Proč člověk bojuje

"Člověk nebojuje, aby vyhrál, ale aby se nedal." Nějak tak to kdysi říkal Jan Werich. A moje milá žena Ivanka mi to před 38 lety napsala Propisotem na papírek, který mám dodnes vylepený nad monitorem počítače.
"Jenom tak může vyhrát", dopsal jsem pak k tomu tužkou. Ivanka však neměla v úmyslu bojovat, ale nikdy se nedala. Tak vyhrála i teď, naposled: Umřela doma.



Nedala se při svém narození na svatou Lucii, před Vánocemi válečného roku čtyřiačtyřicet. Její tatínek Rudolf byl kvůli špatnému rasovému původu zrovna "seděním" na pracovním táboře Klettendorf, jak mu napsali kamarádi ve zdobném pamětním přípisu. Maminka s kojencem a starším bráškou Jirkou utekla v únoru na vesnici na Vysočinu, schovat se u příbuzných v Modlíkově. A tak se Ivanka posléze stala i veteránem 2. světové vlálky. (Ne, že by o to stála.)

Říkal mi později historik, že se její maminka neměla čeho bát, protože Němci měli pravidla, která říkala, že… Škodaže paní Františka Rezková tehdy neznala německé záměry, jako dnešní historikové, protože nezpochybnitelný fakt byl, že všichni příbuzní jejího muže byli v té době už zavření nebo zavraždění. A tak se vydala za svými Králíčkovými. Válka pro rodinu skončila dobře, jenom pak museli v tom svém nuselském 1+1 bytě v ulici Pod Terebkou bydlet ještě několik let i s nově narozeným bráchou, a hlavně s dvojicí, která se do jejich prázdného bytu nabourala ještě před květnovou revolucí. A Rezkovi měli přitom tu drzost, že se vrátili! No, nedali se, vyhráli.

V první třídě se Ivanka těšila, jak bude moci chodit na katechismus, kolem toho roku '50 se ještě vyučoval. Ale soudruh katecheta si ji vzal stranou, a vysvětlil jí, že bude chodit na jiný "katechismus" s jiným přednášejícím. (Dívence, pokřtěné v kapli porodnice u Apolináře, kde rodily všechny ženy se smíšených rodin.) Což se nikdy nestalo, ale to byla svým způsobem asi taky výhra. Ivanka si pak mohla v dospělosti v této oblasti mnohé dohnat samostudiem a návštěvou Svaté země Izrael.

Výhrou pro mladou dívku Ivanu bylo studium na tehdy výběrové jaderné průmyslovce. Tam se dostaly jen děti výjimečně bystré a děti papalášů, které ale taky musely být geniální! Vono se to pak hodilo. Po tom, co ji na půlhodinu vyhodili z Tesly Liberec jako kontrarevolucionářku (šustila na schůzích novinami, v srpnu '68 chtěla v Jizerkách schovat Ludvíka Vaculíka a rozehnala vyhazovací schůzi kolegů znalostí předpisů). Pak šli za ní estébáci přes tři zaměstnání, až pro ni nebylo vhodné pracovat ani jako umývačka laboratorního skla. Tehdy skutečně nevěděla kudy kam, naštěstí se zrovna náhodou po letech setkala s kamarády z průmyslovky. A ti jí pomohli. Ta poslední výpověď (přesněji neobnovení každý měsíc obnovované pracovní smlouvy) se nekonala. Nějaký přednosta jí pak soukromě řekl:

"Víte, byly sem všelijaké telefonáty, ani nemůžu říct, kdo všechno se vás zastával. I od ministrů. No ale to stejně nešlo. Ale když zavolal předseda Atomové komise, to už… To je váš strýček?"

Tedy, ve skutečnosti nebyl. Ale asi si to mysleli. A on jim podepisoval služební cesty do zahraničí. Všude tam, kde se pracovalo s atomem. Takže vyměkli. Ivanka pak podala výpověď sama, když si přece jen sehnala něco lepšího (s fiktivním strýčkem za zády). A odešla vítězně, se vztyčenouou hlavou. Říkala, že jí bylo špatně, jak se před ní plazili ti, co jí předtím drtili.

Přeskočil jsem ta vítězství, kdy Ivanka jezdila za Teslu Liberec po různých veletrzích, kde reprezentovala naši pokročilou výrobu požárních a jiných hlásičů. K nim patřilo v katalogu uvedené i jisté zanedbatelné milimnožství plutonia, kvůli snad kalibraci (pardon, nemám jadernou průmyslovku). A přišli v Brně do stánku za Ivankou jacísi soudruzi snad z Číny, snad z Koreje, té přátelské, a ptali se:

"Vy prodáváte plutonium? Můžeme si ho koupit?"

A Ivanka kolikže by ho chtěli? Prej tak aspoň půl kila… Takže neprodala, a dodnes jí může být svět vděčný.

Jako jí byli vděčni študáci, kteří se jí, techničce v Biofyzikálním ústavu (a nukleární medicíny), který vedl prof. Zdeněk Dientsbier, svěřovali. Jeden z nich jsem byl já, a bylo její velké vítězství, že mě vyléčila: Vzala si mě.

Takže ani já jsem se nedal. A nedali jsme bolševikovi ani své dvě děti, kterým jsme, už když začala Terezka chodit do školy, vysvětlili formou pohádky, jak to je. Něco jako o Ježíškovi. A pochopili to. Jenom (tehdy tříletý) Janek si pak pletl Lenina s Hitlerem. No – vlastně nepletl. To jenom dnešní komunisti a západní liberálové to ještě nepochopili. To co naše děti ve svých třech a šesti letech.

No a my se nemuseli bát svých dětí, když jsme doma poslouchali Hlas Ameriky (Svobodku jsme nedokázali odrušit), nebo když jsme šli s nimi ve volbách za plentu a škrtali tam kanditáty jednotné Národní fronty.

Velký boj žena (má tehdy nastávající) také ještě předtím vybojovala se socialistickým komunálem: Přišli do našeho bytu elektrikáři, přišli plynaři, přišli instalatéři, přišel kachlíčkář, přišli podlaháři, přišel malíř, koho jsem zapomněl?, jo, hasič, ten musel povolit plynový sporák, a to všechno bylo hotovo za týden, za jediný týden v době, kdy… No, ona v tom "komunálu" někdy ta doba dodnes připomíná rok 1975.

Vítězně jsme si vždy zorganizovali to, co bylo možné, i co se zdálo nemožné. Výlet s oběma dětmi na Hvar, kdy se na zájezdy ve Francouzské u Čedoku čekalo přes noc na ulici. S Čedokem, aby byl devizový příslib. Stejně to pak muselo schválit Zvláštní oddělení v podniku (estébácká pobočka osobního). A odjeli jsme s pěti korunami na sporožiru a deseti markami v botě, ale vrátili jsme se, což soudružku průvodkyni překvapilo.

Vyhráli jsme i s naším družstevním bytem na Lužinách, kde jsme si nechali vybourat příčku mezi kuchyní a pokojem ještě předtím, než jsme se nastěhovali. Masový projektant po nás chtěl (tím, jak poskládal panely) abychom tady měli gauč a tady stěnu s televizorem, ale i jeho totalitu jsme překonali.

Tak ano, nedali jsme se ani v srpnu '68 v Liberci (tehdy ještě každý zvlášť) – ale tehdy jsme prohráli. Avšak ono se to pak zúročilo v roce '89. Když jsme věděli, jakou sílu může mít leták pověšený v metru, nebo lidi v ulicích. Jako by 20 let ani neuplynulo. Bylo to kontinuální pokračování. A skončilo to tentokrát vítězně. Avšak ti mladí si na to přišli samozřejmě stejně sami!

Přece jen bych zmínil jeden Ivančin osobní historický zásah – když po surově rozehnaných ilegálních oslavách 28. srpna 1988 jsme u nás doma hostili Ivaninu kolegyni s jejím manželem, takto vojenským prokurátorem z Generální prokuratury. Kterému jsme vylíčili, co jsme s dětmi v ulicích Prahy zažili. A on se nás ptal, proč jsme poslechli výzev "zahraničních štvavých vysílaček". A my mu vysvětlili, že Hlas Ameriky je ale oficiální vládní orgán USA, což je dokázáno tím, že – jeho vysílání není rušeno!

