Ve čtvrtek 14.7.2016, když Francie slaví Svátek Bastily, vjel řidič nákladního auta na pláži v Nice do davu oslavujících. Zabil přitom nejméně 84 lidí. Útočníkem byl 31letý Francouz tuniského původu. Francouzský prezident François Hollande to označil za "teroristický čin" a prohlásil, že "Západ by se měl sjednotit". Připomínám při této příležitosti francouzským politikům, že k Západu patří i Izrael. Proto by ho měla podporovat v jeho boji s paleoarabským terorismem nejen Francie, ale i celá (ne)slavná EU – a ne ho ostrakizovat a hloupými embargy okopávat kotníky. EU navíc podporuje paleoarabskou propagandu, a zprostředkovaně financuje i teroristické organizace, ke kterým je krom Hamásu nutno připočítat rovněž Fatah v čele s jeho vůdcem Mahmúdem Abbásem. Připomínám, že právě Abbásovy velice dobře uvážené antisemitské výroky a nenávistné výzvy přímo vedly k současné vlně paleoarabských útoků v Izraeli!
U Izraele se Evropa může naučit nejen hospodaření s vodou, ale i boji s terorismem. Dobrá zpráva je, že terorista z Nice byl zastaven izraelským způsobem: policie ho zastřelila na místě. Dobrá zpráva také je, že alespoň jeden politik Západu, tedy český ministr vnitra Milan Chovanec, prohlásil, že podobným útokům čelí Izrael denně. Tedy, že téměř denně jsou napadáni poklidní občané, procházející se na promenádě, noži a sekerami útočníky, kteří se snaží způsobit co největší škodu. Připomínám, že teroristické útoky, při nichž je vražednou zbraní automobil (nebo bagr), začaly právě v Izraeli, a byly proti spoluobčanům vedeny ze strany izraelských Arabů. Ovšemže frustrovaných Arabů. Když mladistvý Palestinec zavraždí třináctiletou dívku v jejím dětském pokojíčku, napíšou europeistická média, že to bylo způsobeno frustrací z izraelské okupace. Jako by to bylo dostatečným zdůvodněním! Evropa z nějakého důvodu podobně neomlouvá vraha z Nice. Evropané by si už konečně měli uvědomit, že v Izraeli mají spojence – ne v jeho nepřátelích! Pak by možná přestal exodus francouzských Židů do Izraele, kam se stěhují kvůli většímu bezpečí. Vloni jich bylo skoro osm tisíc. Ale jsou tam skutečně bezpečnější? Paradoxně ano. Hlavně kvůli tomu, že vědí, že jejich stát udělá všechno pro to, aby je ochránil. I Francie by měla zůstat jejich státem!Je suis Nice, je suis Israel.
*
A nyní již k pokračujícímu míru v Izraeli:
"Plné jméno tohoto mudrce zní Rabbi Moše ben Maimon, ale běžně se užívá zkratka „Rambam”. Maimonides se narodil v roce 1135 v Córdobě. Žil ve Španělsku, Maroku, Palestině a Egyptě. Zemřel v roce 1204 v Káhiře, ale pochován je v Tiberias. Byl lékařem, ale i filosofem, který se hlásil k Aristotelovu vidění světa. Sestavil třináct článků víry, zpracoval talmudické rabínské právo a ještě ke všemu byl úspěšným lékařem. Nejspíš proto, že rozuměl jak tělu, tak duši. Byl přesvědčen, že mezi náboženstvím a filosofií nemůže existovat rozpor, protože oboje lze poznávat vlastním rozumem, který by měl být v harmonii s vírou. Podle Maimonida je člověk tvořen nerozdílně jak hmotou, tak i formou, totiž tělem i duší; „vrozená duše” pak je stejně smrtelná jako tělo. Tak to mi připadá moderní už osm set let."
Až teprve, když jsme sestoupili zpátky k trhu u ulice, všímám si i jiného zboží, které mi nejdřívě zakryly pestrobarevné čínské šátky: Je si tu možnou koupit obrazy židovských učenců. Tepané mosazné poháry. Různé druhy kip, aneb (podle jidiš) jarmulek. Mohutné šófary, což jsou skutečné rohy kozorohů, na které jde skutečně hrát – když to umíte (za rok byste se to snad mohli naučit). Puzzle s vyobrazením chrámu. Skutečně žádné krámy.
