Poslední park

(Užít si Izrael)

Je pondělí 8. května 2017. Včera jsme strávili v Jeruzalémě svůj poslední izraelský den. Ráno jsme obešli Západní zeď odspoda i odshora, odpoledne jsme vylezli na horu Sion a užili si Lví fontánu v Bloomfieldských zahradách. Taky jsme znovu a jinak přešli přes Gehennu, aneb Údolí mordu, kde pro boha Baala (Belzebuba)  pálil lidské oběti nehodný král Sidkijáš, jak mě upozornil pozorný čtenář B. Michal – nikoli Sidjikáš, jak jsem se přepsal já. (Mohl jsem si vybrat i jiné varianty: hebrejské Cidkijahu, Cidkija či české Cidkiáš, Sedechiáš, Sedekjáš či Sedekiáš.) Pokoj máme uvolnit do jedenácté hodiny, taxík na letiště předjede ve tři čtvrtě na dvě, takže máme ještě nějaký čas k dispozici. Bagáž si necháme v recepci o dvě čísla na Jaffské třídě dál a státní svátek oslavíme stylově v Parku nezávislosti (Independence Park, ha-Acmaut Garden).

Ještě než vyrazíme, vrátím se zpátky k Západní zdi, o které mi čtenář Zbyněk Trajer prozradil, proč se rozcházejí údaje o hmotnosti základního prakamene. Různé váhy jsou dány různým pojetím tuny metrické a tzv. „short tone“, která páčí 2000 liber. Takže pro dnešek konečným odhadem nebudiž 600 tun, avšak (dle americké wiki) 570  „krátkých“ tun, anobrž 517 tun normálních. I tak je to síla! A což teprve ta síla, ukrytá vevnitř...

Čtenář Mikuláš Zoubek mi k Rabínskému tunelu ještě napsal: „Ta  „závěrečná štola“, o které píšete, je ve skutečnosti starý Hasmoneovský tunel, který byl objeven jaksi náhodou asi před 20 lety – a dnes je jím také prochází. Ten byl vybudován za vlády Hasmoneovců ve 2.století př.n.l. za účelem přívodu vody na Chrámovou horu z rozsáhlých cisteren, které byly na severozápadním okraji Chrámové hory (dodnes tam ty cisterny jsou). Voda tam tehdy tekla samospádem.“

Stokrát budete v Izraeli, a i po sté první se dovíte něco nového. Tolik ke včerejšku, a nyní k dnešku:

Park nezávislosti jsem si vynašel k dnešní návštěvě hlavně proto, že je vzdálen jen asi půl kilometru od našeho hotelu, a že jsem v něm nikdy nebyl, jenom jsem kolem něj jezdil turistickým busem. A pak také proto, že jsem chtěl cestou Janince ukázat líbeznost starých uliček za bývalým neblahým hotelem Kikar Zion. A sám si ověřit, že ty baráčky dodnes existují a nebyly zbourány k výnosnému zhodnocení místních pozemků 

Krátce před desátou vyrážíme. Nejdříve procházíme uličkou kolem mrakodrapového hotelu, který se již nejmenuje Kikar Zion, ale po přestavbě se z něho stal blahý hotel Herbert Samuel Jerusalem. Blahý je zejména proto, že se už nemusí čekat na nízkoobjemový výtah pro tři hosty s kufry, který by vás vyvezl do třetího patra k recepci. Recepce je už v přízemí (kudy se dříve mezi nosnými sloupy jen proháněl vítr a motorky), blahobytný vchod stráží blahobytný portýr. A pod střechou se nachází blahobytný bazén s výhledem na Jeruzalém. Tenhle nový hotel jsem měl při plánování taky v hledáčku. Jenže už byl obsazený. Stejně bychom si ho asi nevybrali, jeho ceny jsou totiž taky blahobytné – kolem 5 tisíc za noc. Pro jednoho. Na šest nocí by to už bylo mimo náš rozpočet. Naproti ve starohipísáckém domě bydlíme za pětinu a platíme tak celkem asi jen 12 tisíc. Místo šedesáti...

Za hotelem zahneme vpravo a zaplujeme do uličky Shammai. Rázem se ocitneme v pitoreskním (to slovo se sem hodí!) světě patrových domečků, prorostlých blahovičníky a schodišti. Přízemí jednoho domku má až románsky klenutou vstupní bránu (ale nebude starší než polovina 19. století), zelené plechové patro s řadou oken připomíná zase železniční vagón. A nahoře nad tím přístavby a dřevěné nástavby, terasy... Pěkně se tu musí bydlet.

