pátek 13. května 2016

Papežova ryba


(Izrael na vlastní kůži)

Jak mi mohly dojít baterie do foťáčku? Jednoduše: Doma jsem si koupil čtveřici nových dobíjecích baterek. Ale jednu baterii jsem zakutálel pod postel, kde na mne čekala až do návratu z Izraele. Měl jsem tedy jen jednu dvojici, obsahující opravdu skvělou práci elektrickou na tisíc fotek. Pro sichr jsem si vzal i vysloužilou dvojici, která však už po několika obrázcích přestávala fungovat. A ještě jsem měl hrst nenabíjecích baterií, abych vyplnil ty mezery po vybití oněch skvělých nabíjecích baterií. jenže včera jsem si zapomněl nabít tu dobrou dvojku. Teď, u Herodova paláce, fotím nedobrou dvojkou, za chvíli ji musím vyměnit za již použité nenabíjecí baterky, ze kterých vydojím ještě pár fotek.

Herodův palác! Psal jsem o něm už v minulých letech. V roce 2006 jsme tu byli se ženou Ivankou a doprovázel nás průvodce Šajke. V roce 2014 jsem tu byl, bohužel už bez Ivanky (umřela mi na podzim 2013, pro ty, kdož nečtou pravidelně...), a doprovázela nás průvodkyně Dalia. Letos jsem tu tedy s Janinkou, a průvodce jí dělám sám. Předvádím jí kopii kamenné desky s nápisem, na kterém je vytesáno jméno Piláta Pontského – jediný archeologický důkaz o existenci tohoto místodržícího. Inu – litera scripta manet. Zejména, pokud jsou litery scripta do kamene...

Od paláce však táhnu Janu pryč k amfiteátru. Nechám ji tam dojít samostatně, zatím běžím do kasy u dalšího vchodu do areálu. Měli by zde mít baterie. Jistěže mají. Avšak nenabíjecí a noname. Naštěstí vydržely alespoň do večera. A bylo co fotit: Před amfiteátrem znovu antické sochy, zohavené dávnými obrazoborci. Amfiteátr je stále uchvacující, v tomto okamžiku však téměř vyprázdněný, až na pár neorganizovaných turistů a Janu. Takže si v něm mohu z pódia zapět některou ze svých oblíbených písní. Pro tuto příležitost jsem vybral zkrácenou verzi jednoho starého příběhu, jak jsme si ji s dětmi ve verzi Spirituál kvintetu zpívali ještě v době nesvobody u ohníčku vždycky 21. srpna: "Mává, mává nám všem svobodná zem." To se ovšem nesmíte bát vodou jít, jinak byste museli i nadále podle tónů faraónů žít...

Egypt a Řím
Pro mě nového bylo to, že jsme měli čas podívat se ještě na archeologické skladiště různých sloupů a kamenných zlomků, které se nachází až u jižního plotu  areálu. Ano, je to tady znovu dobře vidět vedle sebe: Asuánský růžový granit, protkaný nitkami černých a bílých korálků, o něž se opírá hlavice z lasturově bílého mramoru z Carrary, jemuž Římané přezdívali "lunesis", aneb "měsíční". Popojdu ještě až k plotu a zírám na čtvrtý komín chaderské elektrárny, zvané Orot Rabin. Protože ten komín je silnější a nižší než jeho sousedé, mínil jsem před dvěma lety, že snad ještě není dostavěn. Vypadá však docela spokojeně v tomto svém stavu, který je snad už konečný.


Smutný lev
Opouštíme dobře uskladněné kameny, mezi nimiž prorůstají barevné skalničky a pobíhají mravenci, bytující v místním písku, a míříme zpátky k severu. Znovu míjíme sarkofágy, antické hlavice, hlavu smutného lva, zanesenou podzemní cisternu a vyčištěnou šachtu studny. Znovu přicházíme ke zbytkům Herodova paláce. Lákám Janu k sešplhání na palácové základy, které jsou v úrovni moře. Když sem mohou chodit rybáři, proč by nemohli turisti? Nakonec se tam dostane i ve své sukni. Zdi jsou ohlodané mořem, fragmenty mozaik na podlahách jsou neohlodané – nejspíš je před úplným zničením zachránily náplavy zeminy a písku.

Moře je klidné. Vlní se jen skály...

Mířím sem hlavně proto, abych si konečně zkusil, jak je to s tím sladkým pramenem uprostřed mořských skal. Tak nevím, co psal Flavius Jopsephus a po něm i já, ale ochutnal jsem tu vodu – a je slaná. Nejspíš proto, že je spojena s okolním mořem. To dnes neskučí a neburácí jako minule, jen poklidně šplouchá. Dnes by se tu uklidnitl i šílený král Herodes. Kolem spokojeně pádluje kajakář, surfista se splihlou plachtou je nejspíš nespokojený. 

Kameny jsou porostlé zelenými řasami a kluzké. Uklouznu do vody, naštěstí mám krátkou variantu kalhot, a kožené sandály si později opláchnu od mušliček, které zde tvoří základ písku. Mušličky, mušličky, mušličky! Sbírá je nejen Jana, ale i další návštěvníci.Mušliček je tu dost pro všechny, a snad nebude vadit, že si je bereme z národního parku. Moře vždy vyvrhne nové mušličky. (I zátky od pet lahví.) Zato korály z rezervace na březích Akabského / Ejlateského zálivu odnášet nedoporučuji... No ale, vždyť je to jen písek. Voda přinesla i kousek borové kůry, chci si tu lodičku, která sem dorazila kdovíodkud (z Kypru?, z Řecka?, ze Španělska?) vzít s sebou na památku, ale drolí se, a nechci mít prodrolený kufr. Ponechávám ji zdejší přírodě a jiným dětem.

Vypuštěné moře
Chvíli ještě brouzdáme vodou, na obloze opět panuje sluncem prozářený modrojas, ale slibovaných 28° není ani náhodou. Jdeme pak po navigaci kolem hippodromu směrem ke křižácké citadele. Navigace potřebuje opravit. Tedy její zábradlí určitě, protože to je od slaného vzduchu místy zcela zkorodované. Ale i základy navigační zdi se opravují. Koukám na to nevěřícně: Zdá se, že kvůli tomu Izraelci poněkud vypustili Středozemní moře!


A už se blížíme citadele. Na kamenné dlažbě před ní sedí asi dvanáctiletý kluk, na klíně má kočku, hladí ji a směje se. "Není moje!" tvrdí, ale kočka si zjevně myslí něco jiného. Kluk se ani tak nesměje jako spokojeně šklebí, a přitom nespokojeně syká, protože vrnící zvíře mu přes kalhoty zatíná drápky do kůže. Další místní pamětihodností je systém zdí, který chrání břeh před dorážením moře. Tak sloužil v byzantinské periodě. Nad námi se vzpíná věž křižácké citadely. Nu, vzpíná, nevzpíná. Vidíme její základy, které vyčnívají nad současnou úroveň. Je patrný kus klenby, kolmá zeď z kamenů, která se navrcholu bortí, a pak blok zdi, který se vcelku složil v asi třicetistupňovém úhlu. Nahoře je zarovnán do horizontály a je na něm vyhlídkový chodníček, vedoucí do soudobé restaurace. Pod tím je kamenný domek, kde si provozovatelé výletů do podmořského archeologického parku ukládají láhve se stlačeným vzduchem...


Skutečně – tady ta tisíceletí letí! Některé tu zanechalo i minaret, u něhož mi Jana opět vypomohla jako měřítko.

Potápění si necháváme na někdy jindy. Už nám kručí v břiše. Však už jsou také tři hodiny! Vybíráme si z mnoha osvěžoven tu u klidné zátoky. Tentokrát netoužíme po rychlém jídle, chceme si užít restauračního přepychu, tedy přiměřeného přepychu, ne přepřepychu, jaký nabízí citadelní resturace s vysokohorskou přirážkou. Usedáme pod slunečník na restaurační zahrádce a prohlížíme nabídku jídelního lístku. Mají tady St. Peter's fish! To je ta ryba, co vydala podle Ježíšova návodu apoštolu Petrovi zlatý šekel na zaplacení synagogálních poplatků. Není to tedy "Zeus faber" aneb pilobřich ostnitý, který žije v Atlantiku. Po jeho březích se Ježíš se svou partou nepotloukal. Toto je rybka z vod jezera Kineret, také se jí říká Ryba svatého Petra, aneb správně zoologicky Sarotherodon galileus, česky tilápie galilejská. Je také ostnitá, a ty ostny jsou moc dobré, když se ryba správně usmaží.


Objednali jsme si ji u servírky s tygřím make-upem, inu, je ještě Purim. K jídlu patří samozřejmě i salát. Ptáme se, jestli je v jídle česnek. Anglický výraz "garlic" doplňujeme domácím názvem "šum". "Nou gárlik, blí šum," požadujeme po obsluze. Bez česneku. Ano, vskutku, vydal jsem se do Svaté země, jež oplývá mlékem, strdím a česnekem s nešťastníkem, kterému je špatně, pokud pozře česnek. Možná to ani není alergie, ale stačí stopy česneku, a Janince je zle. No a s tímhle se odvážila vyrazit do Izraele! Chudinka, to si moc neužuije chumusu, litoval jsem jí dopředu. Ale paní Hana Janě ke snídani vyráběla spešl chumus bez "šumu". Od ní také známe to slůvko v ivrit.

V rybě šum není, v salátu ano. Ale pro hosta udělají salát i bez šumu. Objednáváme si pití, Jana minerálku, já šťávu, jablkogranátovou, jak jinak. (Nevíme ještě, kdo bude řídit.) Obsluha po chvíli přináší i džbánek s vodou, to zde patří k jídlu, zdarma. Za půlhodinku však začínáme být nervózní, dělají nám tu rybu, nebo ne? Dělají, extra bez šumu. A už se nese. Rozevřená pohodlně na dvě poloviny, do hněda opečená. Je stejně pěkná, jako byla před deseti lety v Ejn Gev. Při této příležitosti výjimečně neplatí, že Janě stačí dětská porce. U ryby nestačí! A ještě ke všemu u takové báječné a bájné ryby. Petr Šimon ji ulovil. Ten, kterého určil Ježíš, aby se stal předsedou jejich rybářského spolku, jenž tak dobře prosperuje už dva tisíce let. První papež. Rybář, který onu rybu v jezeře Kineret, aneb moři Galilejském lovil a nepochybně ji i jedl. I bez toho peníze…

My však peníze potřebujeme. Šetříme hotovost a platíme kartou. Tři sta šekelů. (To nepřepočítávej.) Plus patřičné dýško. To v hotovosti. Nasyceni a spokojeni se zvedáme. Slunce poněkud sklouzlo k moři. A jéje, bude už půl páté! A to jsme se ještě dneska chtěli koupat na pláži v Haifě! Snad to stihneme před západem slunce.

No, stihli jsme. Ale proběhlo to naše koupání trochu jinak, než jsem si představoval. Ale o tom až příště…

(Prožito v Izraeli ve čtvrtek 24. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 13. května 2016)

V úterý 10. května večer začal v Izraeli Jom ha-Zikaron, den památky 23.447  padlých izraelských vojáků a bezpečáků ve válkách Izraele. Ráno napadli dva maskovaní palestinští Arabové několik starých dam, procházejících se na promenádě Armon ha-Naciv v Jeruzalémě. Teroristé byli ozbrojení noži a pravděpodobně i sekerou. Dvě zraněné seniorky ve věku 80 let byly převezeny do nemocnice, kde jejich zranění klasifikovali lékaři jako středně těžké. TOTO se v současné palestinské společnosti považuje za hrdinství a úctu ke starým lidem? Takto se v praxi odrážejí morální hodnoty islámu???

Ve středu 11. května večer začal v Izraeli Jom ha-Acmaut. Země slaví 12. května, aneb 5. ijaru, 68. výročí nezávislosti. Blahopřejeme!

(Informace ze současného Izraele převzaty z webu Eretz.cz)
*

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Knihu si můžete s veletržní cenou 280,- ještě do neděle koupit na Světě knihy na stánku S115  u prezentace velvyslanectví Státu Izrael, hlavní hala, u vstupu do levého křídla.

Žádné komentáře: