Návštěva u Jezulete

 Ohledně našeho hádání s A.S.Pergillem jsem nakonec poslechl jeho doporučení "...zajděte si k Pražskému Jezulátku (jako pražák to máte po ruce) a mrkněte se na plaketu dvou (snad blahoslavených) mučedníků, kteří se dali pokřtít a byli příbuznými zavražděni.“

Na Internetu jsem o této aféře ničehož nenašel, ba ani v rozsáhlých pragenziích své milé ženy. Tam je jenom ta už uváděná historie nebohého Šimona Ábelese - a jeho třikrát nešťastných rodičů. Myslel jsem, že když A.S.Pergill jako jediný případ oprávněného historického „civilizačního pogromu“ na židy uvádí tento, že ho bude mít nějak lépe podložený, než svou vzpomínkou na návštěvu kostela, jehož jméno nezná, ale kde je umístěno „Pražské jezulátko“. (BTW: Klon Jezulete je umístěn i u Tomáše, taktéž Malá Strana, ale tento kostel není, pravda, barokní, a ani není pod Petřínem...). Nicméně – k informacím se nedalo dojít jinak, takže jako „pražák“ jsem onu cestu nakonec učinil. A nelitoval. Teprve uvnitř kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně (ještě jeden barokní kostel toho jména stojí na vítězné Bílé Hoře) jsem si uvědomil – díku návalu Italů, Španělů a Francouzů – jaký poklad máme v Praze k dispozici. Tedy lákadlo na turisty. Pokladem je hlavně pro cestovní agentury a turistické průvodce, neb vstup k Jezulátku je bezplatný.

Tak tedy hledal jsem plakety, jakékoli, a našel jejich dva druhy. Jednak děkovné destičky na okraji oltáře s Pražským Jezulátkem, ale to bylo uvnitř vše. Na venkovní stěně vlevo je ještě oltářík s plaketou, věnovaný zabitým dětem. Ale jedná se o vzpomínku na děti, zabité ve 2. světové válce. Neboť – jejich je království nebeské. A to bez ohledu na to, zda byly pokřtěny či nikoli.

Tázal jsem se ještě v prodejně suvenýrů a jezulátí literatury. Paní odbornice nic nevěděla, ani ve zmíněné literatuře jsme se o plaketě mučedníků nedozvěděli.

Použil jsem tedy opět ICT technologie (telefon) a přes příslušný vikariát se domluvil se sestrou Julií, která má kostel na starost. Také ona neví nic o zmíněné plaketě (či náhrobku), ani v sejfu ji nemá. Přesto se však po svém kostele poohlédne...

Proběhly zde v různých dobách různé rekonstrukce, je možné, že v rámci některé z nich byla plaketa s nevhodnou – či ostudnou – ideou, sňata. Díky A.S.Pergillově vzpomínce snad tento historický artefakt opět uvedeme v informační oběh.

Asi před deseti lety byl kostel předán do péče bosým karmelitkám. (Takový už je svět – kostel karmelitánů na hoře Karmel nad Haifou jsem navštívil už před čtyřmi lety, ale v Praze jsem se za čtyřicet let k tomu dosud nedostal. Kaji se, a to doufám, že účinně...) Nyní se připravuje projekt, podle kterého by měl být duchovní prostor kostela odkanalizován od turistů. Pro tyto kobylky bude připravena zvláštní prohlídková trasa, kde už bude moci být vybíráno vstupné. Karmelitáni a karmelitky totiž zásadně (oproti majitelům katedrály svatých Víta, Václava a Vojtěcha) v chrámových prostorách vstupné nevybírají. Nebylo by to košer.

Takže uvidíme, jak se sestře Julii zadaří.

Zásadní výtky vůči A.S.Pergillově logice o civilizačním charateru převážné většiny pogromů zůstávají. Nečekaně mu však musím vyslovit i dík. Jednak za setkání s barokně vypaseným nevinným jezuletem, ale i za objev toho památníčku neznámým jezulatům všech národností a věr, které byly zabity za druhé světové, a to nikoli žádným neznámým Bohem, ale lidmi.

Psáno v Praze dne 25. října 2010
(Omluvte kvalitu mobek, návštěva byla neplánovaná, tudíž bez foťáku.)

PS: Právě přišel mail od sestry Julie: "V našem kostele se skutečně žádná taková plaketa nevyskytuje, možná si pán popletl kostel."