Program začal už v devět hodin, ale podařilo se mi dorazit až na desátou hodinu, kdy začínala přednáška Martina Hořáka, jež pojednávala o ovládnutí vydavatelství Melantrich českými aktivistickými novináři. A bylo to zajímavé povídání. Ústřední ředitel nakladatelství Jaroslav Šalda se snažil nakladatelství ochránit jak před kolaboranty tak před převzetím německým majitelem. Tento ústupový boj měl mnoho kliček a částečných úspěchů. Vedl se na dvou frontách a proti silnému nepříteli, který nepostupoval ani literárně ani zákonně, takže byl nakonec prohrán. Do firmy byl nasazen německý správce "věrné ruky", toho se ale dařilo Šaldovi korumpovat, takže udavačské dopisy z řad zaměstnanců končily v Šaldově zásuvce.
 |
| Martin Hořák |
Poznámka JK: Dodatečně jsem si našel, že sám Šalda byl r. 1941 zatčen. Přesto podnik přežil okupaci, a později i rok 1948. Vytrval i v dobách komunismu, a zničili ho až v době polistopadové svobody noví představitelé "obrozené "Národně socialistické strany" a jejích klonů.
 |
| Pavel Weigel |
Komise vyslovila důtku např. i básníkovi Mirkovi Elplovi, který je paradoxně zmiňován jako účastník odboje, vězněný nacisty v období 1944-45 v Kounicových kolejích v Brně a v Klettendorfu u Vratislavi. Před komisi se pro své antisemitské vyjadřování dostal i katolický básník Jakub Deml. Ten se ptal, proč není pohnán také Jaroslav Durych? Bylo mu odpovězeno, že pan kolega není členem Syndikátu. Načež z něj Deml vystoupil, a už ho komise netrápila. Když se Demlův případ řešil před poválečným soudem (podle "malého dekretu") a dotyčná komise byla tázána po Demlově případu, mohli literáti odvětit – nic o něm napsat nemůžeme, neboť není členem Syndikátu.
Nicméně všechny zákazy pro ty, kteří chtěli zůstat v Syndikátu skončily symbolicky už 5. května 1947. Horší byly osudy katolických spisovatelů po vítězství komunismu v únoru 1948. V roce 1951 byla odsouzena skupina katolických intelektuálů, mezi nimiž byl i Jan Zahradníček. Dostal 13 let a byl vězněn až do velké amnestie v r. 1960. Avšak už po pěti měsících zemřel na následky věznění. Již zmiňovaný Václav Renč se od komunistické spravedlnosti dočkal jiného trestu než od svých kolegů: Ve stejném procesu jako Zahradníček byl za svou "špionážní činnost" odsouzen na 25 let, a zavřený byl až do roku 1962. (Amnestovaný byl posmrtně r. 1990.)
 |
| František Aubrecht |
A teď přeskočím na začátek přednášky, kdy pan Aubrecht v narážce na nacistickou cenzuru vzpomněl svoji studentskou brigádu v ČTK v 70. letech, kam chodily dálnopisem pokyny od vedení KSČ, jaký je náš správný postoj k různým světovým událostem…
Z následné diskuse vybírám: Češi měli pověst skvělých bojovníků, ve středověku, za 1. i 2. světové války, i v obou válkách v Zálivu. To platí i o současných skupinách historického šermu. Dále: i když český průmysl sloužil za 2. světové jako zbrojírna německých armád, přesto se dařilo provádět nesčetné sabotáže. Například pumové závěsníky na křídlech letadel byly někdy nastaveny tak, že při pokusu pilota o odhození pum se tyto neodhodily, ale jen odjistily. A protože to byly pumy s jemně nastaveným nárazníkem, stávalo se, že pumy vybuchly na křídlech při vzdušné turbulenci, anebo při přistání.
 |
| Anna Šochová |
V době staného práva, kdy drážďanští katé nestíhali popravy českých vlastenců, byla otevřeno popraviště v pankrácké věznici. Vedoucího chodbařů u cel smrti tehdy dělal Karel Rameš, který pro odsouzené organizoval drobnou pomoc: Třena jim pašoval cukr tak, že měli sladší čaj. Ale hlavní jeho zásluhou bylo, že společně s ostatními chodbaři vynášel ven a pečlivě schraňoval tzv. "škrabky". Vězni pracovali tradičně na lepení pytlíků, jejichž papír se stal podkladem pro jejich tvorbu. Psali na něj básně, úvahy, dopisy svým milým, kreslili, nebo dokonce vytvářeli časopis, který putoval z cely mužů na cely žen. Díky "škrabkám" máme popsán i "den vybírání". Do cely přišel ráno zástupce vedení věznice, vyvolal určitá jména, a ti vězni věděli, že toho dne budou popraveni. Ti, kteří ještě nebyli vyvoláni, si oddechli, ostatní si začali zvykat na myšlenku, že večer už nebudou mezi živými. Když přišel jejich čas, odvedli je, oznámili jim, že žádost o milost byla zamítnuta a byli dáni pod dohled, aby sami nespáchali sebevraždu (za popisovanou dobu se sebevražda povedla jen jednomu vězni). Dostali cigaretu, a ve čtyři hodiny odpoledne začala padat sekera. Její rány byly slyšet až do cel odsouzených. Těch ran bylo vždy asi tak třicet, pětatřicet, a trvalo to jenom hodinu… Každý, kdo je slyšel, si počítal, kdy se dostane na něj. Doba "zrání" vězňů byla typicky asi 6 neděl.
Po válce byla z tisícovky dokumentů sestavena kniha Žaluji, která do roku 1948 vyšla v několika rozebraných vydáních. Karel Rameš pak později sestavil z podobných motáků ještě knihu Žaluji 2. Kniha Žaluji 3, která popisovala osudy politických vězňů komunistického režimu už nevyšla. V roce 1969 zatkla Rameše StB, rukopis zabavila a ten je dnes ztracený.
 |
| Petr Koura |
Drama (klasické válečné); hraný dokument ("rekonstrukce"), který byl však často manipulativním způsobem posunut (Osvobození, Sokolovo, Dny zrady); milostné (Romeo, Julie a tma), dětské (Práče, Malý partyzán); podobenství (Démanty noci); horor (Spalovač mrtvol); životopisné (Klíč, A pozdravuji vlaštovky); sci-fi (Já spravedlnost, Zítra vstanu a opařím se čajem); komedie (Nikdo nic neví 1947); psychologické (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou) a krimi (Flirt se slečnou Stříbrnou, Kancelář Ostrozrak). Jediná filmová kategorie zůstala opomenuta – nenašli jsme žádný muzikál.
 |
| Jiří Nenutil |
Seifert nám byl připomenut od sbírky Býti básníkem, kde popisuje bombardování Kralup, po vzpomínkovou knihu Všechny krásy světa. U Josefa Škvoreckého jsme se bavili o jeho knize Zbabělci, která ležela deset let, než byla vydána, přičemž ji Škvorecký k samotnému vydání už neupravoval. Arnošt Lustig měl prý osm verzí, proč začal psát. Nakonec přijal tuto: Chtěl napsat pravdu.
Dotkli jsme se "metafyziky" odboje a přežívání války: Někdo nepřežil ale my ano. Někdo za naši svobodu zaplatil, my ne. Proto se cítíme být vinni. Tento prostor se snažil zaplnit snad jen Arnošt Lustig. A vidíte, to, že se chtěl vypsat z bolesti ho dovedlo k tomu, že prý "estetizuje" a "zušlechťuje" násilí. Což je špatně, a je to důvod, proč jsou jeho knihy v metodickém pokynu jisté vysoké školy označeny jako "nevhodné" pro studium válečné doby.
Dovolím si poznámku: Nikoli nacisté, nikoli komunisté, ale zblblí současní pseudointelektuálové "nedoporučují" jednoho z mála autentických svědků holokaustu. Náckové, střihnutí bolševiky…
 |
| Františka Vrbenská |
Františka zmínila osud a dílo Ludvíka Aškenazyho a Oty Pavla. Vzpomínala na knížku pro malé děti Filipa, která vyprávěla o malém porcelánovém panáčkovi s rozbitou ručičkou, který jako jediná hračka zůstal po holčičce, která byla za války zabita. A konstatovala, že všechny ty knihy nás neposunuly ani o píď dál. Čerstvé zprávy ze Sýrie jsou zase plny mrtvých dětí…
Františka vzpomněla na české spisovatele, novinářku Jožku Jabůrkovou, zatčenou hned v noci 15. března 1939 a umučenou v Ravensbrücku v červenci 1942, a spisovatele dobrodružných povídek Otakara Batličku, který za války působil jako radiotelegrafista Obrany národa, a byl popraven 1942 v Mauthausenu. Židovští umělci neměli na výběr, někteří emigrovali, jiní skončili v koncentrácích i se svými rodinami (Karel Poláček). Jiří Weil se transportu vyhnul tím, že předstíral sebevraždu.
Avšak byli zde i kolaboranti. Za všechny alespoň jeden: Felix Achille de la Cámara, jeden ze zakladatelů České ligy proti bolševismu a Národní obce fašistické, aktivní agent SA už od 30. let. Jeho prvoplánový boj proti "neviditelné moci světového zednářstva" ho mezi normálními Čechy jako literáta diskvalifikoval. Snad nebezpečnější byla nenápadná infiltrace, jaká se objevila v románu J.M. Trosky Válka s nebem.
Františka Vrbenská se stala obětí toho, že jako jedna z organizátorek dala čas své přednášky k dispozici předcházejícím přednášejícím a hlavně diskutérům. Snad si její přednášku někdy doposlechneme celou, zejména ten hrabě Felix atd. by mě zajímal.
(Druhý den konference viz zde.)
Další fotografie ve fotogalerii.
27 komentářů:
Skvělé. Sakra že jsem tam ten první den nebyl! Bohužel organizátor na ultimo zprasil propagaci tak ojedinělé akce. První den prý tam byli aspoň študáci... Nebyla ano tabule s oznámením před schodištěm MK!! Ani uvnitř ve foyeru!!!
Šamane, díky za info, moc se těším na pokračování. Bude sborník přednášek? Nebo nějaký jejich záznam/zápis? Moc rád bych si to přečetl nebo poslechl celé.
Já také.
Jaká infiltrace je v té Válce s nebem? Už je tomu dávno co jsem to četl, ale vzhledem k tomu, že se to kromě krátkého úvodu a závěru odehrává mimo Zemi, tak si nedovedu představit, co by tam mohlo být v tomto smyslu závadného.
Sborník bude. Jirka Wagner snímal čtvrteční vystoupení Václava Vlka, toho času staršího. (Čeští umělci jako morální svědomí národa. Anebo ne?) Tak se snad někde objeví. Na Trosku se zeptám, myslím, že jde o poněkud diktátorskou postavu samotného kapitána Nema.
q :-)
Je dost nesnadné napsat nějaký komentář k souhrnu témat, o kterých se hovořilo na konferenci o českých umělcích za okupace.
Zaujala mě ale jedna krátká zmínka o "estetizaci a zušlechťování" zla Arnoštem Lustigem, pro což byly jeho knihy jistou vysokou školou označeny jako nevhodné pro studium válečné doby.
Chtěla bych upozornit, že estetizace a zušlechťování jsou dva odlišné pojmy. Estetizace znamená více méně využití témat zla nebo násilí v uměleckém díle, zušlechťování znamená jejich okrášlení, sublimaci. O estetizaci zla nebo násilí se vede již delší dobu debata a to hlavně pokud se jedná o zobrazení "syrových" scén ve filmu nebo v televizi, o tom, jaký mají účinek na diváky, jak by měly být dělány záběry, o významu kontextu, do něhož jsou vloženy a pod.
Estetizace zla, čili využití nebo rozpracování s ním spojených námětů počíná ve středověku v malířství a i v literatuře (Dantova Božská komedie), převážně s výchovnými účely. Někdy malíři dokonce "pašují" zobrazení ďábla do svatých námětů, jako na př. Giotto nebo Leonardo. (Obraz sv. Anny s Marií a Ježíškem, který si hraje s beránkem)
http://www.mirabilissimeinvenzioni.com/sant_anna.html
www.mirabilissimeinvenzi
O moderním umění a literatuře je zbytečné hovořit, tam náměty zla dávají vznik uměleckým směrům a stylům. A to bez výchovného zaměření.
Estetizace - zobrazení zla není tedy samo o sobě něčím, co zkresluje skutečnost, co zlo dokonce vylepšuje. V každém případě jde o to, co chtěl umělec vyjádřit, jaké je etické poselství a význam jeho díla.
V minulých letech se hodně hovořilo o banalizaci zla v souvislosti s díly H. Arendtové a naopak zase o jeho sakralizaci. (Todorov). Polský sociolog Zygmunt Bauman (Modernita a holokaust) k tomu napsal: "Dělá vzpomínka na holocaust svět lepším a bezpečnějším, nebo horším a nebezpečnějším místem? - Martin Heidegger vysvětloval, že Bytí [Sein) je proces neustálé Wiederholung - rekapitulace -minulosti; Dnes už je otřepanou frází tvrdit, že skupiny, které ztrácejí paměť, ztrácejí spolu s ní i svou identitu, že ztráta minulosti nevyhnutelně vede ke ztrátě přítomnosti, a že je-li v sázce zachování skupiny a stává-li se hodnotou, již je třeba hájit, protože jinak o ni přijdeme, pak úspěch či neúspěch tohoto zápasu závisí na úsilí, s nímž se udržuje živá vzpomínka
- Paměť vybírá a interpretuje - a co bude vybráno a jak je to třeba interpretovat, je ošemetná věc, předmět neustálých sporů.; Pamatovat si znamená interpretovat minulost."
Lustig se stále vracel k Holokaustu, aby prozkoumal, pochopil a pověděl ostatním o různých aspektech té doby, a to těch nejintimnějších. Tak jak ho prožívali lidé, nepsal stránky historického pojednání. I když i literární dílo je svým způsobem i dokumentem doby a o době samé.
Takže, co je na jeho dílo "nevhodného" podle mínění zelných hlávek univerzitních akademiků?
Je dost nesnadné napsat nějaký komentář k souhrnu témat, o kterých se hovořilo na konferenci o českých umělcích za okupace.
Zaujala mě ale jedna krátká zmínka o "estetizaci a zušlechťování" zla Arnoštem Lustigem, pro což byly jeho knihy jistou vysokou školou označeny jako nevhodné pro studium válečné doby.
Chtěla bych upozornit, že estetizace a zušlechťování jsou dva odlišné pojmy. Estetizace znamená více méně využití témat zla nebo násilí v uměleckém díle, zušlechťování znamená jejich okrášlení, sublimaci. O estetizaci zla nebo násilí se vede již delší dobu debata a to hlavně pokud se jedná o zobrazení "syrových" scén ve filmu nebo v televizi, o tom, jaký mají účinek na diváky, jak by měly být dělány záběry, o významu kontextu, do něhož jsou vloženy a pod.
Estetizace zla, čili využití nebo rozpracování s ním spojených námětů počíná ve středověku v malířství a i v literatuře (Dantova Božská komedie), převážně s výchovnými účely. Někdy malíři dokonce "pašují" zobrazení ďábla do svatých námětů, jako na př. Giotto nebo Leonardo. (Obraz sv. Anny s Marií a Ježíškem, který si hraje s beránkem)
http://www.mirabilissimeinvenzioni.com/sant_anna.html
www.mirabilissimeinvenzi
O moderním umění a literatuře je zbytečné hovořit, tam náměty zla dávají vznik uměleckým směrům a stylům. A to bez výchovného zaměření.
Estetizace - zobrazení zla není tedy samo o sobě něčím, co zkresluje skutečnost, co zlo dokonce vylepšuje. V každém případě jde o to, co chtěl umělec vyjádřit, jaké je etické poselství a význam jeho díla.
V minulých letech se hodně hovořilo o banalizaci zla v souvislosti s díly H. Arendtové a naopak zase o jeho sakralizaci. (Todorov). Polský sociolog Zygmunt Bauman (Modernita a holokaust) k tomu napsal: "Dělá vzpomínka na holocaust svět lepším a bezpečnějším, nebo horším a nebezpečnějším místem? - Martin Heidegger vysvětloval, že Bytí [Sein) je proces neustálé Wiederholung - rekapitulace -minulosti; Dnes už je otřepanou frází tvrdit, že skupiny, které ztrácejí paměť, ztrácejí spolu s ní i svou identitu, že ztráta minulosti nevyhnutelně vede ke ztrátě přítomnosti, a že je-li v sázce zachování skupiny a stává-li se hodnotou, již je třeba hájit, protože jinak o ni přijdeme, pak úspěch či neúspěch tohoto zápasu závisí na úsilí, s nímž se udržuje živá vzpomínka
- Paměť vybírá a interpretuje - a co bude vybráno a jak je to třeba interpretovat, je ošemetná věc, předmět neustálých sporů.; Pamatovat si znamená interpretovat minulost."
Lustig se stále vracel k Holokaustu, aby prozkoumal, pochopil a pověděl ostatním o různých aspektech té doby, a to těch nejintimnějších. Tak jak ho prožívali lidé, nepsal stránky historického pojednání. I když i literární dílo je svým způsobem i dokumentem doby a o době samé.
Takže, co je na jeho dílo "nevhodného" podle mínění zelných hlávek univerzitních akademiků?
Pardon, ale otisklo se to dvakrát bez nějakého mého přímého zásahu. Asi chtěl Plechovka zvýšit návštěvnost.
Ale paní kolegyně.
Prokrista, Sein und Zeit - všichni se tu zhrozí, vytahuje se tu Heidegger... ještě Hegela a Kanta, okořenit třeba Marcusem... no tak. Já bych se mohl cajchnovat, že jsem už 62 pročetl Realitá ed astrazione - Lei dice qualcosa? Ed autore?
Prostě na j e d n é škole došel někdo k názoru, že páně Lustigova vysoce promyšlená, dokonale zkonstruovaná, vycizelovaná, articistní díla a dílka neposkytnou středo- či vysokoškolákům ten okamžitý, rázný, hrubý a bleskový vhled do tehdejší pro současníky žel neuvěřitelné reality. Da i vsjó. Nemyslím, že by na to šli přes Sein und Zeit. Případně zeit und Sein. To jsou totiž, přátelé, dvě různá díla, jeden z vrcholů německé filosofie. A já se o nich, přesto či právě proto, že jsme o nich na kolejích a v hospodách v šedesátých (ach Bože) vášnivě a opojeně a diletantsky a očarovaně diskutovali přes tři piva, nebudu, protože si netroufám, vyjadřovat. A totéž platí o Hegelovi, Kantovi, Schopenhauerovi. Říkám přímo, že na ně nemám. Na Bandinelliho či Sartra jo. Tož tak...
REALTÀ E ASTRAZIONE
Scuola polacca ed epistemologia post-positivista?
Želbohu neznám, i když ta kniha v Itálii vyšla. Nejsem filozof jako profese.
V příspěvku jsem jen ocitovala Baumana, hlavně kvůli paměti a intepretaci. Který podle mého ten problém staví z hlavy na nohy.
Žádné jiné pretenze jsem neměla.
Jasně. Ranuccio Bianchi Bandinelli. No jasně, že tam není ed - ale proč? Když navazuje samohláska - ?
To je estetická knížečka, nikoli čistá pfilosofie. Především o výtvarné estetice. Keltské, laténské, germánské spony a tak. Per quanto mi ricordo, amica. Non sono piú cosí giovane. A JÁ JSEM TO STEJNĚ PŘEČETL HLAVNĚ V NĚMECKÉM PŘEKLADU...
http://web.me.com/coniglionefrancesco/Sito/Realt%C3%A0_e_astrazione.html
Nové (staronové) téma:
Pamětníci Lidické tragédie hlasitě protestují, že audiovizuální dílo o této události s nimi nikdo nekonzultoval, že dílo výchází pouze ze starších pramenů a "připomíná pohádku".
Otázka: Jde o uraženou ješitnost? Nebo dokonce o peníze za "umělecké použití osobních vzpomínek"?
Jde o to, podat současnosti (a budoucnosti) report o téhle strašné události - nebo mají pamětníci pocit, že jen oni si pamatují všechno správně a mají tedy patent na pravdu?
Přestává být důležité, kdo projekt financoval (mezi jinými i SL) ale zůstává otázka, co má být jeho výsledkem. Zatím jsou to jenom ostré spory. Pamětníků je t.č. 19 a chtějí zakázat zveřejnění díla. Mají autoři audiovizuálního pásma čekat, až všichni vymřou, aby mohli podat "svou uměleckou licenci"? Nebo o co se tu vlastně hraje?
Ne. Nejde o žádnou z těch tebou navržených možností. Já to vidím dost jasně, není třeba jim předem křivdit. Ale až závtra, závtra, nur nicht heute. Tedy dnes, neboť dnes ( tedy včil) už je zítra. Nebo jak to je... Sein und Zeit, ach mein Gott. Über Gräbern weht der Wind. Wer soll das je versteh´n! Že, Marlene?
To STK:
A nejde spíš o to, že pásmo, které je v rozporu s jejich vzpomínkami považují za falšování dějin?
Přičemž jistěže problém může být na obou stranách. Na straně autorů pásma nekvalitní práce, na straně kritiků neporozumění "jazyku umění".
Nekvalitní práce - asi ne, ale stejně tohle není podstata zásadního, nepřekročitelného neporozumění, nedorozumění "jazyku umění", budiž, aji takto možno.
Prostě, stručně, dvěma slovy:
l i c e n t i a p o e t i c a .
Pro to pamětník, navíc velmi starý, navíc bez širšího vzdělání a rozhledu, buď na polu umění či dokonce vůbec, n e m ů ž e najít pochopení či v tom dokonce najít zalíbení. Toužil po zobrazení své někdejší r e a l i t y , a to ve veškerých zjistitelných či představitelných detailech. On není s to pochopit a přijmout, že pak bude pro návštěvníka (po)citový dojem, impression, insight zabit. O tom teoreticky aji prakticky (léta ve Výstavnictví!) vím krvavě svoje. - Sakra, to by chtělo samostatnou glosu.
Jakube,
žádnou glosu to nepotřebuje. Jednoduše si připomeňte Sein und Zeit.
Vždyť ani vzpomínky přímých účastníků po tolika letech nejsou nějakým dokumentárním záznamem toho, co tenkrrát prožívali. Působilo na ně další hodnocení, další názory na tu dobu, je na nich nános dalších interpretací. A pak i emotivní vztah se časem mění, i když třeba o tom, co se vám přihodilo, nikdo nepsal, nikdo nemluvil. Vzpomínky vyostřují prožité buď směrem k radikalizaci nebo zase k zmírnění, vyblednutí. O tom psali do nekonečna psychologové.
Takže je prakticky nemožné brát vzpomínky po sedmdesáti letech jako základ nějakého seriozního historického výzkumu anebo pro nějaké "faktografické" umělecké dílo.
To STK - Nebo o co se tu vlastně hraje? - možná o přiživení se na tragédii v Lidicích pro slávu a pro peníze, možná o relativizování dějin.
To Jakub: NEKVALITNÍ PRÁCE!!!
To Informace a Jakub: Proti nekvalitnímu zpracování, či spíše hloupému než falšovanému, protestovali Lidičtí nezávisle na daru od SKS. Recenze na ono "audiodrama" viz od jednoho z mála, kteří ho opravdu slyšeli. Tedy od Alexandra Lukeše z Literárních novin (které mi vadí kvůli 9 z 10 článkům - tohle je ten desátý:). Literárky se staly mediálním partnerem projektu, ale to zhodnocení není právě lichotivé.
http://www.literarky.cz/domov/politika/9959-rozeznni-zatim-nerozeznlo-nic
Jenom podotknu, že audiodrama se poloilegálně rozeznělo včera večer.
Nevím, Šamane, nemohu posoudit, když jsem to sama neviděla.
Úsudek pana Lukeše je zřejmě názor člověka, který má již svou, pevně vytvořenou a zakotvenou představu o Lidicích. Čímž nechci jeho mínění bagatelizovat.
Snad nejlepší by bylo, kdyby tam dali jen doprovod vážné hudby. Snad by výběr nevedl k dalším kontroverzím.
No budiž. Možná. Ale co jsem napsal, to vidím a mám zažito zcela jasně, platí to přinejmenším principiálně. Přirozeně není vyloučeno, že platí obojí důvod, že.
LN jsem vášnivě a důkladně pročítal/studoval od raných šedesátých přes Listy - Lit. listy - nic - obnovení jako příloha LN - pak až do 2002, kdy to na mne už bylo všecko trochu moc.
Myslím, Jakube,
že je trochu pleonastické, abychom tu spolu vysvětlovali ostatním základy semiotického pojetí interpretace uměleckého artefaktu uživateli (čtenáři, diváky, posluchači). Každý uživatel reaguje a chápe dílo podle svých zkušeností, vkusu, ba i momentální nálady. Je to zcela subjektivní záležitost.
Je tedy víc než přirozené, že právě to audio, co doprovází procházku po Lidicích, bude chápat a posuzovat jinak pamětník, jinak zase historik nebo novinář, jinak člověk starší generace, který zná podrobnosti o vyhlazení, jinak mladý člověk, který má znalosti jen povšechné.
Největší problém je, podle mého, ten fakt, že Lidice se staly symbolem národního odboje a utrpení a tedy sestavit, napsat, natočit něco, co by ten symbol dokreslovalo nebo doplňovalo, je velice problematické a náročné. Co můžete přidat k symbolu, abyste ho nesnížili, abyste z něj neudělali řadovou záležitost, jednu z mnohých? Těžko si dovedu představit, že by bylo možné natočit něco jiného než oslavnou apoteozu. Říkám to vážně, ne polemicky. Neměli na nějaké audiodrama vůbec pomýšlet.
Nevím, co si o tom myslíte Vy, ale já mám dojem, že teď v tom budou tak dlouho rýpat, až z celé akce nakonec nic nevyjde.
No já jsem tu myšlenku "doprovodného audiodramatu" an sich vůbec neviděl jako předem problematickou. Vidím ji jako vděčnou a slibnou. Především pro školní výpravy. Gesamtkunstwerk svého druhu, ne? Takže přijde na scénář a realizaci. Navíc: my (= Češi) jsme národ výrazně civilní, nepatetický. Něco německy, rusky, americky atd. patetického - to přece u nás nemá nikdy zvláštní, příp. aspoň dlouhodobý úspěch.
A drobné upozornění: symbolem národního o d b o j e Lidice přesně vzato nejsou, že.
Vidíte, Jakube, točíme se pořád kolem stejného problému - individuálního vnímání.
Podle mého názoru, má návštěník už symbol před sebou - zničenou vesnici. K tomu bych dodala maximálě věcný, faktický výklad. Nějaké audiodrama je podle mého názoru nemístné a pro část návštěvníků i zavádějící. Čeho chtěli tím kontrastem mezi zříceninami a hlasy vesnice před vyhlazením dosáhnout? Většího účinku? Myslíte, že to na příklad školáci pochopí? nebude se jim to zdát třeba směšné?
Jak říkám, symboly se nemají přikrášlovat.
Aha. Už chápu, že to je jakési nedorozumění. Totiž: nemístné, zavádějící, popuzující, ano... ale já to tedy hned po nabídce nechám být a budu si tam chodit a z t r á c e t s e v e s n u (Vrchlický) sám, resp. s průvodcem, a je. Neb když to přijmu a hned po začátku zjistím, že mne to ruší / irituje / odvádí od vlastních závěrů, no tak to vypnu a skončím s tím, ne?
Nebylo by to nařízeno. Nabídka, ne? Mezi jinými. Jsme přece bytostní demokrati... (S, neprostestuj. Jsme, my taky, nejen ty.)
Zase jako obvykle se na mě valí hromady věcí spíš nepříjemných, které ale za dnešek musím zvládnout, takže jen krátce.
Co se týče umění za okupace, války a po ní, tak ta doba byla těžká a tragická. Ne každý v ní obstál. Jenomže co se týče okupace a války, to přišlo spíš nezávisle na na naší vůli a pravděpodobně nebylo v našich silách tomu zabránit. Někdo v té těžké zkoušce obstál, někdo ne. To, co ale přišlo po válce se mimo jiné stalo i dík naší blbosti a naivitě a myslím, že to bylo o dost horší. Horší to bylo proto, že jsem měli mnohem větší šanci tomu zabránit, nebo se tomu vyhnout, vydrželo to tu déle a společenský život a vztahy to poničilo mnohem víc a důkladněji. Potýkáme se s tím dodnes.
Co se doprovodného audiodramatu týče, tak jsem si četl výtky těch, co to slyšeli, sám jsem to dílo pravda neslyšel. Nicméně zazněly tam výtky toho rázu, které bych nebral na lehkou váhu, že dílo zachází s fakty příliš volně, tedy faktického a také, že příběh nevede odnikud nikam, tedy negraduje, nevrcholí. Autoři tedy pravděpodobně nezvládli to, že se jedná o dílo, které se pohybuje na pomezí dramatu a dokumentu, tudíž jeho tvůrce nemá tak volný manévrovací prostor při jeho tvorbě. Prozatím by se to asi mělo odstranit a má-li se to vrátit, tak předělat tak, aby to dávalo smysl a k něčemu to tam bylo. A pozor na přemíru patosu, na to my tady opravdu nejsme zrovna stavění.
Nepřete se, Jakube.
Když to mohou návštěvníci vypnout, totiž tu zvukovou animaci, a udělá to pravděpodobně část generací, která má o lidické tragedii už své mínění, tak je to zbytečné tam něco podobného dávat. Když hlasy dětí nebo obyvatelů těsně z doby před vpádem německého komanda mají jenom oživit návštěvu nebo ji emotivně doplnit nebo usměrnit, tak je to u školáků docela zbytečné. Dejte jim naopak přesné informace! Emotivně se s tím vypořádají sami.
Okomentovat