(Z Kovanicovy praxe her)
Kousek pod vrcholem bájné hory Keren Karmel jsem v tu Bílou sobotu pochopil, že jde o den zavřených dveří. V haifském muzeu tajné imigrace měli zavřeno asi proto, že byl šabat. V haifském karmelitánském klášteře měli zavřeno proto, že až do tří odpoledne měli polední přestávku. No a v karmelitánském klášteře na zdejším biblickém místě, zvaném Muchraka, neměli polední přestávku, ale rovnou třídenní odstávku! Což z papírové cedulky, přibité na strom modrými připínacími hřebíčky nebylo zcela patrno. Zavřeno měli mít 25. a 27., dnešek, tedy 26. 3. tam nebyl napsán. Jenže ta prázdná řádka mezi uvedenými daty nejspíše znamená "až". Otevřeno bude nejspíš až v úterý 28., a to jenom do půl páté. Ale zase bez polední přestávky…
Prostě je tu psáno "closed" a brána je zamčena. Karmelští horští karmelitáni nejspíš dlí celé Velikonoce na modlitbách (na modlitbách a na výhledech) a nepřejí si býti rušeni. A já jsem jakožto turistický průvodce nedouk, že to nevím. Jenže takových nedouků je nás víc. Přijíždí druhý autobus, a jeho osazenstvo také zírá jak tele na (zavřená) vrata. Naštěstí vlevo na kraji parkoviště stojí na dvou sloupcích cedule s trojjazyčným nápisem "K vyhlídce", která slouží jako vstupní brána na cestu lesem. No cestu. Siénově hnědý pruh ztvrdlého bláta, se vine se mezi kameny a přes kameny. Kolem něj rozkvétají mnohé byliny, rozeznávám jen rudě planoucí vlčí máky.
No, cesta lesem. Spíše nízkým porostem všelijakých babyk, trnovníků, dubů (konkrétně dubů kermesových, Quercus coccifera); místy se rozevírá pohled na okolní pahorky, kde se kadeřaví shluky dubů i rozložitých borovic halepských (Pinus halepensis, jak jsem zchytřel na Wiki...). Když jsem si na chvíli do toho lesa odskočil, zjistil jsem, že je plný těch obtížně přelezitelných kamenů. Jak by nebyl! Kdyby nebyl, jistě by se tu již rozléhala pastviska či pole. V těchto místech je tedy zachován les přirozený, ale když jsem před dvěma lety sázel stromečky v lese obránců u kibucu Nachšon, tak to bylo taky na kamenité louce.
Míříme ke slibované vyhlídce. Vpravo se vine plot, za kterým se skrývá vršek kopce. Plotem prolézají trnité listy opuncie. Lze zahlédnout i kostelík. A před ním zezadu sochu Eliáše, unaveného poté, co sťal 450 kněží boha Baala (aneb Belzebuba), kteří nedokázali zapálit ani jedno ze 450 obětních ohnišť... My však jdeme na vyhlídku. Nějakou dobu nás vede jako zvukový maják bubnování a zpívání, když přicházíme blíž, tak je možno zaslechnout i kytaru.A už jsme tu. Na hraně svahu uprostřed velkých plochých kamenů, odkud se mezerou mezi stromy naskýtá dnes velmi zamžený pohled do pláně údolí Jizreel. Nad ním lze tušit obrys místního Řípu, totiž hory Tábor. Odehrává se tu zajímavé divadlo. Asi tak dvacetiletá mládež zde cosi zpívá anglicky a do rytmu bubínku k tomu mává vlajkami. Rakouskou, německou, švýcarskou a izraelskou. Na okrajích asi dvacetičlenného shromáždění mávají dvě "mažoretky" šedými a rudými praporky. Po chvíli rozeznáváme ve zpěvu i určité fráze. Jsou to modlitby, pasáže ze žalmů, písně jsou střídány recitacemi z bible.
Zpívá se anglicky, recituje se německy. Připadá mi trochu zvláštní vidět vedle sebe vlát izraelské a ausgerechnet německé vlajky, ale už jsem tenhle nečekaný soulad viděl například na pražském Pochodu slušných lidí vloni na Jom ha-šoa. Ocitli jsme se zřejmě na akci mladých evropských křesťanských sionistů. Tak jestli jsme někde v Izraeli cítili, že "tady to je", pak zde "to" bylo – zejména díky těm klukům a holkám. No, strávili jsme zde u tohoto povznášejícího koncertu jen asi čtrthodinu, ale uchvacující čtvrthodinu. Vlastně jsme se nevědomky zúčastnili právě na Bílou sobotu jakési mše v tomto přírodním kostele. A protože jde o místo dávného zázraku židovského proroka, byli jsme tak trochu i v synagoze. Jak to má na šabat být. Díky tomuto zážitku nebyl dnešní výlet na Muchraku zbytečný. Klášter na vrcholu hory Keren Karmel byl zavřený, ale sama hora zůstala otevřená. Inu, spletl jsem se, chyboval – a nakonec jsme vyhráli tento silný zážitek!
Jenže výhled odtud se naskýtá toliko směrem severovýchodním, a já bych chtěl Janince ukázat i něco jižnějšího a západnějšího. Od parkoviště jsme sem přišli po červené značce, která se na tomto místě lomí po svahu prudce dolů. Tuším, že někde níže by mohla protínat cestu vedoucí po vrstevnici. Avšak pěšina mezi kameny je dosti ozlomrk, nic pro Janinky ani jejich průvodce, takže tento pokus po sešplhání asi dvaceti metrů zatípnu. Později si na turistické mapě najdu, že vydržet dalších sto metrů sestupu, narazili bychom na tu tušenou příčnou cestu, a po modré značce bychom po dalším kilometru a mírném klesání dorazili až na místo se skutečně dalekým výhledem. Možná by bylo vidět i moře. (Tedy – jestli mapy nekecají...)
Nikoli houby, avšak kosti. Paní doktorka Jana se rozpomíná na svá studentská praktika na pitevně. "Jsou to klouby nějakých hodně velkých kostí." Žeby jeleni? Kostí je tady poházeno spousta, po chvíli mi to dojde: Jsou to kosti hovězí. Zdá se, že místní zemědělci tento lesík používají k odhození nepotřebných částí jinak zužitkovaného skotu. Stejně, jako činí se starými pneumatikami a umělohmotnými láhvemi. Opět svorně zvoláme:
"Jako doma!"
No, ale doma ještě nejsme. Ani doma v Praze, ani doma v Haifě. Ještě nás čeká tržnice. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli na Bílou sobotu 26. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 22. června 2016
*
Zde si můžete přečíst článek o Muchrace z roku 2014, nazvaný Mír oblaků.
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz
