pátek 15. července 2016

Hradby nad jezerem


(Tiberias na vlastní kůži)

Ve čtvrtek 14.7.2016, když Francie slaví Svátek Bastily, vjel řidič nákladního auta na pláži v Nice do davu oslavujících. Zabil přitom nejméně 84 lidí. Útočníkem byl 31letý Francouz tuniského původu. Francouzský prezident François Hollande to označil za "teroristický čin" a prohlásil, že "Západ by se měl sjednotit". Připomínám při této příležitosti francouzským politikům, že k Západu patří i Izrael. Proto by ho měla podporovat v jeho boji s paleoarabským terorismem nejen Francie, ale i celá (ne)slavná EU – a ne ho ostrakizovat a hloupými embargy okopávat kotníky. EU navíc podporuje paleoarabskou propagandu, a zprostředkovaně financuje i teroristické organizace, ke kterým je krom Hamásu nutno připočítat rovněž Fatah v čele s jeho vůdcem Mahmúdem Abbásem. Připomínám, že právě Abbásovy velice dobře uvážené antisemitské výroky a nenávistné výzvy přímo vedly k současné vlně paleoarabských útoků v Izraeli!



U Izraele se Evropa může naučit nejen hospodaření s vodou, ale i boji s terorismem. Dobrá zpráva je, že terorista z Nice byl zastaven izraelským způsobem: policie ho zastřelila na místě. Dobrá zpráva také je, že alespoň jeden politik Západu, tedy český ministr vnitra Milan Chovanec, prohlásil, že podobným útokům čelí Izrael denně. Tedy, že téměř denně jsou napadáni poklidní občané, procházející se na promenádě, noži a sekerami útočníky, kteří se snaží způsobit co největší škodu. Připomínám, že teroristické útoky, při nichž je vražednou zbraní automobil (nebo bagr), začaly právě v Izraeli, a byly proti spoluobčanům vedeny ze strany izraelských Arabů. Ovšemže frustrovaných Arabů. Když mladistvý Palestinec zavraždí třináctiletou dívku v jejím dětském pokojíčku, napíšou europeistická média, že to bylo způsobeno frustrací z izraelské okupace. Jako by to bylo dostatečným zdůvodněním! Evropa z nějakého důvodu podobně neomlouvá vraha z Nice. Evropané by si už konečně měli uvědomit, že v Izraeli mají spojence – ne v jeho nepřátelích! Pak by možná přestal exodus francouzských Židů do Izraele, kam se stěhují kvůli většímu bezpečí. Vloni jich bylo skoro osm tisíc. Ale jsou tam skutečně bezpečnější? Paradoxně ano. Hlavně kvůli tomu, že vědí, že jejich stát udělá všechno pro to, aby je ochránil. I Francie by měla zůstat jejich státem!

Je suis Nice, je suis Israel.

*
A nyní již k pokračujícímu míru v Izraeli:

V Tiberias jsme si vybrali hotel na ulici Yokhanan be Zakai. Na stejné ulici, jen o pár set metrů výše, se nachází hrobka rabína Maimonida. O tom jsem ve své knize Mír v Izraeli napsal:

"Plné jméno tohoto mudrce zní Rabbi Moše ben Maimon, ale běžně se užívá zkratka „Rambam”. Maimonides se narodil v roce 1135 v Córdobě. Žil ve Španělsku, Maroku, Palestině a Egyptě. Zemřel v roce 1204 v Káhiře, ale pochován je v Tiberias. Byl lékařem, ale i filosofem, který se hlásil k Aristotelovu vidění světa. Sestavil třináct článků víry, zpracoval talmudické rabínské právo a ještě ke všemu byl úspěšným lékařem. Nejspíš proto, že rozuměl jak tělu, tak duši. Byl přesvědčen, že mezi náboženstvím a filosofií nemůže existovat rozpor, protože oboje lze poznávat vlastním rozumem, který by měl být v harmonii s vírou. Podle Maimonida je člověk tvořen nerozdílně jak hmotou, tak i formou, totiž tělem i duší; „vrozená duše” pak je stejně smrtelná jako tělo. Tak to mi připadá moderní už osm set let."

