Prosím vás, jestli vám někdo nabídne procházku krajinou v zeměpisné šířce pod severním pobřežím Afriky právě v letní slunovrat (ano, bylo zrovna 21. června), žeňte ho. (Zejména když berete prášky na ředění krve a neměl byste si ji zahušťovat, aby vás nesklátila mrtvice. A máte srdeční arytmii, kterou neodstraní ani váš nový kardiostimulátor.) Z městečka Qala jsem sice vyrazil na sever a už v deset hodin letního času, ale těch pouhých 16 km do cíle díky tomu, že jsem cestou mocně fotil, trvalo osm hodin. Takže jsem stihl i pravé místní poledne.
Hned na začátku cesty jsem si všiml, že jakkoli se mnohé fasády do ulice tvářily až barokně (a některé možná barokní i byly), ze strany se jednalo o krabice, dokonce o za sebe a na sebe nastavěné krychle. Z ulice vidíte než první patro, ale pod úhlem pohledu se vám skrývá vzdálenější patro druhé, třetí, ba i čtvrté. Samozřejmostí jsou různí svatí a zejména Panenka Maria, zdobící průčelí. Velice často je vchod do domu vrouben verandou, na které se vyjímají pseudoantické sošky amorků, Venuší a různé fontány, jaké si u nás milovníci dějin a nevkusu kupují v OBI nebo MACRO. Ale tady mi přijdou přiměřené. Vždyť jsme necelých sto kilometrů jižně od území Itálie! Z nějakého důvodu se nad vchodem občas vznáší erb se jménem nějaké země - Australia (1993), USA či Columbie. Ovšem u dvířek chybí cedulka s označením jakéhokoli úřadu. Oblíbené jsou také obrovské žerdě, ozdobené různými praporci. Anebo jen prázdně čnící.
Poměrně rychle jsem vystoupal od našeho hotýlku až na náhorní planinu ostrova, odkud se naskýtal pohled na severní a východní pobřeží. Na východě jsem pak obdivoval Modrou lagunu na ostrůvku Comino, přeplněnou turistickými loděmi - jen si to tam potápěči užijte! Za útesy Comina byl už patrný hlavní ostrov a na něm díky přitáhnutí objektivem i jeho nejbližší města a katedrály. Vyšel jsem z obce. Krychle domů zmizely a objevily se zídky kolem silnice. Zídky kolem silnice a na ně kolmé kamenné zídky ohraničovaly vyprahlé pozemky, na kterých se sem tam objevoval biologický materiál: Seno či sláma z neznámých travin, smotané úhledně do válců, anebo slisované do krabicoidního tvaru.
Zídky až zdi byly místy prolomeny vrátky, na kterých se skvěly různé výhružné nápisy v angličtině, odrazující všetečné turisty od nezvané návštěvy. Která by třeba mohla poplenit osamělý řádek zelí či poslední slunečnici. Když už jsem u té pěstované zeleniny - nejobvyklejší jsou ovšem opuncie, dychtivě přelézající zídky. Agáve roste hlavně divoce, z jejích zdřevnatělých květů by snad bylo možno vyrábět rovnou telegrafní sloupy. Schodovou cestu k moderní krychličce skrývá papyrus. Ze stromoví jsou obvyklé fíkovníky, ale ještě nenadešel jejich čas. Viděl jsem hrozny, ale spíš na ozdobu. Nicméně na Maltě se víno dělá - koupil jsem si domů tři lahve - bílé, rudé a růžové.
Ty zídky - většinou se jedná o neopracované kameny, sebrané z pole, ale hned za humny se objevují i opracované kvádry místního vápence. Některé z těch kamenů slouží opakovaně už tisíce let, jiné se používají odnedávna. Jak třeba prozradilo datum na rohu jedné ze zídek: 23.5.23. Tohle datum se může číst oboustranně - jenom století chybí. (Asi jde o to letošní...)
Aniž bych to plánoval, dostal jsem se na "Gozo Coastal Walk", červenou turistickou značku, která se ale od pobřeží často vyšvihuje na náhorní planinu, prořízlou kaňony, spěchajícími k moři. Dolů údolí spěchají, nahoru se turista sotva vleče. Že jste na červené značce poznáte podle toho, že někdo nasprejuje na silnici nebo zeď červenou skvrnu. Jen ve dvou zbytečných případech jsem se setkal se šipkou, většinou vám ale skvrny nepomůžou, neb nejsou. Z vytyčené cesty jsem sešel jednou, mapa, kterou jsem si večer před tím vyfotil do foťáku mne pak navedla zpět. Ne, nemám chytrý mobil, ne, mapa v bedekru je pro pěšáky téměř bezcenná. A ano, nezabloudil jsem, ale sešel z cesty uprostřed divočiny jen jednou, kdy lepší pěšina byla slepá, ale nevracel jsem se a protrmácel jsem se na souběžnou správnou trať. Orientace je těžká, protože okolopolední stín, který by ukazoval společně s hodinkami (s pravým středoevropským časem) sever, je velice krátký. Místní klub turistů sice poskytuje po cestě mapy, ale často z nich odpadla samolepka s nápisem "Jsi tady, anebo je ta mapka nečitelná pro nánosy šneků. Takže když uvidíte stojánek s mapkou, víte aspoň že jste někde na značené trase.
Bylo mi jíti hlavně po silničkách, uličkách, silnicích i pěšinách. Pod strmým útesem se ze silnice odklonila docela slušná pěšina, která však po pár stech metrech končila otočkou pro auta, a dál už to bylo hodně, no, polopouštně izraelské. Vůkol voněla mateřídouška i jiné květy; na kraji cesty jsem narazil dokonce na jakousi pseudomateřídouškovou bonsaj. Lidé jdoucí po cestě ji stále ošlapávali, nemohla se rozrůst, ale uchovala existenci. Avšak neztratil jsem se, na protější planině nad kaňonem jsem uviděl další krabici. A kousek vlevo od ní menší krychličku s lesklou stříbřitou kopulí.
Krabice, ke které jsem směřoval není krabice, ale strážní věž, známá Mapám jako Sopu Tower, also known as Isopu Tower, San Blas Tower or Torre Nuova (protože je nejnovější strážní věží svého typu). Místňáci ji znají maltsky jako Torri ta' Sopu. Postavili ji maltézští rytíři roku 1667, avšak už roku 1785 nebyla trvale obsazena. Až roku 1792 byla osazena čtyřmi šestiliberními děly a posádkou. Byla to nakonec jediná taková pobřežní strážní věž, která nakonec byla použita, když se na Maltě v roce 1798 skutečně pokusila odolat Napoleonovi, který se svou flotilou vtrhl na Maltu. A skutečně ji dobyl. Udržel ji však jen dva roky, než souostroví - osvobodili Britové. A už tu nadlouho zůstali a jezdí se tu vlevo. Čas na věži však hlodal, až na začátku tohoto století se našly peníze a dobrovolníci, kteří věž opravili a stala se tak jednou z kýžených turistických destinací.
Ty strážní věže jsou slabě kónické, jinak je to ale krychle, vysoká jak široká. A z jedné krychle dohlédneš na druhou vlevo a na třetí vpravo. Cestou k téhle věži jsem potkával menší věže či domky v různém stupni rozkladu. Ale v některých se i bydlí, jiné se rozpadají. A od jedné dohlédneš k druhé. Snad hlídací věže proti možnému polnímu pychu?
Nejdříve jsem ale musel stoupat údolím od moře, abych se od obce Weraq, takto nejsevernějšího výběžku města In Nadur, mohl vracet kilometrovým odskokem od (ne)vyznačeného walku zase k moři po náhorní planině. U místní autobusové zastávky linky 303 jsem si nejprve zjistil, kdy mi jede bus od hřbitova sv. Marie v Ix-Xewkiji ("x" se prý vyslovuje jako "š", ale nevěřte cizinci), protože ten jede o 14 minut dříve. A tam chci dorazit, k tomu hřbitovu, odsud je to pěšky jen osm kilometrů (to skutečně nejsou dvě hodiny!). Cestou k pobřeží jsem pak potkal konvoj džípů z blízké vojenské základny. Pak jsem šel kolem té stříbřité kopule. Předpokládal jsem za samozřejmé, že tenhle random patří k základně - ale ne, je ještě před plotem a dokonce se dá na její krabicový podklad vylézt. (Vzadu jsou schůdky, a ano, vylezl jsem. Až teď mne napadlo, že to nemuselo být vhodné kvůli mému pacemakeru.) Je u ní vysvětlující tabule - ale maltsky neumím. Nicméně podobně jako její starší strážní věže je od něj vidět rovněž na další stříbřitou kopuli. Nejspíš civilní zařízení, snad novodobé majáky pro orientaci lodí na moři poblíž rozeklaného a ostrého pobřeží.
A bylo mi jíti kolem funkčního povrchového lomu, jak ukazovaly Mapy, ale ve skutečnosti jde o parčík pomalu zarůstající borovým lesíkem a keři - a to včetně výsypek. Co mi to připomíná? Černé linie hadice kapénkové závlahy prozradily: Izrael! Také zde v podobném podnebí a v podobné neúrodné "půdě" (lom snad horší než poušť) vyrůstají stromky, aby měli kde na procházce čúrat pejsci z Weraqu. Jednoho pejskaře jsem fakt i v to děsné poledne potkal!
A juž jsem vyšel na oblý vršek planiny a juž mne vítá klesající kamenitá ceta, pak k věži stoupající kamenné schody a na dveřích, zamčených na visací zámek pak nápis naštěstí v turistické angličtině: Otevřeno je ve středu a v neděli od devíti do dvanácti, pak je polední přestávka a znovu se otevírá 13:30. A byla středa a bylo 13:15. I sedl jsem si do severního útlého stínu věže (slunovratové poledne a stěna je mírně zkosená), pojedl něco chutných zbytků od snídaně a to jablko a napil se vařícího čaje. Nu, vařil jsem si ráno čaj na cestu, jako vždy. A to je tak: Nejdříve vypiju vodu, dokud je studená, a pak si dám čaj, který má v tomhle počasí tu výhodu, že vám určitě - nevystydne! I dojedl jsem, smetl drobky a vidal se k visacímu zámku. Stále tam čněl, nečněla však ta bába, co tu čnít měla. Ačkoli bylo 13:37, a ani na zpětném kilometru jsem ji nepotkal. Co by se trmácela - vždyť bylo vedro! (Vzduch měl deklarovaně nanejvýš 23°, ale nebe i zem zářily zuřivě infračerveně. I ultrafialově - obnovovaný faktor 50 na obličej se vyplatil!)
A tak skončil můj pokus dobýti se do jedné z mnoha místních pamětihodností. Dalších osm kilometrů a následné dobrodružství s autobusem mi dovolte stručně zmínit někdy příště - pokud v tomto vedru ještě si na to budu chtít vzpomenout.
(Na více fotek se můžete podívat na autorově Facebooku.)
PS Dobrá zpráva: Jak mne minule uštkla ta svině malá růžová medúza, jak jsem o tom psal minule , tak ta mi snad dala tu správnou šlehu, že se fibrilace srdečních síní zrušila, protože v úterý jsem odešel z pražské Ústřední vojenské nemocnice, aniž mi tam poskytli plánovanou "elektrickou kardioverzi". (Což je šleha defibrilátorem, kvůli které vás na deset minut totálně uspí). Arytmie "spontánně" vymizela. Budu asi chovat medúzy, a krom zajímavé ozdoby těla budu poskytovat za mírný poplatek i kardioverze.
Žádné komentáře:
Okomentovat