Minulou středu jsem držel besedu v hradčanské pobočce pražské Městské knihovny na Pohořelci. Dostavil se i čtenář, který byl v Izraeli nějakou chvíli po tom, co jsem začal zveřejňovat své zápisky z letošní cesty. Potěšilo mě, že díky jim našel zastávku vlaku na letišti. Pamatujete? "Od chodníku před terminálem, kde se nás chtějí zmocnit taxikáři takhle vlevo, a pak dolů po jezdicích schodech (nebo nahoru?), před budku s paní vlakovou pokladní." Už jsem tam však neuvedl, jak se dostat na nástupiště. My jsme sledovali Mayerovy. Zbyněk se musel doptat: "Po zakoupení lístků v automatu jsme prošli přes turnikety, kam se strčí jízdenka a pustí vás to dál. Nesmíte si ale zapomenout jízdenku zase vzít, protože by vás to pak nepustilo z nádraží. Hned za turnikety jsem se ptal hlídkujícího vojáka, které je to nástupiště. Jízdenka byla totiž jen hebrejsky. Nechápal, co po něm chci a poslal nás po schodech dolů. Tady jsem pochopil, proč to nechápal. Nástupiště tu byla jen 2 a ostrůvek uprostřed, takže se mohlo nastoupit do obou směrů." Prostě jako v pražském metru. (Taky jsem byl tehdy upozorněn, že je nutno si lístek uschovat – kvůli onomu následnému výstupu. Tak na to nezapomeňte.)
Byla dobrá, ryba, dobře opečená. A to čekání na ni nám skýtalo pohledy nejen na purimově zmaškařenou obsluhu. Měli jsme dost času i na pozorování dnes klidného moře. I na to, abych si ten pohled pokusil zapsat do svého zápisníčku: "Šedá obloha nad šedomodrým mořem, které je od ní odděleno šedavou linkou…"
Jak jsem napsal, zvedli jsme se od stolu chvíli před půl pátou. Ale než jsme došli k autu, bylo nám cestou k bráně v křižáckých hradbách opět projíti alejí vykopaných archeologických pokladů, jež se táhne v ose bývalého carda. Tady je ten křižácký kříž, vytesaný do mramorové římské hlavice sloupu. A tady je v mramorovém nároží vysekán otvor, kde se přivazoval oslík. A tady si křižáci usnadnili stavbu, když do rohu místnosti místo kamenů zazdili asi metrový fragment mramorového sloupu… 
Branou jsme vyšli na parkoviště. Opět nasedám na místo navigátora. Opět nás vyvedu na dálniční silnici číslo 2. To bylo jednoduché. Zase projíždíme prokopanou zkamenělou dunou. Ano, jak jednoduché je navigovat, když jedete nějakou dobu jen po motorway. Takže si učiním nový snímek onoho průkopu; dnes v bočním zapadajícím slunci vyniká její spodní cihlově červená vrstva. Stodesítkou předjíždíme osobní auto, za nímž ve stovce na přívěsu vlaje motorová loď. 
Přestává to být jednoduché. Potřebujeme se totiž prokličkovat k pláži. Naštěstí jsme od Mayerových včera večer dostali mapu Haify s hebrejskými popisky. Avšak komunikace jsou na ní vyznačeny jasně. Takže tady, Janičko, jak jsme včera jeli vpravo z té dvojky k tunelu, tak tady znovu vpravo na třiaadvacítku. A teď změna, jedeme nikoli mírně vpravo, do levého pruhu, avšak do pravého pruhu trochu více vpravo. Pravý pruh se pak sklání prudce doprava a vede nás na čtyřku směrem na jih, úplně do protisměru. Ale z té čtyřky hned na prvé silnici odbočíme zase vpravo k moři, a támhle na tom kulaťáku rovně vpravo, za tím autobusem.Udělali jsme otočku 360 stupňů, podjíždíme pod dvojkou a ocitáme se u nádraží. Tady jsme předevčírem (někdy v minulém století) vystupovali po příjezdu z letiště Ben Gurion. Ale navigace pokračuje. Na tom dalším kruháku, co by jinak byla téčková křižovatka, tak tam vlevo k moři, a až přejedeme po mostě železniční trať, tak tam na té další křižovatce vpravo... Aha, tady není vpravo, na mapce není patrno, že jde o mimoúrovňový přejezd. Tak vlevo, vlevo, vlevo, až uděláme přemet 270 stupňů... Ne, není to jednoduché se sem z dálnice dostat! Ale teď už stačí jen zaparkovat na rozsáhlém a poloprázdném parkovišti, a jsme na dohled pláže, blíž to nejde.
Tak kde máte to moře? Nepřehnali jste to s tím jeho vypouštěním???
Jenže se ukazuje, že jsme se dostali tak moc doprava, že jedeme zase zpátky. Nuže, tak otočíme, a znovu vyjedeme na tu křižovatku, a pak už to bude dobře, ne? Nebude, protože až po otočení zjišťujeme, že jsme se otočili – v jednosměrce. Tak znovu otočit. Mezi skladišti přijíždíme k první křižovatce, kde zase můžeme zabočit doprava a na další křižovatce se dostat znovu na tu ulici, kde jsme byli už před deseti minutami. Nemuseli jsme tam zůstat až do rána a čekat, až se otevře příjezd pro náklady z lodí... Teď už vím, že po zatáčce vpravo musím na té křižovatce jet rovně. A tady někde už to bude vpravo. Hledám tu správnou křižovatku, a nemám čas kochat se krásami Německé čtvrti, ani rozsvícenými bahájskými zahradami, které stoupají jak skluzavka k temnému hřebeni Karmelu. Tady, tady někde to bude! Naštěstí zase svítí červené semafory (za křižovatkou), a naštěstí nad nimi svítí i bílé šipky na modrých sólo značkách. Levý pruh má jet rovně a vlevo, pravý pruh má jet rovně a mírně vpravo. Když vpravo, tak alespoň mírně. A na další křižovatce? Asi tedy rovně. Měli bychom vyjet nahoru cikcak, ale zatímco hledám cik, přejeli jsme cak, a najednou jsme u Majerovic baráku a přejíždíme ho. Nešť, hlavně, že vím, kde jsme. Na nejbližším kruháku se otočíme a šťastně dojedeme.
Avšak zítra je pátek. Večer začíná šabat, a to bychom měli dorazit na šestou. Vlastně jestli před západem slunce, tak až na sedmou. Protože zítra začne platit letní čas. Letní čas ze čtvrtka na pátek? Ano, jak jinak, jsme přece v Izraeli.
Ale o tom až příště…
(Prožito v Izraeli ve čtvrtek 24. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 18. května 2016)
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
