Upozornil mě čtenář mého minulého povídání, nazvaného
"Zázrak v Kafarnau" B. Michal na nepřesnost v názvu článku: "To místo se česky jmenuje Kafarnaum (řecky Kapernaoum)." Doplním, že to místo se dodnes jmenuje Kafer/Kefar/Kfar Nachum/Nahum, což prý značí "vesnice potěšení". V jiné transkripci se zapisuje též jako Kefarnau, případně Cafarnaum/Capernaum/Cabernaum. Ono když se něco píše různými abecedami (hebrejsky, řecky, případně aramejsky či arabsky), v jazycích, kde se nezapisují samohlásky, přepisuje do řečtiny a kopštiny, pak převádí do latiny a uvádí v angličtině, tak to pak v češtině vypadá všelijak. Navíc se ta jména v těch všech řečech i jinak vyslovují! (Protože Arabové neumějí vyslovit hlásku "p", stal se časem z "Neapole" - Náblus. A protože Židé zase obecně – krom členu – vyslovují hlásku "h" jako "ch", můžeme si někde přečíst o "údolí Hule", a jinde o "Chulském údolí".) Užil jsem název, který vynechává neznělé "m", a který se v češtině též používá. Avšak koukám, že skoro všechny transkripce ono zpropadené písmenko na konci názvu zachovávají, napříště tak učiním i já. Takže díky za informaci.
Jmenovanému čtenáři děkuji i za další informace: "Tady poslouží za průvodce i Flavius Josefus: píše, že to bylo bohaté město, protože tam je hojnost sladkých pramenů. Daří se tam úplně všem plodinám, které se sklízejí dvakrát ročně (kromě "královských" plodů, ořechů a vína, které mají jen jednu sklizeň). Uvádí i dobovou fámu, že zde pramení Nil - to kvůli podivné Petrově rybě (Tilapii), která žije jen v Nilu a Kineretu." Doplním, že tilápie nilská (jinak tlamoun či okounovec nilský, aneb Lates niloticus) je ryba stejného rodu jako Ryba sv. Petra, která žije v Kineretu, avšak tam jde o jiný druh – Sarotherodon galileus, aneb tilápii galilejskou. A vypadá nejspíš tak, jak je v bronzu vyvedeno pod nohama sochy sv. Petra v Kafarnau.
A když už jsem v té listárně, pak také zdravím čtenáře Milana Tománka a přeju mu, aby si i o letošní dovolené užil stejného teplíčka, jako vloni v Izraeli.
*
Vyjíždíme z Kafarnaa směrem na východ. Řídí Jana, já naviguji. Vyhlížím odbočky na pláže moře Galilejského. Když jsme ráno balili, sbalil jsem zvlášť tašku s plavkami a ručníky. Předpověď sice slibovala nanejvýš 21° C, ale má to být nejteplejší den našeho pobytu u Kineretu. Hodlám si v něm zaplavat a stejné potěšení poskytnout i Janě. Jenže té se do vody nechce. Už se jí začíná klubat klimatizační rýma z letadla, a krom toho ji bolí záda. Avšak obětovala by se a pouze přihlížela mému koupání. Jenže to bychom se měli nějak dostat k jezeru! Včera prohlížené mapy Google sice prozrazují, že hned za Kafarnaem se nacházejí pláže Amnon Beach, neukazují však, že se nacházejí v resortu. Jedeme dále.
Nejprve však musíme přejet Jordán nedaleko místa, kde se vlévá do vod jezera. Pamatuju si ještě, jak jsem tu biblickou řeku před deseti lety poprvé uviděl přes deštěm smáčené okno autobusu. Dnes neprší, slunko se mátoří, onen potok (zvící Sázavy u Sázavy nad Sázavou) bude vidět dobře. Tak, jsme tady – jenže přes betonové zábradlí není vidět nic! Inu, ten autobus měl okna asi o dva metry výše…
Po překličkování Jordánu (a bývalých izraelsko-syrských hrranic) se silnice číslo 87 narovnává, a další tři kilometry jedeme přímo na východ (liché číslo silnice prozrazuje, že vede obecně východozápadním směrem). Je tu dovolena rychlost devadesát.