Opatrně vycouvám ze žebříkovitého schodiště. Na druhé, nájezerní straně hradeb, objevujeme podobně ztroskotané dveře a okna, za nimiž se skrývala "umělecká expozice". Hradby byly podle všeho nějaký čas obývané místními umělci, než i ti je opustili. Dnes jsou zde jen ruiny v ruinách. Modrá informační tabulka nemluví tentokrát o křižácích. Pevnost je podle ní dílem Daher el Omara, beduínského vládce Galileje, který ji vybudoval roku 1745. A je součástí otomanských hradeb. Tak samozřejmě, jako vždy v Izraeli, i v městě Tiberias (jinak Tiberiada, Tverja, Teverja, Teverya Tveria) byli všichni:
Byli zde Byzantinci, Peršané, nastoupila arabská nadvláda. Křižáci tady měli středisko svého Galilejského knížectví, jež bylo součástí Jeruzalémského království. Roku 1187 ho zabral sultán Saladin (slavný arabský válečník, jinak Kurd). Prostě smočili si všichni, včetně několika zemětřesení.
Prakticky již trosky města si pronajala roku 1558 od tureckého sultána Sulejmana I. jistá portugalská horlivá katolička jménem Gracia Mendes Nasi. Doňa Gracia byla movitá bankéřka, a katoličkou se stala nucenou konverzí. Takže zde vybudovala ješivu, a ty herodeso-křižácko-saladino-beduínsko-otomanské hradby nechala opravit. V Tiberias tak vybudovala místo pro evropské Židy, prchající sem před inkvizicí. Díky jejím penězům a budovatelské snaze se tak v zemi, ovládané islámem, mohli zachránit Židé, prchající před katolickou teokracií…Město se díky přílivu rabínů, který nastal v 18. a 19. století, stalo jedním ze čtyř svatých židovských měst (společně s Jeruzalémem, Hebronem a Safedem) a pozemským zástupcem jednoho ze čtyř živlů, a to vody.
Nakonec jsme nedorazili až k samému břehu, ale k promenádě, která vede po navigaci asi dva až tři metry vysoké. Mraky nad jezerem už temněly, na hladině zachraňovala světlo ještě bělostná loď. A bylo k sedmé hodině, v plánu máme povečeřet venku. Promenádu lemovala řada vináren, pizerií a hospod, my si sedli hned na první zahrádku. Rovnou k zábradlí, abychom měli výhled. Nu a když u jezera, tak jsme si objednali rybu. Tu petrovskou jsme si již odbyli, tak jsme si poručili pstruha. A tentokrát ne jednu porci a dva talíře, ale rovnou dvě porce. A když rybu, tak taky víno, bílé. Chardonney z Gamly.
Katamaran nakonec zakotvil u červeně blikající bójky, a my konečně dostali své ryby. A pochutnali jsme si na nich stejně, jako kdybychom seděli u rybáře ve Štampachu v Kokořínském údolí. Tady ovšem na svůj díl čekaly i místní kočky, i dostalo se jim ho. Než jsme dojedli, nastala tma téměř egyptská. A na protějších golanských svazích se rozsvítily čárečky světel. Což Janinku udivilo. Co to tam svítí? Lidská sídla. Není to tam pusté! A proč to jsou čárečky? Protože tamní vesnice jsou velice sevřené – a většinou za plotem. Aby nezabíraly zemědělskou půdu, a aby se daly dobře bránit.
Ale teď se nad hladinou Kineretu linul mír, který nenarušil ani účet. Tři sta šekelů, inu – dávali jsme si do nosu! Stálo to za to.
Sešli jsme pak ještě o něco jižněji, až na samý konec promenády. Nábřeží zde zdobí plastika, znázorňující jezero. Dva kusy asi tři metry vysokého ocelového plechu ční proti sobě, díra mezi nimi je tvarovaná podle mapy Kineretu. Ne levé straně svítí displej s aktuální výškou hladiny. Ta by se měla pohybovat mezi kótami -208,80 a -231.00 metrů pod mořem. Kdyby to mělo být výše, nejspíš se zvedne stavidlo dole u Jardenitu, kdyby níže, muselo by se zastavit čerpání do národního rozvaděče vody. Teď zrovna je hladina někde v těchto limitech, displej ukazuje minus 212 metrů a 480 milimetrů. Zřejmě výsledek měření z oněch tří křížů, na které jsem v poledne shlíželi z Hory Blahoslavenství.
Začíná se podstatně ochlazovat, vracíme se k hotelu. Zítra nás čeká náročný den.
Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli na neděli Zmrtvýchvstání 27. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 13. července 2016.
*
Vyprávění z roku 2006:
Mír v Tiberias
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou zde z nějakého technického důvodu ostřejší než na Psu.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz
