Zázrak v Kafarnau

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)

Sjíždíme z Hory Blahoslavenství dolů ke Kineretu. Zatáčky pod Horou jsou stejně ostré jako zatáčky nad Horou. Však je to tu dolů až k vodní hladině sešup asi 300 metrů. Před osmi lety jsem ve vyprávění o modelech v MiniIzraeli psal s mírnou ironií, že se tato hora "klene do výše 90 metrů hladinou jezera/moře Galilejského", ovšem spletl jsem se. Uvedená kóta je vztažena ke světovému moři, no a protože je Kineret asi 211 metrů pod tímto mořem, tak přicházíme k třísetmetrové výšce, stejné, z jaké můžete patřit na Paříž z Eiffelovky, anebo na Vltavu z Petřínské rozhledny (100 metrů věž + 200 metrů Petřín).

Přijíždíme ke křižovatce u vesnice Tabgha. Jana řídí, navigace je na mě. Takže mám rozhodnout, jestli pojedeme dále po hlavní devadesátce, tedy "mírně vpravo", anebo odbočíme "rovně rovně" na podezřelou silničku, která končí v blízkém plotě. Po devadesátce bychom byli v Tiberias za deset minut, a je teprve jedna odpoledne. Máme tam třikrát přespat v hotelu, to jsou dva dny na výlety po Galileji. Dnes chci Janince ukázat křtění na Jardenitu a samotné jezero. Objedeme ho po východním břehu, je tedy třeba někde odbočit vlevo, ale tady to asi nebude. Chybí mi tu nějaká dopravní informace, třeba "tamhle je Kafarnaum" nebo "tudy po silnici č. 87". Buďto jsem nevšímavý, chybí – anebo je někde umně skryta. Zavelím tedy "vpravo", a už po pár metrech zjišťuji, že jsem se spletl. Z okénka auta je vidět, že se už jinde vlevo neoodbočí. Otáčíme tedy na nejbližším vhodném místě, vracíme se ke křižovatce, a skutečně, tentokrát je "vpravo" správně. Před zavřenými vraty v tom podezřelém plotě se cesta stáčí kolmo vlevo (třicítkou tady jet je možná příliš odvážné) a skutečně pokračuje ždaným směrem.

Jedeme po okraji Tabghy, vesničky, která je obdařena hned čtyřmi kostely. Jeden z nich, který spravují benediktíni, se zove Kostel rozmnožení chlebů a ryb, a je na místě, kde Ježíš pěti chleby a dvěma rybami nakrmil pět tisíc lidí. Neměl to sem z Hory Blahoslavenství příliš daleko, po dnešní Jesus Trail jen asi kilometr. Na podlaze tohoto kostela je slavná mozaika, zobrazující onu událost, jenže tohle místo v přemíře jiných okolních svatých míst zůstalo mimo plánované cíle. Plánovaným cílem bylo Kafarnau, kde jsem byl už před deseti lety. Jenže karmelitáni měli včera zavřeno v Haifě i na Muchrace, františkáni dnes na Hoře Blahoslavenství, takže františkáni určitě budou mít zavřeno i v Kafarnau. Avšak když po dalších dvou kilometrech míjíme odbočku k františkánskému areálu v Kafarnau, patřím na jeho parkovišti spoustu aut i autobusů. Potvory, tady mají otevřeno! Ale to už jsme za křižovatkou. Františkánský klášter z černého čediče, zdobený kameny z bílého mramoru (dar přítele Mussoliniho), působící jako pevnost, míjíme ve vzdálenosti asi tři sta metrů. Zase se budeme otáčet? Není kde. Do dáli odplouvá i veselý bílý kostel s růžovými kopulovitými střechami, do nichž jsou zatnuty zlaté kříže, působící jako pravoslavný kostel. A tady je křižovatka, odkud míří spásná cesta k jezeru. A druhé parkoviště v Kafarnau!

Zaparkujeme a vydáme se nejdříve k jezeru. Po rampě sestupujeme do přízemní budovy, která nabízí skvělé veřejné záchodky a neveřejné dílny a sklady. Nacházíme se v národním parku, tedy v "neregistrovaném" národním parku, který zahrnuje severní břeh jezera Kineret v délce přes pět kilometrů. Ve vstupní hale objektu se nachází pramen, stékající do kruhové kašny. Vše osvětleno stropními okny. Kašna přetéká, voda stéká kanálkem, krytým mřížkami, po schodech až k jezeru. Kamennou branou, připomínající své japonské kolegyně, vcházíme na dřevěné molo, odkud před chvílí odplula lodice s turisty do Tiberias. Bělostná architektura města jen s potížemi prosvítá šedým kouřmem. Ani dalekohled jím moc neprohlédne. Patrnější jsou Golanské výšiny na východě, osvětlené slunkem, a v nich rýha údolí Gamla.

Vracíme se zpátky a cestou si prohlížíme panely, na kterých je nakresleno, jak to tady před dvěma tisíci let vypadalo. Kafarnau bylo důležitým přístavem, vybaveným mnoha kamennými moly. Dnes tu o břeh tiše pleskají vlnky, nad nimi bílé mráčky, a mezi nimi mírumilovně vrní dva plně vyzbrojené vrtulníky Apache... Na panelech jsou krom archeologických rekonstrukcí a novozákonních historek k vidění i zástupci místní fauny a flory. Poznávám ledňáčka, kormorána, lysku, sumce a samozřejmě rybu sv. Petra. Uprostřed obrázku je vyveden strom s anglickým názvem "Christ's thorn jujube", latinsky "Ziziphus spina-christi". Český botanik Presl ho obdařil českým názvem "cicimek huňatokvětý", lze najít i výraz "trnoplodník Kristův". Ano, z tohoto jujubovníku prý byla upletena Ježíšova trnová koruna. Ale Ježíšovi mohla pomáhat i při konání zázraků: Rostlina má léčebné účinky. Odvary z kořenů zbavují bolestí hlavy, odvary z listí se používaly při zažívacích obtížích, k čištění krve, k léčbě kašle, k odčervení… Popel z rostliny eliminoval hadí uštknutí. Spařené listy se dávaly na vředy – a obklady z mladých listů sloužily k léčbě očních zánětů. "Lidové léčitelství" v zemích od Mauretánie po Indii (tedy tam, kde nebývá jiné léčitelství než "lidové") takto onen keřovitý strom využívá dodnes.

Vydáváme se podél břehu směrem k východu. Mám v plánu tudy dojít až do františkánského areálu. Červenomodrá turistická značka nás vede cestičkou, lemovanou lávově se tvářícími balvany, podél olivového sádku k řadě seříznutých klád, sloužících jako lavice. Jako lavice v kostele pod širým nebem. Nebo pod plachtou, která se zjevně dá proti pražícímu slunci natáhnout na loubí z ohnutých kovových prutů. Před lavicemi stojí jako oltáře dva ploché balvany. A za nimi místo zdí hladina Moře Genezaretského. Díváme se přes ni k jihu, směrem k Jeruzalému. Cítíme, že zde je jedno z těch mnoha míst v Izraeli, kde je to
tady. Dovedla nás sem chyba, která se vyplatila. Zde se dá dobře meditovat a modlit. I učiníme tak. A protože jsme tak učinili, je tu od této chvíle i husitská synagoga…

Potom se necháme cestičkou zavést k modrým vratům, na kterých je napsáno, že ale opravdu tady je to pravé místo "Kapernaoum". Za nimi obdivujeme nízké stromy, jejichž baobabovitá rozložitost a loubovitost byla vyvolána umným zastřihováním. V jejich korunách se dá i bydlet, jak dokazuje v jedné z nich usazený mladík. A už přicházíme k onomu veselému kostelíku, samozřejmě pravoslavnému. Dnes je pravý den k tomu, aby byl navštíven věřícími. Vlastně – vždyť pravoslavná neděle Vzkříšení bude až 1. května. Nicméně i dnes je tu plno. Věřící se modlí, zapalují svíčky, fotografují. Fotografuji i já, dokumentuju tu krásu (kterou Jana snímá pouze decentně). Zejména naivistické výjevy z Ježíšova života i další biblické výjevy, které tu jsou rozprostřeny na stěnách i stropě. Odevšad visí zlacené a stříbrné řetězy, ikony, růžence, koberce, cingrlátka jako na nějaké pouti. Nu, a je to pouť, vždyť se sem putuje, podle řeči a vněšnosti hlavně z Ruska.

Po spíše kulturním než filozofickém zážitku ještě obejdeme kostel. Myslel jsem, že bychom mohli projít do toho františkánského areálu, ale vidíme ho jen z dálky za plotem, přes který nelze. Obdivujeme záplavy květů i místní spokojené kočky. Nabíráme vodu z kohoutku, zabudovaného do samostatné zdi, snad ze svatého pramene, a zjevně pitnou. Návštěvu pravoslavných záchodků si však raději odpouštíme. Raději pospícháme kolem zdejšího minihospodářstvíčka s pávy, krocany, perličkami a slepicemi, které klovají do spadlých pomerančů, k záchodkům u parkoviště. Navštěvuji jednu z kabinek. Sedě na míse si zipem odepínám spodní díl nohavic svých vandrovních kalhot. Teplota postoupila, odcházíme ze svatých míst, a tak si mohu dovolit odejít v delších kraťasech nad kolena. Myslím si.

Když už jsme se tu zdrželi, můžeme zdejší parkoviště použít jako místo otočení auta ke zpáteční cestě. Sjedeme zpátky asi tři kilometry a zaparkujeme před tím klasickým Kafarnau. Janinka jde napřed, já se ještě do auta vracím pro zapomenutou láhev s vodou. Až teď si všímám piktogramů, které ukazují, jak lze a jak nelze do svatého areálu vstoupit. Nu a vidím, že s holými koleny nelze! Beru si tedy ze svého batohu spodní díly nohavic, abych si je zase přizipoval – avšak přes veškeru snahu je nenalézám! Ani v batohu, ani nikde v autě. Asi jsem je nechal na tom záchodě, asi bychom se tam měli vrátit, jenže Janinka už vchází o dvě stě metrů dále k františkánům, takže musím jít za ní. Žádná jepriška však ve fortně nesedí, stánky s občerstvením zavřeny, jen u stolku pod stanovou plachtou se vesele baví dva Izraelci. Příchozích si nevšímají, přesto zjevně drží kasu. Dvakrát tři šekely vstupného jim musíme téměř vnutit. Holá kolena jim nevadila.

Šaman s nahými koleny.

A jsem tu zase. Po deseti letech. U vykopávek starověkého příjezerního města. Ukazuji Janince synagogu ze čtvrtého století, jež vypadá jak antický chrám. Tentokrát do něj vcházíme dveřním otvorem ve strohé severní stěně. Náhle se ocitáme v jiném světě, světě zlatých kamenů na podlaze a znovuvztyčených korintských sloupů, zalévaných sluncem. Ve zdi se ve škvírách mezi kameny bělají psaníčka, určená tajnému adresátovi. Tady někde v těchto místech (anebo možná kousek vedle), kázal Ježíš ve "shromážděních" (jak Bible kralická opisuje synagogální sešlosti). Bočními dveřmi vcházíme na prostranství, kde bývala škola. Dávné škamny vzala doba. ale na zemi zůstaly vyryty herní plány na mlýn a ovčín. Kolem synagogy se rozkládá změť trosek dávného města. Nad základy možného Petrova domu (našel se v něm řecký nápis "Petrus", a možná právě tady, "kousek vedle", byla ta původní Ježíšova synagoga) se vznáší jako létající talíř kostel z roku 1990. Prý má vzbuzovat dojem rybářské lodi, ale to architekti asi neviděli rybářskou loď…

Minule nebyl čas podívat se do toho kostela, či snad kaple. Zevnitř je patrna jeho osmibokost, jako u jeho kolegyně z Hory Blahoslavenství. Mohutné nosné sloupy jsou ozdobené dřevěnými reliéfy s novozákonními scénkami a citáty, vztahujících se k tomuto místu. Stěny tvoří jen sklo. Otvírají se z nich panoramatické pohledy do okolí. Směrem k východu koukám na veselý pravoslavný kostelík, který je odsud vzdálen jen několik set metrů. (Někdy příště k němu musím najít zkratku po břehu jezera.) Vnitřek tohoto kostela není orientován ke kněžišti, ale lavice tvoří jakýsi amfiteátr, svažující se doprostřed. Tam pod lesklou hladinou skla prosvítají ony petrovské základy. Nějak se mi nedaří dostat se do ezoterické nálady, zejména asi kvůli těm ztraceným nohavicím. Ale ani Janu to zde nějak neoslovilo.

Oslovilo nás až jezero, ke kterému jsme zase došli. Zřejmě oslovilo i mladého osamělého čtenáře bible, který sešel mezi agáve až k samotnému kamenitému břehu jezera. (Ne, agáve tady v Ježíšově době nerostly.) Odcházíme kolem bronzové sochy sv. Petra v nadživotní velikosti (který drží nohu na bronzové rybě sv. Petra – taky v nadživotní velikost) zpátky k východu z areálu. Zkusmo ještě pokouším otevřít branku v plotu kolem františkánského kláštera, ale ne, je zamčená. Ozdobné kovové dveře v černobílém kamenném portálu za ní jsou sice pootevřené, ale je na nich jasně napsáno: Private. Aha! Klášter je pro veřejnost uzavřen vždy, proto taky může být zbytek areálu pro veřejnost otevřen vždy, Velikonoce, Nevelikonoce, když je to tu vlastně židovské – a možná i šabat, nešabat, když je to tu křesťanské…

Janinka si sedá za volant rozpáleného auta, a já ji naviguji zpátky k pravoslavným, abych si tam na záchodě vyzvedl nohavice. "Už tam nic nebude," netají Jana skepsi, ale nakonec odbočí k již známému parkovišti. Kolem zurčící kašny seběhnu k záchodu, a vlezu do kabinky tam, kam jsem si na splachovací nádobu odložil své oděvní součástky, ale nic tu není. Ani v žádné z vedlejších kabinek. Jana není překvapena. Obcházím celý ten přízemní objekt, až na lavičce u jižní stěny narazím na dva pokuřující dělníky Páně. Jana se stydí zeptat se "nenašli jste na záchodě kalhoty"? Zkouším tedy já svou zrezivělou angličtinu, ale rozumněli by mi, i kdybych pokoušel hebrejštinu.

"Hele, to jsou ty kalhoty!"  ukazuje jeden druhému na mé oblečení a nahá kolena. Opravdu mé nohavice na záchodě někdo našel, opravdu je nechal u místních, a opravdu tam na mě čekaly! No tak v Kafarnau například Ježíš vyléčil Petrovu tchyni, ale tohle považuji také za zázrak!

S radostí a ulehčením se můžeme vydat dále kolem Kineretu. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na neděli Zmrtvýchvstání 27. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 8. července.
*

Zážitky z Kafarnau z roku 2006: Mír v Kafarnau

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz