Letos sníh v Praze skoro nic, na prokopáčských kamenech málo. Běžte na Letnou!
Vloni v zimě jsem při návratu ze zasněženého a kamenitého Prokopáče (kam jsem se vydal na běžkách) kousek před barákem utrh' podrážku z mých památečních bot. (Nikoli "utrhl", šlo to na jednu slabiku:) Ty boty mi sloužily dobrých čtyřicet let, ale běžky jsem měl nové.
Tak, nové. Paní jedna taková hodná je nesla do kontejneru na velkoobjemový odpad, i zželelo se mi jich. Plastové, s šupinami, pro takové to rekreační běhání. A měly vázání se třemi kolíky, jako měl i já na svých třicet let starých lyžích značky Rubín. Ty ještě dřívější lyže, dřevěné artisky, mají vázání se čtyřmi kolíky, ale boty vydržely upgrade, lépe řečeno vydržely ho jejich kožené podrážky, do kterých jsem hřebíkem vyrobil patřičné díry. No a vloni jsem si utrhl tu podrážku se sedmi tedy dírami… Než bych si pořizoval novou výstroj, tak jsem si řekl, že si běžky příležitostně půjčím.
Letos sníh v Praze skoro nic, na prokopáčských kamenech málo. Běžky bych si na ně nepůjčil. Ale! V Soči (43,5° severní šířky) probíhá zimní olympiáda, a na pražské Letné (245 metrů nad mořem) jest k této příležitosti otevřen Olympijský park. A v jeho rámci i 800 metrů dlouhé kolečko. A: Běžky se půjčují! 200 Kč za dvě hodiny, s ohledem na (neexistující) cestovní a jiné náklady se to vyplatí.I vydal jsem se tohle pondělí na Letnou. Přicházeje slunečním odpolednem od metra, minul jsem (jako všichni přicházející) budku s pokladnou (bez bočního poutače), kamž jsem se tedy vrátil zapravit 50 Kč za lístek. (Aplikaci jsem neměl; nemám přístroje na aplikaci.) Batoh mi byl zkusmo prohledán; jako na letišti to tedy nebylo, ale bylo. Cestou k lyžovišti jsem šel podél bruslařského okruhu, který byl zcela zaplněn. Žilo to tu ! Ale marně jsem na mapce hledal, jak překonat bariéru k běžeckému okruhu; vstup na něj totiž není označen. Ale dobří lidé poradili: Podejdete lávku a pak doleva (tedy pokud jdete od Hradčanské).
I byly tam kontejnery, a v nich občerstvení a půjčovna bruslí, i jich brousírna, a narváno půjčujícíma si lidma. Tak pokud máte vlastní brusle, raději si je přineste. Obával jsem se podobných davů před půjčovnou běžek, ale tam bylo celkem přiměřeně plno, tak dva, tři zájemci. První překvapení: Na internetu jsem přehlídl tučnou kurzívou vyvedené červené upozornění "na běžky se vybírá VRATNÁ ZÁLOHA 2000,- Kč / 1 pár", a tolik hotovosti jsem s sebou neměl (i když tedy nacházejí se tu i bankomaty). Stačila občanka. Tak ano, jsem trubka.
Druhé překvapení: Pro běžkaře se tu nenachází (obecně slibovaná) úschovna. Naštěstí se hned vedle nachází úschovna pro bruslaře, v jejíchž růžových skříňkách jsem našel azyl pro svůj batoh se suchým prádlem na převlečení a s botami. Do batohu jsem vložil i foťák (protože jsem nepřišel fotit, ale zalyžovat si). Mnozí lyžaři nebyli tak lstiví, ti si pak svoje batůžky vláčeli na zádech, jak na nějaké horské tůře.
Třetí překvapení: Bota byla (oproti památeční) plastová, kožená byla jen její vnitřní část. A – byla uvnitř mokrá. Dalo se to očekávat, dvojmužná posádka půjčovny nezvládala (technicky možné) vysušování.
Čtvrté překvapení: Vázání nemělo ani tři, ani čtyři, ani žádné kolíky. Poprosil jsem kolegu lyžaře, a ten mi pomohl nazout se s botami do lyží. I když jsem nevěděl, kolik mám "osiček", jestli jednu nebo dvě. (Měl jsem jednu.)
Páté překvapení: V té botě byl kamínek. Jak jsem si myslel po ujetí pár metrů. Avšak nebyl to kamínek, leč šev na místě, kde to má noha neočekávala. Ano, je vhodné přinést si vlastní boty a vlastní lyže. Pokud je máte.
Osmičkový ovál se nekonal, jenom jeho část. Zbytek byl opuštěn ve jménu záchrany alespoň střední části. Trať tak neměla 800 metrů, ale jen 420. (Tam a zpátky.) Takže jsem si neudělal plánovaných dvanáct koleček, ale pětadvacet. (Alespoň to pak bylo zaokrouhlené:)
Šesté překvapení: Ono to jelo! Panebože, ono to jelo!!!
Škodaže běžecká stopa pro nás klasiké pamětníky (kteříž jsme ještě na běžkách běhali, nikoli bruslili) byla celistvá jen na několika místech. Jinak byla plocha rozorána jak od divých sviní. Naštěstí však byl pevný podklad, takže se nakonec dalo například v zatáčkách i pohodlně bruslit. Ale i skluz byl skvělý. (Kromě střední části, kde něco, co by se dalo nazvat firn, mělo spíše vlastnosti písku. Zato v zadní části, kde byl celodenní stín, byla stopa zmrzlá na led.) Příště si možná vezmu vlastní vosky, ale hoši z půjčovny byli hodní a půjčili mi své skaré. (Ve spreji. No, to jsou věci!) Takže jsem i na velmi kluzkém povrchu měl dobrý odraz. Při dojezdu po prvním kolečku jsem slyšel křik a povzbuzování zřejmě někoho jiného. A ten někdo jiný byla na televizním panelu biatlonistka Gabriela Soukalová, která přijela do cíle druhá, a získala tak pro sebe (a pro republiku) stříbrnou medaili!
O to bylo lyžování krásnější. I když i tak bylo krásné samo o sobě. A ještě bylo pěkné počasí. Nejdřív jsem jel proti zapadajícímu slunci (a od něho), které nad věžemi svatého Víta šajnilo, jak někde na Mísečkách. Když zapadlo a začalo se stmívat, vyšly nad sněhovou plochu slunce umělá. (Tak ony ty velké kulové svítilny na sloupích "nevyšly", ony se jen rozsvítily.) Odcházel jsem až za tmy, to už zářily jak slunce skutečná.
Při odchodu jsem ještě vlezl do převlíkárny, která měla tu vadu, že nebyla vytápěná (naštěstí nemrzlo). A že když si člověk převlíká spodní prádlo, tak tedy nemá zaručeno soukromí. Ale zato si tu někteří odvážlivci nechali batohy. (A byly jim zde jinými návštěvníky ponechány.) No a já teprve zde zjistil, že ve svém profesionálně uschovaném batohu (zdarma, ale záloha 50,-Kč) nemám boty! Zapomněl jsem je v tašce v převlíkárně – kde na mě tedy počkaly. Zavanul ke mě duch dávných sportovních časů, kdy si lidi bez obav nechávali běžky zapíchnuté ve sněhu před hospodou… Až teprve teď, kdy toto píšu, mi došlo, že bych asi musel jít domů bosky, což by bylo o zdraví. I o pověst. No ale myslím, že by mi hoši v půjčovně lyží půjčili botky nějaké, anebo našli jiné nějaké řešení spolu s organizátory.
Kterým tímto děkuji za zorganizování této lyžovačky. (Až to na Letné v neděli skončí, tak můžete ještě za podobnou zábavou do Chuchle.) Odcházel jsem s puchejři na nohách, avšak slastně unaven. Byla to moje první jízda v sezoně, ale taky poslední.
Tma byla prozářena světly, ale zůstávala tmou. A tak jsem mohl na nočním nebi zahlédnout mezi jasnými zimními hvězdami i jasné pohybující se světlo kosmické stanice ISS. Co by asi viděli kosmonauti, kdyby se podívali dolů? Mají dalekohledy, takže možná bílý flíček uprostřed Prahy. Ale ne to nadšení a zápal, které jsem obdivoval zejména u mládeže.
A vidět by nebyla ani spokojenost dříve otlačených…
Psáno v Praze na Lužinách dne 18. února 2014
