Cesta z Poličky

(Betlém v Hlinsku, Veselý Kopec, Golčův Jeníkov a Poděbrady.)

Podzim je tu, klasická výletová sezona skončila. Konečně jsem se dostal k tomu, uspořádat stovky fotografií i vzpomínek na dva květnové dny, které jsme strávili na autobusovém zájezdu na Chrudimsku s kamarádkami a kamarády z organizace Hidden Child. Na svém blogu jsem už vyprávěl o zastávkách v historické Čáslavi a nečekaně famózním Heřmanově Městci, i jak jsme si užili v hřebčíně ve Slatiňanech, překvapivě bohaté Luži i bájné Poličce.

Ani návrat do Prahy jsme neuspěchali. Nejdříve jsme se zastavili v Hlinsku, kde jsme se prošli skanzenem Betlém. Zpočátku jsem se divil, proč prakticky do centra historického města (doloženo 1073) někdo přenesl roubenky, jaké známe z venkova. Přenesl a zcela neurbanisticky uspořádal, jako když dítě vysype na zem kostky stavebnice. Ale nikdo nic nepřenášel ani neuspořádával. Jedná se o soubor původních domků z 18. a 19. století, ve kterých žili drobní řemeslníci. Mezi říčkou Chrudimkou a páteřní městskou komunikací se jich nalézá 22. V roce 1989 se podařilo zachránit několik ohrožených domků, od roku 1995 je tu památková rezervace. Takže si i dnes můžete prohlédnout domky tkalce, hračkáře nebo domek továrního dělníka, který tatíkovi pořídil výměnek se ševcovskou dílnou. Nalezneme zde pilnikářskou dílnu, kupecký krám, který později sloužil jako pekařství a krupařství. Bydleli a pracovali tady hrnčíři, klempíři, kožešníci, krejčí, pasíři nebo ševci. Krom muzejních expozic slouží domky i k současnému užívání: Nalézá se tu obchod s nástroji hudebními, Základní umělecká škola, dokonce penzion. Ze všech těch domků nás nejvíce zaujala cukrárna, jejíž součástí je i velice sympatický záchůdek. Na hospodu bylo ještě brzy. Betlém je sice skanzen, ale žije. Číšnice zapisuje na poutač dnešní menu, pán v montérkách prohání po trávníku sekačku, parta dělníků dodělává šindelovou střechu.

Betlém patří do širšího Souboru lidových staveb a řemesel Vysočina, a tak jsme se vypravili podívat se do další jeho části. Nejdříve do 8 km vzdáleného Dřevíkova, který se zmiňuje v první polovině 16. století při slavíkovském panství. Autobus nás vysadil na návsi před rodným domkem spisovatele Františka Hrnčíře, hned naproti dřevěné zvoničce, která slouží jako autobusová zastávka. Místní synagoga byla přestavěna na obytný dům, a tak židovské osídlení od počátku 18. století dokazuje jen nedaleký hřbitov (restaurován po roce 1970) a charakteristická zástavba židovské uličky. Jdeme jí dolů, až k žabincovému rybníčku. Dál jsou už jen pole a ohražená pastvina pro stádečko daňků. Jejich majitel se omlouvá, ale letos už nemůže uspokojit žádné další zájemce o dančí maso… Vesnice byla r. 1861 stižena požárem, ale část roubenek ho přežila, některé až do dneška. Jiné byly nahrazeny patrovými zděnými domky. Přes nenápadnou náves vedla důležitá stezka mezi Čechy a Moravou. Sešel bych po ní do kilometr vzdáleného skanzenu Veselý Kopec, ale žena nedá jinak, a tak tam jedeme všichni autobusem.

Veselý Kopec není kopec, neleží na kopci, ale pod kopcem, na svahu kopce nad Chrudimkou. Mezi roubenkami s důkladnými popisky se prohání bandy turistů. A je to klasický skanzen, ve kterém se platí vstupné. Zato vás paní průvodkyně provede. Z vesnice, založené v 16. století, zůstala původní jediná chalupa č 4. Na svém místě stojí nejméně od roku 1653. I stodola je původní, ale nestojí zcela původně: Do roku 1877 stála kolmo ke chlévům, než ji otočili. A jak se říká, že s něčím "nepohne ani pár volů", tak tady pár volů stodolou pohnul! Ale projít si ji nemůžete, protože objekt je soukromý, včetně haltýře. Otevřená část haltýře skrývá studánku, uzavřenou protéká voda. A jde o "water condition" – chladily se zde potraviny, především mléko.

Dalších 31 objektů si prohlédnout lze. Byly sem před čtyřiceti lety svezeny zejména z Hlinecka, Litomyšlska, i od naší oblíbené Poličky. Skanzen byl otevřen roku 1972, roku 2003 byl vyhlášen za kulturní památku České republiky. A neustále se rozšiřuje. My jsme si prohlédli modrý statek, který sem byl přenesen z Mokré Lhoty u Nových Hradů. Přenesen tedy částečně, protože obytné stavení je postaveno znovu dle originálu, původní je brána, otevřená kolna s uschovanými zemědělskými stroji a sýpka. Výstava uvnitř je datována do 50. let minulého století, takže pamětníci se mohou kochat předměty, které znají ze svého mládí: Bandaska na mléko, nahřívací žehlička na klasickém žehlicím prkně, hodiny na stěně, jako visely  v kuchyni babičce, židle a jídelní stůl, jaké jsme po pratetičce měli ve svém prvním bytě…, a samozřejmě spousta předmětů, které pocházejí i z 19. století, a jež používali původní majitelé, "soukroměhospodařící" rolníci Hruškovi. Obživu jim dávalo 12 ha polí a 2 ha lesa. (Další osud těchto kulaků není v popisku zmíněn.)

Paní průvodkyně se vrátila k pokladně, a s ní osoby, které už nechtěly sestoupit k potoku. Výškový rozdíl byl asi 20 metrů na sto metrů. Kdo nešel, připravil se o možnost vidět mlýn. Byl sem přenesen z Oldřetic na základy původního mlýna z r. 1580, který ale začátkem 20. století shořel. Takže přenesený mlýn sem docela zapadá. Stejně jako další domky, kde jste třeba mohli obdivovat olejnu, bělidlo, sušku či u jednoho domečku originální záchodovou budku a pod ní originální hnojiště s originálním hnojem…

Ve vesnici se tedy nebydlí – krom těch chalupářů ve čtyřce. A lidí v několika nových domem ještě před vstupem do skanzenu. Ale přes den tu pracují řemeslníci, ze chlívku vyhlížejí kozy, kolem úlů bzučí včely. A v hospodě bzučí návštěvníci. Zapadli jsme sem, a dobře jsme se poměli, i když pan hospodský Linhart byl na celou tu hromadu hladovců dneska zcela sám. Zatímco jsme čekali na bramboračku a gulášek, koukali jsme se z okna, jak dva truhláři na lešení dokončují šindelovou báň na věži nově přeneseného kostelíka. Kostelík je opravdu malý, jeho věž má na výšku jen asi 8 metrů…

Pojedli jsme a na zpáteční cestě k fialovému Frank busu se ještě stavěli u paní pernikářky, u jejíž maringotky jsme zakoupili skvělé kokosky. A pak už jsme zamířili směr Praha. Cestou jsme se ještě zastavili v Golčově Jeníkově. Také ten míval židovskou obec a dodnes v něm stojí synagoga. Původní dřevěná motlitebna z r. 1659 během 19. století dvakrát vyhořela, až ji nahradila dnešní stavba v orientálním slohu z r. 1873. Synagoga přestala sloužit r. 1942, neměla už komu. Do města, založeného na Haberské stezce, se přistěhovaly první židovské rodiny nejpozději kolem r. 1300. Roku 1724 zde žilo 27 židovských rodin, v roce 1848 už 600 lidí ve 100 rodinách, což byla asi čtvrtina počtu jeníkovských obyvatel. Po rušení ghett a nabytí občanských svobod se židé začali stěhovat do větších měst. V roce 1930 tu bylo už jen 4 % židů. Z Golčova Jeníkova odešli 9. června 1942, kdy na kolínském shromaždišti nastupují na transport do Terezína. Špatné datum – před několika dny zemřel na následky atentátu Heydrich. A Němci se mstí. Většina židů z Kolínska byla o čtyři dny později odeslána trestným transportem Aai na neznámé místo. Tisíc lidí někde zmizelo, nikdo neví kde; tento transport nepřežil nikdo. Po válce se do Golčova Jeníkova vrátilo pět židů, kteří se zde narodili, a z těch, kteří byli odtud odtransportováni, jediná žena.

Synagogu dostala po válce do správy církev československá, pak českobratrská církev evangelická. R. 1965 byl Českým bratrům nájem vypovězen. Objekt začal chátrat. Měl být zachráněn přestavbou na kulturní zařízení. Nejlepší by byla knihovna a širokoúhlé kino. Městský národní výbor měl velké plány – s budovou, která právně stále patřila Pražské židovské obci! Šílený projekt zastavili až krajští památkáři. Židovská obec nakonec objekt převedla na Židovské muzeum v Praze, které ho od 70. let používá jako depozitář. Po všech stavebních úpravách a rekonstrukcích (naposledy v průběhu 90. let), slouží synagoga jako depozitář muzea dodnes. A tak jsme si ji nemohli prohlédnout zevnitř. Alespoň jsme ji obešli, a já se ještě proběhl uličkami židovského města. V Golčově Jeníkově uzavřené ghetto nikdy neexistovalo. Šlo vlastně o samostatnou městskou čtvrť, která se od jižní část náměstí volně rozšiřovala směrem na západ. I proto uličky nepůsobí tak stísněným dojmem, jako jinde.

Ti, kteří už šetřili své nohy, se zatím na náměstí občerstvovali zmrzlinou. Na zpáteční cestě jsme se ještě přes Kolín zajeli podívat do Poděbrad. Zde už šetřili své nohy všichni, a ti, co ještě zmrzlinu dneska neměli, to honem doháněli v cukrárně na kolonádě. Byl pěkný slunečný den, na návštěvu lázní a jeho parku jako stvořený. Bohužel chodníky byly rozkopány kvůli pokládání kabelů, a rozsáhlým parkem se hlučně a čoudivě proháněly motorové sekačky. V cukrárně šlo ale přežít.

Poděbrady byly naší poslední zastávkou. Vhodně jsme se občerstvili a odpočinuli si před závěrečným přesunem do Prahy. Zatímco se autobus pohupoval na dálnici, začaly se za jeho okny kupit bouřková mračna. Ale na Strašnické ještě nepršelo. Příští rok se musíme jet podívat zase někam, kde je pěkně. 

(Za výlet patří dík skvělým organizátorům, jimiž byli, stejně jako vloni, když jsme jeli do Hartmanic, Jan Nevole a Marta Neužilová.)
-----------------

Viz i předcházející vyprávění o toulání po (nejen) židovských památkách v Čáslavi a Heřmanově Městci,
a Luži a Poličce.

Zde odkazy na další fotky k dnešnímu článku (odkazy na fotky k minulým článkům u minulých článků.):
Z originálně rozsypaného Betléma v Hlinsku,
z dřevěného Dřevíkova a Veselého kopce.,
ze svobodného Golčova Jeníkova
i z hlučných Poděbrad.


(Psáno pro Menoru, časopis organizace Hidden Child/ Ukrývané dítě)