskymácký půlobrat, aneb „státnický čin“. Tedy, že „pan prezident přijal mé návrhy na vládu všechny tak, jak jsem mu je předložil“…

Podpásovka to byla odporná, protože se sudeťáky mám sám stále nevyřízené účty, protože se dosud neodstřihli od svých tradičních starogermánsky velmocenských postojů a ufňukaného ublíženectví.

Takže nakonec dnes (v pátek 17. 12. 2021) pan prezident ukázal, že není taková lodyha, za jakou jsem ho považoval. A před několika desítkami minut vykonal ústavní akt tak, jak  Ústava popisuje: jmenoval Fialovu vládu i s Lipavským jako ministrem zahraničí. Alespoň jeden šťouch proti němu si Zeman v přímém přenosu dovolil prostřednictvím úst věrného kancléře Mynáře. Ten, když kandidáta na úřad ministra zahraničí představoval, řekl “magistr, pardon bakalář“…

Lipavského vskutku nemusím, ale myslím si, že nic hroznějšího než byl Jan Kavan na postu ministra zahraničí nás už nemůže potkat. A doufám, že ho jeho kolega Mikuláš Bek (ministr pro evropské záležitosti za STAN), premiér Fiala, a nakonec i prezident Zeman v jeho „neoliberalismu“ umravní.

Nebojte, Miroslavo, budu Jana Lipavského sledovat, a nic mu neodpustím. Ostatně to platí i o celé nové vládě. Její ministři teprve musí dokázat, že nejsou větrem zmítanými lodyhami!  

Dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 17. prosince v 12:50