Příhodná pláž

Izrael na vlastní kůži

Od parkoviště nad jeskyněmi v Roš ha-Nikra sjíždíme zpátky na jih. Janinka je už ucabrtaná, řídím tedy já. Poprvé poněkud déle než nedávno v Cesareji. Chceme se dostat na tu báječnou pláž, co jsme viděli seshora. Stačí jen odbočit někde vpravo. První odbočku míjíme, vede k dolnímu parkovišti, odkud se dá k mořským jeskyním dojít odspoda. Dojít, nebo dojet na kole či golfovém vozíku, a to po silničce, která leží na místě bývalé železniční tratě. Dostanete se tak ke dveřím v plotu, které vedou do jižní části bývalého železničního tunelu. Byli jsme tam před chvílí, než jsme vyjeli lanovkou k hornímu parkovišti. Z druhé strany ochranného plotu. Předpokládám, že se tamtudy dá z jeskyní vylézt, avšak nevím, jestli vlézt, kasu jsme tam nepostřehli, jen dva hlídače...

Ta skvrnka vlevo na obzoru je hlídková loď Dabur.

Konečně nacházíme tu správnou odbočku, jen asi po třech a půl kilometrech. Na Mapy.cz je zde na pobřeží vyznačena pláž. Fajn, jenže hned pár metrů za křižovatkou se nám v cestu staví průmyslová zóna. Nezbývá než zabočit vpravo znovu k severu. Míjíme benzinovou pumpu – a hle, v lesejku zaznamenáme kemp se stany. Možná, že ne kemp, ale stany určitě. Takže plážička na dohled! Jenže dohled trval kilometr a půl, po kterém nás lesní silnička – charakteru jak někde u Dářka – vyplivla na písčité parkoviště u toho místního Dářka. Dvou Dářek, jsou zde totiž dva vodní rezervoáry. Ty jsou ale skryty za dunami, před námi se rozevírá jiskřivé Středozemní moře!

Bereme si saky s plavkami a ručníky, a přes mírné duny míříme k moři. Duny jsou zarostlé travinami a kvítky. Jana bere bez vyzvání do ruky svůj zázračný mobil a vyrábí první fotky. Mapy Googlu zde ukazují jednak jakési dráhy v obrovském pískovišti (nejspíše zde drandívají sportovci na motorkách či spíše dnes módních čtyřkolkách – jednu jsme viděli na dálnici a byla to dost sranda) a jednak zase pláž. Což je dobře, protože pobřežní silnička je vyznačena cedulkami se zákazy vjezdu pro motorová vozidla (anebo zákazy zastavení, teď si nejsem jist). Jenže tahle příhodná písečná pláž má několik nedostatků: Přímo na hraně břehu je lemovaná plochými kameny, což by tak nevadilo, avšak vlny se nedaleko břehu tříští o další dvě řady kamenů. Pás nízkých ostrůvků – vlastně potopený hřeben další řady skal – na nízkém horizontu dává tušit, že pod vodou budou další řady, o které by plavce mohly omlátit vlny.

Však možná proto se za exželezniční komunikací táhne další řada, a to řada tyčí s jednoznačnými nápisy: Plavání zakázáno! Nikoli na vlastní nebezpečí, jako v Haifě, ale natvrdo zakázáno. Pro toho, kdo neumí hebrejsky, arabsky ani anglicky je cedulka doplněna i přeškrtnutou siluetou plavce červeném kruhu. A nikde na obzoru nevidíme ani žádnou plavčickou budku, která by mohla být v této předsezónní době ještě neobsazena. Místo řevu plavčíků z amplionů, slyšíme od severu občasný řev z amplionů hlídkující lodi třídy Dabur. No ale středoevropského Čecha přece nezastaví před vstupem do moře nějaké cedulky!

Avšak ani středoevropský Čech není blb. Rozhlížíme se, a vidíme, že na jihu se v bystrém mořském větérku vysoko nad břehem pohupuje dvojice draků. Padáky typu křídlo, které slouží pozemním či vodním surfistům místo plachet. Skály tam ustupují do moře, a do břehu se zakusuje nefalšovaná písečná zátoka. Krom postav windurfistů se tam vyskytují i stany, takže je patrno, že jsme dorazili na to správné místo. Mé nadšení je poněkud zkaleno zjištěním, že ti dva surfisti nemají žádná prkna. Stojí v nízké vodě – a pouštějí si draky! Další lidé sedí na dekách na písku, a užívají si začínajícího víkendu. Je pátek, tři čtvrtě na čtyři, skončila jim už zkrácená pracovní doba. V Izraeli je pátek obdobou našich dřívějších pracovních sobot, a v sobotu si pak lidé užívají šabatu, či spíše celodenního pracovního volna (valná většina Izraelců tedy zcela světsky). No a v neděli musí zase do práce. Neděle je totiž prvním pravovním dnem, dnem, kdy Bůh začal se stvořením světa.

Ve vodě není nikdo, možná i proto, že i zde je do písku zabodnuta zakazující tyč. Slunce se skrývá v nadmořském zákalu, ale je příjemně, asi 24°, a voda bude mít mírně pod dvacet. Je mnohem teplejší než včera v Haifě. Pod rozměrným ručníkem se převlékám do plavek, Janinku k tomu ani nepřemlouvám. Pořád na ni něco leze. Sice ještě nedolezlo, ale vinou její nižší imunity jistě doleze. A plavání zde je zakázané. Stejně však do vody lezu – ne abych v něm plaval, ale abych se v něm procházel, to je rozdíl, přece! Ono by to tady ani zde s tím plaváním moc nešlo, asi dvacet metrů od pláže se zvedá vodní tříšť nad nejbližší řadou skal. Vcházím do toho moře, nikoli do hlouby, ale tak, aby mi z vody vyčnívala alespoň hlava. Nohy se mi zvednou, moře si mě jemně vezme a postrkuje ke břehu. Splývám na zádech – to přece také není žádný swimming!

Když mě vlny dostrkají až do hloubky (vlastně níže), ve které si už mohu sednout, vstávám, a jdu se na břeh osušit a převléknout. Vlastně nejdu, protože jak jsem se postavil, rve mě spodní zpětný proud ustupující vlny kolem lýtek tvrdě směrem k moři. Ten proud bez problémů překonám, hlavně když si počkám, až mne další přicházející vlna postrčí ke břehu. No, on ten zákaz tady asi opravdu k něčemu bude. Ještěže jsem tu neplaval!

Co si s Janou nedáme ujít, je brodění vodou na kraji pláže při zpáteční cestě k autu. Je to jen několik set metrů, ale užíváme si je. Jdeme bosky, já si ze svých tuláckých kalhot odzipoval spodní díl nohavic,  takže mám kraťasy po kolena, Janinka si zase vykasává svou indickou sukni. Chvíli jdeme pískem, pak šplháme na velké ploché kameny, které lemují břeh jako obří přírodní dláždění. Je porostlé zelenými řasami, které na suchu přijímají písečný překryv. Jde se po nich jak po slehlé trávě, avšak pod vodou jsou zrádně kluzké.

Filomušličková Jana se rozhlíží po dalších přírůstcích. A hle! Uprostřed spáry mezi dlážděním se jeví pěkná ulita, omývaná mořskou vodou! Upozorňuju Janičku, že v té chaloupce ještě někdo bydlí, takže je ona ulita ponechána nájemníkovi. Udělali jsme dobře, protože, kdo ví, kdo tam bydlí. Třeba nějaká malá godzillka. Stopy její hypotetické maminky nalézáme za chvíli, tak alespoň na mne působí dvojice otisků ve skále, řasách a písku. Tříprstých otisků s palcem, dlouhých skoro metr…

Každá zábava jednou končí. Na nejbližší skále, popraskané dávnými bublinkami (snad sopečného původu, anebo vymletými vodou či vyžranými mořskými červotoči) si utíráme nohy, spouštíme sukně až na zem a přizipováváme nohavice. Jde kolem zjevně vyplašený pán a něco v těch dírách hledá. Ptá se nás, jestli jsme nenašli klíče od jeho auta. Tak tedy, tomu říkám smůla! Sám jsem jednou ztratil klíče od auta v lese, když jsem byl na houbách. Ale jejich nalezení bylo jednoduché – šel jsem po svých stopách, neviditelná pěšinka mne vedla lesem od stromu ke stromu, od plechovky k prázdné láhvi. Avšak ta skála plná otvorů vypadá děsivě. A už brzo se setmí, bude půl páté. Vlastně máme letní čas, slunce zapadá až za dvě a půl hodiny. Snad ten nešťastník klíčky našel...

Za dvě a půl hodiny zapadá slunce, do Haify to máme jen čtyřicet kilometrů, co kdybychom se ještě na chvíli zastavili v Akku? Citadela už bude zavřená, ale podívat se na hradby omývané mořem bychom mohli.

"Já už nikam nechci," protestuje Jana, ale přemluvím ji. Nebo lépe řečeno, řídím já, a protože neklade příliš silný odpor, tak ji nakonec během jízdy přemluvím. Jenom zastavíme na parkovišti a vyběhneme na hradby. Jenže, jak jsem to řekl na začátku?  Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu. Avšak je pravděpodobnější, že po chybě člověk prohraje. Dneska jsme se zase nevykoupali, protože jsem si předem nenašel správnou pláž. Alespoň jsme zažili jiné dobrodružství…

Jenže se stává, že člověk prohraje, i když neudělá chybu žádnou.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na Velký pátek 25. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 1. června 2016
*

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz