Poprvé jsem náramně zbohatl po odchodu z Českých Textáren, é, pardon, z Českého Telecomu, kde jsem strávil neuvěřitelné čtvrtstoletí. Tenkrát, v tom roce 2004, se penzijko jmenovalo "Penzijní připojištění se státním příspěvkem" a zavedla ho v roce 1994 Klausova první vláda ve své chvályhodné snaze o reformu starobních důchodů jakožto "třetí pilíř důchodového systému". Krom státního příspěvku přispíval presumptivním důchodcům i zaměstnavatel. Avšak protože mi můj chlebodárce přestával přispívat do důchodové kasičky, přestal být tento finanční produkt pro mě zajímavým. Zrušil jsem ho a spolu s vyplaceným odstupným jsem poprvé náramně zbohatl.
Zajímavým se tento produkt pro mě stal už po měsíci, kdy jsem nastoupil do dalšího zaměstnání, tentokrát do dcerky ČEZu. I tento zaměstnavatel mi začal přispívat, takže jsem si v tom roce 2004 zřídil penzijko nové. Když jsem pak v roce 2011 odtud odešel, do penzijka jsem přispíval dál i jako nezaměstnaný a posléze rovněž jako předčasně penzionovaný starobáš. Zdálo se mi divné, že si mohu platit penzijní připojištění i jako starobní důchodce, ale když hodný stát za přispění mnohých dalších hodných vlád pokračoval v přispívání, proč bych se těch státních příspěvků vzdával.
Podruhé jsem penzijko zrušil ke konci roku 2013, když zemřela má milá žena Ivana, a to v rámci osekávání výdajů domácnosti samotného vdovce. Zase jsem zbohatl a mohl tak zaplatit nenasytné notářce za dědictví po ženě, totiž za půlku našeho sídlištního bytu. (Dědické daně byly sice zrušeny, ale notářským ouředníkům se platí asi stejně nesmyslně vysoká procenta.) Peníze mi vyplatil tentokrát "Transformovaný fond", kam byly od 1. 1. 2013 mé úspory "účetně vyčleněny", neb se původní "třetí plíř" po tom, co byl zrušen druhý, přetransformoval do "Doplňkového penzijního spoření".
Znovu jsem do tohoto staromilného způsobu dojení státu vlezl během našeho společného života s mou neregistrovanou partnerkou Janinkou. A zůstal v něm i po její smrti. Ale jen donedávna, kdy jsem se rozhodl své starosporo definitivně zrušit. Protože až Fialově vládě se podařilo tento produkt v rámci úsporných opatření zrušit pro ty, co už důchod mají. Přesněji toto spoření zrušeno nebylo, "pouze" se zrušil státní příspěvek pro důchodce - čímž tento produkt pro ně (pro mě) přestal být zajímavým.
A ekonomicky správně byl zrušen, protože toto "důchodové spoření" nemělo pro důchodce nic společného se spořením na důchod (stejně jako "stavební spoření" mělo jen malý podíl ve spoření na stavební účely). Pouze sosal ze zubožené státní kasy. (Zubožené především rozhazováním předcházejících vlád v době ekonomického růstu, pane Babiši!)
Nikdy jsem neměl v úmyslu nechat si po doběhnutí spoření vyplácet pár stovek měsíčně ke své státem spočítané a neustále valorizované rentě. Věděl jsem, že právě systém valorizací, navázaný na faktickou devalvaci (kterou jinak znáte jako "růst průměrných platů") za několik let ono "přilepšení" odkáže do směšných hodnot (čemuž se ovšem nelze smát).
Vždy jsem počítal s tím, že si jednou ty své úspory, které se díky státním příspěvkům zhodnocovaly asi 24% úrokem (fondy na tom mají nejmenší podíl) jednou vyzvednu najednou. A šoupnu na spořicí účet. (Abych na ně vždy dosáhl v době, kdy je budu potřebovat.) Nakonec to ani nebyly "hotové peníze", ale pouze podíly na nemovitostech ("spořil" jsem "konzervativně"), které stoupají, klesají, náramně stoupají - a jednou mohou skončit krachem. A vy pak nemáte peníze, ale pouze podíl - na ničem. Pokud tedy váš fond nenakupuje státní dluhopisy. Protože stát přece nezkrachuje, že, raději. (Jenom cena dluhopisů může náramně klesnout.)
To se ale, milánkové, týká i vás, předdůchodců a mlaďochů. Protože v rámci dlouhých desetiletí jednou ty fondy přece jen zákonitě zkrachují. A dvouciferná inflace nebo krachy na burze v našem západním finančním prostoru přicházívají tak jednou, dvakrát, no, třikrát za generaci. Hodnota peněz za můj život klesla například asi dvacetkrát (když ani nepočítám "měnu" v roce 1953, kdy už jsem byl na světě). Nejlepší je koupit si zlato (pozdě, ale přece). Anebo vychovat hodné děti, které svému stařečkovi vždy poskytnou svou ledničku, anebo aspoň plnou misku rýže.
Hodné (a výhledově ubohé) děti si teď budou moci pořídit nadějně se tvářící DIP - dlouhodobý investiční produkt, který nebudu recenzovat, neb se mě už netýká. To jsem sám žádostiv, jak bude vypadat za třicet let!
Teď, potřetí, jsem zbohatl nadvakrát. Jednak jednorázově vyplacením nasyslených úspor, zhodnocených státními příspěvky (a znehodnocených složenou třicetiprocentní inflací) a jednak trvale. Neboť se mi teď důchod od července zvyšuje o tisíc korun - které si už dále neplatím na "důchodové spoření".
Učinil jsem tak já, učinilo tak zřejmě i několik set tisíc(?) dalších státních rentiérů. Z toho milionu, které toto rozumné opatření postihlo. Neudělá to zřejmě asi 250 tisíc penzistů. kteří ještě nespořili minimálně pět let. To by přišli o státní příspěvky a dostali by jen "odbytné". Z těchto čerstvých spořílků je asi 80 tisíc, co si nespoří ani dva roky. Kdyby po přečtení tohoto článku vypověděli další spoření, tak nedostanou NIC. Ani to, co si do kešeně sami uložili. (Lepší je se skřípěním zubů šetřit minimální stovku a těšit se, až uplyne oněch pět let, na inflací znehodnocený vývar.)
To má pro státní rozpočet nejméně dva milé dopady. Především nebude zatížen dotováním ziskuchtivých rentiérů. Pak jednorázově získává 15 % z výnosů, kterých jsme při spoření nabyli. Ale bude to mít i několik nemilých dopadů, kterými se fialová vláda odmítla zabývat. Tato "ztráta motivace ke spoření" postihne nejdříve penzijní fondy. Kdyby všichni nespořiví důchodci učinili to, co já, musely by penzijní společnosti začít vyprodávat aktiva, a to až v hodnotě 150 miliard korun. Včetně státních dluhopisů. Protože by šlo o nucený výprodej, mělo by to dopad jednak na cenu těchto dluhopisů a jednak na snížení výnosů ze spoření pro ty, kteří v systému zůstávají! Zasažené banky a pojišťovny, tedy jejich akcionáři, budou muset přistoupit k doplnění kapitálu fondů. Což sníží jejich zisky. A pak sbohem fiktivní "windfall taxi", neboť dojde - k "neočekávaným ztrátám".
Zatím se banky tváří, že jakoby nic, k žádnému "exodu" prý nedochází. Jen - k několikanásobnému zvýšení vybírání úspor. Nu, uvidíme. Já jsem teď zbohatl, letos už jsem byl v Jizerkách, pojedu k Mácháči a do Řecka a příští rok s novou přítelkyní do Itálie. A co budu dělat ve stáří?
Ale milánkové, starý jsem už byl, až budu "pře-stárlý", tak mi budou peníze k ničemu...
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 30. července 2024
PS: Ale pokud Ústavní soud na popud hnutí ANO prohlásí onen nový zákon za retroaktivní a donutí vládu doplatit zpětně všechny příspěvky, tak to bude velice nemilá zpráva pro státní rozpočet a důvod, proč to vládní strany v dalších volbách smete na smetiště dějin. Škoda, že si jistí ministři jsou jistí, že je jistí Ústavní soud a nejistí se na možný budoucí průšvih. Na tento - a i na jiné průšvihy, o nichž více jiní.
