On The Road, vlastě Motorway

Vzhůru do tunelu!

(Izrael na vlastní kůži)

Stále ještě je středa 23. března 2016. Je to velice dlouhý den, náš první v Izraeli, ale už se chýlí ke konci. Odjíždíme z Cesareje. Je po páté odpolední hodině, závora u vjezdu k akvaduktu je už spuštěná. Závora u výjezdu není, tedy u výjezdu není žádná závora. Místo ní tu silnici přebíhá ježatý hřeben "hřebíků", před nimiž nás varoval onen děsivý nápis u vjezdu. Trochu se ostýchám na ty hřeby Janu nechat vjet, ale vypadají zplihle. Takyže jsou zplihlé – z této strany. Proto je varování u vjezdu, aby se někdo nepokusil projet v protisměru v době, kdy je spuštěná závora. Pak by se zuby či hřebíky mechanicky vzpříčily, a nashledanou, pneumatiky!


U volantu sedí zase Jana, osvědčená řidička, která má nadání pro jízdu po dálnici. Já naviguju. Vyvedu nás na modrou "motorway" číslo dva, kde nám značka dovoluje jet dokonce stovkou! A za chvíli se na nás směje ještě nedávno neuvěřitelná číslice 110. Rychlost, kterou je dovoleno jet je ale jiná než ta, kterou jet lze. Jsme v pravém pruhu, který se šine osmdesátkou. V levém pruhu si to sviští kolegové minimálně stodvacet. (Už jsme se to taky naučili jezdit tu o deset kilometrů víc, než je dovoleno. Tedy ještě víc, než je těch asi 10 % na zabudovanou chybu tachometru.) Kolegové před námi se již zařadili do rychlejšího pruhu, my dojeli původce štrúdlu – auto s vozíkem. Jenže jsme zamčení, levý pruh je téměř celistvě zaplněn. Je večerní špička, lidé se vracejí z Chadery a z aglomerace Tel Avivu a Jaffy domů. Za chvíli začíná Purim, a to by měl být každý u večeře společně s rodinou!

Tedy i my. Jana zahlédne mezeru v sousedním pruhu, vyhodí blinkr, šlápne na plyn a začne předjíždět. Jenže sešlápnout plyn u tohohle autíčka neznamená nějakou zvláštní akceleraci, na kterou je zvyklá u své čtyřkolky. Ohlédnu se dozadu – a v mrtvém úhlu zpětného zrcátka zahlédnu velký teréňák. Jeho řidič viděl náš blinkr, viděl odbočování, ale aby zpomalil z té své stodvacítky, to ho ani nenapadlo. Spíš ještě přidal. Vektory našich drah se protínají. "Pozor!" zařvu na Janu, a ona se hbitě vrátí za auto s vozíkem. Poprvé v Izraeli jsem dostal jistý záchvat antisemitismu. Později jsem si ho eliminoval tím, že jsem podobné záchvaty antisemitismu nepochybně vyvolával – u jiných řidičů. Ale teď jsem poněkud vyděšen. Tento zážitek také definitivně rozhodl o tom, že jsem z našeho itineráře vypustil zítřejší návštěvu Jaffy a pláže v Tel Avivu.

Jaffa je skvělá, a zítra má být nejteplejší den v době našeho zájezdu. Předpověď slibuje až 28°. Chtěl bych, aby si Janinka užila Středozemního moře. Nu, ale Středozemní moře je i v Haifě. A do Jaffy je z Haify přes sto kilometrů. Ráno tam v ranní špičce, kdy se Tel Aviv naplňuje, a večer zpátky ve večerní špičce, kdy se Tel Aviv vylévá. A pojedeme v tomhle??? Ona ta dvojka taky není nic moc. Konečně vidím díry v asfaltu, za jaké by se nemuseli stydět ani naše silnice. Poprvé (ale nikoli naposled) zvoláme s Janou:

"Jako doma!"

Pravda je, že ty perfektní cyklostezky za žlutou čarou doma nemáme. Tedy kajnice, po kterých se dá jezdit bezpečně na kole. Podjíždíme tubus železnice; když se na druhé straně vynoříme, chvíli závodíme s vlakem. My vyhráváme, protože vláček musí zastavit ve stanici. Haifa se blíží. Poznáme to jednak podle toho, že povolená rychlost se sníží postupně na devadesátku, i podle hřebenu Karmelu, jenž se pokradmu přibližuje k pobřeží. Podle domácí přípravy poznávám vysokou věž, která je do hřebene vetknuta jako típlé cigárko. Jako věž ta deskovitá asi třicetipatrová budova haifské univerzity ale jenom vypadá z boku. Za chvíli budeme v Haifě, i přes snížení rychlosti na 80. Chci se trefit do tunelu, mám plné pracky map. Takže vím, že teď se musíme zatočit do pravého úhlu doprava, abychom se dostali přímo od moře do hory.

Tady to bude něco stát

Silnice zatáčí doprava, dobře. Vpravo rovně pokračuje dvojka, my musíme doprava doprava, abychom se dostali na komunikaci číslo 23. A teď rovně. Rovně, říkám rovně! Rovně mírně vpravo, do levého pruhu, Janinko! Protože rovně trochu více vpravo se pravý pruh sklání doprava a míří na čtyřku, jenž by nás dovedla zpátky k Cesareji... Uf. Dvouproudá silnice se náhle mění ve čtyřproudou, což je dobře, protože tak můžeme bezpečně zpomalit před kolonou, tvořící se před check-poitnem, přesněji řečeno bránou před placeným úsekem. Vpravo jedou ti, kteří chtějí platit cash, my jedeme jiným pruhem. Zpomalí nás zpomalovací práh, v budce není žádný celník ani výběrčí daně.

Silniční poplatek se vybere jinak, a je to velice jednoduché. Žádné viněty, žádné krabičky, žádný satelit, žádný Kapsch. Na bráně jsou kamery, ty sejmou espézetku, když vjíždíte na placený úsek. A když vyjedete, tak vás taky sejmou. Podle ujetých kilometrů vám pak pošlou účet, a vy zaplatíte. Jak přesně to probíhá u majitelů aut, nevím, ale u půjčeného auta je to jasné: V půjčovně máte otevřený účet kvůli případné spoluúčasti. No a z toho se vám onen poplatek strhne. Jak geniálně jednoduché a pravděpodobně i levné! Tedy ten systém musí být levný. Jen je potřeba mít potřebný software. A propojit kamery. My moc platit nebudeme, pokud pojedeme jen kousíček, říkali nám předem znalci místních poměrů. Hm, ale v těch asi deseti papírech, co jsme ráno (tohle ráno?) dostali, a co jsme si nestačili zatím (ani celou dobu, kterou jsme strávili v Izraeli) přečíst, je za použití šestky i za použití Karmelského tunelu jednotná sazba $12. Jak jsme zjistili až později z bankovních výpisů. Zajímavo přitom jest, že cena je v celých dolarech – a nikoli šekelech. Ale třeba to platí jen pro cizince a izraelský stát tak získává cenné devizy.

Šlápni na to Janinko, je to do kopce! Vytištěné mapy mám stále v rukou, nalistoval jsem si ten správný list. Takže vím, že brzo budeme muset z tunelu vyjet. Jak brzo? Po třech minutách.

Vsuvka: Éch, čtyři dolary za minutu, není to za ten lunapark trochu moc? Avšak ušetřili jsme čtyři kilometry a deset minut. Deset nominálně. Protože se však už stmívalo a předvečerní provoz houstl, tak jsme možná ušetřili až půlhodinu. Pokud bychom totiž nebloudili... Konec vsuvky a zpět k výjezdu z tunelu:

Není to tady jako v Blance, že z tunelu vyjíždějí různé poboční tunely. Tady vyjíždí z tunelu celý tunel. A nad ním se klene spleť mimoúrovňových křížení. Takže tady hned odbočíme souběžně vpravo! Ještě dříve, než se tunel zase zanoří. A pak zatočíme ostře doprava – ale ne na první odbočce, to je chytře umístěný obchoďák... No ale nakonec se domácí příprava vyplatila. Jediné zaváhání bylo, když jsem na jednom kruháku příliš brzo odbočil, ale to bylo na souběžnou ulici. Takže před tím barákem, co jsme bydleli, jsme zaparkovali pět minut před šestou! Pyšnej jsem byl zase na své navigační umění. Pyšnej, ale se špetkou strachu z dalších dní. Věděl jsem, že to nebude tak jednoduchý! A nebylo.

Do penzionu Mayer jsme dorazili jako první. Stihli jsme se ještě osprchovat, což je potřeba, když se člověk máčí ve slané vodě. Přesněji: Já se máčel, Jana se jen brouzdala u břehu, přesto ji moře trochu šplíchlo i na vyhrnuté nohavice. Zítra má být opravdu teplo. Místo dalekého Tel Avivu si doprohlídneme Cesareu a odpoledne se zastavíme na haifské pláži. Vezmeme si s sebou i plavky a ručníky, dnes mi musely stačit trenky a k utření nátělník. Chci napravit dávnou nespravedlnost: Když byla Jana u Jadranu ještě jako studentka, nemohla do něj vlézt, protože byla nemocná.

Honorární konzul ČR

Schovanka

Po západu slunce je vlastně už zítra. A zítra je Purim! Takže Purim začíná teď. Stůl je svátečně prostřen, kolem něj krom domácích sedíme my s Janinkou, pak také další cestující po Izraeli. Ten ale nejezdí autem, mé mapě s měřítkem 1 : 235.000 se směje. On chodí po Svaté zemi převážně pěšky! Je přítomen i pan generální honorární konzul České republiky v Haifě, jímž je pan Roni Gipsz. A se svou purimovou korunkou královny Ester i mladá "schovanka" Mayerových. Tak to má být, svátek jest třeba slavit ve společnosti!

Jsou vysloveny patřičné modlitby, zapáleny svíce, a můžeme začít hodovat. A vesele rozprávět! Krom schovanky není nikdo purimově vyzdoben. Doháníme to jiným zvykem, který dosvědčuje naši pobožnost: Pijeme výborné červené víno Viña Encina, španělské, ale košer. Lahví je dost, ale je nás sedm, neopijeme se. Nejdříve se loučí schovanka, která tedy nepila, protože si jde ještě užít pouličního veselí. My odcházíme na kutě poměrně brzo, už kolem půlnoci. Doma v Praze je teprve jedenáct.

Zítra nebudeme mít vůbec nabitý program. Sjedeme jenom do Cesareje, kterou si pečlivě projdeme.

Jenom?  Budete to nabitý program!

(Prožito v Izraeli 23. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 4. května 2016, dva dny po tom, co Janince nasadili další chemoterapii. První dvě laboratorní myši, které vstoupily do stejného programu o něco dříve, mají prý povzbudivé výsledky.)

*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Nejbližší beseda proběhne v Městské knihovně v hradčanské pobočce na Pohořelci 25/111, ve středu 11.5.2016 v 17:17. Vstup volný
Zmíněná pobočka je vzdálena asi 100 m od stanice tramvají č. 22 Pohořelec. Sídlí sice v čísle 25, ale v jiném křídle. Vchod brankou. Však to najdete!