Výlet do Poličky, část druhá

(Slatiňany, Luže a Polička)

Minule jsem vyprávěl o zastávkách v historické Čáslavi a nečekaně famózním Heřmanově Městci. Dalším postupovým bodem na naší cestě do Poličky jsou Slatiňany. Jsou rovněž obdařeny krásným zámkem, který začínal jako gotická tvrz, byl upraven v renesanční zámek, v době baroka dostal barokní střechu, až byl v 19. století přebudován v klacisistním stylu, aby ještě kolem roku 1900 dostal novogotickou tvář. V té době se nacházel ve vlastnictví Auersperků. Při přestavbě se činil i náš starý známý z Heřmanova Městce,  František Schmoranz starší ze Slatiňan. Ve svém domovském městě postavil pro Ausperky ještě: cukrovar s rafinérií a proslavenou kostkárnou (1859), kamenný most přes řeku Chrudimku, továrnu na umělá hnojiva (1877), parní pilu (1901) a lihovar (1903). V dnešním státním zámku sídlí od roku 1950 hippologické muzeum, ale to jsme nenavštívili. K zámku jsme ani nejeli, ale zamířili jsme rovnou k bočnímu vjezdu do parku, kde od r. 1901 sídlí zámecký hřebčín. A koně. Jeli jsme se podívat na ně.

Bylo už po návštěvních hodinách, takže jsme museli chvíli čekat, než jsme se díky laskavosti jedné průvodkyně mohli podívat do stájí. Zatím jsme si dali zmrzlinu, a někteří se podívali alespoň na kraj nádherného krajinářského parku. Co chvíli prošla kolem hřebčína nějaká dívka s velkým koněm. Šli z práce, někteří do stájí, jeden do ohrady, kde se s chutí vyválel. A když se pak postavil, byl skutečně velký. Nádherný kladrubský kůň. Až když jsme pak procházeli stájemi, jsem si uvědomil jak krásní a velcí tvorové to jsou. V kohoutku jsou vysocí 165 – 175 cm, jenže hlava je ještě výše, což znamená, že se na vás dívají svrchu. Jsou prý živější, avšak ovladatelní. Velice chápaví a inteligentní. Rychle se učí. Inu, španělská krev. Plemenné knihy se vedou od roku 1579. Ve světě pobíhá 1500 kladrubských koní, jejich hlavním sídlem jsou pochopitelně Kladruby, kde je 280 jedinců. Ve Slatiňanech je jich 140 a soukromníci mají ve vlastnictví 70 kusů. A další přibývají, jak jsme mohli vidět ve stájích. Totiž hříbata u klisen. A mají různou barrvu - občas i bílou, hodně kaštanovou, jen někteří jsou černí a jejich srst hraje až do modra.

Autobus s námi popojel dalších sedmnáct kilometrů, a byli jsme v Luži. Na nábřeží Novohradky se pod městečkem, rozkládajícím se na vršku Chlumek, choulí zbytky židovského ghetta. Město je poprvé zmíněno r. 1349, židé sem přišli dvě stě let potom. Roku 1620, zde žilo 11 židovských rodin, nedlouho poté se zde ustanovila židovská obec. V polovině 19. století se rozrostla na 300 lidí z 55 rodin, což v té době bylo 18 % obyvatel. V roce 1930 se jejich podíl snížil na pouhá 2 procenta.

Město bylo ničeno požáry, ale v ghettu zůstalo v jedné uličce stát 24 domů, jejichž charakter zůstal dodnes zachován i po přestavbách. Mezi nimi se vyjímá pozdně barokní synagoga z r. 1780, která byla postavena na základech staršího objektu z r. 1612. A bylo to s ní, jako s ostatními synagogami: Nejdříve dům Boží, který byl naposledy (nešťastně) zveleben roku 1935, jak hlásá kamenný nápis na zdi v předsíni. Zrovna včas, aby mohl sloužit jako skladiště kožek. A díky těm kožkám byl konzervován dřevěný oltář (Aron) a další dřevěné zařízení. V roce 1960 napsal jeden náhodný návštěvník dopis, ve kterém varovně poukazoval na špatný stav budovy. To se začalo měnit až po roce 1991, kdy se objekt dostal do správy pražské Židovské obce. R. 1996 byla na půdě synagogy vyzvednuta geniza – schránka na opotřebené texty i rituální předměty, které se po naplnění tohoto odpadkové kontejneru pohřbívaly na hřbitově. Bohaté nálezy jsou nyní v depozitářích Židovského muzea v Praze. V roce 1998 začala rekonstrukce synagogy, i trosek zachovalého mobiliáře, který je restaurován v Praze. Průčelí, které nebylo narušeno necitlivou přestavbou r. 1935, bylo rekonstruováno dle dobových fotografií, "moderní" břízolit byl nahrazen vápennou omítkou.

Bílá deska v předsíni připomíná jména 33 lužských občanů, kteří byli zabiti v letech 1942-45 pro své nevhodné vyznání či původ. Není to tak velké číslo v těch zavražděných milionech, ale velké na Luži, a největší pro rodinu Aschermannovu, jejíž jméno se zde vyskytuje hned sedmkrát. Nejstarší Jana se narodila r. 1876, nejmladší Hana pak r. 1941, rok předtím, než začaly transporty, z nichž se už nevrátily. Právě tyto jednotlivé osudy by se daly vyprávět šestimilionkrát.

Rekonstrukce budovy se chýlí ke konci, budova by již měla brzy sloužit kulturním účelům. Doufejme, že se na místo z pražských depozitářů vrátí i původní zrestaurovaný mobiliář. Za zajímavý výklad děkujeme městské úřednici paní Lucii Tesařové.

Po prohlídce synagogy se někteří účastníci zájezdu vrátili do autobusu, jiní vyrazili židovskou uličkou do vršíčku. Na náměstí pl. Josefa Koukala jsme koukali na renesanční radnici z r. 1542, spoustu rekonstruovaných historických domů  i moderní velké kovové sluneční hodiny. Autobus na nás čekal ještě kousek výše, takže jsme ještě shlédli gotický kostel sv. Bartoloměje z r. 1381, jehož věž s dřevěnou nástavbou působí až trochu disneyovsky. Už jsme nedolezli až k baroknímu poutnímu kostelu Panny Marie Pomocnice křesťanů na návrší Chlumek (1695), ani jsme si u něj neprohlédli jezuitskou rezidence. Zříceniny hradu Košumberk jsme viděli jen z autobusu, Hamzovu dětskou léčebnu (založena r. 1901) pro léčbu tuberkulózy, která od r. 1962 vrací dětem pohyb, jsme ani z toho autobusu neviděli. Den se klonil, čekalo na nás ještě 37 km do bájné Poličky.



Polička je bájná zejména kvůli svým kulturním památkám a kostelu sv. Jakuba. Ten byl postaven ve 14. stol. v gotickém slohu, avšak po požáru města r. 1845, kdy zůstala stát jen 2 % domů, musel být zbourán. Znovuvystavěn byl v letech 1853-1865, a to ve slohu novogotickém. Krom pardubického inženýra Antonína Vacha se na jeho stavbě opět podepsal náš starý známý stavitel František Schmoranz. Kostel je proslulý hlavně svou věží, kde se r. 1890 narodil ve světničce pověžného Bohuslav Martinů. Pověžný strážil město ve dne, v noci, zejména před požáry. (A tak se dá říci, že se malý Bohoušek narodil díky poslednímu požáru, který ukázal potřebnost této profese a zařídil živnost jeho tatínkovi.) Rodná světnička proslulého skladatele je přístupná, ale jednak už měli zavřeno a jednak do věže stále nevede výtah. A hlavně – Polička byla pro nás záchytným bodem pro přespání, takže pro nás nejdůležitějším domem ve městě byl hotel Opus. Ubytovali jsme se a zrovna v době západu slunka se rozprchli po městě, pokochat se jeho krásami, případně se někde navečeřet.

Starobylé městečko Polička je téměř souvisle obklopeno gotickými hradbami (délka 1220 m), před hradbami je park, v parku lavičky, na lavičkách zejména mládež, včetně maminek s kočárky. Kolem laviček i jinde na trávníku se povalují nedopalky a spousta papírových a umělohmotných odpadků, což je snad způsobeno tím, že jiní poličští občané pilně pracují jako uklízeči – tak aby měli co dělat. Parkem protéká Bílý potok, vtékající do Synského rybníka, který měl původně obranný charakter. Také u vtoku do rybníka se na hladině houpaly krom vodního ptactva prázdné plastové lahve. V městečku samém bylo čisto a mrtvo. Jediné hloučky, potulující se po centrálním náměstí, patřily k naší výpravě. My se ženou jsme nemuseli hledat otevřenou hospodu, protože jsme povečeřeli bagety, kterými jsme se předvídavě vybavili. Ale poté, co jsme se zvenčí pokochali svatojakubským kostelem, dvoukřídlým barokním děkanstvím (1711-1733), barokní radnicí (1739-1744), i  řadou původně gotických, renesančních a barokních budov, chtěli jsme okusit něco místní pohostinnosti alespoň v nějaké cukrárně. Což se nám nečekaně podařilo! Em caffee v severní frontě Palackého náměstí (č.p. 157) mělo otevřeno i po slunka západu, stejně jako každý den (do 22:00,  o víkendu až do půlnoci). Koupili jsme si čaj s mlékem a skvělý meruňkový koláč, načež jsme se odebrali ke spánku do hotelu.

Druhý den ráno jsem se po snídani ještě na čtvrthodinku proběhl městem, abych mohl sejmout nějaké obrázky. V této denní době bylo městečko čilé a rušné. Na náměstí se kolem 22 m vysokého barokního morového sloupu rozložil živý trh. Krámky se otevřely i v okolních uličkách. Nepodařilo se mi proběhnout se po hradbách (vstup pouze s průvodcem každou celou hodinu), prošel jsem se alespoň pod nimi uličkou Na Bídě. Zde jsem obdivoval řadu luxusně obnovených chudinských domků, doslova přilepených k hradbám. A také jsem zblízka pochopil deskriptivní vzhled několika z 19 bašt, který vznikl tím, že jsou rozpůlené. Některé přesně, jiné částečně. Rozříznout svisle válec není problém, ale stavitelé krovů se nad takovou základnou museli zapotit.

Přes podhradební park jsem došel k fialovému autobusu firmy Frank bus nikoli jako poslední. Tentokrát jsme místní židovský hřbitov vynechali. Čekala nás trocha folkloru ve skanzenech v Hlinsku a na Veselém kopci. Ale o tom až příště. Než tam dojedeme, zmíním ještě jednu poličskou kuriozitu z historie 20. století: Město bylo jakožto "dědičné německé území" zabráno 10. října 1938 hitlerovským Německem v rámci tzv. 5. pásma, vytyčeného v Mnichovském diktátu. Ačkoliv se zde hlásilo v té době k německé národnosti jen asi 2,5 % obyvatel. Díky zarputilosti místních radních byla Polička po šesti týdnech z Říše vyčleněna…

Zde odkazy na další fotky:
Z hřebčína ve Slatiňanech,
překvapivě bohaté Luže.
i z bájné Poličky.


Viz i předcházející vyprávění o Čáslavi a Heřmanově Městci.