Kalvárie Motol

Putování po kopcích nekopcích a parcích neparcích v Praze Nepraze.

Pražská čtvrť Motol má mnoho památek, ba i památky přírodní. Jedna se jmenuje "Kalvárie v Motole", a má dvě části. Prošel jsem si v neděli nejprve tu na sever od Plzeňské ulice. Vystoupíte na zastávce MHD Motol, a v příštích hodinách se jistě zaradujete, že máte pevné boty i venkovně-dveřní oděv.


Vyšlapaná pěšinka vás zve pod rychlostní most, ale jděte raději po chodníku, neb jinak budete muset překonat rychlostní nájezd/výjezd na/z ulice Kukulova, co vede od motolské nemocnice k D pětce.

Projdete kolem motolského zámečku, a pak si musíte vybrat tu správnou cestu.

Přes zákazy

a překážky

 se dostanete do míst, kde to vypadá trochu jako by se tam točil film "Začátek zimy v hotelu Ozón".

Ale jsou odtud netušené výhledy a krásné náhledy.







Uchvacují zejména pohledy
vzhůru.

Příroda je to neporušená. Až na betonovou zeď pod skládkou,různé trosky a odpadky.

Ve všední dny to tady zřejmě brousí terénní motorky, ale jindy tu do bláta, krom poutníků na Kalvárii, smáčejí svá kopýtka i srnky.

Projdeme borovým lesíkem do civilizovanějšího lesa, kde je sportovní vybavení, přístřešky, a povolené piknikování. Z blízkého sídliště Řepy I. sem občas zaběhne nějaký sportovec či zabloudí pejskaři, ale pokud je pět nad nulou a sychravo, tak ani moc ne.

Dejte jen, prosím, pozor, abyste nerušili obyvatele místních honosných obydlí při jejich nedělním obědě.






A už se ocitáme přímo v srdci přírodního parku, na skále nad Plzeňskou. Kde je ta Kalvárie?

Naproti (za tou bonsají), nad motolským hřbitovem s krematoriem.

Takže musíme přes skaliska jít na západ, a pak seběhnout strmou stezkou dolů. Kdo si krom pevných bot vezme nepevné kalhoty a běží příliš rychle trním, ten riskuje, že se mu nohavice roztrhne, ba i kapka krve se objeví na kůži. No – ale jsme přece na Kalvárii, ne?

Při přecházení Plzeňské si dávejte pozor na auta (je tu sedmdesátka), ale hlavně na tramvaje. Raději sejděte níže na přechod. Ale tam si dávejte pozor na tramvaje ještě větší!

Když už jste tu, doporučuji navštívit libosad místního lesního hřbitova.

Zdejší krematorium je komorní, a vůkol krásný park.

Je to tu upravené, klidné, cestičky se vinou po svazích.

Z horní, jižní části hřbitova, se dá vyjít rovnou po svahu do lesa, zvaného "Přírodní park Košíře - Motol", anebo i civilizovanějšími cestami. Ano, dá se projít skrz zahrady a podchodem pod tratí do vilové zástavby, ale fotografující poutník se vrátil zpátky, ke vchodu.

K památníku (památníkům) politických vězňů, které sem obětem komunistického režimu umístily různé organizace.

Ve středu jsme sem položili
Ivančinu kytku, a ona do neděle nezvadla.

 Ale přišli jsme přece na tu Kalvárii! Takže vzhůru dolů po schodech a ven z libosadu, kolem rybníka a ke skále. Tedy, nemusí se lézt přímo po ní.

Zezadu je po strmém svahu celkem pohodlný výstup. Jen se musí dávat pozor, kam šlapete, zejména při tom šlapání nefotografovat! Tedy – nejprve došlápnout, a pak teprve fotit.

A fotilo by se odtud dobře, ale valem ubývá světla, dálkové pohledy tmavnou, a leze do nich mlha (je už po třetí hodině.)

Je třeba trochu si užít Kalvárii, kdy se zas dostanu na tu jeruzalémskou?

Nejdřív příští rok na jaře.

Fádním lesem pospíchám k další významné přírodnině, když tu si všimnu nějakých zákopů. Nejspíš stopy po dávných přívalech, vymletá koryta… Ale ne, vzpomínám si, před čtyřiceti lety tady byl cvičák nad baráky, kde sídlila ta část ČSLA, která trénovala na válku študáky z ČVUT. Dlouho jsem tu nebyl, a moc se toho změnilo.

A jsme tu – otevírá se pohled na Motolský ordovik. Jeho prostředkem vede železniční trať Smíchov, sev. nádraží - Hostivice. Však kdyby se tu pro ty koleje  nekopalo, tak se žádná přírodnina nevyjeví!

Pro sestup volím šetrnou variantu ústupem dozadu. A vida, tady jsou nějaké chlupy, buďto někdo línal, nebo byl někdo línej utíkat a chytla ho nějaká šelma.
A jsme dole, a můžeme na druhou stranu, a hurá na autobus na hřeben Vidoule.

Je tu opravdu velmi příjemně. A tak není divu, že tu bydleli lidé dříve, a staví si pěkné domky i dnes.

Inu – kde v Praze najdete přírodu, ve které by se mohlo bydlet? A ze které – tím pádem, se stane zase sídliště…

U Bucharovy ulice objevuji další kulturní památku, ale pro dnešek mám dost, nebudu její host. Pospíchám domů, ulevit svým nožičkám horkou koupelí.









Byla to velmi pěkná procházka. I když jsem kvůli tomu trmácení přišel v trní o kalhoty, a lidi v autobuse, když jsem do něj nastupoval s batohem na zádech a šálou na hlavě (čepici jsem měl propocenou), se na mě dívali poněkud podezřívavě.

Ale v životě přicházejí i horší ztráty…





Psáno v Praze na Lužinách ve středu 27. listopadu2013

(Viz i úplnou fotogalerii)