Pokrokově žít, pokrokově odejít

Liberecké krematorium

Dnes, kdy toto psáno, slavíme 104. výročí vzniku ČSR. Chtěl bych  připomenout další výročí, které se váže k době bezprostředně následující. Začnu konstatováním, že  Rakousko-Uhersko bylo státem zpátečnickým, klerikálním, pod silným vlivem katolické církve. Už roku 789 zakázal franský král a pozdější římský císař Karel Veliký zpopelňování pod trestem smrti. A ještě roku 1886 vydal papež Lev XIII. dekret, ve kterém označil žeh za „zlozvyk prokletý a zavrženíhodný“. Lví dekret byl jen pouhým zařváním po tom, co byl ausgerechnet v "sousední" Itálií v roce 1874 přijat zákon, který povolil zpopelňování zesnulých. A v Miláně bylo pak roku 1874 postaveno první krematorium - první v křesťanské zemi.

Rakousko, a poté i Rakousko-Uhersko bylo však ultraortodoxně katolické. Papežům se nelíbil žeh, proto i rakouský stát zakazoval pohřeb žehem. Proti tomu se v Českém království stavěly dva pokrokové proudy - pražští Češi a liberečtí Němci.

Odbojné Čechy vedl vlastenec Jaroslav Kvapil, básník, dramatik, ředitel Národního divadla atd. Čeští vlastenci nejdříve propagovali žeh v prostředí svých vlastních salonů u Braunerových nebo u Náprstků. Vojta Náprstek volal: „Když se mistr Jan Hus a Jeroným Pražský nebáli dát upálit za živa, nebudeme se bát ani my po smrti.“ První česká organizace, která chtěla dosíci pokroku na poli pohřebnictví, vznikla roku 1899. Nesla libý název Společnost pro spalování mrtvol. (Odvážil bych se tipnout, že tento libozvučný tok slov má na svědomí jeden z jejich zakladatelů Josef Václav Sládek.) Spolek existoval do roku 1922, načež vplynul do dalšího spolku s realistickým názvem Krematorium, který byl založen roku 1909.

Prvním předsedou Krematoria byl básník, překladatel, libretista, dramatik, režisér Národího divadla (1893 až 1937) - a krom mnohého jiného nadšený a pracovitý vlastenec - Jaroslav Kvapil. V roce 1955 se název spolku změnil na Spolek přátel žehu, od roku 1966 funguje jako Společnost přátel žehu. Dnes vydává časopísek s názvem Přátelství, který se dříve jmenoval Žeh. Pamatuju si to z dětství, protože pokrokový dědeček (člen předválečné ČSSD) Jindřich Hejtmánek ten časopis odebíral. Tehdy bylo zvykem mít v záhlaví každé tiskoviny nějaké zapálené heslo a měli je i žehisté: "Pokrokově žít, pokrokově odejít."

Po revolučním převratu roku 1918 (který právě vzpomínáme) se Kvapil stal na tři roky sekčním šéfem na ministerstvu školství a národní osvěty a také poslancem Revolučního národního shromáždění. V parlamentu pak vznesl otázku žehů, a skutečně se mu podařilo prosadit  zákon čís. 180/1919 Sb., o fakultativním pohřbívání ohněm, kterému se krátce říkalo "Lex Kvapil". Byl přijat na apríla roku 1919 a účinný již od 9. dubna 1919. A takhle by asi měly zákony vypadat:

"§ 1 – Pohřbívání ohněm jest povoleno, § 2 – Provedením zákona je pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti." A to bylo celé...

No jasně, zákon, rušící starý rakouský předpis byl vydán - ale nebylo jak ho uplatnit. Nebyloť krematoria! Spalovat se nejdříve začalo v upravené obecní kapli na Olšanských hřbitovech (dnes Nová obřadní síň). První žeh se zde se konal až  23. listopadu 1921 (kremace byla tehdy provedena s ostatky zesnulého MUDr. Františka Adamce).

Ale první žeh v nové československé republice se udál už 30. října 1918! Zpopelněn byl liberecký měšťan Robert Jahn. A japato, že se spalovalo, když na to ještě neexistoval zákon a v ČSR obecně platilo dodržování starých zákonů, než se zavedou nové? No, spalovalo se, protože se mohlo. Liberečáci na to měli nejen spolek přátel žehu "Die Flamme", ale také funkční krematorium. To se vystavělo v letech 1914-1915 (podle vygravírovaného nápisu na pamětním kameni na přiléhajícím hřbitově), anebo 1915-1916 (podle Wikipedie). (Na tom kameni byla ještě bronzová plaketa s uvedením data prvního žehu. Než ji někdo po roce 2010 ukradl.)

A japato, že měli Liberečáci krematorium, když se v Rakousko-Uhersko nesměla spalovat těla lidí? No protože si ho chtěli postavit i přes odpor zpátečnické vídeňské vlády. Pokrokoví občané táhli v tomto společně bez ohledu na národnost. V čele Liberečáků v této snaze stál MUDr. Václav Šamánek, vůdce místní české menšiny, který zde zakládal a financoval české školy a další spolky: Českou besedu, místní Sokol, čtenářské spolky atd. Zajistil zřízení České záložny (1891), která poskytovala financování českým místním podnikatelům. V čele občanů Reichenberga stál sám pamětihodný purkmistr MUDr. Franz Bayer. (Se Šamánkem byli švagři - tolik k česko-německému potýkání v mém rodném Liberci.) Podařilo se jim v roce 1912 získat stavební povolení pro výstavbu krematoria. A japato, když se nesměly spalovat mrtvoly?

Až Nejvyšší soud v Praze rozhodl, a to vskutku šalamounsky: Zpopelňovat se nesmí. Ale! Žádný zákon nezakazuje stavění krematorií! A tak si ho Liberečáci postavili. Česko-německý architekt Rudolf Bitzan stavbu vyvedl ve slohu geometrické secese. A ti strážci, kteří stojí po stranách vstupní brány, jsou dost němečtí. Symetricky. První spalování proběhla 3. a 4. listopadu 1916. Sežehla se zde zkušebně dvě mrtvá zvířecí těla.  

Takže Liberečáci měli krematorium, které zahájilo svůj provoz 23. srpna 1917. Odehrávaly se zde však jen obřady rozloučení, těla se vozila ke spálení do blízké zahraniční Žitavy a do Drážďan. Platilo se za to však pět až šest set korun, což bylo dost nákladné i pro střední vrstvy. V Německu byla už od kancléře Bismarcka možnost zpopelnění - a čeští Němci v pohraničí tíhli vždy spíše k německé řísi než aby byli loayální Vídni.
28. října 1918 v 11 hodin vylezl pravoslavný kněz Isidor Zahradník na podstavec Václavova koně a prohlásil že jsme svobodní, což lidi vzali jako vyhlášení samostatného státu. Československého. No a naši Němci zase hned 29. října vyhlásili v Liberci  provincii "Deutschböhmen" (Německé Čechy), jejímž hlavním městem se stal právě Reichenberg. A neohlíželi se ani na rakouské, ani na československé zákony. Takže začali používat svoje už vyzkoušené krematorium pro účel, pro nějž bylo postaveno. Do konce roku spálili po Jahnovi dalších 82 zemřelých. A pak každý rok 500-600 těl.

Československá armáda zpacifikovala Liberecko až 15. 12. 1918. Do Dlouhých Mostů, které stojí nad Libercem v Jeřmanickém sedle, přijel obrněný vlak. Vojáci poslali k purkmistrovi Bayerovi delegaci, která mu sdělila:

"Liberecká radnice je v dostřelu našich děl. A my ta děla umíme používat a nebojíme se toho. Zítra přijedeme na liberecké hlavní nádraží, a doufám, že tam bude všechno v pořádku. Jinak..."

Purkmistr Bayer pak pro příslušníky ozbrojených skupin (jednu z nich tvořili i čeští vlastenci z Růžodolu) vydal obmyslné prohlášení:

"Nemohu s dobrým svědomím doporučit, aby bylo českému vojsku při vstupu do města bráněno zbraněmi..."

Československé úřady nejdříve začaly město řídit najmenovanou správní komisi. V červnu 1919 byly volby, ve kterých byl místními Němci znovu zvolen Bayer. Nakonec jako starosta vydržel až do roku 1929 - kdy zemřel...

Načež se s ním obec rozloučila v prvním krematoriu, které bylo postaveno na území dnešní České republiky.

Psáno v nejmenovaný pátek roku 2022, kdy je státní svátek vzniku Československa

PS: Před těmi 104 lety měli svatbu moji prarodiče: 28. října 1918 si můj kapitalistický dědeček Ottokar Kovanic bral na liberecké radnici Emílii Vobořilovou. Oddával je nepochybně purkmistr Bayer. Ačkoli se to podle dosud platných rakouských zákonů nesmělo. Ale o tom jsem už psal při stém výročí jejich svatby ZDE: Jaký to význačný den!

Vstup do libereckého krematoria

 

Geometricky secesní strážce vchodu

Bronzová plaketa na pamětním kameni nevydržela nápor zlodějů