John Fitzgerald Kennedy zabit. Americký prezident. Ten, který sotva nastoupil do úřadu, dal povel svým tajným službám a zorganizoval útok na Kubu. Američtí žoldáci však byli v Zátoce sviní odraženi a ostrov svobody byl zachráněn.
To byl ten americký prezident, který v Berlínské krizi v červenci 1961, když mi bylo deset, hrozil světovému táboru míru a socialismu světovou válkou, aby ubránil západní Berlín, vřed na čisté tváři pokrokové NDR! Ovšem to si tento válečný štváč neuvědomil, že SSSR zvrátila poměr sil, který dal reálnou možnost v případě rozpoutání války agresorem odpovědět mocným raketonukleárním úderem, který zabezpečí okamžitý přechod k rozhodným útočným operacím.
Kvůli této (druhé) berlínské krizi byl povolán z důchodu zpět do činné služby hrdina od Berlína maršál Ivan Stěpanovič Koněv, osvoboditel Prahy (1945) a Budapešti (1956). Sovětský kosmonaut German Stěpanovič Titov odstartoval ve svém kosmickém korábu Vostok 2 už 6. srpna 1961 na nepřímý pokyn prvního tajemníka KSSS Nikity Sergejeviš Chruščova ("musí to být do 11. srpna").
13. srpna 1961 byla ve shodě s rozhodnutím Politické poradní rady Varšavské smlouvy přijata zvláštní opatření, a to v zájmu míru v Evropě a bezpečnosti NDR a ostatních socialistických států. Na základě těchto opatření uzavřely úřady NDR ve 2:30 ráno 13. srpna hranice mezi východním a západním Berlínem a rovněž mezi západním Berlínem a okolním územím NDR. Zůstalo otevřeno třináct přechodů, což plně postačovalo pro běžný provoz. Protože se zátarasy objevily na východoberlínském území, o kterém pan prezident Kennedy výslovně prohlásil, že se ho netkne, byl zachován mír. Ale jen těsně.
Pokrokové Německo tak začalo stavět kolem toho západního vředu zeď, aby zabránilo hrozbě války. Východoněmecká vláda nemohla být navíc nadále být slepá k tomu, že jí touto cestou odcházejí nejlepší mozky. (Až později jsem se dověděl, že už 2 miliony východních Němců uteklo přes Západní Berlín.) Trochu mi nebylo jasné, proč nejlepší mozky naopak neodcházejí ze západu na východ, ale to mi objasnilo naše rádio:
Ty východní mozky jsou zaslepeny pozlátkem kapitalismu a plných výkladních skříní, a nevidí žebráky pod mosty a nezaměstnané v chudinských čtvrtích. Naše noviny psaly:
"Západní Berlín byl stále nebezpečnějším ohniskem mezinárodního napětí, kde byly organizovány stovky špionážních a diverzantských organizací. Ty vysílaly své agenty do demokratického Berlína. Tito agenti smrti přetahovali do západního Německa specialisty a kvalifikované dělníky, po tunách nakupovali v obchodech demokratického Berlína zboží a převáželi je do západního Berlína, vydělávajíce na těchto spekulacích ohromné zisky. Nyní tomu všemu udělala vláda NDR konec. Hranice je pevně uzavřena. Pracující NDR upřímně schvalují a podporují energická opatření, která učinila sovětská vláda, aby ochránila Sovětský svaz, socialistický tábor a všechno lidstvo od strašného požáru termonukleární války."
Spojené státy americké a jejich spojenci stále silněji roztáčeli kola své vojenské mašinérie, zvětšovali své armády, vyhrocovali mezinárodní napětí na ostří nože. Došli tak daleko, že vedoucí činitelé USA a jejich spojenci začali otevřeně vyhrožovat zbraněmi a rozpoutáním války v odpověď na návrh SSSR o uzavření mírové smlouvy s Německem. Avšak naše propaganda jásala:
"V Sovětském svazu jsou rozpracovány plány na výrobu série jaderných bomb se zvýšeným výkonem, ekvivalentní 20, 30, 50 i dokonce 100 miliónům tun trotylu, a mohutné rakety, podobné těm, pomocí kterých major J. A. Gagarin a major G. S. Titov vykonali svoje bezpříkladné lety okolo Země. Tyto rakety jsou schopné vynést zmíněné jaderné bomby a donést je na libovolné místo zeměkoule, pokud by Sovětský svaz nebo jiné socialistické země byly napadeny."
Aby povzbudil východní Berlíňany v jejich odporu proti revanšistům, vyslal k nim, ledva přistál, (konkrétně 1. 9. 1961), svého hrdinu i Sovětský svaz. G.S. Titov si pak mohl zapsat své dojmy od Brandenburgské brány:
"Tam, na druhé straně drátu, vystavěli svá vosí hnízda esesáci, útočníci, nedotčení obrštumbandfýreři z koncentračních táborů… Zde, u této brány, která na sobě ještě nese stopy nelítostného boje s hitlerovskými vojsky, se setkávají dva protichůdné světy. Světlý svět socialismu, míru, družby, rovnosti a bratrství, a temný svět kapitalismu, kde je člověk člověku vlkem."
Přesto však se na check-pointu Charlie děly neustálé provokace. Vedení britských okupačních vojsk tam vysílalo kolony pancéřovaných aut, jimž se na naší straně hrdě na odpor postavily naše, sovětské tanky. Byly tam potřeba, protože nedaleko Brandenburgské brány sídlilo sovětské velvyslanectví. A pamatuji se na naše zprávy, které hovořily o tom, jak tam, pár metrů od sebe, hlaveň proti hlavni, stojí americké a sovětské tanky. Bál jsem se války, a možná, že oprávněně, protože kdyby někdo omylem spustil palbu, tak by se mohla rozhořet třetí světová.
Přitom ještě v srpnu měl JFK tolik drzosti, že jakožto host revašistického starosty Willyho Brandta držel štváčský projev v Západním Berlíně, který zfanatizoval 300 tisíc místních fašistů. (Ten, ve kterém neumělou němčinou sděloval, že je Berlíňan.)
No – tatínka mi "němečtí fašisti" zavřeli do koncentráku, strejčky tam zabili. Ten JFK je jejich spojenec, a tak to musí být pěknej hajzl, myslel jsem si. Tak do nás tehdy hučela "média" (rádio, filmové týdeníky, soudružky učitelky). Maminka to nekomentovala, s tátou byli rozvedení.
Když mi bylo jedenáct, na podzim 1962, nastala další krize - kubánská raketová. Válka byla na spadnutí. Pamatuji si, jak rádio hlásilo, že sovětské mírotvorné lodě s kombajny na palubě se blíží čáře americké blokády. Sověti říkali, že nezastaví. Američané říkali, že v tom případě budou střílet. Nejdřív výstražné rány před lodě, a pak do nich. Sověti odpověděli:
"My do vás taky."
Ve vzduchu byly bombardéry B-52 s vodíkovými bombami, civilní obrana připravovala kryty. Obecně se mobilizovalo a připravovaly se válečné operace, i evakuace velkých měst. Pak šlechetní sovětští lidé své dopravní lodi se součástkami traktorů a ošetřeným osivem – zastavili. Pár metrů před čarou.
Poslyšte: Celé dětství jsem prožil ve strachu před jadernou válkou! Ve škole jsme cvičili na plynové útoky, učili se správně zalehávat k atomovému výbuchu a odmořovat seno z luk. Viděl jsem, jak na můj rodný Liberec padá velká černá bomba na bělostném padáku. Vzbudil jsem se dříve, než vybuchla. Do dětských duší srali bolševici nenávist ke všemu "kapitalistickému" (tedy demokratickému), zejména proti válečným štváčům z Bílého domu. No a najednou, o pouhý rok později, tedy konkrétně 22. listopadu 1963, je v Dallasu zastřelen americký prezident. John F. Kennedy. Přítel nacistů, fašistů a revanšistů, válečný štváč z vosího hnízda – a místo abychom se radovali, tak najednou truchlíme???
Celý světový tisk truchlil, a nejvíce sovětský tisk. Myslím, že i CIA se modlila, aby prezidentův vrah, odstřelovač od maríny, americký komunista, který na tři roky emigroval do SSSR, odkud se vrátil právě včas v roce 1962, když si ještě předtím vylepšil své střelecké schopnosti na Kubě, aby ten parchant nebyl sovětským agentem. Protože kdyby byl, jak by na tuto vraždu měly reagovat USA, aby neztratily tvář? A demokratický svět další prezidenty? A papeže?
Osobně si myslím, že ten vrah nebyl ani sovětským, ani kubánským, ani americkým, ani mafiánským agentem. Nebyl to Marťan, ani člen posádky startrekové Entreprise. Byl to zblblý Američan, jeden z těch mnoha, kteří nenávidí svou zemi. Důvodem jeho nenávisti mohlo být třeba to, že skutečně neuměl dobře střílet, a tak chtěl dokázat, že umí. Nebyl první a nebyl ani poslední.
Ale k tomu Kennedymu: Všichni (Američani a občané svobodného světa a pseudopamětníci) vzpomínají, KDE byli a CO dělali, když slyšeli TU zprávu.
Nevím kde jsem tehdy ve svých dvanácti letech byl, ani co jsem dělal. Ale pociťoval jsem nesmírný údiv. Sovětští a v jejich závěsu všichni pokrokoví lidé litovali ztráty nadějného, mladého, sympatického, mírumilovného pana amerického prezidenta, pozorného manžela a báječného tatínka svých roztomilých dětí. I filmový týdeník pak ukazoval záběry z pohřbu tohoto velkého muže. A také hoře amerického národa.
Bolševici mi zabili mého nepřítele, cíl pěstované nenávisti. A dokázali to, že od dvanácti jsem jim už tak moc nevěřil. Ale přece jen mě – a nejen mě – blbli dál.
Divím se, že někteří lidé jsou tak zblblí dodnes. I když jim už dávno není dvanáct.
Psáno v Praze dne 26. listopadu 2013
