Co nového u Berounky

Řízky s chlebem a kyselou okurkou?

V úterý jsem zase po delší době nasedl na kolo, abych se pustil po jedné ze svých oblíbených tras kolem Berounky. Tentokrát jsem vybral cestu opačným než obvyklým směrem. To jest po proudu řek. Takže z Lužin jsem se nejdříve vydal cyklostezkou kolem dálničního přivaděče k Pražskému okruhu směr Jinočany.

V Jinočanech je nového, že zde silným trempem pokračuje výstavba dalších skladovacích či jakých hal, a zdá se, že v rámci toho by mohlo být zprovozněno nejen pro cyklisty silniční spojení od výjezdu z 21. km dé nulky přímo na Jinočany. Soukromý pozemek jest zjevně vykoupen, když se na něm staví zařízení jiného soukromníka, chodník je už téměř v provozu a průjezdu nejspíš nebudou bránit žádné betonové zábrany nebo haldy hlíny, jak se nárazově stávalo v minulosti. Možná jen zákazová značka, anebo závory...

Tato má oblíbená trasa patří k méně oblíbeným, protože když se drásám od Loděnice do Nučic, nemohu se vyhnout poměrně frekventovaným silnicím. Kromě tedy asi dvoukilometrového úseku, kdy cestou od Sv. Jana pod Skalou odbočuji ještě před Loděnicí v její čtvrti Jánská vpravo, po lávce přejedu potok Loděnici, vyšplhám do svahu do Karlštejnské ulice a pak se béřu komunikací kolem nádraží a potom pod dálnicí k té staré silnici z Berouna. Je tam na ni připojení v místech (ne)zámé bitvy u Loděnice (1179). No ale když jedu z kopce, tak si užiju asfaltu a tuto odbočku minu.

Ve Svatém Janu doporučuju nabrat si minerální vody z pramene Ivanka. Lepší než z roury u potoka je to u vodovodního kohoutku nahoře u pramene, který je už kryt kostelem. Je tam takhle vpravo vypínač, stisknete, chvilku to bude chrochtat, ale pak vám asi minutu bude kohoutek poskytovat ždanou kapalinu.

Kilometr a půl jižněji se nachází obec Hostim, která ale ve všední dny turisty a cyklisty nepohostí, protože místní hospůdka U Krobiána má v poledne otevřeno jen o víkendech - prázdniny, neprázdniny. A protože bylo úterý, tak měla (stejně jako v pondělí) zavříno po celý den. 

Od Hostimi k Berounce je to přírodní cestou kolem už říčky Loděnice (místně Kačáku) k Berounce coby dva kilásky. Pokud už ovšem bude otevřený mostek dole v Kozle. Jeho uzavření mě vloni donutilo jet z Prahy po břehu řek až do Berouna, a do Řeporyj jsem se pak potupně vracel vlakem po "hrbaté" trati. Tak to je nového u řeky Berounky: Most přes Kačák je už průjezdný (pro nemotorová vozidla).

Už několik let nového je také uzavření cyklostezky mezi blízkým Alkazarem a Srbskem kvůli padání skal. Protože jde však pouze o alibi pro obecní správu, čili uzávěru toliko slovní, je na této levobřežní magistrále poměrně čilý ruch nejen cyklistický, ale i pěší, a to včetně mamin s kočárky. Na nepadajících skalách se vyskytují i horolezci, pod nimi na břehu řeky pak rybáři. 

Protože byly už dvě hodiny z poledne, zadoufal jsem, že v Srbsku chutě hospodsky poobědvám. V jedné hospodě měli v nabídce pouze Zavřeno, ve druhé rovněž a ve třetí pak Otevřeno - pouze pro hotelové hosty. Při šlapání po silnici na Karlštejn jsem trpce přemítal, jestli si turisté mají do Českého krasu brát zase řízky s chlebem a kyselou okurkou. Nového u bývalého Petzoldova lomu je to, že místní dřevěná nástavba osvětlovací věže dosud nespadla.

Když už jsem byl v Karlštejně šlápl jsem trochu do pedálů a dopravil se až do příští vsi, jíž je Hlásná Třebaň (psáno kratce). Na jejím okraji je mnou už několikrát vyzkoušená hospoda U Máni v Třebani. Osvědčila se i tentokrát, a nejen proto, že měla otevříno! Otevříno má od jedenácti hodin furt, poprvé jsem zde na zahrádce poobědval alespoň knedlíčkovou polévku v době covidu. Knedlíčková byla i dnes, společně s pleskavicí s opečenými brambory a nealko pivem. Nu, nechal jsem tam i s dýškem 340 Kč, jsou zde pražské ceny. (Vlastně nevím, dlouho jsem v pražské hospodě na obědě nebyl, jenom v thajské u nás u metrostanice Luka.) Bylo natřískáno, nejen proto, že okolní hospody měly zavříno. (Jako například druhá hlásně třebaňská Česká Hospoda, aneb místně Na Růžku.) Spolustolovník, který k Máně na oběd zaskočil ze své blízké chaty mi sdělil, že v Karlštejně je aktuálně otevřena toliko jedna hospoda, která však přetéká hosty a čeká se v ní oproto dlouho na objednání, dodání i placení. No, u Máni byla plná nejen i rozsáhlá zahrádka, ale i vnitřek (venku kolem příjemných 29°), ale nečekalo se na nic. 

