(Autor: STK, k debatě o divadelních dotacích)
1. Jsou zhruba dva druhy divadel. Jedno je lidové, jeho předobrazem jsou středověcí kejklíři na náměstích atd. Kdysi mi někdo (snad Informace?) poslal odkazy na videa, která ukazovala, jak to asi vypadalo kdysi a jak se pouliční divadlo provozuje v Itálii dneska. Jsou to divadla výdělečná, nedotovaná. O "výdělečnosti" bych ale raději nemluvil. Ne nadarmo existuje úsloví "Mám hlad jako herec!" U nás t.č. znám jen jedno skutečně čisté - je to DJC. Pak je několik jen "trochu dotovaných", pár v Praze, Brně a na Slovácku. Tady na severovýchodě jsou dvě, ale to jsou už ochotníci, je divadlo neživí, jen baví.
Druhý typ divadla je divadlo dvorní, zřízené a financované panovníkem pro jeho potěšení a reprezentaci. Je nesvobodné - hraje to, co si panstvo žádá, panovník zasahuje nejen do dramaturgie, ale do obsazení atd. Tak fungují téměř všechna divadla národní, státní a městská. S tím rozdílem, že "panovník" je volený na 4 roky, takže odpovědnost za repertoár a obsazení padá na divadelního ředitele. Ten je jmenován zastupujícím "panovníkem", v případě našeho ústavu je to MS kraj a MK ČR. Ten při svém jmenování předkládá obvykle nejasnou "vizi" svého budoucího působení a je nebo není do funkce schválen.
Když se mu nepodaří vizi naplnit, je po uplynutí určité doby vystřídán jiným nešťastníkem - nebo sesazen intrikami zdola. Velmi špinavá hra (politika, vlivní přátelé, postel i peníze) - jenže o té publikum obvykle neví zhola nic. A lépe nevědět.
2. Je potřeba si ujasnit, k čemu je vlastně takové divadlo dobré. Ne pro herce a spol., pro ně je to obživa, zaměstnání mnebo spíše povolání**, ale pro občanstvo. Takže kamenné, vícesouborové neboli repertoárové divadlo by mělo sloužit k reprezentaci panstva - přeneseně k reprezentaci města, kraje nebo státu. To jakž-takž splňují všechna divadla, která znám.
Druhým důvodem jejich existence je bavit publikum. (Je to důležité, přestože tím způsobem berou vítr z plachet onomu prvnímu typu divadla, které má zábavu jako jediný "tovar", který může nabídnout.) Tu a tam si sice někdo ty potulné komedianty koupil, aby vložili do svých kejklů satiru na znemožnění politického protivíka a podobně, (viz Herci v Hamletovi), ale bavit museli stále, protože by jinak nikdo nepřišel, tedy nikdo nezaplatil vstupné a měli by hlad. Třetí důvod je výchovný - mají lidi seznamovat s tradičními i novými kulturními díly aby "lid" nezůstal trčet "U Kmocha" případně Kálmána. Je to z hlediska kulturnosti národa nesmírně důležité - ale jako většina věcí to má háček Abych někoho mohl vychovávat, tak musí do toho divadla přijít. A přijde tam jenom proto, že se chce dobře pobavit. Jako většina věcí to má háček nebo spíše pořádný hák.
3. Herci jsou velmi zvláštní lidé. Sebestřední, většinou s poněkud hypertrofovaným sebevědomím* - ano, ano, oni i tu skromnost předstírají, hrají. A čas jim běží - hlavně herečkám. Je málo rolí pro zralé ženy, chlapi jsou na tom o dost lépe. Takže vyznávají filozofii "úspěch teď hned, není na co čekat". A herci si opravdu moc rádi hrají. Chtějí pěkné role, úspěch, teď, hned!
Režiséři zase chtějí mít úspěch u kritiků, odborných publicistů, být známí v odborných kruzích, takže inscenují novinky, hry plné intelektu, hry které nebaví snad ani své inscenátory. Na publiku jim nezáleží - to spíše herci vnímají momentální (ne)úspěch na jevišti, potlesky, smích. Když přijde málo lidí, tak ti, co v hledišti chybí jsou "burani, kteří ani netuší, co to umění je". A ti, co přišli a netleskají dost freneticky jsou prostě tupci. "Kde to předprodej vyhrabal?"
V opeře je to dost podobné, v baletu jakbysmet s ještě větším důrazem na rychle prchající mládí. Ve čtyřiceti je baletka na konci kariéry, tanečník o pět let později. Výjimky jen potvrzují tohle pravidlo. Takže tanečníci začínají svůj "druhý život" docela záhy – někteří šťastnější jako baletní pedagogové (ale těch tolik potřeba není), jiní jako automechanici, maséři nebo číšníci. Sláva je pryč, slušné výdělky taky a je třeba to nějak doklepat do důchodu.
Ano, úředník pokud ho nedostihne "ten Němec" a nezačne mu "schovávat věci" může spokojeně pracovat třeba do sedmdesátky. Zvukař taky, pokud nezačne rychle hluchnout, kameraman rovněž, pokud ho ovšem dřív nedostihne Parkinson nebo šedý zákal. Ale ti ostatní? Vykládat udřené baletce se zničenými klouby o stejném věku odchodu do důchodu je hodně sprosté.
Sen malé holčičky o vznášející se víle je už dosněný, zbývá už jen bolest. Bolest, která se každým dnem při rozcvičování stupňuje. Slzy v očích ráno při tréningu i večer při představení - ale je nutné se usmívat, usmívat, usmívat! A často používat barvu na šedivé vlasy, krém proti vráskám...
Ale přiznejme si, na postarší hubené šlachovité paní se slzami v očích a křečovitým úsměvem se do divadla dívat nechodíme i když tancovat ještě umí. A jejich případní budoucí zaměstnavatelé rozhodně nestojí před divadlem v čtyřstupech...
Takže já v případě baleťáků, slévačů, havířů a podobných profesí ukazuji na vládu vztyčený prostředník.
4. A dostáváme se k "jádru pudla" - je divadlo vůbec potřebné? Jako každá jednoduchá otázka má i tato hodně košatou odpověď.
Jaké divadlo, kdy a komu. Pro prosté přežití rozhodně divadlo nepotřebujeme. Stejně jako nepotřebujeme krásnou literaturu, výtvarná díla, filmy nebo hudbu. Pokud budeme pěstovat "kulturu" pouze za peníze, tedy tržně, nabídka se sníží a laťka rovněž. Takhle si žije popík, muzikály i americké filmy. A průmyslový design. Ovšem co nad to jest je příšerně drahé - už jenom proto, že tato kultura není "masová" - jinak řečeno - není pro každého. Ne že by k vnímání té řekněme "vyšší" kultury bylo potřeba nějakých zvláštních schopností nebo vzdělání. Ale musíme se s ní nějak setkat, seznámit - což v tržním systému nelze. Tady nám chybí panovník a jeho vůle prezentovat se tím nejlepším, co lze pořídit. Ať už je to literatura nebo hudba, malířství, sochařství, architektura nebo divadlo. Takže panovníka dnes zastupuje stát - i když i soukromí mecenáši se tu a tam vyskytnou také. Divadlo je z uvedných kategorií nejkřehčí. Je to umění okamžiku, po skončení představení dílo mizí*** a zůstává jen ve vzpomínkách diváků. Musí na něm spolupracovat hodně profesionálů, připravených interpretů. A potřebuje jako svůj základ jednak tu krásnou literaturu - text, syžet a obvykle i hudbu. O výtvarné stránce by bylo dobré se aspoň zmínit - není nezbytná, ale často tvoří neodmyslitelný rámec celého projektu - i když se divadlo dělá třeba v řeckém amfiteátru starém tisíce let a bez kostýmů.
Je zajímavé, že i v koncentračních táborech za II. světové války se psaly nebo vymýšlely romány, kreslilo se a dokonce malovaly obrazy. Skládala se hudba a ta hudba se tam hrála. I divadlo se tam hrálo. Z toho soudím, že kultura v celé své provázanosti je pro lidi potřebná, stejně jako vzduch, voda, spánek nebo jídlo...
5. Proč ale dotace do divadel Drakovi tak strašně vadí? Teď se projeví moje pravá levičácká povaha: Lidé dělají fůru věcí, se kterými ne všichni souhlasí. Výstavba přehrad, dálnic, atomových elektráren atd. Někdo se bojí atomu, někdo pláče nad potopenými Svatojánskými proudy, někomu se hnusí dálnice - třeba proto, že lidé po ní jezdí jak šílení z jednoho konce Evropy na druhý - v podstatě beze smyslu. Kdyby nebylo dálnic (a aut), cesta by trvala tak dlouho, že by se stala naprosto neefektivní a problém by se vyřešil jinak. Musel by se vyřešit.
Jahody a rajčata celý rok...V Kauflandu mají mandarinky, banány, pomeranče a bůhvíco pořád. Pro mě například naprosto zbytečná věc. Bylo přece údobí třešní, jablek žňovek, jindy zase zrály jahody nebo hrušky. A švestky. Pomeranče, datle a fíky se dovezly na Vánoce. Rok byl přirozeně rozdělený na údobí, kdy se jedlo to nebo ono. Nemám pocit (mluvím jen za sebe!) že stávající stálý nadbytek všelikého zboží nějak výrazně obohacuje můj život.
Možná Drak vůbec nechodí do divadla. Jistěže - nemusí. Já zase nemám rád dechovku a fotbal a nechodím tam, kde se hrají.
Není ovšem možné začít dělat cokoliv většího jen tehdy, když si to ti, kteří to chtějí, mohou sami zaplatit. To bychom asi neměli nejen mobilní telefony a internet, ale ani elektrické rozvody a ty už zmiňované dálnice. Kolik lidí by se muselo domluvit, aby se postavila a provozovala třeba taková údolní přehrada. Co se má vybudovat a co podporovat určujeme my všichni - hlasováním o tom, kdo bude vládnout. Že se nedohodneme tak, aby to vyhovovalo všem je jasné. Ale co naplat. V příštím hlasování se to svým hlasem můžeme zkusit napravit.
6. Možná Drakovi ani nevadí to, že z daní nás všech podporujeme divadlo (a dalšího půlmilionu věcí, o kterých ani nevíme) ale způsob, jakým si některá divadla dotace vynucují. Našim pánům umělcům (hlavně činoherním) říkám do omrzení tuto svou teorii: Kulturně vzdělávat můžete jenom ty diváky, kteří přijdou. Ti, co nepřišli jsou možná burani, ale nejsou v sále! Takže vaše hraní pro poloprázné hlediště je mrháním peněz nás všech, daňových poplatníků. Dotace by měly být vázány vždy na komerční úspěch představení, na návštěvnost. Intelektuální plky v odborných plátcích jsou totiž velmi osobní a jejich vyznění záleží spíše na tom, kdo s kým kdy chlastal nebo se vyspal, jednak se dají koupit. A cena za příznivé hodnocení inscenace nemusí být ani příliš astronomická. O jedné platbě vím - danému kritikovi jsem ji osobně doručoval. Dvě lahve dobrého francouzského koňaku.
I odměnu inscenátorům bych odvodil od návštěvnosti. Obratem by ubylo "uměleckých počinů", na které chodí pár desítek diváků, ale o nichž se píše prý až v N.Y., a přibylo by představení divácky vděčných, které by si navíc na svou existenci docela slušně přivydělaly. Přicucnout se na státní vemeno nechtějí jen divadla, o dotace žadoní / bojují všichni, takže v principu vlastně s Drakem souhlasím. Dotace je špatně...
Jenže na druhou stranu - budeme se pak muset obejít bez divadel vyššího standardu. Zbude jen komerce.**** Pouze ze vstupného fungovat prostě nedokážou. Ani v Čechách, ani v Evropě, ba ani jinde ve světě.
Máme na výběr, Draku?
*/ Sebevědomí je dost relativní pocit. Ale někteří nemají nic než to sebevědomí.
**/ Mnoho povolaných, málo vyvolených.
***/ Záznam představení není totéž, jako představení. Je to otisk, report, nikoliv divadlo.
****/ S hudbou, filmem a literaturou to možná stejné nebude. Množí se nám krádeže – kopírování. A já osobně mám pocit, že se něco stane s trhem. Asi se na těchto kategoriích přestane tak pohádkově vydělávat. Právo tady začíná pokulhávat za praxí a represe to nezachrání. Už je pozdě. Originálem už budou jen obrazy, sochy a architektura. A live koncerty a divadlo. Ten zbytek se dá okopírovat bez ztráty kvality. Bohužel, je to tak.
20 komentářů:
to STK:
On ten Shakespeare byl v podstatě taky "jen komerce" a žil z toho, že bylo hlediště stále plné. Přitom si nemyslím, že by jeho publikum bylo bůhvíjak vzdělanější a vyspělejší než současné (a pokud ano, tak si je takovým on sám vychoval).
To jenom k těm "divadlům vyššího standardu". Prostě se dá být umělecky na vysoké úrovni a přitom mít plné hlediště (a pak už jen stačí, aby to plné hlediště to divadlo opravdu uživilo).
A pokud byste chtěl příklady z našich luhů a hájů, kdy nebyl problém zaplnit hlediště (a míst se spíše nedostávalo), tak uvedu pražský Semafor v 60. letech (později to už byla více-méně snobárna) a o dekádu později brněnský Provázek. V přirozeném tržním prostředí by tahle divadla přirozeně narostla natolik, že by si ze vstupného na chod vydělala i při "lidovém" vstupném.
STK:
Především musím poděkovat za krásný popis toho, co se v divadlech a kolem nich, včetně jejich financování děje. Něco z toho jsem věděl, něco z toho tušil a něco si domýšlel, ale v každém případě mi ten Váš článek o něco rozšířil obzor, dal věcem obrysy a usadil je na místa. Jinak ale divadelní svět mi není tak úplně cizí. Už jako dítě jsem chodil v rámci klubu mladého diváka na rozličná představení, a líbilo si mi to. V mládí jsem si na něj také nejednou našel peníze i čas. Několik mých dobrých přátel v divadle nebo pro divadlo pracuje. V rodině mám filmaře, takže cosi o tom světě vím. Divadlo mám rád a několikrát do roka ho i rád navštívím, smutnou pravdou ale je, že díky nedostatku volného času, posledních několik let za to spíš mohou bankéři, kteří ta divadla sponsorují a zvou při různých příležitostech své klienty a mezi nimi i mne, na různá představení různých divadel. Naštěstí mají při tom výběru z mého pohledu šťastnou ruku, takže zpravidla dojde ke spojení příjemného a užitečného s tím, že to příjemné převládá. Zkrátka a dobře proti divadlům jako takovým nic nemám a proti tomu, že potřebují nějaké ty dotace, v podstatě nic nenamítám, ale vše má své meze.
Snažil jsem se v rádiu na přání na webu ČRo najít ten pořad, který mne uvedl do varu, ale zatím jsem neměl štěstí, ale když se mi to podaří, umístím sem někdy odkaz, abyste si mohl z spolu s Vámi kdokoliv koho to bude zajímat, udělat svůj vlastní úsudek, zda to moje vzkypění bylo na místě, nebo ne. Nicméně není to poprvé, kdy v ČRo dostal prostor někdo, kdo pochází z divadelního světa a je natolik hloupý a netaktní, že odmítá pochopit, že v době, kdy se rozevírají nůžky mezi povinnými výdaji státu a zároveň klesají jeho příjmy, že přání aby se spokojil s menší dotací pro jeho divadlo, než v letech hospodářské konjunktury, je prostě zcela normální, logické a legitimní, není na tom ani nic divného, ani nic nemravného. Nemravný a netaktní je naopak ten zaťatý odpor, který tomu dotyčný klade a zároveň ještě hloupými řečmi uráží ty, co platí daně a co je nějak přerozdělují. Prostě já chápu, že ho krácení dotace nikterak netěší, mě na jeho místě by to také nenadchlo, ale kde nic není ani čert nebere. Mě když dojdou peníze, škrtnu dovolenou, nebo i něco dalšího, co se dá postrádat, no a když se zase objeví, no tak si to zase dopřeji, podobně, by to měl dle návodu pana Peroutky dělat každý rozumný a myslící tvor a ne kvůli všemu hned začít vyvádět a obviňovat své okolí.
Nicméně jsem si vědom i faktu, že systému přidělování oněch dotací asi k dokonalosti ještě ledacos chybět bude. na druhé straně mi ale trochu chybí na té druhé straně i jakási ochota ohrnout si rukávy a zkusit si vlastními silami poradit i s tím, co je po ruce.
Hodně jsem přemýšlel, zda si vzpomenu, jak je na tom z ekonomického hlediska třeba divadlo Na Fidlovačce a Činoherní klub, ty by na tom, domnívám se, asi měly být relativně dobře. Národní divadlo má jako sponsora banku, takže to také není zlé, ale už je to poměrně dávno, co jsem se o to zajímal, takže bych jen nerad šířil bludy.
On se taky "šekspír" hrával jinak než dnes, spíše na tu "lidovů notečku", Pergille. Dokonce ještě nedávno, před druhou světovou. Jak vypadala putovní herecká společnost popisuje nádherně (tuším anglický) film "Garderobiér" - ten by měl shlédnout každý, kdo se hodlá aspoň trochu orientovat ve světě divadla a v duši herce.(Vřele doporučujin shlédnout!)
Těžké až nepochopitelné UMĚNÍ vlastně přišlo do našich zemí až se Stanislavským ze země, kde "včera zmamená zítra..." ...nebo tak nějak. A adorace umělců (a současně jejich podceňování jako lidí) se v Rusku pěstuje od těch dob dodnes. Když se u nás uchytí někdo z "východu", často rychle "vyroste" do nesnesitelna a pak teprve bolestivě přichází na to, že herectví nebo tanec je tady sice profese vážená, ale umělci jsou normální lidé, stejní jako doktoři nebo řidiči. Kdo umí, umí, ale úcta nikdy není způsobena pouze názvem profese.
Dlužno dodat, že to pochopilo cca 95% těch, co přišli a zůstali. Už tu mají koupené domy, mají často české partnery a jejich děti mluví líp česky než rusky.
= = = = =
Když se například podívám na hrací plány našeho ústavu z třicátých let, zjišťuji, že na nastudování nové činohry měl soubor týden, na operu dva týdny. Teď je doba o jen polovinu delší - jenže v měsících. Nastudování hry je tedy 6x dražší.
Hlavní problém je v tom, že neexistuje žádný vztah mezi úspěšností hry a odměnou jejím "výrobců". Jakmile se o nějakém vzorci začne mluvit, spustí umělci příšerný kravál, že oni přece tvoří umění a ne komerci, že udělat dobrou inscenaci není totéž jako upéct chleba - a nakonec úředníci obvykle couvnou a dál se už zase jenom licituje, kolik miliónů bude letos činit dotace.
A čím víc peněz divadlo dostane, tím víc jich nesmyslně utratí: za kostýmy, dekorace, hostující inscenátory, zpěváky atd. Ale o tom jsem už psal.
= = = =
Jestli je pak divadlo lepší nebo ne nedokážu ani po více než čtyřiceti letech poznat. Já tvrdím, že ne.
Teď právě studujeme operu Cardillac - věc je to moc pěkná - ale tak příšerně těžká, že dokonce i naši inscenátoři pochopili (přímo hlavou), že víc než 6 repríz se neprodá. Ovšem náklady jsou stejné jako na Nabucca, který těch repríz už udělal přes 80 a má pořád plno. Jenže Verdi, to je přece pouhá "komerce"...
A tak je to pořád....
Díky, STK,
za zajímavý článek. Jak se na to dívám, situace je dost podobná té italské. O závislosti stálých divadel na státní subvenci se hodně hovořilo koncem minulého roku, když byl schvalován finanční zákon na r. 2011, ve kterém byly příspěvky na kulturu značně sníženy z důvodu úspor. Následovaly polemiky a stávky a nakonec ministr kultury podal demisi. Teď najednou dotace zase zvýšili na původní obnos s tím, že kultura je nezbytnou součástí nejen veřejného života, ale i důležitou složkou pro podporu turistického ruchu. Zasvěcení ale mluví o tom, že zvýšení si vymínil nový ministr kultury s tím, že se nechce potýkat se stávkami a protesty, které by ho dělaly nepopulárním. Vidíte, na čam závisí často osud kultury!
To, co říkáte o hercích mi připomělo jednu povídku ze života provinciálního života, jestli si dobře pamatuju od Čechova nebo Kuprina. Tam hlavní herec, věčně opilý, který ani nezná roli, na výtky režiséra, že si zas roli nenastudoval, odpovídá mávnutím ruky: "Naplevať. Publika vsjo ravno ničevo ne ponimajet. Publika - dura!"
Netvrdím, že by se ostravští herci chovali stejně, ale přece to napovídá, jak se říká tady, že celý svět je jedna vesnice.
ze života provinciálního divadla
Premiéra Donizettiho Anny Boleny ve Vídeňské státní opeře 2. dubna byla velkou událostí, když hlavní role, Annu Boleynovou a Jane Seymourovou ztvárnily superstar operního nebe Anna Netrebko a Elina Garanča. Bylo vyprodáno, třebaže vstupenky na nejlepší místa stály 200 Euro a na černém trhu 700 Euro. Jak píše portál Opera plus, bylo představení dne 5. dubna satelitně přenášeno do 94 kin po celé Evropě. Těm, kteří se do Vídně nedostanou a chtějí vidět operu ve vysokém rozlišení, byla v článku doporučena návštěva ostravské Luny... píše Ostrava Blog.
====================
Já dodávám:
Mám pocit, že tyhle přenosy jsou "snobárna pro chudé". Sebevětší rozlišení a počet zvukových kanálů nemůže nahradit přítomnost diváka v hledišti.
A ještě něco: To, co se dá přenést se pochopitelně dá i zaznamenat. Kde je záruka, že se diváci dívají skutečně na živý přenos? Možná proto, že jsem z oboru se mi tenhle způsob "konzumace umění" nelíbí. Buď záznam - fim (a nebudu nucen svůj plán přizpůsobovat k hrací době divadla, které třeba leží i v jiném časovém pásmu) - nebo si do divadla dojet osobně. Tenhle způsob je právě "něco mezi tím". Ani ryba, ani rak.
P.S.: Adorace HiFi techniky zvukové i obrazové je moc hezká (a zatraceně drahá) věc. Má to ale dva háčky nebo lépe řečeno háky jak hrom: Nejvíce o krásách HDTV obrazu a super HiFi zvuku mluví lídé, jimž už příroda už odepřela možnost vychutnat celé spektrum zvuku a perfektní ostrost obrazu. Druhý háček tkví v tom, že na jedné straně používáme obrazovky a plátma fantastických rozměrů a rozlišení - a na druhé se díváme na filmy v mobilech s rozlišením jako u 8-biťáku.
Tak co vlastně chceme k těm vánocům???
Zatímco zvuk se dá přenášet poměrně kvalitně, sice draho, ale řekneme, že za určitých podmínek za už dostupné ceny, tak s obrazem to pořád ještě hodně pokulhává, protože HDTV, které má rozlišení 1920 x 1080 je kvalitní na obrazovkách s úhlopříčkou tak kolem metru, maximálně metru něco, které se sledují ze vzdálenosti asi 3-4 násobku úhlopříčky, růstem úhlopříčky či přiblížením k obrazovce se pak už ta kvalita a hezký prožitek začínají ztrácet vnímáním nedokonalostí, jenže když si tedy zkusíte znásobit, z kolika tak HDTVčkových obrazovek nalepených na sebe by se ten panel musel složit, aby to bylo hezké a kvalitní a jaké by to byly nároky na kapacitu při snímání, přenosu a projekci, tak prostě docházím k závěru, že zatím se to buď hezky udělat nedá, nebo dá, ale stálo by to tolika, že by to do toho nikdo nedal. Čučet na něco, co je málo barevné, kostkaté, trhavé a divné zase podle mého nemá cenu. Nicméně korejské a čínské týmy makají, až se z nich kouří, takže časem, bude-li odkud brát cizí nápady, to možná jednou dokončí a kvalitní přenos obrazu na velké ploše třeba přestane být problém ještě za našeho života. Takže souhlasím s STK, asi to opravdu nebude nic moc.
STK pozor, zatímco jsem preferoval jakožto mobily komunikátory od Nokie, tak jejich vývoj byl v podstatě ukončen, on totiž jak se zjišťuje nikdo nepotřebuje mobil k práci, zato ale skoro všichni ho mají k zábavě. No a co se těch zábavných telefonů týče, tak mezitím vyvinul Apple velice hezké modely iPhonů, které se za předpokladu, že tomu designu trochu přizpůsobíte styl používání a práce, dají celkem slušně využít k obojímu. Ony ty iPhony i iPady mají velice hezké displeje, které na rozdíl od většiny ostatních na trhu, kteří používají LCD s rozlišením kolem 72 dpi, používá jiné, kvalitnější s rozlišením něco přes 120 dpi a asi i slušnějším počtem zobrazitelných barev, protože na ty iPady či iPhony už je opravdu radost se podívat. Až mi tedy jednou komunikátor doslouží, sáhnu asi po iPhonu, neb Nokie je asi už v troubě a dle mého názoru už nic kloudného a opravdu použitelného nevyvíjí a i ten E90 je softwarově dost pomrvená věc.
K Vánocům bych bral nějaký hezký objektiv k foťáku ;-)
STK,
k Vaší otázce "je divadlo vůbec potřebné?" bych Vám dala odkaz na materiál z konference Centro Ricerche su Teatro dell’Oppresso e Coscientizzazione, v Livornu v 2008 r. (překlad názvu této organizace no profit mi vychází poněkud kostrbatý: Centrum pro výzkum o divadle pro utlačené a probouzení vědomí). Pro informaci přikládám dokument konference, celých 219 stránek. Mrkněte se alespoň na obsah, abyste viděl, o čem se tam hovořilo. Členové centra považují divadlo za účinný prostředek pro politickou a výchovnou multikulti činnost, nebo spíš propagandu. Je to zajisté docela utilitární pojetí divadla, O t.zv. "coscientizzazione" (probouzení vědomí) se píše: "cílem je posílit znalosti a schopnosti sociálních skupin a umožnit tak proces poznání, který se stává kritickým, transitivním a dialogickým vědomím a potenciální složkou osvobození. Probouzení vědomí se zakládá na sebedůvěře utlačených ve vlastní znalosti ... a na problematizující roli vedoucího (zprostředkovatele), který vychovává a zároveň se učí v dialogu."
Vzorem má být Divadlo utlačených v Rio de Janeiro, (Centro di Teatro dell’Oppresso di Rio de Janeiro, Brasile (CTO), které má hostovat ve dnech 8 - 10 července v Bologni s workshopem "L’immagine nell’estetica dell’oppresso" (Estetický obraz utlačeného),jenž má "předvést různé způsoby myšlení a produkovat a použít obraz k vyjádření toho, co chtějí účastníci ríct, k znovuosvojení jazyka jako důležitého prostředku pro osvobození od útlaku."
Co toto centrum vyprodukovalo kromě konferencí a dokumentů o své verbální činnosti, se mi nepodařilo zjistit, ale jistě je znakem toho, že divadlo není mrtvé umění, že je stálo pociťováno jako důležitý prostředek komunikace a výchovy.
Můžete namítnout, že zde nejde ani tak o umění v přesném nebo spíš vyhraněném slova smyslu, jako o neumělecké, silně politicky podbarvené experimentování s obrazem a jazykem. Ale často i vysoké umění čerpá právě z těchto pokusných forem. Jestli, jak říkám, jejich průkopnické úmysly nezůstaly jen na papíře.
informaci:
Myslím, že to ani nemusíme číst, o tom jak se divadlo, tisk, rozhlas a televize zneužívají k propagandě víme už celkem dost jak z dob před listopadem 1989, tak i z dneška, stačí se podívat na ty věčné a otravné průzkumy veřejných mínění, nebo na to jak funguje Al Jazeera, nebo jakým propagandistickým otloukánkem je Izrael ve světových a zejména pak evropských médiích i když poměrně dobře víme, že objektivní skutečnost se od té mediální diametrálně liší, ale také dobře víme, že se jaksi příliš nehodí o tom mluvit. Jestli už ale na něco poslední dobou začínám být hodně nevrlý, tak je to propaganda.
Ono ale mimo jiné jedním z důvodů proč nemám dotace v lásce je ten, že dotace vytváří závislost a tím pádem ovlivnitelnost toho, co a jak se v tom divadle hrát bude a co zase ne. Navíc je to nespravedlivé, protože proč jí dostal ten a já ne a proč on větší než já atd atp, prostě to křiví vztahy a vytváří značný korupční potenciál.
Teď jsem si všimla, že jsem zapoměla dát STK odkaz na to Centro.
h://ospiti.peacelink.it/giolli/giolli_it.pdf
Draku,
propagandou nás zpracovávají ze všech stran. Snad u tradičního divadla to není tak dobře možné nebo snadné, i když při scénické úpravě se dá mnoho věcí "zaktualizovat". Experimentální divadlo je přímo politické divadlo. Jak je vidět z programu Centra.
..."cílem je posílit znalosti a schopnosti sociálních skupin a umožnit tak proces poznání, který se stává kritickým, transitivním a dialogickým vědomím a potenciální složkou osvobození. Probouzení vědomí se zakládá na sebedůvěře utlačených ve vlastní znalosti ... a na problematizující roli vedoucího (zprostředkovatele), který vychovává a zároveň se učí v dialogu."
Áááááááá.....!!!
Za jediné rozumné řešení považuju strčit autora tohohle žvástu do přetlakové komory číslo tři a vyrazit ho do vesmíru. Bez toho aby na něj bylo plýtváno přednesem byť jediného slůvka vogonské poezie. Takovou milost si nezaslouží.
Obuvníku,
zase jste svým huronským pokřikem ukázal, jaký zatvrzelý konservativec ve Vás sedí.
Cočpak nevíte, že všechny "experimentální" organizace používají tohoto mnohovýznamového jazyka ke kamufláži své úplné nečinnosti? Za co by pak braly státní subvence?
Já jsem na to už zvyklá, takhle mluví všechny místní správy a jimi podporovaná studijní centra.
Že by se mohlo přerušit toto vyhazování peněz k zlepšení státního rozpočtu, to nikoho nenapadá. A i když to napadne, proč zbytečně vyvolávat řev těchto bohulibých a celkem neškodných organizací?
informaci:
Neznáte náhodou finanční či dotační náročnost oněch škrabalů?
Schumacherovi:
Nebuďte zbytečně zbrklý, já bych jim nejdříve dopřál jako tu vogonskou poezii umocněnou patřičnou chemií a elektronikou, aby si jí pořádně užili, protože častokrát je intensivní nepříjemný prožitek větším trestem nežli pouhá smrt. Při opakovaném obtěžování obyvatelstva jalovými plky bych už použil tu přechodovou komoru č. 3, ale to už by ani nebyl trest, to by spíš bylo bráno jako preventivní opatření bránící dalšímu nadměrnému obtěžování obyvatel jalovými plky ;-)
Draku,
ono je takových center po Itálii víc. V regionech s levicovou správou. Teď centra hovoří o tom, že by se měla mezi sebou spojit, nebo dokonce mondializovat.
Odkud berou peníze? Z regionálních rozpočtů, jedno z těch center mluví o fondech UNESCO.
Podle zákona by měla opublikovat celkovou roční bilanci, ale tu jsem nikde nenašla.
informaci:
To není divu, levičáci totiž umí leda tak pořvávat, oblbovat lidi, drancovat rozpočty, tropit bordel chaos a stávky a vůbec všelijak přežívat a parazitovat pokud možno za cizí peníze, ale trochu ekonomie a účetnictví? Toho se děsí jako čert kříže a všechny myslící tvory, zejména jinak myslící než oni by nejraději poslali do plynu, nebo aspoň do dolů.
*Před chvílí jsem se vrátil z Ústavu, něco málo pojedl a dovolím si při kávě malinko zjednodušit předřečníky, dokonce je až bagatelizovat:
Štěně, které nejvíce kňučí, bývá přistrkáváno k misce na úkor jiných štěňat. Takže při "boji o dotace" jde pouze o vlastní přežití, protože pracovat (nebo se učit něco nového) je obtížnější než vytrvalé hulákat, jak jsem "potřebný" To, že se přitom užívá maximum cizích slov a krkolomných vět (často beze smyslu) je jen kouřová clona, aby nebylo na první pohled patrné, o co jde - tedy že nejde o nic.
STK:
Na tom co říkáte je mnoho pravdy, ale nesmí se to s tím kňučením příliš přehánět, protože je to velice otravné vůči okolí a to pak může začít být nevrlé a nevraživé. A mnohdy právem.
Hezký kocour, milý STL... Já mám doma také 2 kočky, kočku a kocoura, obě vykastrované. Kočka (Míša)je bílá, leč bohužel nemocná, má nemocnou slinivku, veterináři nevědí, co mají více dělat, bere dietní granule... Před tím dostala akutní sepsi (otravu krve), to když rodila kotě (světe div se, měla jen jedno jediné kotě, syna,kterého jsme si nechali), několik abcesů... Pravidelně chytá ptáky. Jelikož máme zahradu plnou krtin, tak dokonce chytá k krtky, které nám nosí na dvůr... Je to čistokrevná angorská kočka... Její syn kocour (Filip) je mourovatý, otec neznámý, ten je celkem zdravý, ale ten je takový lenoch, no gaučovka, celý den leží v křesle... A cpe se... Také tloustne... Je to macek, váží 6 kilo... Velmi Míši závidí její jídlo, takže dietní suchary musíme schovávat a dávat mu své, což se mu absolutně nelíbí... Neustále ho tahám, což se mu moc nelíbí. Míša je strašně hodná, mazlí se, hraje si,ale nesnáší tahání, to kdybyste ji chytil, tak bude prskat, vrčet, vztekat se...
Draku, recht. ...kritickým, transitivním a dialogickým vědomím a potenciální složkou osvobození...Hmm. Smrt je pro ně až moc dobrá...Do přechodové komory a vyrazit ven z lodi.
Kopretině:
Kočky jsou moc fajn, těch se držte, od těch se dá mnohé užitečné odkoukat. To ale rozvedu někdy příště, až bude víc času ;-)
Okomentovat