úterý 19. dubna 2022

Byly Velikonoce

Zvony odletěly do Říma, zvony se z Říma vrátily. Ježíš byl dle tradice krutě usmrcen, Kristus vstal z mrtvých. Kdo to nezná z kostela, zná to z televize. (Pokud to zná z kostela, tak se u televize asi diví, nejen když Ježíš prchá kukuřičným polem.) V Čechách (a v části Slovenska a Polska) proběhla v pondělí velikonoční pomlázka. Dříve tento český lidový zvyk probíhal i v severním převážně německy mluvícím pohraničí Československa. Táta vzpomínal, že němečtí kluci ale chodili na tento mrskut (vlastně Schmeckostern či Aufpeitschen) prý už v pátek. Takže čeští kluci se k nim připojovali, a zase v pondělí s nimi chodili jejich němečtí kamarádi. A tak měli liberečtí hoši dvoje Velikonoce. (Než přestali být i malí Němci kamarády.) Podle progresivistů je tento převážně český (zlo)zvyk "přežitá tradice, která zmizí".

No, ona ta tradice nezmizela nejméně od 14. století, kdy je poprvé "doložena". I bez písemných dokladů si můžeme být jisti, že se jedná o původně pohanský rituál, související s plodností (viz rudá vejce,  odkazující až někam k Sumerům, Peršanům a Babyloňanům). Nepodařilo se ji vymýtit křesťanským církvím (které tuto tradici vpodstatě přetvořily z židovského svátku Pesach), nepodařilo se ho vymýtit komunistům, kteří šli po církvích jako slepice po flusu - ale zato podporovali "lidové tradice", ale možná se ho podaří vymýtit dnešním progresivistkám.  

Lituji všechny lidi, kteří byli, jsou a budou obětí nepochopení, kdy jejich rodiče přejímají jen vnější stránku nějakého zvyku, ale bez jeho původního duchovního i živočišného obsahu a přesahu. Typickým skutečně zlozvykem je děšení dětí mikulášským čertem, potažmo peklem, které představuje. Pro malé dítě je totiž reálně předkládaná představa, že je někdo cizí v pytli unese jejich rodičům skutečně děsivá. Naštěstí díky českým pohádkářům 20. století získali naši čerti i jiná strašidla svou "lidskou tvář" (což se třeba v Japonsku nestalo). A máme i anděly. Lituji všechny ženy, které se staly obětí mužského sadismu - nejen při "šlehačce". Ale ne všichni chlapci a muži jsou sadisté. Velká spousta řidičů jezdí jako hovada, přesto nezakážeme motorismus. Je ovšem pravda, že jsem při pondělním návratu z dlouhého velikonočního víkendu spatřil tři dopravní hlídky, žádnou hlídku proti sadismu jsem však nepostřehl. Ale nepostřehl jsem ani sadismus.

Ano, vracel jsem se v pondělí autem z cyklistické akce, kde jedním bodem programu byla i pomlázka. Krom kola, zablácených svršků a zpocených spodků jsem si vezl i svou sice neuměle, leč vlastnoručně upletenou pomlázku z osmi dvoumetrových prutů. V programu cestovky, která sdružila singly všeho věku k cyklovýletům po regionu Toulovcovy Maštale byl pro první minutu velikonočního pondělí naplánován i bod "velikonoční pomlázka" (a to bez ohledu na letní čas). Následovalo i doporučení: "muži si nachystají pomlázky a ženy plato vajíček a cukrátek". Bylo nás tam v jednom zderazském hotelu asi čtyřicet - zpoloviny cyklisté a zpoloviny pěší turisté. Zpoloviny páni a zpoloviny dámy. Dost z nás se znalo už z předcházejících akcí, ale vždycky potkáváme i neznámé tváře. Typický věk posádky je "střední" (neboli "nejlepší"), jezdí i dvacátnice a třicátníci, a aby byl zachován průměr populace tak byli účastni i dva pánové ještě lepšího věku, tedy starší mne (*1951). A všichni jsme uposlechli pokynu naší náčelnice. 