2008

2017

Tady se zatím nevyplnilo mé neblahé tušení z roku 2008, že „cenné pozemky v centru hlavního města Izraele je třeba patřičně exploatovat” a že baráčky na nich jsou už zbourány.  Znovu, jen z jiného úhlu,  poznávám roh prvního patra jedné výškové budovy který i nadále drze ční až nad polovičku uličky, jako by tu pozemní chamraď od sebe odstrkoval. S uspokojením nacházím rekonstruovaný domek, který tehdy vypadal už na odstřel. No, možná to není přesně on, ale potvrzuje, že tahle část města prošla celkovou obnovou a nevypadá tedy, že by se počítalo s jejím blízkým přeoráním. Ostatně to by se asi nelíbilo ani majitelům dnešních výškových hotelů...

2008

2017

Odbočili jsme do nejbližší uličky doleva, prošli kolem stromu, vlastně dvě patra vysoký fikus to byl, protáhli se kolem točitého schodiště na čtvercové náměstíčko, či spíše náves, a najednou vypadneme na širší ulici, kde se nám nabízí šátky, boty, antikvity a výhled na obludně šedou stavbu budoucího Muzea tolerance. V roce 2006 tady byla jen stavební jáma, v roce 2014 se už zaplnila, a dnes dorostla do výšky druhého patra a ještě roste. Co tam nakonec bude, uvidíte níže.

Raději zase zabočíme do uzounké uličky vlevo, a nečekaně se ocitneme pod rozsáhlou plachtou, která kryje prostranství s mramorovou dlažbou. Uprostřed se snižuje několika schody ke kruhové kašně, postavené na travnatém čtverci. Kašna je falešná – jde jenom o její podivuhodnou kresbu na plochém mramorovém povrchu, jakýsi medailon o průměru asi čtyři metry. Náhodně jsme se ocitli před Italskou synagogou a zároveň muzeem italského židovského umění. Probíhá tu jakási stavební rekonstrukce – proto ta plachta. Vyfotím si jenom sedmiboké pítko ze zlatého kamene, ve kterém je vytesán hebrejsky a anglicky nápis: „Everyone that thirsthed come”. Opět jsme se nenapili, tak daleko  rekonstrukce nepokročila. Minule jsem si našel, že se tento citát vztahuje k Izaiášově proroctví, kapitola 44, verš třetí. Kralickou češtinou se tam praví:

„Nebo vyleji vody na žíznivého, a potoky na vyprahlost; vyleji Ducha svého na símě tvé a požehnání své na potomky tvé.”
Naštěstí máme vodu v batohu a teď jdeme ještě za další vodou, ačkoliv to netušíme. Jsme na ulici Hilel. Tady to znám, protože jsem tu bydlel v roce 2014 v támhletom hotelu Jerusalem Tower. Díky modrému bodu na mapě v Janině telefonu víme, kde jsme, a kudy se dát dále na jih. Ulice se jmenuje Rabi Akiva a vede rovnou do Parku nezávislosti. Symbolická zelená brána otvírá vchod na rozsáhlou (250 x 250 metrů) travnatou pláň, poházenou shluky stromů. Dvě řady stromů kopírují dva potůčky, spíše umělá koryta, stékající po mírně svažitém terénu k jihozápadu. (Už jsem tenhle park popisoval v jedné mé scifi povídce, ale to jsem si navíc vymyslel i altán, který zde chybí.)

Voda! Tekoucí voda, kterou tak architekti i obyvatelé měst v Izraeli zbožňují! Tady tedy neteče v přímce, naopak, je vedena umnými zákruty mezi kameny a skalkami, které vypadají, jako rostlé z terénu, přepadává přes stupně, šumí, bublá, napájí kořeny stromů na březích i miniaturních ostrůvcích a vede nás jako klikatá linka vpodstatě rovně a přímo k mamillskému rybníku. Voda je tu vskutku šumná. Piktogramy varují: Neodhazujte do vody odpadky, nepijte ji, neráchejte v ní své psy a neplavte v ní. Ten poslední obrázek je skoro zbytečný. Voda se sotva hrne několika centimetry po oblázkovém dně, před stupni se navrší až asi na 10 cm, v závěrečném bazénku má sotva pětadvacet čísel.

Jo, tady by se dobře spočívalo, ale ještě se chceme podívat na ten mamillský rybník. Přejdeme ulici Menashe ben Izrael, vlastně je to komunikace, oddělující dva parky, která je poměrně hojně projížděna auty. Zatímco trávník horního svažitého západního parku je pečlivě sestříhán, spodní, východní park je na téměř absolutní placce a roste na něm leda lebeda a ledabyle rozmístěné stromy. A náhrobky. Jsme totiž na místě rozsáhlého (200 x 180 metrů) mamillského muslimského hřbitova. Ve 30. letech 20. století z něj po kouscích ukrajovali pro výstavbu budov i odpadního potrubí sami Arabové, dnes vypadá, že je ponechán svému osudu a lebedě.

Frank Gehry nebude realizován

Od severu sem shlíží stavba zmiňovaného Muzea tolerance (patrně Židů k Palestincům, ale mělo by to být i obráceně). Naštěstí nebude realizována koncepce Franka Gehryho, jehož olbřímí kytice by opanovala daleký prostor, ale mnohem civilnější projekt studia Chyutin Architects (založeno roku 1978 architekty Michael Chyutinem a jeho bráchou Brachou Chyutinem), jenž je mnohem civilnější a podvoluje se charakteru okolní zástavby i parku a hřbitova.

Staví se studie Chyutinů

Uprostřed tohoto hřbitova je pak onen hledaný rybník Mamilla. Vstup k němu brání pečlivě zamčená vrata v drátěném plotu. Naštěstí hned sousední pole plotu je pečlivě odstraněno, takže můžeme vejít až k okraj tohoto rozlehlého (90 x 60 metrů) bazénu a kochat se jeho prázdnotou. Až na jeho vysušené dno, do hloubky asi 5 metrů, vedou kamenné schody. Sejdu po nich, Janinka se drží nahoře, jít dolů by pro ní bylo až moc ilegální. Jenže nahoře žádný zákaz nebyl! Jak mi vysvětlil jeden český speleolog, kterého také v Izraeli nejdříve mátlo, že třeba do starých dolů není zákaz vstupu:

„Když chybí zákaz vstupu, tak je vaše bezpečnost jen na vás a vašem uvážení. Když už tam zákaz vstupu je, pak tam nelezte, protože to už je fakt nebezpečný!“

Já měl ale opravdu nutný důvod, proč se tam dolů pod horizont událostí dostat: Potřeboval jsem se vyčůrat a žádný záchod nebyl v dohledu! Kromě mého příspěvku tekl do bazénu v jeho severozápadním rohu po stěně i čůrek vody, něco podzemního z toho vedlejšího parku, jehož voda byla nakonec kanalizována. Dost málo k naplnění tak obrovské prostory, která je na mapách tvrdošíjně označována modrou barvou, ačkoli po jejích kamenných stěnách už splývají keře a na betonovém dně raší tráva a keře se na něm kulatí. Zaregistroval jsem i nečekaný pozdrav z domova: rozbitou pivní láhev s originální nálepkou Velkopopovického kozla...

Potřebné bylo vykonáno a vydal jsem se po schodech nahoru. Při tom jsem s jistým údivem zaznamenal, že kameny schodů sloužily (dle své určité opracovanosti a zdobnosti) dříve jiným účelům – možná se jednalo i o části kamenů náhrobních...

Vraceli jsme se Parkem nezávislosti nahoru podle druhého potoka, který teče po mírně strmějším svahu. U potůčku tu na jednom místečku leží ve stánu stromu na travičce mladinká dvojice, kousek dál se rozložila početná rodinka, která si zula boty a ráchá si nohy ve vodě.

Proč jsme tam nezůstali a nelebedili si? Nebyli jsme asi dostatečně unaveni a stále jsme dychtili po nějakých dalších zážitcích.

A po nějakém pořádném obědu. Ale o tom až příště.

***
(Prožito v Jeruzalémě v pondělí 8. května 2017. Psáno v Praze v neděli 18. a v pondělí 19. února 2018. Jde mi to pomalu, ale vyprávění o našem výletu do Izraele už končí.

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
***

Aktuální report o Janince: Chřipka byla zahnána, další punkce vyčerpala z plic další dva litry výpotku. Jana vypuštěna domů ve čtvrtek, vezl jí kamarád Pepa, protože já se ještě dolečoval (z 39,7°až k teplotě 36,0°). Od pátku si navzájem poskytujeme domácí péči. Alespoň jsme zase chvíli spolu. A mohl jsem Janince předat vytištěný obrázek šestiletého čtenáře Vojty, nazvaný "Kopec naděje". Moc se jí líbil.

Takže má nějakou energii i k tomu, aby dovedla ke konci poslední dokončovací práce na překladu Persepolis Rising, sedmé knihy ze série Expanze od Jamese S. A. Coreyho. (Zase asi 500 stran!)

Všem čtenářům Šamanova doupěte děkujeme za dosavadní držení palců a modlitby. Tenhle týden to budeme hodně potřebovat. Ve čtvrtek se začne 2. cyklus léčby, kdy bude Janinka zase na pět dnů uvázána na hadičky v nemocnici, v úterý před tím probíhá série vyšetření a předběžných zákroků. Sami držíme palce a modlíme se za ty, kteří prožili, či prožívají podobný úděl.
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Fotky z cesty od Kikar Zion přes Italskou sybnagogu až k Parku nezávislosti.
A fotogalerie z Parku nezávislosti a rybníku Mamilla

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)