Chmurné úvahy o sebou braných řízkách vzaly definitivně zasvé už v Dobřichovicích, kde se pravidelně stavívám v cukrárně U Veselé Rakvičky na veselou rakvičku (s bílou šlehačkou; mají i smutnou s černou čokoládovou, ale ta má uvnitř ještě kalorickou náplň). Dávávám si zde cestou z Prahy dva chlebíčky, čaj a tu rakvičku. Proč se zde nezastavit i cestou do Prahy. Leč tentokrát rakvičky neměli - technologická odstávka přes tento svátkový týden. Mohl jsem si dát chlebíčky, po obědě jsem se však dopustil pouze broskvojahodového páje. A čaje s mlékem, samozřejmě. (Jen v neděli mají stále zavříno - provozovna zjevně slouží hlavně místní populaci. Vloni zkusili otevřít i v neděli a nezaplatilo se jim to.) 

Co nového mě čekalo ještě v Dobřichovicích: Na ulici nad nivou před odbočkou na lávku prof. Karla Lewita dvoučlenná policejní hlídka, a opravdu, věřit jsem tomu nechtěl, její červená plácačka. A "pane cyklisto, požil jste?". Jak jsem si blahořečil, že jsem nepožil! Pouze nealko pivo. (Přesněji - nízkoalkoholické pivo, které má tak 0,4-0,5 %.) Dýchnul jsem a naměřili mi neuvěřitelných 0,00 promile. A kdybych měl víc, třeba 0,01 ‰? Do jednoho promile nejméně 2 tisíce, ale i 20 tisíc, přes jedno promile až 50 tisíc. A kletě! To už by se snad vyplatilo odmítnout dechovou zkoušku za pouhých patnáct klacků...

Nu, chtěl jsem si původně u Máni k pleskavici (s ďábelskou omáčkou) dát plzeň, jenže když vím, že pojedu po silnici, tak se chovám bezalkoholně. Sejme mě kamion - a budu si za to moci (po dechové a krevní zkoušce) sám. Nebo mi vběhne pod kolo dítě a půjdu bručet jakožto alkoholik... Takže tentokrát jsem nejen ušetřil, ale milým pohovorem s pány policajty jsem ochránil další cyklojezdce od této zajímavé zkušenosti. Jo - a měl jsem samozřejmě (nepovinnou, ale už jednou mne zachránivší) přilbu a (nepovinnou, ale z dálky viděnou) zadní červenou mrkačku. Tak to bylo nového u Berounky v Dobřichovicích.

Dále směrem ku Praze je již krajina kolem cyklostezky EV4 a posléze A1 poseta otevřenými občerstvovnami. Stejně tak je otevřen i kiosek Říční lázně u Radotína. Už jsem ho tu propagoval (i když spíše navštěvuji blízké a pro cyklisty téměř neznámé občerstvení V zahradě - protože tam mají polívku). Tentokrát jsem ve směru protivném mému obvyklému uviděl, že tu říční lázně skutečně existují! Přesněji ponton, ze kterého do vody vede žebřík - jak někde na ostrově Gozo, kde jsem se naposledy koupal (a potápěl). Vody bylo sice jen nanejvýš po prsa, avšak plavat se v chladivé říční vodě šlo pohodlně. 

Ano - neodolal jsem. Odolal jsem koupání na jezu u Ostrova v Zadní Třebani, odolal jsem jezu pod železničním mostem v Mokropsech, ale radotínským říčním lázním jsem neodolal. Jinde v řece nebylo dost vody, vystupovala skalní plata i závěje kamenů, ale tady bylo vody akorát. A proud byl mírný, pohodlně se proti němu plavalo, i když jste byli skoro stále na jednom místě. Řeka vás pak splavila přímo k žebříčku pontonu. 

Tak to bylo pro mne u Berounky v Radotíně nové. V Radotíně je taky už nějakou dobu konečně dokončená nová lávka směrem na Lipence a ku Zbraslavi. A pro mě je stále poměrně nový (asi měsíc) kardiostimulátor, nádherný, plně funkční. Cítím se s ním jako člověk, který viděl jen černobíle, ale nyní je mu přístupná celá paleta barev. Takže těch 65 km jsem jel vlastně na elektriku!