Jana praví: "Tak jedu sto – a všichni mě předjíždějí!"
Inu, jako doma! Na konci rovinky odbočujeme vpravo na severojižní devadesát dvojku, která zde začíná. Chce to trochu soustředění, abychom onu křižovatku nepřejeli; Jana mi nejdřív ani nevěří, že bychom tu měli pravoúhle odbočovat. Širokým obloukem tak objíždíme náplavovou bažinu na severovýchodním břehu Kineretu, kam krom Jordánu stékají z Golan další toky a potoky. A už je tu dlouho neviděný kruhák a na něm další odbočka ke břehu. A k hotelu Kinar Galilee. Zastavujeme na parkovišti, nakonec otáčíme, nehodláme se vnucovat do soukromí – i když by to nejspíše šlo. Krom toho je Jana unavená. Jestli si ještě dneska chceme po zabydlení v hotelu trochu projít Tiberias, neměli bychom se už zbytečně zdržovat. Za zbytečnou neberu objížďku jezera a návštěvu Jardenitu (aneb "Malého Jordánu"), místa, kde Jordán vytéká z Kineretu.
Zastávku na parkovišti jsme využili k výměně řidičů. Chci, aby si Janinka nerušeně užila pohledů na holé svahy Golanských výšin, rozbrázděné roklemi, sklánějící se až ke břehu jezera Kineret.
(Politická poznámka: Ty svahy bývaly až do roku 1967 syrské, kdežto samotný břeh Kineretu je mezinárodně uznané území Izraele, a to už od roku 1947. Nicméně syrská vláda se hodlá domoci návratu anektovaných Golanských výšin – včetně poloviny Kineretu. Čehož hodlá dosáhnout mezinárodním tlakem na mír v Sýrii. Taková je dnešní zvrácená politická logika: Syrský diktátor Bašár Asad rozpoutal ve své zemi občanskou válku, vinou které povstal Islámský stát. Novodobý ruský car Vladimir Putin zase podporuje své arabské přátele v jejich mírovém úsilí. Teokratické Islámské republice Írán dodává jadernou technologii a protiletadlové systémy, Sýrii posílal zbraně i přes mezinárodní embargo, a nyní se tam angažuje přímo. Pansovětské Rusko společně s komunistickou oligarchií Čínou zmařilo diplomatické řešení v Radě bezpečnosti. Rusko, které anektovalo Krym, okupuje části Gruzie a Moldavska, angažuje se na východní Ukrajině a vyhrožuje Západu, má být za toto své mírové úsilí odměněno zrušením embarga. Asadova odměna je uchování jeho moci. A aby byl mír zachován, měl by mít dovoleno zabrat nejen Golany, ale i okupovat část izraelského území. No, ony by ty Golany možná nebyly Izraelem zabrány, kdyby Syřani systematicky téměř dvacet let nestříleli na Chulské údolí a statečné kibucníky na východním břehu Kineretu. Dnes jsou zahnáni na snesitelnou vzdálenost pět až dvacet kilometrů, a tam už zůstanou.)
Jedeme k jihu, míjíme Ejn Gev. Tentokrát si u něj Rybu sv. Petra nedáme, tu jsme měli už v Cesareji. Zleva v odpoledním slunci zlatě září svahy Golanských výšin, zprava se slunce odráží od cínové hladiny Kineretu. Přijíždíme do zastavěné oblasti. Na téčkové křižovatce odbočuji vpravo. Správně, je zde šipka k Jardenitu. Jsme na nejjižnějším cípu Kineretu, tady někde z něj vytéká malý Jordán. Malý, protože je zmenšený o ten objem, co vypije půlka Izraele. Dříve bylo jezero využíváno více, ale nyní je v provozu už asi pět velkokapacitních odsolovacích zařízení na břehu Středozemního moře. Zatímco svět hořekuje nad suchem, Izraelci nelení. Používají revoluční technologii odsolování: Tlaková mořská voda vede potrubím na membrány. A ty z ní oddělí sladkou vodu. Zbylá solanka se vrací do moře. (Maně si vzpomínám na vynález, který jsem použil ve své scifárně Zapomeňte na Mars. Tam to není membrána, ale Třískova nanomřížka, která pod tlakem dělí vodu – na vodík a kyslík. Tak daleko ani Izraelci ještě nedošli!)
Tady někde by měla být odbočka vlevo k Jardenitu. Tady na tom kruháku. Ale šipka žádná. Jedině ta, která prozrazuje, že kdybychom tudy jeli ještě nějakých čtyři sta kilometrů, dojeli bychom až do Ejlatu. Taky se tudy dá jet do Jeruzaléma. Což máme v plánu. Ale až později. Teď hledám ten slavný Jardenit, abych ukázal Janě, kde se křtí praví křesťané, totiž baptisté. Když už kruhák dvakrát objedu,vzdám to, a pokračuju na východ přímo do Tiberias. Ale přece mi to nedá a vracím se. Po dalších dvou otočkách definitivně nacházím konec kruhového objezdu a už skutečně mířím k Tiberias. Abych po kilometru dorazil k té správné odbočce na Jardenit!
Parkoviště je tu nějaké menší, než se mi zdálo minule. Na dlouhé zdi u něj se nachází příslušný text z Markova evangelia, který v mnoha jazycích vypráví, jak to bylo s tím Ježíšovým křtem: »V těch dnech přišel Ježíš z galilejského Nazaretu a dal se od Jana pokřtít v Jordánu. Když vystupoval z vody, ihned uviděl protržená nebesa a Ducha sestupujícího na něj jako holubice. Z nebe zazněl hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil."«
Svaté místo! Akorát, že se ten příběh odehrával "kousek vedle", jak je už v Izraeli zvykem. Ne tady, ale asi o sto kilometrů níže po proudu. Tady je to však pro křesťanské výpravy pohodlnější. Nu dobře, tady, nebo jinde, v Jordánu to nepochybně bylo. Pokud bylo. Ale Jordán tu je, Písmo taky, Jan Křtitel je historická postava a skutečně křtil. Jdeme se podívat, kde by mohl. Na svažitém břehu nás varuje hebrejsko-anglická cedulka: Sejíti k vodě jest zakázáno! (Z nějakého důvodu chybí varování v arabštině.) Nikoli po svahu, ale po právě neužívaných schodech scházím až k hladině. Máčím si ruce ve vodě – ale nic. Jinak je tu pěkně. V zelenomodré vodě se míhají zlaté a šedé rybky, na hladině plují racci, husy a kormoráni. Na dlaždicích na cestě nad svatištěm sedí v kruhu mladých lidí postarší hipík, zpívá a hraje na malou kytaru veselé nábožné písně. V zátočině potoka je shromážděn dav asi dvaceti bíle povlečených postav, které čekají na svého křtitele.
Nějak se nemůžeme naladit na zbožnou vlnu. Jako jsem byl naladěn
posledně. Možná proto, že se nám chce čůrat. To v Izraeli nebýváá problém. Však je tu občerstvení, něco si tam dáme, ale nejdříve se vyčůráme. Avšak podle manažerky příjmu, či jak se ta osoba, stojící u pultu samoobslužného restaurantu Manna nazývala, záchody jsou támhle za rohem. A vskutku, je tu budka, u ní sedí obslužná bytost, a ta po nás chce dva dolary. Dva dolary? Snad dva šekely, ne? Není obvyklé v bytostně socialistickém Izraeli (tedy v něčem socialistickém, či spíše sociálním) žádati hajzlovné. Záchodky bývají součástí občerstvoven, zábavních atrakcí i národních parků, kde je jejich provoz hrazen ze vstupného. Jinde se platí dva šekely (dnes asi sedm kaček). My v Izraeli neškudlíme, utrácíme. Ale utrácíme svobodně za to, za co chceme. Nenecháme se vydírat.
Sbíráme se a vycházíme ven místním zlatnictvím a haraburďárnou, aniž se zastavíme. Sedáme do auta a jedeme do hotelu. Řídí zase Jana, tentokrát musím bedlivě navigovat, abychom se neztratili. Kolem uzavřených pláží míříme k severu po devadesátce. Poznávám známá místa, už jsme u starých hradeb Tiberias. Tady se devadesátka rozděluje na dvě jednosměrná ramena, která procházejí městem, a dělají z jeho centra obrovskou kruhovou (přesněji oválnou) křižovatku. Pomalu se posunujeme v jednosměrce ha-Banim za karavanou městských autobusů. A tady už musíme do levého pruhu, Jano! Za křižovatkou mne uchvátí dělíčko s lafetou na kolech, které slouží na kamenném podstavci za svůj vlastní památník. Snímám ho z otevřeného okénka – a přejedeme křižovatku, kde jsme měli odbočit. Mea culpa, zradil jsem zásady správného navigátora! Za náramného troubení okolojedoucích otáčí Jana auto – a tentokrát již nechybuji. Mineme hotel, znovu otáčíme a zaparkujeme v protisměru. Zaštítíme se kartou českého invalidy za předním okénkem, a jdeme se představit do hotelu, který se jmenuje G. Přesněji "G Hotel Tiberias". Pokoj můžeme obsadit (a jeho postele oblehnout) o třetí hodině odpolední – a je deset minut po třetí. Dokonalý timing!
Jsme očekáváni. Nemusím ani vytahovat rezervaci, kterou jsem si vytiskl na tiskárně. Stačí jména. Objednali jsme se přes internet. Čísla pasů souhlasí, máte objednány tři noce, ano? Dvoulůžkový pokoj. Nenaplňuje se zbytečná Janina obava, že by nás snad – jakožto pouze neregistrované partnery – nechtěli pustit do jednoho pokoje. Ne, Janinko, Izrael není náboženský stát, a G Hotel není nábožný hotel… Ano, ano, ale teď nejdříve, kde tu máte restroom?
Záchodky byly příjemné, i celý hotel, včetně pana recepčního. Aha, avšak taky musíme zaplatit. Sto dolarů za noc. Jako cizozemci neplatíme VAT/DPH ve výši17 %. Opět začíná napínavý zápas s kartami. Janina kreditka nevyhovuje, pak ani moje. Naštěstí Janina debetní karta se už místnímu terminálu zdá důvěryhodná, a odsápne si z ní tři sta dolarů. (Proč ne šekelů? Protože jsme v Izraeli a jsme valutoví cizinci.)
Ptám se pana recepčního, kde mohu v areálu hotelu zaparkovat. Hotelový parking vypůjčeného auta by se hodil. Na internetu byl nabízen. Přesněji: "Veřejné parkování je možné zdarma v areálu hotelu (rezervace není nutná)." Však proto jsme si také tenhle hotel vybrali! Parking sice je, ale ne v areálu hotelu. Pouze veřejný! Můžu použít blízké parkoviště. Je to tam bezpečné. Přemístím tedy bágly z kufru auta do recepce a jdu přeparkovat. Je to opravdu hned vedle – sklánějící se nezpevněná plocha, poházená štěrkem, zvící celého bloku. Najdu pro naše autíčko vhodné místo, zamknu a bedlivě se rozhlížím. Pracovitý hoch s bruskou u blízké autodílny by se jistě nesnížil k tomu, aby ukradl auto z půjčovny na součástky! A pokud by někdo chtěl, snad si vybere jiné ze stovky aut, poklidně zde postávajících…
Zatímco hotelový parking byl inzerován a nebyl, pak v nabídce bylo výslovně uvedeno, že zde není výtah. Ale byl! Ve třípatrovém hotelu nebývá, ale zde ho měli, asi nový. Velice vhodný, když mají ucabrtaní turisté stěhovat svoji bagáž do druhého patra. Jenže, turisté, i když jsou ucabrtaní, si prostě musí okouknout okolí svého hotelu! A tak i my, když jsme se odcabrtali, jsme se nechali vlákat do náruče starobylého města Tiberias.
Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli na neděli Zmrtvýchvstání 27. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 13. července 2016.
*
Vyprávění z roku 2006:
Mír na Kineretu
Mír v Jardenitu
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě,
záložka Izrael.
Cestopis
Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo
u vydavatele.
Fotogalerie z minulých návštěv Izraele:
mir-v-izraeli.blogspot.cz
