Místa, po kterých chodíme

Co ještě zůstalo po válce? Už jenom zbytky, zbořeniště a jámy v zemi
---------------------------

"Jé, mami, podívej, tadytudy přece chodíme!" volá chlapeček před fotografií na výstavě v Severočeském muzeu v Liberci. A maminka přikyvuje. "Vidíš, tadyhle jsme bydleli." I já se rozhlížím po desítkách panelů s fotkami, plánky a doprovodným textem a říkám si taky: Jé, hele, tohle jako liberecký rodák znám - ale že by zrovna pod Husovou třídou, tam, kde je dneska technická univerzita, byly podzemní chodby, dokonce kryt samotného Henleina, to jsem netušil. A nad ním pak stál pracovní tábor pro francouzské zajatce, kteří ty podzemní chodby rubali. Zde bylo po válce sběrné a odsunové středisko pro liberecké Němce. A potom se z Henleinova krytu stavěl kryt CO. Dodnes tu, v hloubi hřebene, po něnmž Husovka vede, ukryté před zraky lidí, zůstávají skryté zbytky tehdejšího dění.

Na své končící jizerskohorské dovolené jsem se ocitl na výstavě Zbytky válek, kterou uspořádal dokumentátor místního muzea Ivan Rous. Společně se svými kolegy pátrali v archivech, ale hlavně v terénu, kde objevovali zbytky válečných staveb na Liberecku a Jablonecku. Pomáhaly jim v tom fotografie amerického strategického letectva z konce války. (Dnes je na místě těch táborů většinou jen terénní zlom, rozdrolená zídka, padající kůlna...) A protože místní koncentráky byly pobočkami větších táborů na území dnešního Polska a Německa, zejména Gross-Rosen, podívali se v rámci Euroregionu i kousek za hranice. Dokonce poprvé po válce otevřeli podzemní prostory v polském Miloszowě, do kterých se dostali pomocí potápěčů. Největší poklady však získali z hlubin lidské paměti tehdejších účastníků neblahé historie našeho pohraničí.

Pak to všechno uspořádali do mluvící výstavy. Mluvící a oslovující. Kluky asi nejvíc osloví předměty, které k té válečné době patřily: Dřevěná přídavná nádrž k proudové stíhačce jako ukázka práce vězňů, kulomety z opevnění, zbytky osvětlení z podzemí.

Výstava nás nejprve zavádí do sklepů, protileteckých krytů, únikových chodeb, podzemních továren. Pak se rozhlédneme po plánech a zbytcích pohraničního československého opevnění. Dovíme se něco o pamětních místech Liberecka. Ale největší rozsah má dokumentace koncentračních, zajateckých a pracovních táborů. Někdy se to těžko rozlišovalo. Ivan Rous byl při výzkumu velmi překvapen: Ať se badatelé zaměřili kam chtěli, jak začali zkoumat nějakou konkrétní továrničku, zjistili, že u ní byly vždy alespoň dva tábory - koncentrační a jeden či dva pracovní... Němečtí podnikatelé využívali nacistické lágry jako personální agenturu.

Ačkoli je výstava pojata hodně technicky, s důrazem na fyzické zbytky tehdejších staveb a technických zařízení, nezamlčeli její autoři ani osudy obyvatel oněch dnešních "zbytků". Hodně se dověděli od pamětníků. A někdy těch pamětníků ani nezbylo moc. Ze dvou libereckých romských táborů se zachránili jen čtyři lidé, kterým se podařilo na libereckém nádraží uniknout těsně před naložením na transport do vyhlazovacího tábora. Jeden byl ještě do konce války zabit. Kdyby byli zabiti všichni, už by se nikdo nedověděl o táboře v lomu pod Kunraticemi nebo o lágru v rochlické Nádražní ulici. (Tam jsem chodil s dědou koukat se na vláčky a pak jsem se cpal rakvičkami v místní cukrárně...) Pamětníci byli i na druhé straně drátů - ale nějak špatně si pamatovali. Když výzkumníci hledali jeden blízký zahraniční tábor, řekla jim místní německá pamětnice: "Koncentrák? Ten tady nikdy nebyl. No ale na konci války tady bylo tak chudo, že lidi chodili do práce v pyžamech..." Na dotaz upřesnila, že ta "pyžama" měla modré pruhy - a číslo...

Vězni, zajatci i nuceně nasazení se měli různě. Nejlépe asi Francouzi v Chrastavě, za kterými mohly přijet rodiny, a kteří si chodili i do kina. To však bylo výjimkou. V Rýnovickém lágru třeba lékaři SS zabíjeli nemocné, a to třeba i jen pro podezření na nákazu tuberkulózou... V Miloszówě (dříve Hartmannsdorf) záleželo přežití na psím žrádle, kradeném přímo z misek. V hostinci u Votočků nedostávalo 52 ruských zajatců nažrat vůbec. Když 7. května 1945 přiletěla ruská letadla nad Liberec a bombadovala je, neměli sil utíkat... Tu hospodu znám, stojí pod rochlickým kopcem, chodili do ní před válkou chlapi z naší rodiny, než je Němci po Mnichově vyhnali. A po válce tam chodili zase. (Tedy ti, co se vrátili z koncentráků.)

Nejznámějším koncentrákem regionu byl asi ten v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Nejdříve14. března 1944, sem přišlo 199 vězňů z Gross-Rosen, vlastně to byla jeho pobočka. Objevili se tu i vězni z Dachau. V prosinci přišli trestanci z Buchenwaldu. V lágru bylo hodně Poláků, Čechů, Rusů a "Sovětů", Jugoslávci, Norové, snad i několik Italů a také němečtí "asociálové". Dokonce dorazilo i několik osvětimských Židů, původně určených ke zplynování - odborníci na elektrotechniku. (Ti prý podle pana Rouse nejdříve dostali najíst, aby se jim při práci netřásly ruce...) V místní továrně se vyráběly vysílačky, antény, součásti radarů. To byla fajnová práce. Hůře se měli ti, kteří za trest rubali podzemní štolu mezi táborem a továrnou - do pasu ve studené vodě.

Nějak zvlášť si ani nežili obyvatelé dvou blízkých pracovních táborů - zejména ženy z Ruska a Ukrajiny. Ty tábory zde byly už od let 1941 a 1942. Na místním hřbitově je pochováno několik Ukrajinek. Po válce sloužil celý areál jako odsunové středisko ( podobně jako některé další dřívější koncentráky a zajatecké či pracovní tábory). Ani toto pořadatelé výstavy nezamlčeli. Cituji z výstavního panelu:

"Slovo tábor, které bylo po válce vnímáno velmi negativně, nahradilo na přelomu let 1945/1946 slovo středisko, ale zacházení s osobami uvnitř "oplocených areálů" se mnohde změnilo spíše k horšímu. To platí především pro první měsíce sběrných středisek, kde se často projevovala zlost a pomsta za nacistická zvěrstva na německém obyvatelstvu..."

K téhle výstavě jsem se dostal, když jsem pátral, ve kterých místech vlastně byli liberečtí Němci po válce internováni. Nu kde - v dřívějších německých lágrech, přece... Výstava je zcela neideologická a obsahuje spoustu zajímavých a dosud neznámých informací. Přijďte se na ni taky podívat. Máte ještě čas do 15. srpna. (Pozor, v pondělí je den zavírací.) Katalog bohužel není k dispozici, ale časem vyjde kniha, kde budou nashromážděné materiály představeny ještě podrobněji.

V pět večer se zavírá. Vyšel jsem ven mezi zelené rododendrony a přemýšlel o tom, že místní nadšení odborníci zmapovali jenom území dvou našich pohraničních (za války "říšských") okresů. A těch okresů ve 3. říši přece jen bylo o něco více než dva. Jel jsem lesem do lesního zámečku, kde jsme bytovali a přemýšlel o tom, kam se asi podělo těch 1.600 vězňů z Osvětimi, kteří se v rychnovském táboře objevili v únoru 1944. Přišli, ale brzo odešli dál. Ale nikam nedošli - "neexistují o nich žádné zprávy". Zmizeli. Někde v těch lesích u Mohelky nebo Nisy, v místech, po kterých chodíme, je možná dosud neobjevená jáma se zbytky jejich těl...

Přemýšleno v Liberci, psáno v Praze dne 27. července 2010

****************************************************

Viz i Fotoalbum z výstavy