Podle rodinné legendy si vzal můj vlastenecký dědeček Ottomar z české židovské rodiny mou českou babičku ve většinově německém Liberci ausgerechnet 28. října 1918 (podle matriky to bylo sice až 30. 10., ale nešť.) Občanská svatba proběhla na radnici, svatební cesta se konala pěšmo cestou dolů Pražskou ulicí na Soukenné náměstí. Děda měl prý na klopě vojenské c&k uniformy trikolóru (? spíš červenobílou stužku). Přiběhl nějaký Němec a zlostně se ho zeptal. "Was is das?" Na to mu děda hrdě odpověděl: "Copak nevíte? Máme republiku!" (? Což v té době nebylo vůbec jisté.) Tolik rodinná historka, nikoli historicky věrné podání.
Rodina táty byla klasicky hraničářsky československy vlastenecká. Ještě když chodil děda za bábou do Vratislavic, lákal jí ven zrychleným pískáním národní písně "Kde domov můj". Děti chodily do Sokola, z české kolonie v Rochlicích se chodilo tancovat k českému starostovi českého Horního Růžodolu na zahradní parket do české hospody k Votočkům. První máje slavili odděleně od Němců - jen němečtí socani a komunisti s nimi chodili v průvodu. Naši byli Čechoslováci a ta vlajka, co děda vyvěšoval i za bolševika (na oslavu své svatby, arciže), byla vlajkou československou.
Děda byl v září 1938 mobilizován do československé armády, tři sourozenci mého táty jsou ve statistice válečných obětí vedeni jako českoslovenští padlí. Po vítězné válce se táta s rodiči vrátil do československého Liberce. Táta se tu oženil, rozvedl, ale i máma byla vychována v prvorepublikovém duchu a československá vlajka a československá hymna byly znaky státu a požívaly u nás úcty. (Pamatuju se na jednu pochodovou píseň, co mi máma zpívala, když jsme chodívali na výlety po Jizerkách: "Protože jsem republikán, znamená, že kázni zvykám, nuže již kupředu a praporečky výš!")
Třicet let po tom, co táta mohl vidět německé tanky v Liberci, já tu viděl tanky sovětské. Opět byla československá vlajka smáčena lidskou krví. A když jsme pak příští rok v březnu porazili na světovém mistrovství v hokeji Rusáky, vyhrálo nad nimi Československo, mávalo se československými vlajkami a zpívala se československá hymna. "Československo" bylo jedno jediné slovo.
A najednou jsme tu před třiceti lety měli Česko bez Slovenska. Ale ono to nebylo až tak najednou. Z vysílání Hlasu Ameriky do Československa jsem s údivem zjistil, že v Americe - a zejména Kanadě - jsou hlavní dva druhy našich emigrantů: Čechoslováci - a Slováci. Nechci teď rozebírat historické příčiny, táhnoucí se nejméně od dob národního obrození přes státní ideu čechoslovakismu, přes dobu první republiky, válečnou Slovenskou republiku až po antislovakismus soudruhů prezidentů, který gradoval v ostudném chování Antonína Novotného, vystačím si zde s osobní zkušeností ze silvestra 1968.
Tehdy máma získala výběrový poukaz na odborářskou rekreaci do Vysokých Tater, přímo do Tatranské Lomnice. Vzpomínám si, jak mi přišlo ve slovenském prostředí podivné, že Československá televize vysílá ze dvou třetin česky, a jen z jedné slovensky. Doma mi to přitom slovenčina nevadila! (ČST měla v té době jen 1 program; pouze místo českého Večerníčku se na Slovensku vysílal rozprávkový deduško.) Silvestrovská večeře probíhala v hotelové hale v poněkud ponuré atmosféře. Tento rok začínal skvěle, pak jsme byli ale v srpnu okupováni, byla znovuzavedena cenzura, mizeli oblíbení politici, začali emigrovat první známí a výhled na začínající normalizaci nebyl povzbudivý. Mezi zasmušilými českými hosty však přímo tančil rozesmátý místní vrchní, asi jako barevný motýl nad krajinou, pokrytou šedou lávou. Nespoutaná radost z něj přímo prýštila. I optal jsem se ho nevrle:
"Z čeho se tak radujete?"
"Neviete? Veď máme republiku!" opáčil. A šampaňské šlo dokola na jeho účet.
A jo, no jo., k 1. januári 1969 jsme obdrželi federáciu. A v rámci federalizácie vznikly i dva nové štáty: Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Šlo vlastně o jediný výdobytek demokratizačního roku 1968. Spíš výdoblitek, který nám pak o dvacet let později pěkně zavařil. Začalo to na už jaře roku 1990, kdy se rozpoutala pomlčková válka, která vedla ke změně názvu státu z "Československá socialistická republika" na "Česká a Slovenská Federativní Republika/ Česká a Slovenská Federatívna Republika".
Celé to ústavně právní monstrum mohlo fungovat jen za vlády tuhého "demokratického centralismu". Federální parlament měl prakticky tři komory. Sněmovna lidu čítala 150 členů a rozhodovalo se v ní o ústavních otázkách třípětinovou většinou. Bylo zde tedy ke změně Ústavy (třeba názvu republiky nebo přerozdělení federálních pravomocí) mít aspoň 90 + 1 hlas. Sněmovna národů měla 150 členů – 75 za Českou republiku a 75 za Slovensko. Tady znamenaly tři pětiny 45 hlasů v každé části zvlášť. Na změně Ústavy se musely shodnout obě (prakticky všechny tři) komory. Musela to být většina 90+1 + 2x(45+1) poslanců. K blokování změn stačilo v jediné části Sněmovny národů pouhých 30 hlasů (75-45). 30 ze 300 – pouhá desetina… To nebyla žádná „demokracie“, to byla „lidová demokracie“, která mohla fungovat pouze za totality. Jakmile přestala fungovat vedoucí role (politbyra) KSČ a začaly jen trošku vřít národní vášně, byla jakákoli změna v tehdejším parlamentu nemožná. Navíc ještě musely takovéto změny projít i oběma Národními radami, takže jsme vlastně od 1. ledna 1969, kdy začala hra na federaci, měli parlament pětikomorový. To, že jsme se za neustálého růstu nacionálních vášní dokázali v klidu rozejít, bylo dle mne hlavně díky nedoceněné politické obratnosti tehdejšího předsedy české vlády Václava Klause. (Ostatně jsem dodnes přesvědčen, že tolik - a často právem - kritizovaný Klaus měl i s tím pacholkem Mečiarem tehdy oba dostat Nobelovu cenu za mír!)
Samozřejmě, že tento rozpad byl mj. i cílem našich zahraničních nepřátel – ostatně jako už dříve. V letech 1938 a 1939 rozpad republiky ulehčil Hitlerovi likvidaci Československa. Proto ho také řídil a kontroloval. V roce 1968 na varšavském zasedání navrhoval soudruh generální tajemník východoněmeckých komunistů Erich Honecker proti nám použít „slovenskou kartu“ – což se nakonec také prakticky stalo. Předpokládám, že i sovětská KGB tlačila po roce 1989 na pilu tímto směrem. Samozřejmě, že by tento tlak nemohl být úspěšný, kdyby nevyužil skutečného pnutí, skutečných tužeb slovenského lidu.
Pamatuju se, jak jsme my, čeští Čechoslováci, marně hledali logiku toho, "co vlastně Slováci chtějí". Jeden stát - a vlastní stoličku v Evropské unii. Jeden stát - a dvě zahraniční politiky, jeden stát se dvěma sociálními politikami, společnou ekonomiku - a dvě národní emisní banky, které měly tisknout jedny československé federální koruny. Jeden stát s dvěma či třemi prezidenty. No prostě z našeho hlediska nesmysl. Stále jsme se nemohli dovtípit, co ti zatracení Slováci vlastně chtějí, až jsme s velkým zpožděním zjistili - že ani oni to sami nevěděli!
Ale z výsledku měli nepopiratelnou radost, tak ji jim dnes nekažme. K radosti nad vznikem samostatného státu mne však nedonutíte, k té nepostačí ani vědomí, že jsem členem stále fungujícího Československého fandomu. Co mi dnes stále chybí je druhá část československé státní hymny, kdy se z poněkud unylého pivně hospodského Kde domova mého povznese tatranský, vínem a borovičkou podepřený zbojnický zpěv s blesky a hromy. A když už, milí čeští spoluobčané, budete o silvestrovské půlnoci pěti naši státní hymnu, pak vězte, že jde o ústavně chráněný státní symbol a zpívejte ji tak, jak ji Škroup napsal. To jest, v závěru "země če-eská, domov mů-ůj, země čes-ká (a ne zase če-eská, vy volové), domov můj".
Tak ano (jen kudrlinky tam být nemusí):
A nikoli tak, jak nám ji od roku 2017 vnucuje Česká televize:
Tady se uplatnilo typicky české řešení: Když něco neumíme správně, začneme to dělat nesprávně s tím, že je to tak v pořádku. (Včetně desetiletí nedodržovaného zákoníku práce ve zdravotnictví, třeba.) Nu, ale ono je to nejspíš dáno už od škol a rodin a od toho, že si vlastně té své české (česko-moravsko-slezské) samostatnosti až tolik nevážíme. My si ji nevybojovali, ona nám po odchodu Slovenska tak nějak zbyla. Ale stejně budu o silvestrovské půlnoci zpívat českou hymnu jako první část československé hymny, ke které mi zobák přirost'. Jako jsem si ji zpíval na demoškách v letech 1968 a 1989, jako ji zpíval můj táta na výročí svatby rodičů. A později ji zpíval s kamarády za okupace na Můstku, vždy na 28. října, a to až do roku 1942, než ho na jaře příštího roku Němci zavřeli do koncentráku.
Zdravý a teplý Nový rok 2023 svým čtenářům přeje Šaman.
(Viz i psí dvacet let starý článek Sbohem, Slovensko)
Žádné komentáře:
Okomentovat