"Já ti zabrnkám, to možná vylepší tvůj splín, já ti..." Optimistický zpěv budíku zmlknul, ukončen mým brutálním plácnutím. Mohl jsem se nechat vzbudit sofistikovaněji, třeba domácím informačním uzlem, který by otevřel zvukotěsné okno na ulici, nebo zašvitořením náramkového mobilu, ale já jsem staromilec. Potřebuju mít velký budík s rozměrným tlačítkem, abych do něj mohl pořádně praštit.
Taky jsem se mohl nechat vzbudit ženou. Jenže ta spí ve své ložnici a zrovna v pondělí vstává později. Každou neděli totiž sleduje až do druhé hodiny po půlnoci maraton několika televizních realitek.
No jo, je pondělí, musím do práce, účastnit se reálné pracovní porady. Náš šéf je taky staromilec a trvá na tom, že se musíme fyzicky sejít aspoň jednou týdně – tedy pokud jsme v rozumném dosahu. Že bych se dnes účastnil jenom v telekonferenci? Jenže to nejde, šéf samozřejmě ví, kde jsem: Doma, v posteli. Ví kde jsem a kde kdy budu – dokud budu u něj zaměstnán. To není nic proti omezování osobní svobody, tenhle dodatek k pracovní smlouvě jsem podepsal dobrovolně. Když jsem si chtěl zachovat zaměstnání ve špičkové firmě v oblasti ICT.
Jsem skutečně ze staré školy, myslím si, když se na sebe dívám do zrcadla při holení. To náš Petříček problémy určitého druhu nemá. Tuhle mi nabídl:
"Dědo, jestli nechceš být uvázaný na řetězu, pořídím ti přesměrování."
Jakože bych byl jinde, než by ukazoval firemní modul mého náramkového mobilu. Včetně generování falešného pozadí při videu, které by odpovídalo místu mého údajného pobytu. Jenže to si tak může dovolit žáček základní školy, když chce oklamat maminčin dohled. Když se tváří, že se pilně učí v e-škole a přitom vyvádí nepřístojnosti v reálných barech...
Snídám v přiměřeném klidu. Než jsem šel do koupelny, zmáčknul jsem kuchyňský verifikátor. (Říkám, že jsem staromilec, a pokud nemusím, pak servisní mechanismy a programy neoslovuji.) Takže po oholení jsem měl už připravenu svou obvyklou snídani: V e-konvici půllitrovku černého čaje s mlékem a na podavači dva předpřipravené obložené chlebíky, které chladnička ohřála na pokojovou teplotu. Na každý chleba mám přesně pět minut, takže si v klidu mohu spustit výběr mých oblíbených zpráv na virteu.
Dalších pět minut strávím přípravou na odchod. Ještě si před zrcadlem pořádně povolím kravatu, zmačkám kalhoty, podívám se na venkovní kameru před byt a před dům, jestli mám volný průchod, a vyrážím. Bydlím dobře, jen pět minut od metra. Cestou mi přijde nabídka na moje noviny, kterou jen odverifikuji, takže při vstupu do vestibulu na mě už u pultu trafiky čeká můj print. Beru ho jediným pohybem ruky. Drobné cinknutí mobilu oznámí platbu za tuto mou extravaganci. Právě mi přijíždí metro, přesně podle jízdního řádu. Chodím vždy ve stejný čas – a ostatně cestou na metro si na náramku mohu přečíst, kolik sekund ještě zbývá do reálného příjezdu soupravy. Svou chůzi pak drobně zrychlím, či naopak zpomalím, abych nemusel na nástupišti čekat trapné tři minuty do příjezdu dalšího spoje. Sedám si do svého rohu a rozvírám print novin. Skutečně jsem staromilec, četba elektronických tabloidů s neohebným displejem mě nikdy nelákala. E-fólie jsou moc drahé a brzo se opotřebují. A civět do videobrýlí na veřejnosti mi zatím stále nepřipadá slušné – ani bezpečné. Nejlepší je přečíst si print, který tak příjemně šustí v rukách, když obracím stránky. Po výstupu z metra ho nechám ve sběrném koši pro chudáky bezdomovce, kteří si printy nemohou dovolit a musí se jinak spokojit s videem na náramku.
Dnešní print je nějak podezřele tlustý – no ano, jeho součástí je vysoce kvalitní barevná příloha "Styl 2015", o kterou ale vůbec nestojím! Mrknu na náramek – to jsem si mohl myslet, místo jednoho eura jsem vyplázl hned pět. A není to poprvé. Už jsem si stěžoval u trafikanta, ale ten jen krčí rameny. Prý jsem asi správně neverifikoval přijmutou nabídku. Jo, to jsou ta malá písmenka na stočtyřicáté straně obchodních podmínek. Ale už je čas vystupovat.
I na pojízdných schodech si čtu – nakonec ta příloha není nejhorší – takže si ani nevšimnu revizorů u výstupu. Ostatně nemám se čeho bát, pravidelně platím cestovní daň, což ověří každá vstupní i výstupní čtečka v městské hromadné. Ale najdou se lidi, kteří uvěří všelijakým pokoutním nabídkám a nechají si na hřbet ruky vypálit falešné laserové tetování (což odhalí jen speciální skenery). Tak proto mě revizoři trochu obuzerovávají, než mně propustí dál. Já tedy platím dopravní daň druhého stupně, takže mám zajištěné i své sedadlo v autobuse, který mě veze dále do práce. Inu, tu babku, co nastoupila na druhé zastávce bych rád pustil sednout – ale rezervační systém by jí to prostě nedovolil.
A už přicházím před náš drahý barák, kde sídlí moje firma, vytahuji svazek elektronických klíčů a jdu dovnitř. Teoreticky by mne měl vpustit firemní modul mého mobilu – ale vstupní systém dělala naneštěstí jiná firma než náš mobilní operátor, a ty jejich programy se ne vždy zcela přesně shodnou. My bychom si na vstupovku dobrovolně jinou firmu nebrali, avšak antimonopolní úřad nám nedovolil "vytvářet nepřirozenou dominaci." A tak při použití firemního modulu vás vstupní systém občas zablokuje v turniketu, a to pak trvá několik hodin, než se dostaví servisman ze zámečnické firmy a vysvobodí vás. Ještě ke všemu se ti Ukrajinci při tom tváří až podezřele vesele a mají různé hlášky, kterým nerozumím.
Takže mám extra klíč do práce. A extra klíč od auta. A extra klíč od svého kondominia. A dva extraklíče od bytu. A extra klíč od své bezpečnostní schránky. A extra klíč... Prostě od všeho mám extra klíč, proto se jim nejspíš také říká e-klíče. Prý je to taky kvůli bezpečnosti. Kdybyste ztratili jediný univerzál, pak by to měli lupiči příliš jednoduché. A proto mám tenhle svazek, a když už, tak ztratím celý svazek. A to je pak lahůdka, domlouvat se s tolika operátory na na tolika call centrech. Už jsem někdy na ten jejich thajský přízvuk alergický.
Dobře. Překonal jsem vstupní turniket a teď se musím postavit před skener výtahu, aby si přečetl můj neviditelný cejch na čele – teprve pak mě vyveze do mého podlaží. Tady už funguje můj čip, vpálený za pravé ucho – pustí mě do vstupních dveří podlaží, taky do mé kanceláře, na kuchyňku a na záchod. Všude jsou vlídné servisní programy, které na mě mile hovoří a rozvěcují a zhasínají tak, jak to mám rád, nabízejí různé chlazené a ohřáté nápoje, připomínají úkoly a některé z nich automaticky vyřizují, jako třeba maily. Však to trvalo několik týdnů, než jsem si je vychoval!
Přišel jsem hodinu před poradou, abych se mohl finálně připravit. Probouzím osobní počítač, ale tomu zase musím ukázat svůj ukazováček. Skener na boku klávesnice už nezlobí – ale posledně to trvalo celý měsíc, než se uráčila dostavit ona osoba ze servisu, která mi vyměnila celou klávesnici. Samotné skenery otisků prstů se už nedělají, jak se mi aspoň snažila vysvětlit moldavským dialektem. Takže celou tu dobu jsem byl přihlášený jen jako "návštěvník". A měl bych problémy při vyplňování e-výkazu práce, kdybychom se ještě navíc nezapisovali do návštěvní knihy. Papírové. Inu, náš šéf je taky staromilec. Ostatně – průměrný věk ve vedení naší firmy je 70 let.
Než jsem však mohl začít pracovat, musel jsem nejdříve elektronicky parafovat několik schválení různých referend. Jakmile totiž náš milý e-government zjistil, že jsem se osobně zalogoval pomocí otisku prstu, ihned mi předestřel svoji práci, kterou zvládnul za uplynulý víkend.
"Schvalujete návrh zákona, který by umožnil ratifikaci smlouvy o uplatňování kritérií cenové stability?
Schvalujete návrh zákona, který by umožňoval právní úpravu soužití homosexuálů různého pohlaví?
Schvalujete zákon, který zavádí jako další biometrickou identifikaci užití genů?
Schvalujete vyhlášku o dovozu ropných produktů z jakéhokoli místa vývozu, včetně Nizozemských Antil?
Schvalujete dočasné a krátkodobé zavedení trestu smrti pro ty, kteří se odmítají podrobit občanské identifikaci?"
Kdo by se s tím četl. Dokud to všechno neodfajfknu, nepustí mě k vlastní práci na počítači.
Poradu jsme zvládli za dvě hodiny. Ano, byla dlouhá, ale řešili jsme dost závažný problém. Bouřlivý vývoj technologií vede k tomu, že než se stačí jeden systém odladit, už nastupuje další. My děláme převodní můstky ze systému do systému, takže máme stále plno práce. Nedávno ale došlo k určitému pochybení při převádění zdravotní databáze – ale jen u lidí, kteří se narodili 29. února 2000. Jeden pacient nepřežil lékařskou péči, protože nebyly k dispozici jeho zdravotní záznamy. Když jsme však zjistili, že se jednalo o nemocného člověka, který by stejně dříve či později zemřel, nechali jsme problém našim právníkům.
Na oběd jsem už byl doma. Ženu jsem nerušil – právě se věnovala svému novému koníčku, e-obchodu s e-akciemi. Otevřel jsem si chladničku – a užasl jsem.
Těšil jsem se na moravský talíř s různými druhy mas a knedlíků, ale ten zmizel neznámo kam. Nu, dneska mu končila záruka, nebo že by včera? Jestli to bylo včera, pak ho mohla naše semiinteligentní chladnice odeslat k recyklaci. Ale copak nakoupila místo toho?
Mohl jsem si vybrat: Kukuřično-rýžové flameri, sojové kostky s rýží nebo jáhlovou kaši s houbami. Tak buďto naši chladnici dobyli hackeři, a teď se někde v skrytu pasou na mém zděšení, nebo její samoučicí systém překročil hraniční IQ, které je nutné pro podlehnutí zdravovědné reklamě, anebo se zbláznila naše súdánská posluhovačka, která nám předpřipravuje jídla.
A možná jenom žena zase najela na novou dietu? To bude asi nejpravděpodobnější.
Budu si muset promluvit s Petříkem. Zatím alespoň odkládám náramkový mobil, beru si rukavice, kšiltovku stahuju přes čelo a potichu vycouvám ze dveří bytu. Ještěže vím o blízké ilegální hospodě, kde servírují včerejší guláš!
Psáno v Praze na Lužinách dne 29. května 2005 pro anketu časopisu Softwarové noviny "Jak bude vypadat digitální svět za 10 let".
PS z 30. prosince 2014: Z mé deset let staré předpovědi se nic nesplnilo. A do května se to už nestihne (ani vstup do eurozóny:). Možná něco přijde až za dalších 10 let. Avšak alespoň se ukázalo, proč si lidé domů stále ještě nepořizují internetové chladničky. I když by mohli…
Pekný a Feselý Nový rok 2015 přeje \ :-) Šaman
Žádné komentáře:
Okomentovat