Nebudu teď tepat nevkusný hnus nuceného sledování nevypnutelných zdravotnických a politických reklam na širokoúhlých nepřehlédnutelných a nepřeslechnutelných monitorech. Tam, kde jsem nedávno pročekal část svého života žádné televizory nebyly. Jen holé modravé zářivky na stropě, ze kterých mne rozpálily oči. (Ještěže jsme byli na oční klinice!)
V různých obdobích svého života jsem navštěvoval různé nemocnice a ordinace z různých důvodů, čtvrt století jakožto extrémně zdravý dárce krve, nyní už jen jako vášnivý sběratel různých chronických obtíží. Kvůli jedné z těch potíží mne vyslala závodní lékařka na speciální vyšetření.
Když speciální vyšetření, tak na speciálním pracovišti, kam je tedy nával, takže jsem byl objednán na termín za dva měsíce a jeden týden. Určený den v danou hodinu - ve 12:00 - jsem se dostavil čistě umyt, oholen, oblečen a obut k vytipovaným dveřím, kde jsem předal své papíry. Poněkud mne vylekala naplněná čekárna s tak 20 - 25 lidmi, ale pak jsem zjistil, že se bere po skupinách. Ta půlhodina k mému průchodu dveřmi, za kterými se skrývala tři oddělení, byla doslova akademická. Ostatně na těch dveřích vysvětluje informativní nápis dostatečně srozumitelně:
"Upozorňujeme objednané pacienty, že hodina kontroly je pouze orientační. Lékař zajišťuje i pacienty na oddělení a konzultace pro jiné ambulance. Děkujeme za pochopení."
Po projití dveřmi jsem za sebou nechal houf dalších žadatelů. Mne a kolegyni nejdříve odvezla sestřička výtahem pro tři normalizované osoby do patra č. 3, kde jsme další chvilku čekali. Jen tak malou chvíli, že jsem si všiml paradoxu - zatímco se na světle na chodbách šetřilo, teplo se vyvětrávalo ven pootevřenými okny. Netepu nehospodárnost, ale průvan, který mě vysloveně deptá. Naštěstí to netrvalo dlouho a ocitl jsem se s další sestřičkou u onoho speciálního (i když velmi jednoduchého) zařízení („Hessovo plátno“) k vyšetření mé pidlookosti. Za chvíli jsem měl po aktu, který požadovala závoďačka - leč hned poté jsem byl svezen do přízemí, kde mne po jistém menším čekání čekalo další vyšetření. Také jednoduché, ale trvalo další půlhodinu a já zabral kapacitu potřebnějším - protože toto vyšetření jsem už měl za sebou u lékařky závodní! Když jsem se snažil namítat, že toto vyšetření netřeba, byl jsem poučen, že raději si udělají vyšetření vlastní, protože jim to tak vyhovuje. Ostatně od toho posledního již uběhly ony dva měsíce. A jeden týden.
Pak jsem byl navigován, ať vyjedu výtahem do prvního patra, a tam hned vpravo, tam na mne čeká v další ordinaci další vyšetření. Šel jsem z výtahu vpravo, a byl jsem poučen v ordinaci, že jsem měl jít ještě předtím vpravo a pak ještě vpravo. Takže jsem šel, otevřel ty dveře – a ocitl se zase v čekárně! Spolu s dalšími 20-25 lidmi. Bylo 13:45, a já nevěděl na co čekám a kdy se toho dočkám. Jedna paní povídala do mobilu manželovi: „Tak mi to dej do ledničky, já si to dám k večeři.“ Počítala s obědem doma. „Tady se čeká vždycky dlouho, ale nemyslela jsem že až takhle...“ Inu hodina na pozvánce je jen – orientační údaj...
Nuže, obrnil jsem se trpělivostí, uvelebil jsem se na své sesli, vytáhl připravený magazín a začal číst. Ani bundu ani svetr ani rolák jsem neodložil, i když vytopeno bylo dost, avšak otevřené dveře do chodby pouštěly nepříjemný průvan, na který jsem háklivý. Čekárna neměla okna, proto musely být otevřené dveře – aby se pacoši nezalkli. Takový druh klimatizace.
Moje brnění poněkud zrezavělo, když ve dvě hodiny houf lidí v bílých pláštích opustil dveře vyšetřoven. Trpělivost ztratil houfec lidí, kteří oblehli sestřičku, vyšlou z těch dveří k odebrání dalších papírů: Jedna paní po operaci zeleného zákalu, která měla sjednanou obchodní schůzku. Paní, co měla sama doma psa. A maminka dvou dětí, která měla hlídání zaplacené jen do dvou hodin (14:00). Proč taková nezodpovědnost? Víc si prý nemůže dovolit. Myslela si, že to stihne, když byla objednaná na 8:00! Tedy – orientačně...
Někteří vyšetřovanci snad utekli (a přijdou až za další dva měsíce?), někteří se nechali umluvit, aby zůstali. Sestřička je přemlouvala: „Nemůžete si to nějak zařídit? Nakonec většinou mohli. Zůstala i ta maminka, co čekala od osmi – sestra jí nechtěla vrátit kartu a pravila: „Ani náhodou. Je to akutní, když vás sem poslali.“ (Akutní??? Co se myslí tím termínem? Že byla objednaná už po týdnu?) Ale slíbila, že ji vezmou už v půl čtvrté.
Začaly se žhavit mobily. Spousta lidí si zařizovala spoustu věcí – obchodních, rodinných, zaměstnaneckých, jen ten pes asi chudák zůstal v nejistotě – pokud tedy neumí telefonovat. Nebo chodit samostatně na toaletu...
Sestra se naléhajícím omlouvala, že lékaři nejsou schopni dodržet termíny. (Proč si tedy objednávají lidi, když je nestihnout odbejt? Buďto neumějí počítat – anebo chtějí vyhovět zájmu.) Mají i další povinnosti. Doktoři by měli dělat do půl čtvrté, ale neodejdou, dokud nebudou všichni vyšetřeni, nebojte se.
„Mám doktory na obědě, mají na to taky nárok. Ta hodina objednání je jenom orientační čas,“ vysvětlovala sestra sedmdesáti až osmdesátiletému pánovi v půl třetí. Pán čekal jenom od půl dvanácté.
Stará paní v rohu, s věčně dobrou náladou, pobaveně podotkla, že doktoři jsou na obědě toho dne už podruhé. Inu, lékaře čekala odpolední šichta, a nás další hodina, kdy se nic nedělo... Ta paní k tomu pamětnicky dodala: „Já už sem chodím deset let, a je to pořád stejný.“
Před třetí jsem nevěděl, jestli se taky nemám vrátit do práce. Potkalo mě však neuvěřitelné štěstí – právě tento den dopoledne klekl systém, bez kterého nemůžu pracovat. Takže jsem jenom rychle navštívil toalety a pak se pustil do svačinové housky, kterou jsem si prozíravě přinesl s sebou (nejdříve jsem nabídl bezobědové paní, která odmítla) a zapíjel čajem s mlékem, které jsem si přinesl prozíravě rovněž. Nejhorší na tom neurčitém čekání je totiž ta neznalost, kdy budete k potřebě. Takže neodcházíte si něco zakoupit, i když času by bylo na návštěvu hypermarketu. Alespoň si můžete poklábosit; tato situace skutečně vyžadovala sociální interakce.
„Už tady čekám tři hodiny, a dvě hodiny si říkám: Ještě chvíli, ještě chvíli,“ povídá jedna spolučekající. Navrhuji, že by nám sem mohli pořídit prolézačky a rotopedy. Anebo zařídit čekárnu jako kavárničku! Další z hlášek je poměrně rezolutnější:
“Polejt benzínem a zapálit!“
Pár lidí to nakonec přece jen vzdalo – a odešli asi i bez karty. A hned bylo volněji. Stará veselá důchodkyně se před třetí hodinou u dalších dveří optimisticky zaradovala: „Už tam někdo mluví!“
Pět minut před třetí vyšla ze dveří – moje kolegyně, s níž jsem vcházel ve 12:30. „Co jsi tam tak dlouho dělala?“ ptala se jí kamarádka
„Čekala...“
A začalo to odsejpat z rezervy. Jenže i po třetí hodině začínají chodit novicové, kteří se podezíravě dívají na nás veterány, a potichu si nás počítají. Vedle mne si sedá paní, která na moje vrčení doktory omlouvá, že toho mají moc. Ještě chodí na ambulance a na sály... Jenže každé pochopení má své meze. Krucinál! To už i na policii se dnes čeká kratší dobu při ohlášení okradení či vykradení anebo při podání vysvětlení či trestního oznámení.
v 15:15 přijde na řadu ten starý pán, co čekal od 11:30. V 15:30 ta maminka dvou dětí, která čeká od osmi. Nabývám dojmu, že na řadu přijde dříve ten, který si stěžuje a obtěžuje. A pokud neobtěžuje a nestěžuje si, zůstává na ocet. Kdy asi přijdu na řadu? Koukám se zkoumavě na nástěnné hodiny.
“Ty nejdou!“ směje se veselá důchodkyně. (Pro upřesnění – důchodců tam bylo více, ale jen tahle jedna byla stále veselá.) Poslouží mi vlastní hodinky. V 16:00 už nejsem schopen číst, i když mám co. Nejsem ani schopen vyplňovat sudoku. Nemám už ani jídlo ani pití, ani hlad ani žízeň. Oči mne pálí, čumím před sebe. Zmlkli úplně všichni...
Už se nedivím, jako jsem se divil před čtyřmi hodinami, když jsem přišel do čekárny – a všichni tam jen civěli a ani nečetli, ani si nepovídali. Hodiny bezčasého čekání vás dokonale vysají.
Týká se to každý den na desítkách míst desítek NEMOCNÝCH lidí, většinou starých, vždy ještě nějak jinak nemocných – třeba s cukrovkou - kteří musí vydržet bez jídla, bez pití – a trvá to DESÍTKY let. (Totéž jsem pravidelně vídal jako zdravec ve stejné nemocnici v roce 1975 na jiné klinice.) Lidí, kteří potřebují většinou i doprovod. Ale aktivní doprovod většinou dlouhé hodiny čekat nemůže.... Jezdí sem lidé z celého Středočeského kraje, ale večer jim už možná nepojede žádný vlak nebo autobus. Autem sem jezdit nemohou – před nemocnicí se smí parkovat jen dvě hodiny!!! Magistrát usoudil, že za takovou dobu by měl být chorý člověk odbyt.
Vzpomínám na kamaráda, který nedávno zemřel. S onkologickou chorobou vyhodil takhle zbytečně za minulé roky tolik dní ubývajícího života, které mohl strávit mnohem – normálněji! Určitě příjemněji.
Ostatně, tyhle všechny choroby jsou vždy velice vázány s psychikou. Takže zatímco doktoři v ordinacích léčí – tak v čekárnách zabíjejí...
Takhle mudruji, až je 16:30. Nezapomněli na mě? Ne. Jsem zavolán k mladému sympatickému doktorovi, na jedno z několika vyšetřovacích pracovišť. Připadám si skoro jako ve stanu MASH 4077 po bitvě. Hněv ze mne padá, nejdříve však chci od doktora jen to vyšetření, abych ho donesl své závoďačce. Pak se však domluvíme, že když už tam jsem, že mne vyšetří. A během dalších desítek minut přicházíme na to, co mi už vlastně dvanáct let s očima je, a nikdo dříve to nezjistil. A přitom to spraví brýle. Když zapomenu na to, že bych je ještě navíc chtěl mít multifokální. Všechno odpuštěno! Říkám doktorovi, že je kouzelník. Během další čtvrthodinky jsou vyřízeny všechny papíry, napsána zpráva pro mou očařku, dostávám recept na brýle – a vycházím opět do čekárny.
17:30. Už jsou tu jen asi tři lidi. Ta paní, co tu sedí od tří mi závidí brejle – jí nepomohou. V čekárně je už dost kosa, pozůstalí však nechtějí dveře zavřít. S dobrou náladou, avšak nesmírně vysílen, upadám na sedadlo MHD, cestou si ještě naštěstí vzpomenu na dvě kostky cukru, které mám v krabičce poslední záchrany...
Žena doma nadává, když jí ve zkratce vyprávím své dnešní zážitky. Zmírňuji její zuřivost poukazem na kladný výsledek – který nakonec chudáky pacoše znovu dovede i do oné hororové čekárny. Já tam nakonec za čtyři měsíce taky jdu na kontrolu. Jenom mi není jasné, jak to, že v jiných zdravotnických zařízeních funguje objednání „just in time“.
Žena volá: „Ale doktory pacienti vůbec nezajímají!“
Ale možná že dnes jsem se trefil do extrému. Třeba si jen lékaři dopředu nadělávají stávku...
Upřesním, abych neurazil, protože můj konkrétní zážitek se nekonal ani Na Homolce, ani v Motole, ani Na Bulovce, ani v ppliklinice Lípa (kde všude to taky znám), netýkal se žádného z mých různých lékařů a zdravotnických zařízení, ve kterých je o mě pravidelně pečováno. Zážitek se odbyl na půdě Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde již v tomto oboru mají na různých odděleních stejnou desítky let starou tradici.
Psáno v Praze 9. listopadu 2010, ještě bez nových brejlí.
9 komentářů:
Vážený a ctěný Šamane, to je tou Prahou. U nás "na venkově" je situace lepší. Můj choť se šel minulý týden objednat taktéž na specializované oční vyšetření. Překvapila jej prázdná čekárna a usměvavá sestřička, která jej po otevření dveří pozvala dál, že může jít hned, momentálně nikoho neošetřují. Po půlhodině vyšel zcela prošetřen s recepty na dvoje brýle (nesmí mít kombinované) a ve vedlejší optice jej poslali na půlhodinku obědvat, po návratu vyplázl 1800,- Kč a domů došel velmi spokojený, vyšetřený a novými brýlemi vyzbrojený člověk, který na naše zdravotnictví nedá dopustit...
Prostě klasické socialistické zdravotnictví.
Přitom dnes máte možnost se nechat vyšetřit u optometristy, který vám ty brejle udělá, akorát za to zaplatíte hotově a nejde to hradit z pojištění. Je to ale hned, nebo s objednáním na opravdu reálný čas.
Průšvih je, ža naše zdravotnictví je mnohonásobně personálně poddimenzované, což je dáno především tím, že doktoři dělají (pořád ještě) nesmyslně řadu úkonů, které jinde ve světě provádí střední zdravotní nebo paramedicínský personál, zatímco u nás si ČLK vylobovala řadu zákonů a předpisů, co všechno musí doktor dělat (od administrativních úkonů až po konkrétní zdravotnické úkony, které jinde ve světě dělají sestry, nebo nějací zdravotničtí magistři a bakaláři, a tady je musejí ze zákona dělat doktoři). Druhá příčina toho přetížení je, a zase v tom má prsty ČLK, že řadu zdravotních stesků jinde ve světě řeší prvotně paramedicínští pracovníci (od chiropraktiků přes optometristy, akupunkturisty, nutricionisty, psychology a mnoho dalších až po herboterapeuty) a v USA se proto cca 60 % pacientů vůbec nemusí až k lékaři dostat, a ti řeší jen skutečně závažné případy. A služby těchto odborníků jsou (pochopitelně v závislosti na nastavení individuálního, nikoli státem jednotně nařízeného, zdravotního pojištění) hrazeny z části nebo i úplně zdravotní pojišťovnou.
Druhou věcí je, že rozhodně obecně nezaostáváme v kvalitě samotné péče. Nedávno jsem pochoval dva příbuzné v Německu a v obou případech šlo o hrubé zanedbání a hrubé prošvihnutí základní choroby, jaké se u nás vyskytuje jen v naprosto výjimečných případech a většinou končí soudním postihem.
Absolutní neúcta stále ještě socialistického zdravotnictví vůči času pacientů je skutečně zarážející. Zarážející je i to, že se s tím dlouhá léta nic nedělá. Všichni ti, co to mají na svědomí, by zasluhovali nakopat ani ne už do zadnic, spíš už rovnou do hlav, třeba by jim to v těch arogantních tykvích po tomto hrubiánském zákroku konečně "docvaklo" a začali s tím konečně něco dělat.
Nicméně musím konstatovat, že po těch dnes už více než 20 letech, které od listopadu 1989 uplynuly, se přeci jenom počet pracovišť, kde mají jakous takous úctu k času pacientů přeci jenom zvýšil, byť nepatrně.
Zažil jsem i situaci, kdy jsem byl s podezřením na trombózu odeslán do VFN na Praze 2, musel jsem podepsat reverz, že nechci sanitku a že si tam dojedu sám, neboť mi bylo jasné, že jak se nechám ukecat, tak budu nejdřív čekat minimálně tak 2-4 hodiny na sanitku, a pak už v tom socialistickém soukolí uvíznu tak do půlnoci minimálně. Z toho by mi buď trefil šlak, nebo bych možná i někoho praštil. Dorazil jsem tedy na internu, kde jsem byl poměrně hrubě odbyt, že tam probíhá rekonstrukce a ať jdu tedy jinam. Podotýkám, že barák je to jako kráva, takže by mohli a měli být schopni to řešit i jinak. Pan doktor v Motole, který se mne nakonec ujal, to komentoval tak, že když ve VFN na Praze 2 dovolí odmítnout pacienta s podezřením na akutní trombózu, tak že buď museli zešílet, nebo že musí mít hodně dobré právníky.
Když stav našeho zdravotnictví shrnu, tak na jedné straně a to na rozdíl od USA a mnoha vyspělejších zemí, umí podle stavu pacienta v případě potřeby poměrně plynule přejít od obvyklé ignorance a až opaku péče k téměř zázrakům medicíny a to i u pacientů naprosto nemovitých a tedy společensky bezvýznamných, což je jistě chvályhodné. Na straně druhé za to platíme onou neúctou k našemu času a bordelu ve zdravotním pojištění, kdy jeho socialističtí guruové odmítají vzít na vědomí, že kdy tedy jaksi mimo onu solidaritu, kterou projevujeme těmi platbami do povinného zdravotního pojištění, je to prostě do určité míry kšeft jako každý jiný a mělo by podle této prosté skutečnosti tedy fungovat jak ono pojištění, tak i zdravotnictví, včetně možnost zaplatit si i určitý nadstandard v péči, tedy třeba i příjem v určitý den a hodinu. Opravdu už bychom určité socialistické přežitky měli poslat do minulosti kam patří a konečně dát pořádně přes pazoury rozličným socialistickým lobistům a nechat někoho skutečně kvalifikovaného konečně zreformovat ten socialistický chlívek ve funkční zdravotnictví. Ten dobrovolný mírný pokrok v mezích zákona, který jsem za těch 20 let od listopadu zažil, je obávám se hodně nedostatečný.
Šamanovi:
To čekání Jste zažil v Motole, nebo někde jinde?
Autor brečí dobře ale na špatném hrobě. Proč se nejde zeptat na zdravotní pojišťovny jak uzavírají smlouvy s lékaři, o geniálním systému vzdělávání mladých lékařů se snad ani není třeby zmiňovat.
Za svou osobu jej mohu ujistit, že bude hůř.
Vzpomínám si, jak jsem jednou po podobně stráveném / pročekaném dnu řvala v ordinaci na doktorku : "Každá kadeřnice si to umí zorganizovat, tak proč to neumí lékař s vysokou školou?"
On by to asi uměl, ale ve veřejném zdravotnictví ho nic nenutí, aby to dělal. S některými svými bolístkami navštěvuji soukromého lékaře. Když jsem objednaná na 11:55, jdu na řadu v 11:55.
Ad Anonymní To ""Každá kadeřnice si to umí zorganizovat, tak proč to neumí lékař s vysokou školou?"
Kadeřnice si to umí spočítat. Doktoři nemají na škole matematiku, a na VŠ tohoto typu šli asi proto, že už na ZŠ jim nešla aritmetika.
POvinnou maturitu z matematiky! Povinnou maturitu z matematiky!
Draku - kde se odehrávalo, jest napsáno na konci
článku:
"Zážitek se odbyl na půdě Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde již v tomto oboru mají na různých odděleních stejnou desítky let starou tradici."
Já bych tam nešel, kdyby mne tam neposlala doktorka "závodní"... To jsem halt musel...... Ale jsou tam odborníci, akorátže to čekání z člověka vysává život - jak jsem napsal:
"zatímco doktoři v ordinacích léčí – tak v čekárnách zabíjejí..."
Šamanovi:
jak jsem byl a ještě pořád jsem ve stavu nedospání, tak mi to poněkud uniklo. Ale VFN Praha, je tímto příšerným jednáním celkem známá, ale kupodivu i tam se najdou světlé výjimky, přeci jen je to obrovský barák.
Nic, před chvílí jsem dorazil, něco sním a půjdu zalehnout, protože mám pocit, že jestli ten spánkový dluh nedoženu alespoň z části, tak budu zítra totálně k nepotřebě.
Okomentovat