A tenhle člověk pak za rok zahájil samostatně ze své vůle (to prokurátoři tenkrát mohli) vyšetřování událostí 17. listopadu ještě začerstva, dříve, než se začaly zametat stopy. A tak mohl být vůbec někdo za ten masakr na Národní souzen a potrestán, i když jen symbolicky.

(Ten prokouš byl samozřejmě věřící komunista, ale nenáviděl šikanování a násilí na bezbranných, a to byla jeho specialita: stíhání šikany v tehdejší ČSLA.)

Ivaniných výher bylo ještě mnoho: Třeba její šikovné organizační vychytávky v Klubu spřízněných duší, později Jonáš klubu (do roku 1975). Příprava samostatné kandidátky Hnutí za občanskou svobodu v roce 1990, když jsme nesouhlasili s tehdy navrženým volebním zákonem. Dali jsme svou kandidátku k dispozici všem nezávislým kandidátům. A získali jsme nakonec 0,03 %, asi. Ale – nedali jsme se! Udělali jsme, co jsme považovali za správné. Nedali jsme se, tedy jsme zvítězili.

Ivanka nebojovala, ona se jenom nedávala. Ještě zažila mnoho "nedání se", o některých jsem už zde a Nevitelném psu vyprávěl, na některá ještě časem vzpomenu. Její i mojí největší výhrou však bylo, že jsme se poznali, zamilovali, vzali, a máme spolu dvě skvělé děti. Inu – "jaké jste si nás vychovali, takové nás máte," říká synek. A ta poslední výhra? Tu jsem zmiňoval hned v úvodu:

Ivanka pět měsíců bojovala se zákeřnou nemocí. Pět posledních týdnů v nemocnici. Uplně posledních 32 hodin mohla být doma! Zvítězili jsme i nad výtahem: dva udiveně bezradní zdravotní stěhováci (kteří chtěli původně na tu fušku do 5. patra volat hasiče), synek Janek, Terezin Tomáš, já, sestra Dáša, která zabrala (a hlavně poradila ostatním jak chytnout co) – a pětikolečkové křeslo k počítači, které jsem před pěti lety dostal k Vánocům od dcerky Terky…

Ivanka odešla tiše v kruhu rodinném v Praze na Lužinách dne 13. listopadu 2013, měsíc před svými narozeninami. Do samotného konce to byla "duše šlechetná, ducha kamarádského", jak oceňovali kamarádi i jejího tatínka. A krásná, asi po Františce, kterou jsem už nepoznal.

Máme Tě pořád rádi, miláčku, maminko. Nedala ses. Ani my se nedáme!

Psáno v Praze 19. listopadu 2013

PS: Poslední rozloučení se konalo o polednách 20. listopadu 2013 v kruhu jejích nejbližších.

Zvláštní poděkování, týkající se naší poslední společné výhry:

EZRA, kompletní domácí péče, která pro tuto akutní příležitost poskytla polohovací postel, bez které by to nebylo možné.
Občanské sdružení HEWER, které operativně poskytlo sestru Dášu, jež byla skvělá (a na kterou se Ivanka usmívala!).
Péče doma, s.r.o., která krom zdravotní péče poskytla i kyslík, když jinak by státní revizní lékař studoval jeho potřebnost dalších 14 dní.
A samozřejmě poděkování patří i naší paní obvodní doktorce, kterou raději nebudu jmenovat, protože má už stejně přeplníno.
A našim dětem.
A těm, o kterých ani nevím…

Poznámky 2018:
EZRA je určena pro členy organizací, sdružených ve Federaci židovských obcí.
Péče doma slouží na území Středočeského kraje (a nejspíš i v Praze, my ji využili, i když jen krátce
Dnes už fungují organizace, které vám to všechno – polohovací postel, kyslík, sestru, lékařku – poskytnou najednou. Alespoň tady v Praze. Když ze světa letos na jaře odcházela ze světa má neregistrovaná partnerka Jana Rečková, obrátili jsme se na domácí hospic

Cesta domů. Janinka si už nestihla doma do polohovací postýlky ulehnout, ale věděla, že na ni čeká. A půlhodinové telefonáty na poradnu mi pomohly přežít nejhorší chvíle.

V Praze na Lužinách dne 13. listopadu 2018