Tygr a slunečnice

Za hlavní hřeb návštěvy Londýna jsem považoval návštěvu National Gallery. Proto jsem si ho naplánoval na samotný konec výpravy, kterou jsme před měsícem se synkem podnikli. Chtěl jsem uvidět hlavně obrazy Vincenta Van Gogha, v Londýně mají jednu z jeho Slunečnic. Jinou jsem už viděl v Mnichově, a ta na mne sálala takovým životem, že jsem chtěl vidět další. Naštěstí zrovna ten víkend před naším příletem k londýnské Slunečnici přibyla ještě jedna z amsterdamského muzea Van Gogha. A tak se na výstavu těchto dvou obrazů stála na Trafalgarském náměstí drobná fronta.

To náměstí je napíchnuté jak brouk na jehle vysokánského sloupu, na kterém stojí socha admirála Nelsona. Její oči jsou asi ve výšce 60 metrů, takže prý vidí až na moře. Ústí Temže je odtud vzdáleno pouhých 18 námořních mil, to by mohl dohlédnout. Celé náměstí je plné bronzových lvů a jezdeckých soch a fontán, a je samo o sobě velkolepé, avšak jeho dominantou je právě rozlehlá budova britské Národní galerie, která uzavírá jeho severozápadní horizont. A která je natolik imperiální, že celé to náměstí je vlastně pouze její předzahrádkou.

Oproti Tate Modern nebo British Museum je do National Gallery volný vstup na všechny výstavy. (Další rozdíl je, že se nesmí fotografovat nikde za dveřmi tohoto svatostánku umění – naštěstí! Jsou zde totiž hektary pláten od ranného středověku po počátek 20. století. Řeknu málo: Rembrandt zabírá jeden a půl místnosti…) Proto ta frontička na Slunečnice. Kdyby měla pokrýt celou předzahrádku, můžete vejít jinými dveřmi rovnou do místnosti číslo 45 a na návštěvu Slunečnic vyčkat volnější doby.

Slunečnice z Amsterodamu

Londýnská slunečnice

Fronta však postupovala rychle, takže už za čtvrt hodiny jsem obdržel velký žlutý žeton a byl vpuštěn do místnosti číslo 46. A opravdu, ty obrazy byly skutečně tak žluté, jak vyhrožovaly plakátky. Žádné zběsile živočišné květy, zde se předvádějí rostliny v poslední fázy uvadání. Drobnými krůčky jsem se přesunul před oběma velkolepými díly, a pak ustoupil poněkud vzad, abych nerušil tok diváků. Dal jsem si dalších pět minut k dobru, abych nasál tu atmosféru umírání. Tady to nebylo jako v Mnichově, kde jsem dostal ránu palicí přímo mezi rohy, kde se mi ježily chloupky na rukou a na šíji. Tady to bylo poklidné, až hřbitovní. Možná to bylo dáno i tím, že celá místnost tonula ve tmě, a světla byla namířena pouze na ta plátna. Trochu jsem se hnul, a něco se na těch obrazech zablesklo. Odraz světel na hranách barev. Na plasticky vyvedených zrníčkách slunečnic. Ty nebyly mrtvé, ale zralé! A v těch zrníčkách se skrývá jejich další život… Spokojen tímto poznáním jsem u výstupu z šestačtyřicítky odevzdal žlutý žeton pro dalšího čekatele ve frontě.

Obě slunečnice zde budou vystaveny až do 27. apríle. Ale většina z dalších 45 místností svůj obsah téměř nemění. A doporučuji postup, který jsem zvolil sám – totiž plout proti toku času. Jinak vás hned na začátku převálcují haly plné oltářních obrazů z ranného středověku…

No, pětačtyřicítka, tam jsou ty nejskvělejší obrazy impresionismu. Sedl jsem si zde na lavici, abych vydejchal slunečnice, a náhle do místnosti vtrhla třída mateřské školky. Asi pětadvacet čtyř-pětiletých dětí si pod dohledem tří učitelek a jednoho průvodce sedlo na zem před obraz Tygra od  Henri Rousseaua. A paní kurátorka se jich nejdříve zeptala, co na tom obrazu vidí. Hlásila se dobrá polovina dychtivých dětiček. Tak co viděly?

"Svěží stromy!"

Ano, ano, jistě.

"Blesky!"

Jaké blesky? Aha, tamhle ty světlé tenké linie, kopírující linie větví.

"Vichr!"

Ano, ty traviny se pod ním přímo svíjejí.

"Déšť!"

Jaký déšť? Žádný déšť jsem nikdy na žádné reprodukci neviděl. A nevidím ho nějak zvlášť ani z pětimetrové vzdálenosti…

A pak, samozřejmě, v tomto bouřlivém prostředí džungle, skáče tygr s vytasenými drápy a vyceněnými zuby. Takhle. Všechny děti to předvedou po paní kurátorce – jak Kolja, když dělal českého lva.

Poté, když ti mladí britští lvi a lvice odešli k dalšímu obrazu, podíval jsem se na toho tygra zblízka. Ano, prší na něj! Na stromy, na květiny, na vysokou vlnící se trávu – a na toho tygra, co se v ní schovává.

Jsou tam! Proudy deště, nesené vichrem. Průhledné linie, namalované přes celou plochu, skryté před zraky kopírek a čočkami fotoaparátů. Tak, pro tohle se vyplatí jít do jakékoli galerie podívat se na originály obrazů. Hledal jsem pro vás nejvěrnější barevné podání – a to se skutečně nalézá na stránkách britské Národní galerie.

No a pak jsem v moderně 19. století strávil další dvě hodiny. Poté jsem vyběhl ven, abych si ofotil Trafalgarské náměstí před západem slunce. Frontu jsem stál ještě na sluníčku, ven jsem vyšel po dešti. Než jsem si admirála ofotil ze všech stran, začalo zase pršet. Pročež jsem zmizel opět v galerii, kde jsem strávil další dvě hodiny. A – už o tom víc nepovím, protože jen výčet zde uvedených malířů by vydal na několik stránek. A každý z nich zde má několik obrazů (či několik sálů:). Ale fakt je, že například od Leonarda da Vinci jsem viděl jen jeho Pannu (Marii) ve skalách, tedy velice hnědých a temných skalách, další jeho dva obrazy byly nejspíš skryty v těch částech, kde probíhala jakási rekonstrukce.

A ještě něco jsem si uvědomil v sálech, věnovaných španělským mistrům. Třeba takový Velázquez namaloval nějakého krále nebo šlechtice, dostal jistě slušně zaplaceno, takže pak si mohl dovolit namalovat pro potěchu Venuši s velmi pěkným zadkem…

O každém z těch obrazů by se dalo napsat tolik jako o Slunečnicích nebo Tygru. Nejlepší bude, když se tam někdy podíváte sami. Já to tedy udělám určitě, i když už jen asi virtuálně… Ale – jen při osobní návštěvě můžete vidět ten déšť, který bičuje Tygra!

Prožito v Londýně v úterý 28. ledna 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 25. února 2014

Viz i Šamanovu fotogalerii Trafalgarského náměstí.

Koho zajímá umění 20. století, nechť zamíří do Tate Modern.
Když budete v Londýně, nevynechejte návštěvu Britského muzea.
Zde jsou oficiální stránky britské Národní galerie (odkud byly převzaty snímky obrazů),
a její virtuální prohlídka.