Tentokrát dlíme jen pár set metrů daleko od oné pamětihodnosti, bude první, kterou v Tiberias navštívíme. Musíme teď, máme zde sice být dva dny, ale ty jsem vyhradil k výjezdům za galilejskými národními parky. Bude potřeba vyrazit brzy, a až se pak odpoledne vrátíme, budeme toho mít plné kecky. (A to jsem ještě nevěděl, že doslova "plné kecky".) Venku svítí slunko, beru si fešácké bílé kraťasy. Avšak slunko rychle zapadne, a navečer bude určitě méně než současných 20° C. Na triko si tedy oblékám ještě jarní bundu, kterou venku nakonec vůbec neodložím. Janinka zůstává u osvědčené dlouhé indické sukně a plédu přes ramena. Ven vycházíme nouzovým schodištěm. (Je to tak trochu moje profesionální deformace autora katastrofických románů a technika, který prolejzával kabelové kanály a jiné špatně přístupné technologické prostory.) Tudy by se v případě požáru dalo utéci. Když se ocitneme na ulici zjišťuju, že jsme vylezli ve vedlejším domě, hotel vlastní schodiště nejspíše nemá. Hlavně, že nejsme odkázáni jen na výtah!

Než dorazíme k hrobce, zaujme nás jiná pamětihodnost – pekárna hned ve vedlejším domě. Nakoupíme něco drobného pečiva do ruky, dneska jsme moc neobědvali. I zde se praktikuje rychlý způsob ohodnocení vybraných pochoutek stejného sortimentu – platí se podle váhy. Chroupáme rohlíčky a jdeme ulicí, stoupající do okolních svahů. Vyhlížíme něco, co by mohlo vypadat jako hrobka. Míjíme dvoupatrové hranoly místních domů, postavených z černého kamene, mezi nimiž svítí bílé spáry. Hodně mi připomínají církevní stavby v blízkém Kefarnaum. A některé ty baráčky připomínají spíše bouračky. Nejspíš některé z nich budou zbourány, aby ustoupily moderním potřebám. Však taky nedaleko roste hnusná patnáctipatrová krychle.

Podle mapy jsme už na místě, ale hrobku nevidno. Ve svahu nad námi strmí jakási kovová cihlově červená konstrukce, tvořící složitou osmicípou hvězdici, asi označení zdejší vietnamoidní tržnice. Nehodláme kupovat ani barevné šátky, cingrlátka, malé kytary nebo bubínky. Než se stačím prodejců zeptat, kde je tady ta hrobka, všimnu si pozvolna stoupajícího schodiště k oné konstrukci. Schodiště se tváří velebně, přímo hrobkovsky. Vystoupáme tedy na jeho vršek – a jsme tam! Ona hvězdice odhadem z konce 20. století drží plachtu nikoli nad trhem, ale nad onou hrobkou.

No, hrobkou. Osmiboká zeď drží onu hvězdici a ohraničuje nebi otevřený prostor, kterému na první pohled vévodí  modrá ozdobná klec nad nějakou studnou. Nechrání však studnu, avšak prastarý sloupek s hebrejským nápisem. Jeho význam jest vysvětlen na mnoha různých tabulkách, vyvedených v hebrejském textu. Nejspíš jde o kámen s nápisem přímo z Rambamovy doby. A pak jsou tu záchodky(?), jak naznačují šipky, označující vstup na dámy a na pány. Ach, můj omyl, zdejší hrobka je synagogou, takže muži a ženy do ní vstupují odděleně. Takže z mramorového poloválcového kenofatu vidíme každý jen polovinu. Nu, nějak jsem se nemohl duchovně naladit, i když – oproti prorokům – velikánovy ostatky uvnitř nejspíš leží.

Až teprve, když jsme sestoupili zpátky k trhu u ulice, všímám si i jiného zboží, které mi nejdřívě zakryly pestrobarevné čínské šátky: Je si tu možnou koupit obrazy židovských učenců. Tepané mosazné poháry. Různé druhy kip, aneb (podle jidiš) jarmulek. Mohutné šófary, což jsou skutečné rohy kozorohů, na které jde skutečně hrát – když to umíte (za rok byste se to snad mohli naučit). Puzzle s vyobrazením chrámu. Skutečně žádné krámy.



Nic však nekupujeme. Máme namířeno k největšímu místním klenotu, tedy k jezeru Kineret. Cestou přicházíme k mohutným zbytkům městských hradeb. Vlastně k celé pevnosti, která kdysi měla čtvercovitý tvar, a v jejichž rozích dodnes ční mohutné válcovité věže. Od možného útoku z genezaretského moře dnes ochraňují parkoviště a autocentrum. K výklenku ve vnitřní straně hradeb směřuje strmé kovové schodiště, spíše žebřík. Mezi jeho plechovými stupni prorůstají kořeny náletového křoviska, které se kroutí jako tlustí hadi. Proderu se přes invazivní zeleň až k vrcholu schodiště. Do vnitřních prostor mohu nahlédnout mřížovím ve dveřích, jejichž skleněná výplň je důkladně vybita. Za větví vyrážející břízky mohu na zaprášeném stole vidět opuštěné zaprášené sklenice. Stojí tam už nejméně deset let, možná dvacet. Na historické zdi je přibit výložník s lampou, moderní snad v devadesátých létech některého z minulých století. Nápis pod ním označuje, že se zde nachází křižácký palác a v něm umělecká galerie "Rivka's".



Opatrně vycouvám ze žebříkovitého schodiště. Na druhé, nájezerní straně hradeb, objevujeme podobně ztroskotané dveře a okna, za nimiž se skrývala "umělecká expozice". Hradby byly podle všeho nějaký čas obývané místními umělci, než i ti je opustili. Dnes jsou zde jen ruiny v ruinách. Modrá informační tabulka nemluví tentokrát o křižácích. Pevnost je podle ní dílem Daher el Omara, beduínského vládce Galileje, který ji vybudoval roku 1745. A je součástí otomanských hradeb. Tak samozřejmě, jako vždy v Izraeli, i v městě Tiberias (jinak Tiberiada, Tverja, Teverja, Teverya Tveria) byli všichni:

Postavil ho na již dříve obývaném místě kolem roku 0020 "mladý Herodes", tedy král Herodes Antipa a učinil ho hlavním městem svého království. Jako správný kolaborant s Římem ho nazval na počest římského císaře Tiberia. Jenže Antipovi poddaní se do nového místa nehrnuli, do svého katasru totiž při svém rozšiřování Tiberias pojala i hřbitovy, což bylo v židovském společenství považováno za nečisté. Nicméně Antipas jako správný herodes sem své nevěrné Galilejce nastěhoval násilně. A nakonec, když byli roku 135 Židé vyhnáni z Jeruzaléma, stalo se město Tiberias jedním z center židovské kultury. Zde začala být sepisována Mišna, posléze Talmud.

Byli zde Byzantinci, Peršané, nastoupila arabská nadvláda. Křižáci tady měli středisko svého Galilejského knížectví, jež bylo součástí Jeruzalémského království. Roku 1187 ho zabral sultán Saladin (slavný arabský válečník, jinak Kurd). Prostě smočili si všichni, včetně několika zemětřesení.

Prakticky již trosky města si pronajala roku 1558 od tureckého sultána Sulejmana I. jistá portugalská horlivá katolička jménem Gracia Mendes Nasi. Doňa Gracia byla movitá bankéřka, a katoličkou se stala nucenou konverzí. Takže zde vybudovala ješivu, a ty herodeso-křižácko-saladino-beduínsko-otomanské hradby nechala opravit. V Tiberias tak vybudovala místo pro evropské Židy, prchající sem před inkvizicí. Díky jejím penězům a budovatelské snaze se tak v zemi, ovládané islámem, mohli zachránit Židé, prchající před katolickou teokracií…

Město se díky přílivu rabínů, který nastal v 18. a 19. století, stalo jedním ze čtyř svatých židovských měst (společně s Jeruzalémem, Hebronem a Safedem) a  pozemským zástupcem jednoho ze čtyř živlů, a to vody.

A k vodě jsme také měli namířeno. Sešli jsme nejdříve z ulice Doni Gracie po pozvolném kamenném schodišti k devadesátce, která tady vroubí severní pláže Tiberias. Slunce už zapadlo, jen z protějších pustých svahů Golan ještě zlatě sálal jeho odraz. A mě dochcípala baterie ve foťáku, takže jsem poprosil Janinku, ať svým chytrým telefonem snímá za mě. Už beztoho začala u oněch hradeb, ačkoli si říkala "Nebudu fotit, nebudu fotit, nebudu fotit!" Ale když viděla tu záplavu barevných květů, nevydržela…

Devadesátka ty pláže "vroubí", avšak sama je vroubena řadou domů a zdí, které na ty pláže nedovolí vstoupit. Pláže ty patří k některým z lepších hotelů, anebo některým z bohatších občanů. Ti mají své haciendy a palácky na svahu nad devadesátkou. Z jedné zahrady odtamtud vede ke pláži lávka přes ulici. Ale přece jen se nám podařilo k jezeru se dostat. Museli jsme nejdříve dojít k náměstíčku Skotit, což je vlastně kruhový objezd, na kterém se severojižní devadesátka noří kolmo na západ do centra Tiberias. Vnitřní kruh objezdu je ozdoben letitou olivou, určitě několik set let starou. Takže možná zde není kruhový objezd kvůli dopravě, ale aby se uchrámila ona oliva, jinak stojící magistrále v cestě…

Došli jsme na teď už opuštěné tržiště, ozdobené mnoha drobnými dílky místních umělců. Vedlejší ulička nás zavedla ke dveřím do kostela sv. Ondřeje (St. Andrew's Church) zatím mě neznámé církve skotské (Church of Scotland), vlastně skotiánské (když je nejspíš odvozena od církve anglikánské). Zdá se, že to Skotové s tím odtržením myslí docela vážně… Modlitebna je plná, stále jsou ještě Velikonoce. Nahlédnu jen zvenčí okny, víc neruším.

Nakonec jsme nedorazili až k samému břehu, ale k promenádě, která vede po navigaci asi dva až tři metry vysoké. Mraky nad jezerem už temněly, na hladině zachraňovala světlo ještě bělostná loď. A bylo k sedmé hodině, v plánu máme povečeřet venku. Promenádu lemovala řada vináren, pizerií a hospod, my si sedli hned na první zahrádku. Rovnou k zábradlí, abychom měli výhled. Nu a když u jezera, tak jsme si objednali rybu. Tu petrovskou jsme si již odbyli, tak jsme si poručili pstruha. A tentokrát ne jednu porci a dva talíře, ale rovnou dvě porce. A když rybu, tak taky víno, bílé. Chardonney z Gamly.


Správně připravit čerstvou rybu trvá nějakou chvíli, abychom si ji zkrátili, dostali jsme obvyklý couvert: misku s nadrobno nasekanými zelenými lístky (petrželka?), v tom jakási bílá zrnka (rýže?), zalité olivovým olejem, k tomu pitu. A protože najednou padla tma, dostali jsme na stolek i svíčku ve skleněné kouli. Klid rušil katamaran, na němž zněla randálová muzika z vytuněných reproduktorů. Možná to byla loď, vlastnoručně postavená proslulým izraelským zpěvákem Daveedem Smadarem. Daveed je zakladatelem a zpěvákem proslulé izraelské hudební skupiny Hava Nagilla (jejíž jeden člen je Čech). A jeho skupina kombinuje "jewish electric folk" s klezmerem. A žije v Tiberias. Možná šlo jen o nějakou reprodukci – ony když se reproduktory přemodulují, tak není moc poznat, co se z nich sype…

Katamaran nakonec zakotvil u červeně blikající bójky, a my konečně dostali své ryby. A pochutnali jsme si na nich stejně, jako kdybychom seděli u rybáře ve Štampachu v Kokořínském údolí. Tady ovšem na svůj díl čekaly i místní kočky, i dostalo se jim ho. Než jsme dojedli, nastala tma téměř egyptská. A na protějších golanských svazích se rozsvítily čárečky světel. Což Janinku udivilo. Co to tam svítí? Lidská sídla. Není to tam pusté! A proč to jsou čárečky? Protože tamní vesnice jsou velice sevřené – a většinou za plotem. Aby nezabíraly zemědělskou půdu, a aby se daly dobře bránit.

Ale teď se nad hladinou Kineretu linul mír, který nenarušil ani účet. Tři sta šekelů, inu – dávali jsme si do nosu! Stálo to za to.



Sešli jsme pak ještě o něco jižněji, až na samý konec promenády. Nábřeží zde zdobí plastika, znázorňující jezero. Dva kusy asi tři metry vysokého ocelového plechu ční proti sobě, díra mezi nimi je tvarovaná podle mapy Kineretu. Ne levé straně svítí displej s aktuální výškou hladiny. Ta by se měla pohybovat mezi kótami -208,80 a -231.00 metrů pod mořem. Kdyby to mělo být výše, nejspíš se zvedne stavidlo dole u Jardenitu, kdyby níže, muselo by se zastavit čerpání do národního rozvaděče vody. Teď zrovna je hladina někde v těchto limitech, displej ukazuje  minus 212 metrů a 480 milimetrů. Zřejmě výsledek měření z oněch tří křížů, na které jsem v poledne shlíželi z Hory Blahoslavenství.

Začíná se podstatně ochlazovat, vracíme se k hotelu. Zítra nás čeká náročný den.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na neděli Zmrtvýchvstání 27. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 13. července 2016.
*


Vyprávění z roku 2006:
Mír v Tiberias

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou zde z nějakého technického důvodu ostřejší než na Psu.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz