Ó, Jeruzaléme!

(Autor: Mojmír Kallus)

Hysterická reakce na výrok prezidenta Miloše Zemana o hypotetickém přesunutí českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma stojí za pozornost. Aniž bych chtěl jakýmkoli způsobem přispívat k hodnocení českého prezidenta, který prokazuje od svého zvolení neutuchající schopnost národ rozdělovat, konstatuji, že v otázce Jeruzaléma se nebál prolomit tabu a dosáhl toho, že se o postavení tohoto města z hlediska mezinárodního práva chvíli mluvilo. Zatím ale ke škodě věci dost jednostranně. V podstatě všichni jen citovali představitele Hamásu, Ligy arabských států nebo Organizace islámské spolupráce, jakoby západní novináři byli jejich mluvčími. Až na čestné výjimky jsem nezaznamenal věcný rozbor situace.

Je to přitom poměrně absurdní: Izrael je mezinárodně uznaný stát a jeho nárok přinejmenším na západní část Jeruzaléma nikdy nebyl zpochybněn. Každý suverénní stát má právo rozhodnout o tom, kde bude sídlit jeho vláda, a Izrael si vybral Jeruzalém, protože židovský národ k tomuto městu váží pouta tří tisíc let historie. Do detailů propracovaná liturgie judaismu udržovala po staletí vyhnanství naději na návrat do tohoto města, kde kdysi vládl král David. Žádný jiný národ je nikdy neučinil svým centrem. A pokud jednou mírová jednání s Palestinci dospějí k dohodě, není pochyb o tom, že pro Izrael zůstane Jeruzalém hlavním městem. Výrok Miloše Zemana se tak podobá zvolání děcka v Andersenově pohádce, že král je nahý. Konstatoval samozřejmost, kterou ale všichni z pochybných důvodů popírali. Stejně jako ona pohádka, i dnešní příběh zůstává s otevřeným koncem. Zatím to vypadá, že popírači mají navrch; očekávám ale, že tato otázka se bude vracet a bude stále palčivější. Jedno je jisté už teď: postoj, který zaujmeme, má morální rozměr.

Liga arabských států má technicky pravdu v tom, že v současné době by přesunutí ambasády do Jeruzaléma bylo v rozporu s mezinárodním právem, konkrétně s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN. Proto je tento krok také krátkodobě nerealistický. Když už ale chceme nazývat věci pravými jmény, řekněme si to jasně: příslušné rezoluce jsou hanebné a měly by být zrušeny.

Konkrétně jde o rezoluce RB č. 476 a 478 z roku 1980. První z nich byla přijata na návrh Pákistánu jako varování, aby Izrael neschvaloval tehdy zvažovaný zákon o Jeruzalému, podle něhož je toto město „úplné a sjednocené hlavní město Izraele, je sídlem prezidenta, Knesetu, vlády a Nejvyššího soudu“ (čl. 1 a 2 zákona). Druhá rezoluce prošla (USA se zdržely) v srpnu 1980 po schválení uvedeného zákona a obsahově více méně opakuje dikci té předchozí.

Rezoluce se pokrytecky odvolávají na potřebu ochrany svatých míst v Jeruzalémě. Přitom právě izraelský zákon tuto ochranu v čl. 3 zaručuje a realita za 33 let od jeho přijetí jednoznačně potvrzuje, že svobodný přístup ke svatým místům všech náboženství je pod izraelskou správou zaručen. To je v příkrém kontrastu s praxí v době jordánské okupace starého města v letech 1949-1967, kdy byl Židům zakázán přístup k Západní zdi, a židovské synagogy byly demolovány. Kdyby mezinárodnímu společenství skutečně záleželo na pravdě a na spravedlivé správě tohoto města, nemohlo by tehdy (v době, kdy tato správa de facto trvala už 13 let) takovou rezoluci schválit.

Rezoluce dále operují s výkladem, podle něhož se na území obsazená Izraelem v Šestidenní válce, včetně východního Jeruzaléma, vztahuje Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války z roku 1949. Tato úmluva byla přijata po strašlivých zkušenostech z druhé světové války, a jak její název napovídá, týká se ochrany civilistů v době válečných operací. Její aplikace na izraelsko-arabský konflikt je zcela nepřípadná. Například článek 49 této úmluvy zakazuje hromadné přesuny obyvatelstva na okupované území, jak je praktikovalo Německo během druhé světové války. Podle závazného komentáře Mezinárodního výboru červeného kříže zveřejněného v roce 1958 se článek 49 týká deportací více než 40 milionů lidí, kteří byli vystaveni násilné migraci, evakuaci, odsunu a vyhnání. Izrael své obyvatelstvo rozhodně nikam nedeportuje. Neexistuje žádná spojitost mezi těmito okolnostmi a izraelskou politikou na sporných územích, včetně Jeruzaléma.

Rezoluce je zkrátka plodem vypjaté jednostranné ideologie, v čemž se podobá nechvalně známé rezoluci Valného shromáždění OSN č. 3379 z roku 1975, která označila sionismus „za formu rasismu a rasové diskriminace“. Vznikla v podobné době a kromě islámského bloku ji podpořil Sovětský svaz a jeho satelity.

Dobrá zpráva je, že rezoluce č. 3379 byla v roce 1991 revokována. Tehdejší prezident George Bush v rozpravě řekl, že „srovnávat sionismus s netolerovatelným hříchem rasismu je překrucování dějin a zapomenutí hrozného utrpení Židů za druhé světové války a vlastně v celé historii.“ Hle, i v OSN někdy může zvítězit pravda.

Skutečnost, že byla mezinárodním společenstvím schválena nějaká rezoluce, tedy ještě neznamená, že je morálně správná. Konec konců, Mnichovská dohoda byla ve své době také výrazem vůle mocností a součástí mezinárodního práva. Když se změní okolnosti, může být taková hanebná dohoda zrušena.

Mezinárodní křesťanské velvyslanectví vzniklo v Jeruzalémě asi měsíc poté, co RB OSN schválila zmíněnou rezoluci, v níž mimo jiné vyzývá „členské státy, které mají své diplomatické mise v Jeruzalémě, aby je ze Svatého města stáhly“ (čl. 5 písm. b)). Naši zakladatelé už tehdy rozpoznali nemorálnost a nespravedlivost této rezoluce a rozhodli se založit organizaci, která bude světu připomínat, že Jeruzalém opravdu je hlavním městem Izraele.

Proto vítáme nepředpojatou debatu o Jeruzalému a s modlitbou vyhlížíme, že jednou povede k takové změně mezinárodní situace, která umožní revokaci příslušných aktů. Pak už nebude stěhování stát nic v cestě. Kéž se to stane brzy, ještě za našich dnů.

Mojmír Kallus

(Autor je předsedou české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ))