ZASLÁNO: Američtí lazaři

Když u nás teď blbnou doktoři, přečtěte si, jak je to se zdravotnictvím v nejvyspělejší zemi světa. Co je v něm běžné, i když podivné, a proč se prezident Obama snaží o jeho reformu. S laskavým svolením autora a nakladatelství Jalna zveřejňujeme kapitolu z knihy Nebojte se Ameriky od Martina Gilara.

(Knížka vyšla na konci minulého roku, v hospůdce jsem ji už recenzoval.)

Před lety jsme potkali v Bostonu Lubora, očního chirurga z Prahy. Byl v Americe na praxi a svěřil se nám, že mu prestižní americká nemocnice příliš neimponuje. Jednou přišla na vyšetření pacientka, které neustále kanuly slzy. Koukli se na ni a po pěti minutách ji vypakovali z ordinace s předpisem. Na umělé slzy.

„Proč jí dáváte kapky? Nebylo by lepší přijít na to, co ji dráždí?“ ptal se amerického kolegy. Lékař odběhl pro radu za primářem oddělení a vrátil se se slovy: „Šéf kapky schvaluje.“

Až budete na stáži nebo na dovolené v USA, zadřete si za nehet třísku a budete ji potřebovat dezinfikovat, možná vás americké lékařství překvapí. Cenou a (ne)kvalitou. Dejte si na to bacha a kupte si dobrou pojistku.

Z vlastní zkušenosti vím, že současné americké zdravotnictví není moc příjemné. Doktoři mají na pacienta deset minut a bez diagnózy do vás ládují pilule lopatou. Vyspělá farmaka přece pomůžou každému. Je to jako ve starém vtipu: Pacient přijde k psychologovi a stěžuje si: „Pane doktore, poslední dobou mám pocit, že mě nikdo neposlouchá.“ Muž v bílém plášti zvedne hlavu a zavolá: „Další, prosím!“

Nevím, jak si v porovnání vede současné české zdravotnictví, ale iluze si nedělám. I Lubor, poté co se vrátil z Ameriky, pověsil oční chirurgii na hřebík a stal se divadelním režisérem.

Než jsem šel na vysokou školu, volil jsem mezi medicínou a chemií. Jenže nemocnice mají zvláštní zápach, depresivní atmosféru a pracovat s lidmi (doslovně) mi nikdy nesedělo. Skončil jsem u chemie a po absolvování VŠCHT jsem nastoupil do laboratoře na První lékařské klinice v Praze. Tak jsem okusil zdravotnictví z první ruky. Byla doba popřevratová (1992-1996), plná nečekaných zvratů a tápání. Jestli vám vynechává paměť, připomenu: Založení Všeobecné zdravotní pojišťovny (1992), založení České republiky (1993), první stávky zdravotníků (1993-nekonečno), založení Hornické pojišťovny (1992), založení dalších desítek pojišťoven (1993-nekonečno), kolaps Hornické pojišťovny (1996), kolaps zbylých desítek pojišťoven. VZP to má každou chvíli nahnuté, ale zkolabovat nemůže, protože do ní pravidelně přilévá prostředky její vlastník, český stát, a tomu je dáváme my, jeho občané, zatímco nadáváme na doktory, kvalitu zdravotnictví, VZP a český stát.

Tuším, že od roku 1996, kdy jsem odešel do Ameriky, se postsocialistické zdravotnictví hodně změnilo. Nebo ne? Vlastně si nejsem jistý. Chvíli jsou příplatky, pak trochu jsou a trochu nejsou, a pak nám ČSSD slibuje, že až ji zvolíme, budou zrušeny a zdravotnictví bude zadarmo, jako vždycky bylo a musí být. Jenže neříkají, kdo to zadarmo zaplatí.

Hlavní zdroj peněz na zdravotnictví jsou daně občanů. Ze státní pokladny je pošlou do VZP a přes nemocnice putují zpět k pacientům ve formě lékařské péče. Penězotok je tak neviditelný, že ho nevnímáme, i když je široký jako Nil. Díky té neviditelnosti je naše zdravotnictví skutečně zadarmo. Až na to, že spolyká naše zdravotní pojištění (daně) včetně druhé půlky, kterou stát vybírá od zaměstnavatelů za každého zaměstnance. A pořád je to málo.

Na základě volebních preferencí se zdá, že Češi jsou po dvou dekádách plíživého nástupu kapitalismu přesvědčeni, že nastal čas pro jeho plíživý ústup. Dávají ČSSD za pravdu, že zdravotnictví nic nestojí. Přesto po něm požadují světové výkony a brblají nad výsledkem. Naše přesvědčení, že platit u lékaře třicet korun za návštěvu je zločin, se z pohledu přes oceán zdá přehnané. Přesto rozčarování z poplatku zřejmě vynese zpátky do vlády tandem Paroubek – Rath. Nebude to nakonec tak, že jsme jako zákazníci se současným českým zdravotnictvím spokojeni a přejeme si ho zachovat? Třeba má české zdravotnictví fakticky něco do sebe. Jestli se mnou nesouhlasíte a myslíte si, že v Americe to musí být lepší, tak si probereme zámořskou alternativu.

Dokud jsem byl mladý, zdravý a bezdětný, americké zdravotnictví mi vyhovovalo. Nepřišel jsem s ním do styku a byly to zlaté časy. S postupujícími léty a přibývajícími dětmi se s pohotovostí nakonec seznámí každý. V naší nemocnici v Milfordu je na ER (čti Í-ÁR, emergency room = pohotovost) čekárna plná lidí v každou denní i noční hodinu. Někteří sténají, někteří krvácejí a někteří jen ochable leží na židli a nejeví známky života. Jasně, když přivezou bouračku nebo někoho v ohrožení života, dějí se věci jako v americkém seriálu. Jenže jestli jste při vědomí a více-méně držíte formu a tělní tekutiny, budete čekat. Obrňte se trpělivostí, je to na celé hodiny.

Čekání vám zpříjemní personál, který použije všechny dostupné chvaty, aby z vás i přes šok a ukrutné bolesti vymámil kartu pojištěnce a další údaje pro nemocniční databázi. Jsou slušní, omlouvají se, ale zůstávají neústupní. Lékář vás neuvidí, dokud to všechno nenadatlují do počítače. Nerad vzpomínám na chvíle, kdy se moje žena svíjela v bolestech a nic se nedělo. Nikdo se nevzrušoval, nikdo nezměřil základní životní údaje. Přijali nás až po delší době, jenže protože se jednalo o gynekologické potíže, nemohli jsme dostat pouhý výklenek s paravánem na chodbě a čekali jsme dál na volný pokoj. Nakonec se nás ujal starý pán a dokončil, co příroda sama nezvládla. Tak jsme přišli ve třetím měsíci o nenarozené dítě. Po zákroku se k nám starý lékař vrátil a prozradil nám, že je knězem jistého řádu a nosí s sebou svěcenou vodu. Řekl nám, abychom neměli starost, že největší kus tkáně, který vyjmul, pro klid naší duše pokřtil. Celý zážitek byl naprosto absurdní, ale byli jsme mu za to vděční. Byl to jediný člověk, který v mašinérii okoralých lékařů a sester projevil profesní zručnost, empatii a neobyčejnou starost.

Celé anabázi se dalo předejít, kdyby se náš gynekolog, který při prvních příznacích o den dřív konstatoval počínající potrat, snažil trochu víc a Renatu prohlédl nebo ji poslal na vyšetření. Jenže jsme v Americe a výkony se šetří, protože jsou drahé.

Podobný zážitek nám vyprávěl kamarád, který měl za pobytu v Americe pojištění pouze od VZP a chodil místo k lékaři pouze na pohotovost. Mass General Hospital nevypadal tak naleštěně jako v lékařských seriálech. V temné chodbě krváceli černoši, a když některý upadnul do bezvědomí, Marek musel běžet zburcovat nějakou pomoc, protože personál to nevzrušovalo.

V roce 1986 ještě za Reagana přijali zákon, takzvaný Consolidated Omnibus Budget Reconciliation Act (COBRA), podle kterého musejí pohotovosti přijmout pacienty, pokud jsou v ohrožení života, mají vážné zdravotní problémy nebo třeba rodí. Vrtá mi hlavou, jak to chodilo do té doby. Nemocnice nechaly pacienty zdechnout na schodech? Problém s uvedeným zákonem je, že zhruba 50 milionů Američanů se nezmůže na zdravotní pojištění. Tím pádem nemohou jít k lékaři, protože by se nedoplatili. Když mi dojdou účty od pojištovny za rentgeny a laboratorní výsledky, jedná se o částky ve stovkách dolarů za položku (ze kterých já připlácím jen část, protože jsem pojištěný). Drobný ambulantní zákrok a hovoříme o tisících. Tím pádem chodí nepojištění lidé k lékaři, jen když je to opravdu nezbytné, a protože nemají obvoďáka, chodí na pohotovost. Tam se z nich pokusí vymámit číslo pojistky, ale když neuspějí, nemohou je odmítnout. Tak nemocnice prodělávají peníze.

Ze statistik vyplývá, že se v Americe rodí matkám ilegálních přistěhovalců (kteří pochopitelně nemají drahou pojistku) asi 300 000 dětí ročně. Hádejte, kde se porody odehrávají. V Kalifornii, kde mají nejvíc ilegálů z Mexika, se propadají pohotovosti do takových dluhů, že propouští lékaře i sestry a bankrotují. Jestli vám dělá stejně jako mně potíže pochopit, jak je to možné, uvědomte si, že zdravotní péče je v Americe byznys. Kdo prodělává, jde od válu. Tak to funguje, i když jde o tak nezbytnou službu, jako jsou nemocnice. Pro nás nepředstavitelné, v Kalifornii realita.

Statistiky uvádějí, že v průměru 55% výkonů na pohotovosti pacienti neuhradí. Nemají z čeho. Díky už zmíněné COBŘE se na ER pacientů nemohou zbavit, pokud sám nemocný nepodepíše souhlas s propuštěním nebo převozem. Jak pohotovosti krachují a síť se tenčí, je tam stále větší nával. Právě kvůli finančním potížím jsou takoví rasové ohledně karty pojištěnce. Počítejte s tím, že až na dovolené spadnete do Grand Canyonu, můžete cedit krev jak chcete, ale pokud budete při vědomí, pokusí se z vás vymámit údaje o pojištění. Ještě na vozíku s kapačkami cestou na sál se budou ptát znovu a znovu. Až ztratíte vědomí a začnou vás rozřezávat, možná najdou v zadní kapse kartu VZP. Pokud bude díky krevním skvrnám číslo pojištěnce nečitelné, anesteziolog vás probudí třeba uprostřed operace a bude chtít číslo na zahraniční odbor Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Tohle je jedna tvář amerického zdravotnictví. Pojďme si však prohlédnout i další kousky puzzle (americky se to nečte pucle, nýbrž phazl), které dělají z amerického zdravotnictví vražednou mašinérii. Když jsem byl dítě, dojížděl k nám na vesnici do Třebovic ordinovat doktor Melnik. Byl to pán zvědavý jako Rákosníček. O každém pacientovi věděl své a stále se zajímal. Znal všechny lidi jménem, věděl, kdo s kým spí, kdo koho nenávidí, kdo je podrazák a s kým se dá mluvit. Ale také věděl, na co umřeli vaši rodiče a prarodiče, naše nemoci od útlého dětství, takže měl v hlavě celou rodinou anamnézu. Měl pověst dobrého doktora, i když léčil všechno penicilinem, jak bylo v sedmdesátých letech zvykem.

Po čtrnácti letech pátrání jsem právě v Americe našel prvního podobného lékaře. Zajímá se o mé nemoci, odkud jsem a taky o drby. Do té doby žádný americký lékař neprojevil nejmenší zájem. Prášky mi předepisovali bleskově, přes blackberry (ostružinu) posílali recepis do lékárny (no, je to spíš obchod se smíšeným zbožím, kde vám navíc prodají i pilule) a moje nemoci přetrvávaly. Měl jsem pocit, že nedočkavě poposedávají a touží zavolat: „Další, prosím!“

Po prvním dítěti jsme chtěli další, dvě těhotenství však skončila spontánním potratem. Začali jsme být nervózní, ale gynekoložka ne. Tvrdila, že podle statistik máme pořád velkou šanci na další dítě. Pátrat po tom, co může být špatně, nehodlala, přestože jsme byli dobře pojištění a byli jsme ochotní za výkony připlatit. Její přístup hovořil jasně. Jestli chcete pomoc, hledejte ji u někoho jiného.

Od našich kamarádek rodících po třicítce víme, jaká je v Česku péče o budoucí matky. Možná je to proto, že jsme vymírající národ, ale v tomhle směru je zdravotní péče rozhodně lepší než v Americe. V Massachusetts si na rizikové těhotenství nehrají. Buďto to vyjde, nebo ne. Moje kolegyně krvácela první čtyři měsíce, a přesto chodila do práce. Americké matky běžně pracují až do porodu, protože mají pouhých osm týdnů placené mateřské a dva týdny neplaceného volna navíc. To je všechno. Kdo by si bral volno pár dní před porodem, když mu to ukrojí z krátkého času, který může zůstat doma s novorozencem? I moje žena chodila do práce, dokud neslehla. Mimochodem, tyhle podmínky patří do standardního balíku zaměstnaneckých výhod. Pokud nejste zaměstnaní, tak nemáte nárok vůbec na nic. Chtěli byste snad od státu mateřskou dovolenou? Spadli jste z višně? Proč by vám platili za nic?

Vzpomínám si, že s prvním synem jsme prošli těhotenstvím jen se dvěma ultrazvuky. Druhý syn se na obrazovce proskotačil třikrát, přestože Renatě bylo přes pětatřicet a měla předchozí potíže. S výkony se u gynekologa nemrhá.

Přes tuhle šetrnost vydávají USA v přepočtu na pacienta nejvíc peněz na světě, 7290 dolarů na hlavu za rok. Pro porovnání, Švýcarsko 4417, Kanada 3895, Francie 3601, Německo 3588, Španělsko 2671 a Česko jen 1626 dolarů (údaje za rok 2009). Když to vezmeme na procenta hrubého národního produktu, je to USA 16%, Švýcarsko 10,8 %, Kanada 10,1 %, Francie 11 %, Německo 10,4 %, Španělsko 8,5 % Řecko 9,6 % a Česko 6,7% (údaje za rok 2008).

Přes všechny výdaje Spojené státy nepatří mezi země s nejzdravější populací či nejnižší kojeneckou úmrtností, ani se Amíci nedožívají nejvyššího průměrného věku. Jak to, že ve výdajích USA tak ostře vyčnívají, když v ukazatelích se drží na chvostu vyspělých zemí? Já si myslím, že jedna z příčin je drahota a motivace lékařů.

Nechal jsem si dělat korunku od zubaře na pohotovosti a ten mi vyprávěl, jak se šel zapsat na prestižní školu do Kalifornie. Předtím už pár let pracoval a ušetřil si čtyřicet tisíc dolarů. U matrikulace mu řekli, ať jim dá všechno, co má, a za půl roku bude klopit znovu, dalších čtyřicet na nový semestr. Sevřel se mu žaludek, ale co mohl dělat. Celou dobu si při škole přivydělával, jak mohl, a přece skončil s tři sta tisíci dolarů dluhů. Splácí to dodnes.

Nechci vás mást, lékař je v Americe prestižní povolání a dají se tím vydělat prachy. Jenže nejdřív investujete do studií, projdete si drsným kolečkem a roky atestací (residency) a úplně vyždímaní skončíte v pětadvaceti až třiceti jako začínající lékař. Nastoupíte někam do ponuré budovy, začnete pracovat pro skupinu soukromých praktiků na předměstí nebo nastoupíte do nevzhledné nemocnice ve městě. Po pěti letech si našetříte, vezmete si novou půjčku a uděláte se pro sebe. Vlastní praxe se rozjíždí pomalu, ale za pár let to začíná sypat. Jenže dluhů je hodně, a tak se musíte otáčet. Naberete hodně pacientů, na návštěvu máte deset minut, nepamatujete si svoje zákazníky ani po ksichtu, ani po jméně. Když to jde dobře, po čtyřicítce můžete mít dluhy splacené. Jenže jste si koupili dům a pořídili druhou manželku, takže máte nové dluhy. Kolem padesátky chce každý americký doktor zvolnit. Praxe sype, a přestože jsou právě odborně na vrcholu, nemusejí a nechtějí chodit do práce častěji než dvakrát-třikrát týdně. Syndrom vyhoření je strašná věc a hrát golf je zábavnější. Po pětapadesátce si komerčně úspěšní lékaři nechají jen půldenní ordinaci dvakrát týdně a všechny zkušenosti a znalosti, které pracně získali, zapomenou. Z hlediska pacientů a společnosti je to naprostá ztráta.

Další částí amerického zdravotnictví, která pacientům pije peníze jako upíři, jsou pojišťovny. I ty jsou mlejnek na peníze, i ony chtějí vydělat. Proto se pojišťovny snaží omezovat péči, odmítají drahé léky, preferují generika, odmítají zákroky (s tím, že nejsou nezbytné), odmítají ultrazvuky pro těhotné ženy, odmítají hospitalizace a škrtí doktory i pacienty. Nám, kteří jsme zaměstnaní, je hej. Velcí zaměstnavatelé mají v balíku zaměstnaneckých výhod dobré pojištění, na které finančně přispívají. Většina zaměstnanců volí mírně dražší verzi z nabídky, protože si mohou sami volit lékaře, včetně těch odborných. Jestli šetříte a zaplatíte si nižší sazbu, můžete chodit jen k lékařům, kteří jsou v síti pojišťovny, a k odbornému lékaři máte přístup jen s doporučením „obvoďáka“. Pokud ten usoudí, že jste hypochondři, tak ultrazvuk hrazený pojišťovnou nedostanete, i kdybyste se rozkrájeli. Nebo ho zaplatíte v nemocnici ze svého.

Jestli chcete vědět, jak zdravotní pojišťovny v Americe fungují, koukněte se na film Michaela Moora Sicko. Je místy naivní, místy nablblý, ale dojem zanechá. Zvlášť v pasážích, kdy pojišťovny odmítají pojistit zákazníky, protože jsou nemocní a budou potřebovat péči, nebo když odmítají vyšetření svým pojištěncům i přesto, že některá z těch vyšetření by pacientům prodloužila život a zachovala zdraví. Představte si soudní systém s advokáty, kteří nevydělávají na tom, že jejich klient vyhraje, ale naopak když prohraje. Hádejte, kolikrát častěji v takovém soudním systému půjde sedět nevinný? A kolikrát si půjde nevinný sednout na elektrické křeslo? (Poznámka mimo mísu: Dnes se používá elektrika jen v deseti státech. V ostatních dávají oprátku, plyn, smrtící injekci nebo popravčí četu. Chtělo by se říct, že Amerika je země mnoha možností.)

Dalším kouskem zdravotnického puzzle jsou farmaceutické společnosti, které vyvíjejí léčiva a profitují z jejich vysoké ceny. Možná to nevíte, ale pacienti v USA platí za stejný lék několikanásobně víc než třeba v Kanadě nebo v Evropě. Zatímco evropské státy drží farmaceutické společnosti u huby a mají lepší vyjednávací pozici než jednotliví pacienti, v USA je svobodný trh a platíme bonusovou cenu. Farmaceutické společnosti mají svou lobby, která nedopustí, aby jim státy a federální vláda ukrajovaly ze zisku. Protože jsou nové léky kryté patenty, mají firmy určitou dobu monopol. Navíc se firmy slučují a kupují navzájem, takže velkých výrobců ubývá a záměrně nevyvíjejí léky na stejnou indikaci, aby si nekonkurovaly. Do zelí jim vleze až po čtrnácti nebo sedmnácti letech patentové ochrany konkurence v podobě generických firem, které začnou prodávat okopírované přípravky levněji (z toho žije firma Zentiva).

Pokud máte smůlu a nemáte pojistku, platíte za léky plnou cenu. To jsou v případě těžkých nemocí stovky nebo tisíce dolarů měsíčně. Proto vznikla v posledních desetiletích pololegální síť dovozců léků z Kanady. Dřív jezdili do Kanady kurýři, kteří vozili z Toronta plné chlaďáky léků, překládali je podloudně na parkovištích a distribuovali potřebným za zlomek ceny běžné v USA. Tak nějak se dřív pašovali otroci z Jihu na Sever. Dnes si už můžete objednat léky po internetu i s pololegálním předpisem přímo z kanadské lékárny. Farmaceutická lobby se to snaží zarazit, ale rozdíl v ceně je tak zjevně bijící do očí, že lokální vlády některých amerických států chtějí tuhle podloudnou praxi zlegalizovat.

V porovnání s americkým systémem možná nevypadá socialistické zdravotnictví tak špatně a výborně natočený Moorův film Sicko vás o tom téměř přesvědčí. Téměř. Bohužel, Moore namíchal do koktejlu přísady, které nemohu strávit. Na českém blogu jsem si přečetl divákovu reakci. Pisatel měl slzy na krajíčku, když dostala americká pacientka (měla dýchací problémy poté, co pracovala týdny v popílku na „Ground zero“ po atentátu na Dvojčata a pojištovna jí odmítla pokrýt léčbu) v kubánské lékárně lék za pět centů, přestože v USA stojí 120 dolarů. Tuším, že šlo o mladšího diváka, kterému Sicko podprahově vnukl myšlenku, že Americký kapitalizmus je nelidský, zatímco socialistické zdravotnictví je zázrak. Ti z nás, kteří si pamatují ČSSR, měli také slzy v očích. Slzy vzteku, jak pitomě Michael Moore naletěl nebo hůř, že nás velký dokumentarista krmí lživou propagandou. Nevšiml si snad při natáčení oslavy kubánského zdravotnictví, že lékárna má prázdné šuplíky a vypadá jak vymetená? Nedošlo mu snad, že Kuba kupuje léky za tržní cenu a rozdíl dotuje? A protože na to nemá valuty, její zdravotnictví skomírá, podobně jako to československé v osmdesátých letech. Kdo chtěl léky ze Západu, musel někoho podmáznout nebo je dostat pod pultem ze známosti. Nebo mu je poslali příbuzní, co žili za Železnou oponou. Jenže na socialistické poště mu balík z ciziny stejně vyrabovali.

Dvacet let je dlouhá doba a mladá generace bloggerů stejně jako Moore možná nechápou, že tým filmařů z USA byl na Kubě celou dobu pod dozorem tajné policie. Všechny jejich kontakty byly pochopitelně monitorovány, a protože se Fidelům Moorova propaganda hodila, tak dovolila kubánským hasičům, aby „spontánně“ zorganizovali přehlídku k uctění svých amerických kolegů z devátého září. Nebo ji tajní zorganizovali sami. Kdo to kdy slyšel, aby se v totalitárním státě odehrála spontánní demonstrace k oslavě návštěvníků z USA?

Moorův film o americkém zdravotnictví samozřejmě obsahuje pravdivé údaje. Jenže jsou vybrány a poskládány tak, aby se mu hodily do krámu, a jejich interpretace je cíleně posunutá. Neznalý divák to těžko postřehne, protože Moore je dobrý propagandista. Třeba ten detail, jak s nemocnými odplouvají na motorových člunech na Kubu. Následuje střih, černá obrazovka a nápis, že kvůli americkému embargu nesmí prozradit, jak se na ostrov svobody dostali. Jak asi? Určitě ne po vodě, pobřežní hlídky (Cost Guard) by je zastavily hned na hranici kubánských vod. Protože USA nemá žádné legální letecké a lodní spojení s bojkotovaným komunistickým státem (až na pár pašeráků drog a lidí), je pravděpodobné, že letěli legálně z Kanady nebo Mexika. Konec záhady. Moore využil údajné hrozby zabavení filmu americkými úřady (kvůli porušení embarga) k propagaci vlastního díla.

Jaké je tedy americké zdravotnictví? Zastánci svobodného trhu a farmaceutická lobby tvrdí, že systém je v pořádku. Američané musejí z nějakého důvodu platit víc než všichni ostatní a je nesmysl trh regulovat. Zisky prý jdou na výzkum nových léků. Pojišťovny tvrdí, že omezovat výkony je jejich povinnost, aby se nemrhalo. A vydělávat na tom prachy není hyenismus. Doktoři tvrdí, že za svou tvrdou práci mají dostat zaplaceno, a když je pacient s péčí nespokojený, může si svobodně zvolit jiného lékaře, který miluje golf. Vláda Spojených států tvrdí, že náklady na zdravotnictví jsou obrovské a kvůli stárnoucí populaci ještě vzrostou a přivedou zemi na buben. Proto je třeba zdravotnictví reformovat. Aktivisté tvrdí, že americké zdravotnictví je předražený šlendrián, který má nedostatečné výsledky. Všichni mají svatou pravdu.

A co pacienti? Dokud jsou zdraví, je jim všechno jedno. Až onemocní, je na stížnosti pozdě. Ocitnou se v nevýhodné situaci drceni mlýnskými koly systému, který z nich lisuje prachy. Hodně prachů. Nejvíc na světě. Co nám zbývá? Někdo nakupuje léky v Kanadě, někdo si zaplatí špičkovou operaci za třetinu ceny v Indii, kde pro americkou klientelu vznikají celé kliniky. Kdo nemá peníze a pojištění, ten se modlí za zázrak a pak tiše skoná.

Žijeme v Massachusetts, v Nové Anglii, která je vyhlášená nejlepšími lékařskými školami a nemocnicemi. Kolem nás by měli být prvotřídní lékaři a nejlepší (nejdražší) zdravotní péče na světě. Já ten pocit nemám. V Čechách stávkovali lékaři za zvýšení mezd s tím, že jejich platy jsou demotivující. Jestli tvrdíte, že nemotivovaní lékaři v Čechách stojí za prd, já kontruju, že motivovaní lékaři v Americe stojí za dva prdy (až na těch pár světových chirurgů, samozřejmě).

V létě jsme byli na prázdninách v Čechách. Dominik dostal horečku, měl oteklé uzliny a skončili jsme uprostřed svátků na pohotovosti. Zájem personálu, rychlost a kvalita vyšetření byly v Praze lepší než v Bostonu. Kluk byl za dva dny v pořádku. Jenže protože máme americké pojištění, nastaly komplikace. Nemocnice nevěděla, jak případ zpracovat, a nakonec nás osočili, že neplatíme. Po pár měsících jsme dostali za návštěvu a laboratorní testy na biochemii účet na 17 499 českých korun. Zaplatili jsme a získali za to česky psaný rozpis, se kterým si naše americká pojišťovna dodnes láme hlavu. Poučení první: Ani české zdravotnictví není zadarmo. Poučení druhé: americká pojišťovna, všeho schopná při vymáhání peněz, se s jejich vracením pojištěncům nepřetrhne.

Myslíte si, že americké zdravotnictví není tak bídné, jak ho líčím? Myslíte si, že mám bujnou fantazii, když tvrdím, že pojišťovny odmítají pojistit lidi? Třeba vám napoví výčet hlavních bodů Obamova plánu na zdravotní reformu:

1) Pojišťovny nebudou moci odmítnout pojistit člověka proto, že má rodinou historii chorob, třeba rakoviny prsu nebo srdečních chorob. (Dnes běžná praxe, nebo si musíte připlatit.)

2) Pojišťovny nebudou moci vyhodit pojištěnce v okamžiku, kdy se u něj projeví nemoc nákladná na léčení. (Evidentně Moore tak úplně nekecá.)

3) Finanční spoluúčast bude limitována stropem, který zajistí, aby pacient v případě vážné nemoci nepřišel o všechno.

4) Pojišťovny budou muset hradit preventivní vyšetření (kolonoskopii, testy na vysoký tlak, gynekologický ultrazvuk).

5) Zákazníci budou moci volit mezi pojišťovnami. Vybudujeme trh s pojištěním. (Tohle zavání Hornickou pojišťovnou.)

6) Zavedeme nízkonákladové pojištění pro malé podniky a jednotlivce sebeživitele, kteří si dnes nemohou pojištění dovolit. Malé firmy budou povinně hradit zaměstnancům zdravotní pojištění. (To dnes není, což firmám zlevňuje provoz, ale jejich zaměstnanci si musejí platit drahou pojistku sami, nebo zůstávají nekrytí.)

7) Vznikne konkurenční státní pojišťovna, která nemusí vytvářet zisk. Ta bude tlačit ceny dolů a konkurovat soukromým pojišťovnám. Taky bude určena těm, kdo mají hluboko do kapsy. (Dnešních 50 milionů nepojištěných by mělo mít alespoň minimální krytí. Hezký nápad, ale kdo to zaplatí? Předpokládá se, že státní pojišťovna do zákona neprojde.)

8) Ustanovíme panel nezávislých expertů, kteří budou hlídat ceny léků, podvody a mrhání. (Už vidím, jak státní moloch hlídá marnotratnost líp než soukromníci.)

Se zdravotní reformou v USA to bude ještě veselé. Dobrá rada na závěr: Pokud chcete žít v Americe, buďte bohatí a zdraví. Opačná varianta je podstatně nepříjemnější než v Čechách. Tam máme alespoň VZP.

Martin Gilar březen/2010