ZASLÁNO: Pomoc pro člověka

Vzhledem k diskuzi, která se tu rozproudila i kolem autentičnosti a výkladu textů Starého zákona, jsem se rozhodl něco poslat. Jako ukázku výkladu textu SZ přikládám seminární práci jednoho ze studentů teologie, která rozebírá jeden krátký text ze SZ. Na této práci je vidět, jak složitě je text SZ vystavěn. (Zdůrazňuji, že jde o práci studenta.)

Zaslal žibřid

 Rozbor textu Gn 2; 18-24

Český ekumenický překlad (CEP)	Kralická bible (KB)
18. I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“	18. Řekl byl také Hospodin Bůh: „Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.“
19. Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.	19. (Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.
20. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.	20. I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)
21. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.	21. Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.
22. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.	22. A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu a přivedl ji k Adamovi.
23. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“	23. I řekl Adam: „Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.“
24. Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.	24. Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přídržeti se manželky své, i budou v jedno tělo.
25. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.	25. Byli pak oba dva nazí, Adam i žena jeho, a nestyděli se.

Text a kontext

Zvolená pasáž je vyprávění, které mýtickým způsobem vysvětluje základní otázky ohledně vzniku života člověka jako muže a ženy. Jde o druhou zprávu o stvoření, která je ve Starém zákoně uvedena, tzv. jahvistickou. Tato zpráva je starší a je více pod vlivem summersko-akkadských mýtů.(1) První, tzv. elohistická zpráva o stvoření člověka v Gn 1;26-7, považuje člověka za muže i ženu. Teprve tato druhá zpráva v Gn 2;4-17 chápe výraz člověk (hebr. adam) jako konkrétního Adama, to jest muže.

Odmyslíme-li si dodatečný nadpis této pasáže, jasně uvidíme, že původní vyprávění přecházelo plynule z verše 2;17, kde Hospodin Bůh zakazuje člověku jíst plody ze stromu poznání dobrého a zlého, k verši 3;1, ve kterém se had dá do rozhovoru se ženou. Zde se poprvé objevuje výslovně žena a nikoli obecný člověk. Protože výraz „člověk“ byl až později pochopen jen jako „muž“, bylo nutné vsunout do souvislého celku pasáž 2;18-24, která vysvětluje, odkud se náhle žena vzala. (2)

Členění pasáže

Ve vybraném textu je v CEP sazbou graficky zvýrazněn verš 23, zvolání Adama k ženě. Toto zvolání je tak podáno jako hymnická výpověď ve verších, kdežto ostatní text je v próze. Ve zvolání je použito ustálené rčení: „kost z mých kostí a tělo z mého těla“. Jde o zvýraznění blízkosti a příbuznosti. Ve Starém zákoně je rčení užito ještě v Soud 9;2, 2.Sam 5;1 a 19;12-13 a v 1. Par 11;1, kde je ale ve variantě „krev a tělo“, namísto „kost a tělo“.(3)

Verše 19 a 20 dává KB do závorky, mají dovysvětlit verš 18, totiž že člověk (zde míněn „muž Adam“) nemá svůj protějšek, sobě rovného, mezi zvířaty. Tok vyprávění přechází plynule z verše 18 k verši 21. Verše 19 a 20 tak byly pravděpodobně vsunuty do staršího, ústně tradovaného vyprávění při redakci textu. Protože je jejich obsah také mýtický, je pravděpodobné, že pocházejí z jiné ústní tradice a nebyly vytvořeny redakcí.

Verš 24 je výklad všeho předešlého, je to upozornění na to, co z předchozího vyplývá a jak to má být správně chápáno. Je tedy pravděpodobně dodatečnou vsuvkou redakce.

Hlavní myšlenka vyprávění je ve verších 18, 21-3 a 25. Ač sepětí verše 25 s předcházejícími je zrušeno – je k textu jen neorganicky dosazen a mohl by být kdekoli jinde – jde přesto pravděpodobně o jeho původní součást.

K ještě strožejší verzi dojdeme, budeme-li číst jen věty, které uvozuje klišé „A Hospodin Bůh…“. Toto klišé má funkci členění při ústním předávání, ať pro krásu přednesu, zvýraznění úcty k tradované události nebo pro snadnější zapamatování. Je možné, že tak dostáváme nejstarší verzi mýtu ve verších 18, 21 a 22. Verše 19 a 20, které také uvozuje titul „Hospodin Bůh“, je zapotřebí odmítnout. Použití klišé je pravděpodobně důsledek obratné redakce. S mírnou výhradou můžeme k této strohé verzi přičlenit i verš 23. Je uvozen tímž klišé, vztaženým ale k Adamovi: „I řekl Adam…“.

Srovnání různých významů slov, kritika překladů

Ve verši 18 překládá CEP: „pomoc jemu rovnou“, kdežto KB: „kteráž by při něm byla“. V hebrejském originále je užito slovo ve významu „protějšek“, což je podobný význam jako v CEP a nevyznívá tolik patriarchálně.

Ve verši 19 je v CEP: „aby viděl (tj. Hospodin), jak je nazve“ (míněn Adam), zatímco v KB je text pochopen: „pohleděl na ně (tj. Adam), jaké by jméno kterému dáti měl“ (nejasné zda Hospodin nebo opět Adam). Přesný význam ale nejde určit ani v hebrejštině, a tak zde zůstává nejasný.

Výčet zvěře ve verši 20 v KB je: „hovadům, i ptactvu nebeskému a všeliké zvěři polní“, kdežto CEP oproti hebrejštině výčet zjednodušil o zdomácnělá zvířata, a tím z něj odstranil logiku typologie: „zvířata a nebeské ptactvo a polní zvěř“.

Ve verši 21 CEP uvádí: „a uzavřel to místo masem“, kdežto KB: „tělem“, což je nejen bližší původnímu hebrejskému originálu, ale především zůstává v obecném významu, tudíž například z něj nevyplývá, že by Adamovi mělo chybět žebro.

Ve verši 23 je dále uvedeno pojmenování, které dal Adam ženě. CEP je překládá „mužena“, KB „mužatka“. Obojí je pokus o vystihnutí příbuznosti slov „muž“ a „žena“ v hebrejštině.

Významová rovina textu v alegoriích a symbolech

Bůh tvoří zvířata ze země jako z materie. Země tedy již není Velkou Matkou, sepjatost stvoření s ní ale zůstává. To je zřejmé z významu slova adam – v mužském rodě znamená „člověk“, v ženském „hlína, země“. Člověk a hlína (země) jsou uvedeny do vztahu tím, že jejich pojmenování dostaneme pouhou změnou rodu téhož slova, podobně jako je tomu se slovem označujícím muže i ženu.

Názvy zvířat má zvolit Adam. Dávat jméno je v kontextu SZ totéž, co vládnout nad někým, stvoření je tedy chápáno jako pro člověka. V překladu CEP je Hospodin jakoby zvědavý, co s tím Adam udělá, v KB je dokonce až téměř bezradný a hodlá přijmout názvy od Adama. Bůh tak dává možnost pro řeč, tvůrcem konkrétního jazyka se ale stává člověk.

Výraz „kost“, kterým Adam označuje ženu, je často užíván i pro tělo nebo osobu, (4) což i potvrzuje druhá část rčení. Vztah ženy a muže je vztah protějšků, rovnocenných bytostí. Žena je ale chápána jako až dodatečná pomocnice pro muže. Svět je v SZ nahlížen z perspektivy muže – on pojmenovává, s ním jedná Bůh atd. O silném patriarchálním cítění kultury doby redakce SZ svědčí i posun významu slova adam od obecného „člověk“ ke jménu konkrétního muže. Hebrejské adam je původně kolektivum, jeho význam je „lidé, člověčenstvo“.(5) Doslovně adam znamená podle Biblického slovníku „vyrobený z (červené) země“.(6)

Mrákota je v kontextu SZ buď něco, v čem přebývá Hospodin, nebo co jej předchází. Ve většině případů je použita spíše pro nevědomost, nicotu, hrůzu nebo i peklo.(7) V obou případech je to však označení prostoru, o kterém se dá obtížně něco vypovědět. I když mrákota vedla k tomu, že Adam usnul, nelze ji tedy podle odborníků chápat jako anestezi před chirurgickým zákrokem. Podle mého názoru by s tím bylo možné souhlasit, kdyby ona mrákota („boží přítomnost“) byla cílem toho, co Hospodin s Adamem činil. Text ale v podstatě tvrdí, že Hospodin na Adama uváděl mrákotu tak dlouho, až Adam usnul, a to celé je prostředek pro vyjmutí žebra. Přesto je možné skloubit tvrzení o mrákotě jako anestezi i bohaplné skutečnosti. Součástí léčby, nejen chirurgické, bylo totiž v šamanských společenstvích uvedení pacienta do transu pomocí drogy. Zdůrazňuji do transu, nikoli do komatu nebo bezvědomí. Ve změněném stavu mysli pacient bolest nevnímal, jeho pozornost byla zaměřena k transcendentním oblastem, ve kterých vždy přebývali bozi. Mrákota je tedy opravdu bohaplnou skutečností, zároveň ale má být i vysvětlením stavu, ve kterém bylo Adamovi vyjmuto z těla žebro.

Ve verši 24 se tvrdí, že rodiče opustí muž, ale mezi Izraelci bylo zvykem, že rodiče opouští žena a odchází do domu svého muže. Proč je zde tvrzen opak není možné vysvětlit. Dále je v tomto verši poetická výpověď: „…a stanou se jedním tělem“. Kromě odkazu na sexuální spojení je zde naznačeno symbolické opětovné spojení Adamova těla rozděleného při stvoření ženy.

Nahota souvisí v textu s poznáním dobrého a zlého. Teprve rozlišení jevů na dobré a zlé vede ke studu z nahoty. Je zde tedy vyjádřením přirozenosti, samozřejmosti, nevědomosti (ve smyslu před-uvědoměním si). Ve Starém zákoně je nahota používána i ve významu nevědomosti způsobené vlastním zaviněním, omylu, hanby (a hanba je zase ve spojení se svlékáním oděvu a s pohlavím). Nahota je tedy opakem rozlišování, zvláště morálního.

Literatura:
CEP
KB
Výklady ke Starému zákonu, Starozákonní překladatelská komise, Kalich, Evangelické nakladatelství, Praha 1991
Biblický slovník (BS), A. Novotný, Kalich, Praha 1956
konzultace hebrejského textu

dodatek:

Žebro: (hebr. CELA). V textu CEP je přeloženo „cela“ jako žebro jen na tomto místě. Jinde v SZ znamená bok, boční stěnu, poboční stavbu nebo stranu, ochoz, pavlač, prkno, veřej. K žebru ani k boku se Balabán v Člověkosloví nevyjadřuje. Sloveso C-L-A znamená belhat se, kulhat, být chromý. Ohledně kulhavých zastává Balabán (na přednáškách) hypotézu jejich důležitosti v raných předizraelských kultech, kdy takové zranění bylo nesmazatelným výrazem oddanosti Bohu a navíc mělo schopnost odrážet kletby. Například kultičtí hlušci prostě tím, že je neslyšeli. Kultický kulhavec byl svým způsobem i Jákob po svém zápasu s Bohem. Fyzická dokonalost izraelských kněží má původ právě v odmítnutí důležitosti invalidů v pohanských kultech. Jaký ale může být vztah mezi tímto významným kulháním a žebrem mě nenapadá. Že by žena byla oním žebrem-kulhavcem, který je disponován k zažehnávání kleteb a k propojení muže s Bohem? To by souviselo s Balabánovými vývody které mám uvedeny v poznámce 3 pod čarou a rozšiřovalo by je mimo oblast sexu k pouhé přítomnosti ženy po mužově boku.

Mrákota: (hebr. TARDEMA). Balabán pokládá za významné použití téhož slova i o těžké dřímotě, která padla na Abrama (Gn 15;12). Je to stav vytržení mimo sebe; nejblíže hebr. originálu je ekstasis řeckého překladu LXX.

Zvěstné myšlenky textu:

V sedmi dnech, ve kterých tvořil svět, shledal Hospodin každý večer své dílo vždy dobré. Zde však vidí, že člověk nemůže být bytost podobná bezpohlavním andělům(8); shledává, že člověku není dobře, je-li sám. Samota člověka byla tak veliká, že si jí Hospodin povšiml. Pro zažehnání samoty lidského jedince stvořil mu Bůh protějšek v opačném pohlaví. Vztah mezi člověkem a jeho Stvořitelem tedy není lék, který by na tuto samotu stačil. Teprve žena muži a muž ženě je vytržením z této tak veliké samoty.

Opačné pohlaví bylo stvořeno v okamžiku, kdy Hospodin uvedl člověka do míst, kde má člověk možnost vnímat jeho zjevení, alespoň tak je nutné chápat onu mrákotu, ono vytržení. Vztah obou pohlaví k sobě má tedy svůj základ položen v Bohu, v Nebesích, ve Skrytosti. Z této skrytosti a zevnitř mužova těla je vyvedena žena ven.(9)

Tělo muže a tělo ženy je kvalitativně stejné, je to totéž tělo, jsou to tytéž kosti. Proto mohou muž a žena k sobě „přilnout“.(10)

Zvlášť je v textu zvýrazněno, že Adam a Eva byli nazí a že, nedosti na tom, se nestyděli. Teprve poté, co jedli plody ze stromu poznání dobrého a zlého, se začali zahalovat. Tedy teprve rozlišování jevů na dobré a zlé vede ke studu. Takové rozlišování patří k základním ctnostem křesťana, na druhé straně ale je důsledkem prvního a tudíž nejzávažnějšího hříchu lidstva. Možnost jak se s tímto rozporem vyrovnat je poodstoupit od takového přesného rozlišování, uvědomit si jeho subjektivitu a umělost. Původní rajská nahota může být vyjádřením přirozenosti, samozřejmosti a předreflektivního vnímání světa. Koneckonců oba první lidi stvořil nahé Bůh. Je dost dobře možné, že jeho záměrem bylo, abychom „nazí“ zůstali i nadále.(11)

Poznámky:

(1) BS, heslo Kost
(2) BS, heslo Kost
(3) BS, heslo Kost
(4) BS, heslo Kost
(5) BS, heslo Člověk
(6) BS, heslo Adam
(7) BS, heslo Mrákota
(8) viz též Balabán: Hebrejské člověkosloví, str. 42
(9) tamtéž, str. 46-7
(10) tamtéž, str. 47: „Sexus a erós ženy stojí tu ve službách pomoci muži.“ A na str. 52: „Umírá-li náboženství, erotika vyhubne na kost, tj. na pouhý sex. Umírá-li erotika, náboženství vyschne v abstraktní metafyziku (jak tomu bylo dříve) nebo v suchou etiku (jak je tomu dnes).“
(11) tamtéž, str. 48 „…otevřenost, čirost, průhlednost, upřímnost, přímost – to je ve v. 24 vyjádřeno podobenstvím nahoty.“ V kontextu SZ je nahota spojena i se zaviněnou nevědomostí, omylem a z toho plynoucí hanbou. Hanba je zase zpět vztahována k nedostatečnému odění a k pohlaví. Tato linie vztahující k sobě jevy defektní, zlé, je druhotná. Souvisí s oním rozlišováním na dobré a zlé, které je důsledkem prvního prohřešku. 

Svitky v Kumránu