Výlet do Poličky

(Čáslav a Heřmanův Městec)
Podzim je tu, klasická výletová sezona skončila. Mám konečně čas uspořádat stovky fotografií i vzpomínky na dva květnové dny, které jsme strávili na autobusovém zájezdu na Chrudimsku s kamarádkami a kamarády z organizace Hidden Child.

Bylo devátého května, ale nebyl svátek. Vyrazili jsme chvilku po osmé ráno od stanice metra Strašnická. Stará kolínská silnice nás zavedla do Čáslavi, kde jsme přistáli chvilku před devátou u chodníku kousek od místní synagogy. Ta se nachází na okružní Masarykově ulici, blok od gotických hradeb, které dodnes částečně obkružují místní staré město. Synagoga sama není tak stará, byla postavena architektem Willhelmem Stiastným roku 1899 v pseudorománském "maurském" slohu. (Pan architekt měl se stavbami synagog bohaté zkušenosti, které zúročil i r. 1903 při projektu Jeruzalémské synagogy v Praze.) Od samého začátku zde byly vedeny modlitby v češtině.

Synagoga protrpěla osud jiných českých synagog: Měla kapacitu 250 lidí, čili se do ní začátkem 20. století mohli vejít akorát všichni místní židé. Ještě na konci první republiky zde žilo 103 židů, kteří pak šli do transportů. Okno s rozetou ve tvaru Davidovy hvězdy uprostřed maurského oblouku nad průčelím bylo zazděno, aby neprovokovalo, čtyři věžičky s menšími hvězdičkami na rozích vstupního portálu byly strženy a zničeny. Budova prázdná nezůstala. Nejdříve se zde nacházely vojenské sklady, po válce až do roku 1960 se sem ukládaly detergenty, mýdla a mycí pasty na ruce, výrobky firmy Kosmos Čáslav. Což stavbu svým způsobem konzervovalo. R. 1970 zde byla otevřena městská galerie, okno v průčelí bylo při té příležitosti ozdobeno znakem Čáslavi. Po sametové revoluci se majitelem stavby stala pražská židovská obec. Do oken se vrátily Davidovy hvězdy díky renovaci v roce 2008, na níž přispěly i město a dřevozpracující závod Čáslav společnosti LESS. Fasáda již zlatě září, ještě se dokončují vnitřní úpravy, po nichž bude objekt sloužit kulturním účelům. Například zde budou probíhat koncerty hudební školy čáslavské diakonie…

Synagogou nás provázel místní občan Karel Langšágl, který velice zajímavě vyprávěl po celou dobu naší prohlídky. Protože jsem také fotil, něco mi uniklo, ale dvě perličky jsem ještě zachytil: Projekt obnovy synagogy zpracovával bratranec Miloše Formana. V roce 2008 byl dům zvenčí už zcela opraven, chyběly jenom rohové věžičky s Davidovými hvězdami, zničené za války. Projektanti vytvořili proto pomocí počítačového programu jejich co nejvěrnější náhrady. Když vtom se objevila jakási paní s "nějakými starými fotkami", kde ty věžičky byly zachyceny. V poslední chvíli na pravém místě. Takže se projekt musel předělávat. A dnes (tedy v květnu 2012) už střechu synagogy opět zdobí. 

Čáslav jsme po shlédnutí synagogy hned neopustili. Pan Karel nás ještě trochu provedl po Starém městě. Pěšmo, je velké jen tak, jak středověká města bývala. Kolem novorománského Dusíkova divadla (1869) a zbytků gotických hradeb jsme dorazili na náměstí Jana Žižky z Trocnova. Tomu dominuje kostel sv. Petra a Pavla (1270-1350) s věží z r. 1400 (kde byla před 2. světovou válkou nalezena lebka Jana Žižky), barokní radnice, mariánský sloup z r. 1746, klasicistní kašna z konce 18. stol., pomník Jana Žižky z r. 1881 podle Myslbekova návrhu, veřejné záchodky a dnes i lunapark. Prošli jsme se ulicí Jana Karafiáta kolem novorománského evangelického kostela (1864-1869) až ke sboru církve čs. husitské (1925) na Komenského náměstí. Nenapravitelní turisté ještě sešli pod další hradby k Podměstskému rybníku, který chránil starou Čáslav od západu. Ale už se blížila jedenáctá a věrný autobus firmy Frank Bus podupával.

I vyrazili jsme dále. Ve směru dávné Trstenické stezky z Prahy na Moravu jsme během půlhodinky překonali jedny z nejmenších hor – Železné – a dorazili do jednoho z menších českých měst – Heřmanova Městce (5.000 obyvatel). Město malé, avšak starobylé. Nejdříve tu vznikla ulicová osada Mrdice (Mrtice) na zmíněné královské cestě. Ta byla od r. 1280 přebudovávána šlechticem Heřmanem na městys (městec). Tuto práci řídil  zkušený lokátor Gottfried, který do rozšiřované obce přivedl prvních deset židovských rodin. Historický drb: Protože Heřman měl jedenáct synů, museli se někteří z nich, chudáci, stát loupeživými rytíři.

V roce 1623 zničil požár původní Židovskou uličku, a její obyvatelé byli přestěhováni dále od centra, kde měli víc prostoru. To už městečko patřilo hrabatům Šporkům, kteří drželi nad židy ochrannou ruku (neboť ti byli vítaným zdrojem hraběcích příjmů, neb platili panstvu za ochranu jistý roční poplatek, pochopitelně). Z každého židovského rodu mohl jeden jeho příslušník šít boty a další pálit kořalku. Roku 1760 byla postavena barokní synagoga, jež sloužila rozsáhlé obci. R. 1848 bylo ze 3.000 obyvatel městečka celkem 840 židů. Možná jim už byla barokní synagoga malá, protože si ji nechali přestavět komplet od základů. Stavbu v novorománském slohu vyvedl v roce 1870 známý architekt František Schmoranz starší ze Slatiňan. Po zrušení ghett nastal odliv mladé krve do větších měst, r. 1900 zde zůstalo již jen 240 lidí židovské víry.

Za celou historickou dobu společného česko-židovského soužití nejsou známy žádné nepokoje nebo vády, nejsou zprávy o žádných pogromech či násilnostech. Ani antisemitská propaganda rozpoutaná v souvislosti s hilsneriádou město nezasáhla. Velkou zásluhu na tom měli majitelé panství, zejména čtyři generace Šporků, po nichž vládu nad městem převzal rod Kinských (1828). Po okupaci r. 1939 obyvatelé města ještě uschovali desky s Desaterem z průčelí synagogy, transportům ale zabránit nedovedli. V roce 1942 bylo 62 místních obyvatel, na které dopadla krutost Norimberských "zákonů", transportováno do Terezína, a někteří z nich pak ještě dál a výš. Z německých koncentráků se domů vrátily jen tři paní… Náboženská obec fakticky zanikla.

Ze synagogy se stal za války sklad. V roce 1948 koupila synagogu a vedle stojící školu Českobratrská církev evangelická. Ve škole byla zřízena modlitebna, a v synagoze, nu, zůstal sklad pro různé neevangelické organizace. Roku 1960 prodali komunisté prostřednictvím Artie tři tóry, pocházející z místní synagogy za velký peníz do Westminsterské synagogy (nikoli opatství). Mají se dobře, dvě slouží náboženským obcím v USA, jedna až v daleké Tasmánii. Oba objekty úspěšně chátraly, až dochátraly k roku 1986, kdy je vykoupilo město, které je chtělo strhnout a na cenném pozemku zřídit něco užitečného, třeba parkoviště nebo nové moderní baráky. Jako se začátkem 80. let 20. století přihodilo většině domků bývalého židovského města. Naštěstí šel bolševik od válu. Naštěstí se také ještě předtím našel zarputilý nadšenec, pan Ladislav Mareš. Ve městě vznikla Společnost ochránců židovské kultury a díky společnému úsilí s novým vedením města se podařilo synagogu, školu, přilehlý dvojdomek i nedaleký židovský hřbitov r. 1991 zapsat do seznamu kulturních památek. To samo o sobě by nestačilo, kdyby v letech 1992-2001 neproběhly nákladné rekonstrukce. (A musím říci, že výsledek je skvostný. A to jak zvenčí, tak zejména vevnitř.)

To vše nám v kulturním stánku, kterým dnes bývalý dům Boží je, vyprávěla paní Marie Hrstková. Tedy v přízemí. Abychom se dostali do horní části synagogy, dřívějšího odděleného místa pro ženy, museli jsme nejdříve vejít do sousední školy, odkud vede ve výši prvního patra průchod. Dnes je v bývalé škole zřízena Gallery Cyrany, kterou jsme si při té příležitosti také prohlédli. A při vstupu do každé její místnosti jsme vyluzovali zvuky nadšení. Galerie je zcela naplněna stovkami obrazů a plastik, které po 50 let shromažďoval pardubický sběratel Josef Horák se svou ženou Emou. Krátce po skončení rekonstrukce uměnímilovní manželé svou sbírku věnovali městu Heřmanovu. Galerie nese dávné rodové jméno dárců a je zřízena k uctění památky jejich předčasně zesnulého syna Ivo Horáka.

Josef Horák se přátelil s mnoha místními umělci a sbírka začala jejich díly. Zakoupenými, darovanými či poctivě odslouženými. Jednu plastiku dokonce pan Josef vyhrál v sázce – když ji bez jediného položení na zem odnesl z ateliéru až k sobě domů. Nezachycený tvůrce šel celou cestu s sebou, aby kontroloval dodržení této podmínky sázky. Ještěže je Heřmanův Městec poměrně malý! Karel Jan Sigmund, Zdeněk Sigmund, Willy Horný, Lubomír Mecl, Jan Hlína tak dali základ snad největší české soukromé sbírce. Následovali umělci, kteří byli s východními Čechami spojeni volněji. A to byla ta díla a jejich autoři, kteří způsobili, že jsem se vždy až zapotácel: Vojtěch Sedláček, František Jiroudek, Alois Fišárek, Vincenc Beneš, Antonín Hudeček, Gustav Porš, Jaroslav Panuška… Národní a zasloužilí umělci, akademici. Já vím, český realismus konce 19. a začátku 20. století se dnes už moc nenosí. Tak co vám říkají třeba jména jako Václav Špála, Otto Gutfreund, Ota Janeček, František Kupka, Bohumil Kubišta, Jindřich Štýrský, Olbram Zoubek, Vladimírové Komárek a Preclík, Josefové Šíma, Čapek a Váchal, Janové Zrzavý a Kotík? To už jsou evropské, ba světové klády. A jsou přehledně uspořádány vedle současných, ne tolik známých, umělců, jejichž díla jsou mezi díla Mistrů vložena oprávněně. Tři patra skutečně vybrané sbírky, za níž by měli povinně zajíždět studenti uměleckých škol.

Tato sbírka přitom svoje místo hledala nějaký čas. Možní obdarovaní se často zalekli nákladů na její údržbu, pojištění a ochranu, neměli příhodné výstavní prostory, nebo se jim do nich nechtělo investovat. Naštěstí se na pravém místě a v pravém čase sešli jak donátoři tak možní obdarovaní. V Městci zrovna starostoval čerstvý exministr obrany Miloslav Výborný (tehdy poslanec za KDU-ČSL), jenž příležitost uchopil a nepustil. Zastupitelstvo města jednomyslným rozhodnutím velkorysý a zavazující dar přijalo. Zcela v duchu tradic dávných Kinských, Šporků i šlechtice Heřmana…

Vydržel bych v galerii hodiny, ale čekal nás další společný program. Nejprve nás autobus zavezl do restaurace místního hotelu Marina, kde jsme nevalně, avšak levně naplnili své žaludky. A pak jsme se vrátili kousek za synagogu k místnímu židovskému hřbitovu. Opět jsem zíral. Nejdříve nad tím, jak je hezky udržovaný, a pak nad tím, jak velice je starobylý (od poloviny 15. st.) a rozlehlý (4000 m čtverečních). Za čerstvě obílenou zdí se nachází přes tisíc náhrobků v jednadvaceti dlouhých řadách. Nejstarší, dnes už nedochovaný, náhrobní kámen, sem byl zasazen někdy roku 1430. Ty nejstarší kameny ovšem časem zvětraly, původní hřbitov byl poničen, a obnoven a rozšířen až za Šporků r. 1667. Z nejstarších kamenů se stala navážka, jediný starší "čitelný" kámen pochází z r. 1647. V jižním rohu se ještě nachází tumba z r. 1844 a velké hrobky z poloviny 19. stol. V severní části je pak vztyčena černá deska se jmény lidí, kteří zahynuli během šoa. Na jejím spodku jsou pak připsána tři jména přeživších, nyní již rovněž mrtvých žen. Ve hřbitovním domku se nachazí malá expozice, která návštěvníky uvádí do základů judaismu.

Synagoga a bývalá škola dnes patří městu, hřbitov spadá duchovně pod přeloučského rabína, zatímco majetkově přináleží pražské židovské náboženské obci, která také spolufinancovala jeho obnovu. Nebylo by to možné bez nadšení už výše jmenovaného pana Mareše (který už, Bohu žel, asi před 5 lety zemřel). Každoročně se sem vracejí studenti ze střední kamenické školy v Hořicích, aby zdarma restaurovali starobylé kameny. Další brigádníci stříhají trávník a klučí plevelné šeříky. Ty se sem dostaly zpoza zdi, která odděluje hřbitov od silnice. Tam je vysadili dobří lidé začátkem války, aby ho skryli před slídivýma očima okupantské moci…

Opět jsme nastoupili do autobusu, ale s Heřmanovým Městcem jsme se ještě nevypořádali. Čekala nás návštěva místního barokního zámku (1740) s novogotickou věží, za nímž se skrývá nádherný krajinářský park. Jeli jsme tam zase kolem barokních a empírových domů přes náměstí s  barokním kostel sv. Bartoloměje (1756-1761). Městec je vůbec památkově přeplněn. Až tak, že zde r. 1989 vznikla památková zóna. Před zámkem jsem si ještě prohlédl barokní polygonální kašnu, ale samotný zámek ne. On totiž dnes slouží – zcela v místních tradicích mariánských nemocnic a dětské opatrovny – už od roku 1952 jako domov důchodců, konkrétně pražských důchodců. Takže jsme prošli jenom jeho dvorem se slunícími se klienty a klenutými průchody vešli na začátek anglického parku. Trochu jsem se v něm proběhl, a tak se mi podařilo objevit i malý lůmek, který před časem sloužil jako letní kino. Film se zde promítal na kamenné zdi, diváci seděli v půlkruzích na stupních, jejichž zbytky jsou dodnes patrny. Park je udržován, tedy rozpadající se stromy jsou káceny, nové vysazovány, lávky opravovány, potok čistěn a průhledy zprůhledňovány. Takže jsem odchod dalších účastníků zájezdu k autobusu zpozoroval včas.

Další patnáctikilometrový skok nás přivedl do Slatiňan, konkrétně k dalšímu parku, na jehož kraji je jiný zámeček, ale o tom až příště. Snad se dočkáte i slibované Poličky.

Zde odkazy na další fotky:
Ze starobylé Čáslavi,
a nečekaně famózního Heřmanova Městce.