Svatý Václav a Libice německýma očima

Informace zde vyzvala přítomné medievalisty, aby se vyjádřili k tématu dnešního dne. Vlastním knížku "Německo a Češi", kterou napsal jeden již zesnulý medievalista, takže něco drobného opíšu. Ferdinand Seibt měl v Bavorsku k dispozici celý vědecký ústav, Collegium Carolinum, za svou vědeckou činnost obdržel v r. 1990 Palackého medaili ČSAV a v r. 1994 čestný doktorát Univerzity Karlovy, za podporu českoněmecké vzájemnosti dostal od pana prezidenta Václava Havla v roce 1995 medaili ČR Za zásluhy 1. stupně. Slyšme tedy slova medievalistova a pohlédněme na tisíc let starou českou historii německýma očima.

"Na to, aby byli vnímaví vůči monarchistické solidaritě českých a německých panovníků, byli naši dědové, ať Němci, ať Češi, přespříliš spjati se svou národní přítomností. Nerozpoznali ani nadnárodní charakter císařské říše, jež se ne nadarmo zvala říší římskou, ač její monarchové, její knížata a válečníci, tedy opory říše, nikoli její obyvatelé jako takoví pocházeli ponejvíce z Německa. Historiografický duel se s touto okolností dodnes nevyrovnal, ať už se před více než sto lety s Adolfem Bachmannem utkával František Palacký, tvůrce českého pojetí historie, nebo před třiceti lety Wilhelm Wegener, poválečný historik práva, se Zdeňkem Fialou. Každá ze stran vrhala do šarvátek tucty detailů a ty se pak v té či oné sestavě přetřásaly. Kardinální politické faktum, totiž ona zjevná solidarita německých a českých monarchů založená na vzájemných vztazích, přitom kupodivu zůstávalo trvale v pozadí.

Této historické zaslepenosti by bylo možná dobře věnovat aspoň pár příkladů: lze bez rozpaků říci, že mocní němečtí sousedé se po určitém váhání a otálení přiklonili na stranu Přemyslovců, bez ohledu na všechno ostatní především s ohledem na politickou realitu. ´Bez ohledu na všechno ostatní´ znamená: bez ohledu na bratrovraždu, jíž Boleslav I. odstranil z cesty staršího bratra, vládnoucího knížete Václava. Ta událost se v českém historickém panoramatu stala okázalým základem všeho historického sebevědomí. Ještě se nevzalo dostatečně v úvahu to, že v dobové politice německých králů nehrálo něco takového pražádnou roli. Existují sice stesky a hořké nářky nad bratrovraždou, také jsme je už v této knize zaznamenali, žaloby, které v život vyvolala církevní koncepce dějin a šířila je po celém latinském křesťanstvu, ba i mezi křesťanstvem slovanským. Ale původci těchto nářků byli - v rozdílných souvislostech, jak jsme viděli - mniši; císařský dvůr je nesdílel. Existoval tak třeba tehdy v rodovém klášteře saské dynastie Corvey kronikář jménem Widukind, jehož lze zvát "oficiálním" historiografem saské dynastie. A tenhle Widukind si české bratrovraždy svého času téměř ani nepovšiml. Ani Václavovo jméno neznal, natožpak správné datum tragédie. Přiřadil událost k roku 935.

Protože však naši dědové i v tomto rodinném dramatu se pídili po "velkých" souvislostech, a to pochopitelně po takových, které by měly souvislost se vztahy Německa a Čechů, chopili se tohoto osamělého časového údaje raději než jinde doloženého roku 929. Neboť kolem roku 935 došlo v Německu k výměně panovníků. Právě v té době zemřel Jindřich I. a jeho následníkem se stal Oto, zpočátku se potýkaje ovšem s vnitřními potížemi. České opozici vůči německému panství se tento okamžik jevil mnohem vhodnější než rok 929, kdy království ukazovalo slovanskému sousedstvu silnou ruku, a z očividně špatně informovaného saského kronikáře se tak obratem ruky naopak stal korunní svědek. Ne tak převratná, o to však lépe kriticky zdůvodnitelná je domněnka, že česká bratrovražda se udála roku 929 a že německá politika se jí obírala pramálo.

Obdobně se v Německu reality přidrželi asi o šedesát let později. Tentokrát akceptovali, a v tomto případě lze všechno vysledovat spolehlivě, jiný čin přemyslovské domácí politiky, čin daleko brutálnější. Však také Boleslav II., syn bratrovraha z roku 929, roku 995 dočista vyhladil knížecí rod Slavníkovců, své vzdálené příbuzné a zároveň nejvážnější rivaly. Jen si připomeňme: císař Oto III., nejen příznivec, ale i přítel biskupa Vojtěcha, Slavníkovce, jenž masakr svého rodu přežil, po tomto hrůzném, v soudobé politice téměř neslýchaném vyvraždění celého rodu ani nepomyslel na to, aby tu ohavnost spáchanou na členech rodiny biskupa Vojtěcha, jehož si tak vážil, pomstil. Zato Otův nástupce Jindřich II. několik let poté z Čech vyhnal polského krále Boleslava, a přemyslovskou moc obtěžkanou těžkým zločinem tak dokonce ještě zachraňoval. Nebyla to snad vhodná příležitost k odplatě? Či by nebylo možno jednat jinak, kdyby vnitřní poměry v Čechách byly v očích německých politiků nestály ve stínu principiální stability a sounáležitosti?"
***

Několik Šamanových poznámek: "Německo" ve středověko neexistovalo. "Říše římská" nebyla nejdříve "německá", avšak - východofranská. Ferdinand Seibt je spolutvůrcem sudetoněmeckého "pojetí" historie, a zatím mne zajímaly jeho názory na druhou světovou a odsun. Které maskovaně opakují lži sudetoněmeckých organizací. "A tenhle" Seibt NENÍ historik aniž historiograf, anobrž esejista; prodírat se džunglí jeho textu je nadmíru obtížné. Historici se dnes přiklánějí spíše k roku 935, Seibt si vybral a trvale v různých odkazech prosazuje 929, což je podle něj "správné datum tragédie". Zde se opět ukazuje, že není historikem, ale podvodníkem, který se za něj vydává. Historik totiž bez důkazu neřekne, co je jedině "správné". Matematika je svinstvo, i pro pana profesora, proto použije němčinu: Jindřich Ptáčník zemřel 936 (což zde neuvádí), je to "kolem" roku 935, ale přitom "právě v té době"!!! Seibt po tisíci letech kádruje současníka Widukinda a sám se pasuje za "očividně dobře informovaného". Co je očividné je, že Seibt byl pouhým ideologem, který si pro svůj pohled na svět vždy dokáže překroutit historii, ať už se jedná o Pražské povstání nebo středověk, v němž byl prý "odborníkem".

Zajímavá a objevná je v celé citaci pouze poznámka o vladařské solidaritě - já král, ty král (kníže), ať už Čech či Sas. A pak také, že české domácí zabijačky "Němce" (Sasy) nezajímaly.

PS: Ještě k roku Václavovy smrti: Necyklopedie k tomu uvádí:

929 nebo 935?

Až do 20. století se mělo za to, že svatý Václav byl zavražděn roku 929 (všimněte si, že je to prvočíslo). Proto v roce 1929 byly konány velkolepé oslavy milénia jeho zavraždění. Výrobci suvenýrů připravili tak ohromné množství zboží upomínající na toto výročí, že navzdory velkému zájmu veřejnosti se nepodařilo všechny prodat. Mnozí obchodníci tak utrpěli velkou ztrátu, a to bylo hlavní příčinou Velké hospodářské krize, která zasáhla celý svět. Organizátoři oslav se proto rozhodli hledat záminku k opakování milénia, aby mohli doprodat zbytek suvenýrů. Nakonec přišli s teorií, že vražda se neudála roku 929 ale o 6 let později a tak se oslavy mohly v roce 1935 konat znovu, ke spokojenosti výrobců suvenýrů se svatováclavskou tematikou, kterým se podařilo prodat zásoby z roku 1929 a tím byla hospodářská krize zažehnána.

Očekává se, že i v průběhu 21. století se bude svatováclavské jubileum slavit dvakrát. K roku 2029 se budou přednostně publikovat doklady svědčící o tom, že k vraždě došlo roku 929, a v roce 2035 opět převládne názor, že se udála roku 935. Vědecký tým Necyklopedie prověřuje hypotézu, že svatý Václav byl zavražděn dvakrát: Poprvé v roce 929 a podruhé roku 935, zřejmě měl dva životy. Jak to bylo doopravdy, bude zde publikováno do roku 2029 resp. 2035.