Anka a Mařka

S dnešním datem mám už navždy spojeny vzpomínky na mou nejoblíbenější tetičku Annu. Tátova sestra umřela za války, mámina sestra se jmenovala zase Libuše. Teta Anna byla ve skutečnosti tetou tety Líby i mé mámy. Protože byla sestrou babičky Marie, takže to vlastně byla má pra-teta. Už je vám to jasný?


Na tetino hospodářství v Koberovech, vesničce na pomezí Podkrkonoší a Českého ráje, jsem se poprvé dostal už ve svých třech letech. Každoročně jsem tam pak jezdíval na prázdniny Ale ta první návštěva byla nejzvláštnější. Pamatuju se, jak se z roubenky na kamené zápraží vynořila vysoká postava v černém, se šátkem přes hlavu. Držel jsem se dědečka Jindřicha za ruku a trochu se bál. Maličko jsem se bál i v rozlehlé seknici, kde v levém rohu visel nad obrovským stolem téměř nahý pán přibitý za ruce a nohy na kříži, tedy krucifix. Druhý roh zabírala rozlehlá postel. Ve třetím byla kuchyně... Klasicky naproti přes chodbu byl samozřejmě chlív (vyslovuj "chlíu") se dvěma volky a dvěma kravkami. Voli sloužili jako tažná zvířata (ostatně občas i krávy a ostatně většinu času i tetička Anna - tedy ne v pluhu, ale krmení nosila v loktuši přes rameno...). Také voli byli velmi velcí - když jsou člověku tři roky, pak je všechno velmi velké.

Tetička Anna byla přísná, ale ne tolik, jak vypadala. Musela být. Nejen proto, že byla svého času náčelnicí místního Sokola. Ta první moje návštěva se odehrála krátce o tom, ce se stala vdovou. (Pra)strýčka, který byl velmi zdatný, a jehož nejoblíbenějším kouskem bylo vyrobit stojku na zábradlí nahoře na Malé Slále (ona ta skála je dost velká, tedy vysoká, i když je vám třeba šedesát!), ubodaly právě vosy. Jejich jediný syn, strejda Vláďa (tedy mámin bratranec, abyste byli v obraze) byl zrovna na vojně. A než ho Anna vyreklamovala, tak to chvilku trvalo. Zatím jí na chvíli přijel s hospodářstvím vypomoci švagr Jindra (můj dědeček). Po pár dnech následovala i babička Marie. (Asi mne "naši" měli zrovna na hlídání, v té době se totiž rodiče rozváděli...) Družstvo tehdy, milé děti,v tom roce štyryapadesátém v Koberovech ještě nevynalezli. A pokud vynalezli, pak v něm teta ještě nebyla.

Román by se patřilo napsat. Dnes jenom uvedu jednu drobnou okolnost, kterou jsem se dověděl až po mnoha desítkách let. Postupně a z několika stran. Tuto drobnou okolnost o mých prapředcích vím zatím jen já sám - prapředci už umřeli. Ale týká se jich velmi.

Nejdřív tedy umřel děda Jindra. Babička Marie mi pak několik měsíců po dědově smrti řekla: "Ale von měl stejně raději Annu!" Zpětně na něj žárlila! Nejdříve jsem si myslel, že kvůli tehdejší naší návštěvě, kdy Jindra a Annou byli na celém hospodářství sami. Ale bylo to jinak, jak jsem pochopil po historce, kterou mi vyložila teta Anna. To už jí bylo přes devadesát, už i její sestra Marie byla mrtvá - a všichni tetini vrstevníci taky. Neměla si s kým vzpomínat na staré časy. A tehdy jsem se od Anny dověděl, jak se obě sestry s dědečkem Jindrou seznámily.

Muselo to být někdy hned na začátku republiky. Dědeček tehdy ještě zdaleka nebyl dědeček, ba ani tatínek. Byl to švarný hoch, voják z pevnosti v Mladé Boleslavi. Vojsko asi vyrazilo do okolí na tancovačku. V Dolním Cetně byl zrovna bál. Přišly na něj i Třešňákovic holky. Kromě jiných i sestry Marie a Anna. Nu a Jindrovi se strašně zalíbila právě Mařka. Nechtěl něco zvorat, a aby věděl jak na ni, začal nejdříve tancovat s Ankou. A tahal z ní rozumy. Když natahal rozumů dostatek, teprve potom se odvážil pro Marii...

A babička si až do smrti myslela, že její muž měl raději Annu, a ji si vzal jen proto, že ho Anna nechtěla. Anna věděla, že odpočátku šel Jindra po Mařce - ale nikdy jí to neprozradila. No, snad si to už spolu obě vyříkaly na rozptylové loučce u libereckého krematoria...

Každý rok na svátek sv. Anny vzpomínám na pratetičku a s ní i na babičku s dědou. Shodou okolností tak nikdy nezapomenu ani na naše výročí, tedy svůj svatební den. Dneska je to zrovna 35 let, co jsem se - poprvé a navždycky - ženil. Dnes se žení a vdávají naše děti. V té tetině chalupě už pobývají její pra-pravnoučata. Děda s babičkou se brali v době, kdy auto bylo vzácností, kdy neexistovala antibiotika ani zbraně hromadného ničení, kosmické lety ani počítače. Co však zůstává je láska, její krásy i trápení.

Lidi jsou halt furt stejný, řekla by teta Anna.

Psáno v Praze na svatou Annu 2010