"Protože ho nepotřebuju." (Když mám čas, zdržuji se diakritikou.)
A dověděl jsem se: "je to samo tvoje volba. ctěl jsem ti poslat foto z vyletu do plzne"
"Tak mi to pošli mailem," odtušil jsem. Ale fotku jsem nedostal. Pochopil jsem, že převést z chytrého mobilu fotku do přílohy mailu musí být nejspíš náročná činnost, možná to ani technicky nejde. Ale jistě, ta apka "umožňuje odesílat zprávy a volat přátelům a rodině. Můžete s ní telefonovat a posílat textové i hlasové zprávy, fotografie. WhatsApp je BEZPLATNÁ aplikace. Je k dispozici pro Android i další smartphony."
Právě, právěže! A já smartíka nemám. Odmítám o svém mobilu mluvit jako o "dumb phone". Mám plně funkční tlačítkový telefon. Nejsem staromilec, ale třeba už touchpad je pro mě zlo, natož pak dotyková obrazovka. Chyba je nejspíš ve mně, přesněji v mé odolné kůži na prstech. Dotknu se na obrazovce symbolu toho, co chci dělat, obrazovka nezareaguje. Stisknu to samé místo - ale prst se mi rozleze o půl milimetru a mobil udělá něco jiného, než chci. Trpím třeba při hledáních v mapách, kdy chci pomoci spoluturistům. Při tom mi taky displej odmítá přijmou dotyk, a když trochu přitlačím, tak se mi rozleze kůže na prstu a stroj to vyhodnotí jako roztažení dvou prstů a změní měřítko mapy, takže se dostanu mimo hledanou oblast. (Naštěstí s sebou na vejlety nosím ještě papírové mapy nebo užitečné mapové šátky.) Mám prostě vysoký odpor kůže - co jiného lze čekat od silnoproudaře, zoceleného čtvrtstoletím práce pod napětím a v blízkosti napětí. A vinou svých nikoli štíhlých prstů (nejsou tlusté, jen normální v mé ještě občas ručně pracující generaci) se nedokážu trefit do miniklávesnice na displeji...
Prostě jsem už starý muž. Na telefonování mám tlačítkový mobil, kterým krátce odpovídám i na dlouhé esemesky. Můj telefon jest uzpůsoben pro seňijory: Má velká tlačítka. Včetně jednoho SOS tlačítka na hřbetě. Neumí T9. (Naschvál, protože starší lidé nenávidí tuto jinak dobrou pomůcku. Já ji zvládl - jak mi poradil synek: "Nesmíš se dívat na displej, co píšeš.") Je jednoduchý. Nemá rádio, záznamník ani (užitečný) foťák. Mám ho - na telefonování. Jo, divné, že, mít telefon jen na telefonování a SMS. Na poslouchání rádia mám iPod (poplatky platím - i proto, že mám autorádio). Na focení mám foťák. Na internet a maily mám písíčko s klávesnicí a velkým monitorem. Když jedu někam na delší dobu, beru si noťas (hlavně kvůli předpovědi počasí a mapám). V hotelích bývá přístupné WiFi. No a televizní pořady sleduji na chytré televizi s týdenním záznamem. (Někdy i na počítači, když potřebuju sejmout screenshot anebo najít něco staršího v i-archivu.) Ha há a děste se: Držím si dokonce pevnou linku! Samozřejmě přes internet a převáděcí set top boxík. Používám ji, když volám na pevnou (hlavně státní úřady a instituce). Není to sice úplně zadarmo, ale je to bez pevných měsíčních plateb, takže cáluju vždy 300 korun asi tak za rok. O tom, jaký tarif mám na mobilu snad někdy příště, teď jen sdělím svoji zkušenost: Neomezený tarif (těch druhých) je také zlo! (Hlavně u těch druhých - v tramvaji třeba.)
Ano, je krásné mít všechno v jednom pěkně pohromadě. Ale stačí při čůrání upustit dokonalý přístroj do hajzlu - a jste v hajzlu i vy. A dlouhodobá zkušenost mě naučila, že víceúčelové nástroje jsou sice skvělé - ale jen pro několik málo účelů. A tak, když potřebuju něco zašroubovat, tak si vezmu šroubovák na míru toho konkrétního šroubu, i když vlastním dva švýcarské kapesní nožíky - a ten dokonalejší trhá kapsy, protože váží dvacet deka.
Je dobré mít specializované nástroje. Jako jsou maily. Beru je jako dopisy; když jsem psal ty úřední, použil jsem vždy oslovení a na závěr poděkoval. To vám tvít dost dobře neumožňuje. Mimochodem - Twitter by neměli používat státníci a politici vůbec. Mail přece jen nutí vážit více slova. Je zvykem si ho nejdříve po sobě ještě jednou přečíst, než ho odešlete. A po tom přečtení některé svoje vulgární nebo ironické či rádobyvtipné vyjádření raději smažete. Je soukromý, a dívám se na něj také, jako by byl pod ochranou listovního tajemství. A je zpětně dohledatelný - a čitelný.
To se o Messengeru říci nedá. Jednak mne čílí odpovídat na miniřádečku o asi 30 písmenkách a ani mne nebaví číst takové miniatury, jednak tyto zprávy zpětně špatně hledám! Musím si nejdříve vzpomenout, kdo mi vlastně psal, kdežto v mailech se mi hledá mnohem líp.
Ano, před nějakými deseti lety jsem byl víceméně donucen používat Facebook. Skvělý nástroj; měl jsem ho první den, když mi někdo na jakési afterpárty po křtu knížky kamarádky zastrčil omylem svůj zamčený mobil do mého odloženého batohu. S problémem jsem se svěřil fejsu, a hle, po asi třiceti vteřinách jsem už znal majitele přístroje a domluvil se o předání. Já vím, nedávno jsem slyšel hlášku, že "fejsbuk je pro starý", no, v mém případě je to skutečně pravda. Ti mladí mají už spousty jiných elektronických mediálních vymožeností.
A to je ten problém. Musíte mít chytrý mobil a v něm příslušnou apku. Důsledkem čehož se rozbila univerzalita internetu. Už vznikají nejen bubliny na jedné sociální síti, ale vznikají i jakési nadbubliny uživatelů jednotlivých sítí. Poprvé jsem se zděsil, kdy jsem v televizi zaslechl, že zastupitelstvo jednoho města, které se potápělo při povodni prohlásilo:
"Podrobné informace si najděte na Twitteru."
Má snad někdo povinnost býti uživatelem konkrétní sociální sítě? Nemá! Zejména když tu důležitou informaci na té síti nenalezne - protože má spoustu apek a na nich stovky různých příspěvků.
Takže v tomto jsem staromilec. Jsem bit, protože nemohu získávat různé báječné slevy v superkrámech, které se poskytují právě pouze prostřednictvím chytrých telefonů. Jinak ty slevy získat nelze. Nu dobře - moje volba. Děsím se jen toho, jaké apky mi budou vnucovat státní orgány, abych se s nimi vůbec mohl bavit. Pokud by to bylo povinné - tož, rozhazovačný státe, budiž tvojí povinností dáti zdarma občanům nejen potřebné programy, ale rovněž i chytré telefony. A tarif zdarma.
Pak ale nevím, proč na jednání vlády chodí ministři se stohy papírových dokumentů...
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 7. října 2022, kdy z přeplněného Pražského hradu až vypadávají prezidenti a premiérky. (Zatím vypadl jen jeden emír. A český prezident...)