Pomlázka (tedy "omlazení") nastalo po večeru s dýzou, kdy se i konzumovaly různé chutné a většinou alkoholické nápoje (i když s mírou, abychom se při odjezdu nepotýkali nejen kvůli policajtů se zbytkovým alkoholem). Někdo omlazoval více, většinou však pouze symbolicky. Pokud toto čtete před dvaadvacátou hodinou, pak zavřete oči: Některé dámy dokonce nastavovaly zadky, aby pomlázka správně přilnula. Evidentně žádná z nich nezažívala "pocit ponížení, stud, vztek". (Ostatně - pokud by jim to vadilo, pak po varování v programu zájezdu by nejspíše ani nedorazily...) V žádném případě nešlo o "sexuální praktiku", jak si ji představují současné pokrokové panny. Všech asi dvacet dívek bylo zjevně polichoceno, a i ony poslechly příkazu náčelnice, takže jsem od nich odměnou za pomlazení obdržel celkem třicet vajíček a zajíčků, všechno čokoládové, něco perníkové, (ovšemže, pokoje nebyly vybavené chladničkami). Dále čokoládičky různých tvarů, čokoládový zlaťák, a dokonce čokoládovou velikonoční berušku. Zajíčci, jakožto nositelé vajíček, se k nám kdysi dostali z Německa (podobně zamořili i USA), ale beruška, no to nevím. Ale zajímavý úlovek! (Jo, a taky jsem dostal jednu kamarádskou pusu.)

Po krátkém spánku následovala rozlučková snídaně. Nezapomněl jsem po ní jemně šlehnout i dvě slečny servírky. Od jedné jsem dostal dokonce namodro zbarvené vejce - nikoli čokoládové, avšak vařené slepičí. Měla radost! A dokonce mi na pomlázku uvázala i zelenou stužku. Radost měla i ta druhá, která se ovšem nedostala celý týden k vejcím, tak mi aspoň dala čokoládičku se zajíčkem. Při vracení klíčů od pokoje jsem pomladil i paní recepční. Se svým dvoumetrovým spleteným proutím jsem dosáhl i přes pult na její pozadí. Měla taky radost, i když smutnou: Byl jsem teprve třetí mužskej, který ji dnes takto potěšil! Inu, hotel je od vesnice asi kilometr daleko, a málokdo z hostů si při náročném balení a opouštění pokoje uvědomil, že i tyto obslužné bytosti jsou také ženy! 

Od paní recepční jsem za to dostal vajíčko červené. Takové, jako snesla jedna legendární antická slepice na narozeniny římského císaře Marka Aurelia (tedy přesně 26. dubna někdy ve 2. století po Kristu). Římané pak začali o jarních svátcích posílat místo blahopřejných pohlednic právě červené vajíčko. Vejce jako symbol znovuzrození, plodnosti a nového života bývala na jaře uctívána tím, že byla barevně ozdobena. Tento zvyk je dávný, ba pra-dávný, jak dokazuje nález obarvených skořápek v 60 tisíc let starém hrobě v Jižní Africe...

Novodobým feministkám a obhájcům práv žen bych doporučil - než aby zakazovaly pomlázku - aby obnovily tradici pomlázky obrácené, která se konávala po poledni velikonočního pondělí a nazývala se, nu, "ženské právo". A všem hochům a dívkám výrazně doporučuji, aby odmítnutí vymrskání respektovali (ne se prostě rovná ne!), a tam, kde je patrné "ano", aby mrskali - přiměřeně, přiměřeně. Aby opět platilo to, co folklorista, etnograf a profesor Karlovy univerzity Čeněk Zíbrt (1864 – 1932) svého času poznamenal (a já teď opisuji z úterního sloupku Ivana Adamoviče "Mrskačka" v metronovinách):

"Není pochybnosti, že mrskání se ukončí k obapolné spokojenosti, že dívka s radostným rozechvěním bude na pomlázku vzpomínati." 

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 19. dubna 2022  

PS: Načež mi na klávesnici odněkud vylezla přezimovavší moucha. I vypustil jsem ji do jarně probuzeného rondelu. Šťastný let, vzácný opylovači!