Zeď dole, Zeď nahoře

(Ztraceno ve větru)

Včera jsme navštívili chrám Božího hrobu, nejsvětější místo křesťanského náboženství, dnes se courneme podél nejsvětějšího místa judaismu. Jak jsem minule psal, stihli jsme to k Západní zdi akorát na čas. Je půl desáté, když se v průchodu od Západní zdi na severojižní muslimskou magistrálu el-Wad noříme do hloubek pod arabskými domky. Znovu, už potřetí, vlézám do Rabínského tunelu ("Rabbinical Tunnel", případně "Western Wall Tunnel") Poprvé, v roce 2006, jsem tu byl s mou milou ženou Ivanou, stejně jako  podruhé v roce 2008. (Než se z ní stal anděl, ještě andělštější než zaživa.) Vloni jsme to sem s Janinkou nestihli, jsem rád, že teď ano.

Paní průvodkyně nás vede do podzemí; je to tu celé "přestavěné", či spíše nově vyrubané, ale ten pohled na osvětlenou část podzemní zdi zůstal. Zůstal i umný model, který ukazoval stavební vývoj na Chrámové hoře. Model byl v době mé první návštěvy vrčavý, pohyblivý. Motorky dopravily vždy na správné místo ten kus zdi, který v určeném období vznikal a jiný kus města zase potopily pod horizont předváděcího stolu. Jenže vrčadlo dovrčalo, a místo toho jsme shlédli naučný film. Nejspíš měl titulky v angličtině, takže jsem rozuměl i já, a mohl si zapsat, i když dosti nečitelně a útržkovitě. Ale něco vím od minule:

Díváme se na západní zeď Chrámové hory, jednu ze čtyř zdí, které obklopily původní svatý pahorek (horu) Sion aneb Moria, zmiňovanou v Bibli. „Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.”

I postaven chrám, aby mohl ukrýt Truhlu. Postaven, rozbit, obnoven a posléze zveleben. Tak mocný pak býval nával návštěvníků kolem hory Moria, že velký stavitel Herodes Veliký rozhodl zbudovat pro ně planinku, na kterou by se vešli a nepadali přitom do okolních příkopů a propastí. Nechal postavit čtyři zdi, které vytvořily zhruba jakýsi obdélník. Na severu je široký 313 m, na jihu jen 280 m. Na východě je dlouhý 470 m, a pro nás dnes nejdůležitější západní strana má 485 m. Prý je to plocha 18 fotbalových hřišť, nepřepočítával jsem to, a fotbal nehraju. Nicméně rozlohou je toto místo srovnatelné s každou ze čtyř jeruzalémských čtvrtí, a tvoří tak neoficiální, pátou čtvrť Starého města. Vnitřek tohoto obdélníku nebyl po Herodově dostavbě zarovnán prakticky do rovinky, jako je teď. Zdi sloužily jako skutečné obranné zdi, jak je vidět na modelu Šalamounova chrámu, který se nachází v podzemí u reálné Zdi. A nahoře, na placce, je současný chrámový okrsek současných chrámů.

Když jsem tu byl poprvé, zapsal jsem si, že největší kameny u základu zdi mají 120 tun. Za dva roky později tvrdil průvodce Šajke, že nejtěžší kvádr váží 170 tun. Nu a dnes nám paní průvodkyně prozradila, že ty kameny jsou ráže 600 tun. Jsem zvědav, jak budou mohutné příště, pokud se ještě někdy do Jeruzaléma vrátím! No ale jak se sem od lomu u Herodovy brány dostaly? Půl kilometru k severnímu rohu a kilák k jižnímu? Jeden průvodce nám vyprávěl pohádku, která vysvětluje, jak se na toto místo dostaly ty přetěžké bloky: přišly sem z lomu samy! Tak dobře, jde o pověst. Ale už jsem ji slyšel vyprávět o Velikonočním ostrově. Podle naší dnešní průvodkyně se tím zabývaly hordy vojáků, které ty bloky posunovaly tři týdny – podobně, jako dříve jejich pyramidální kolegové v Egyptě. Hrály v tom roli i otvory, dodnes na kamenech patrné.

Na hoře Moria stávala skála, kde to všechno začalo, jak pravila paní průvodkyně. "Big bang, aneb stvoření světa, zde byl z hlíny uplácán Adam, zde se chystal Abrahám obětovat Izáka." Atd. Kde přesně Šalamounův chrám stál se neví, ale určitě byl "někde tady". (Někde tady nahoře nad námi.) Po zboření Druhého chrámu v roce 70 zůstaly z původního chrámového okrsku stát prakticky jen opěrné zdi Chrámové hory. Jižní část západní opěrné zdi, která vystupuje na povrch je ona Západní zeď (nářků). Ale sama opěrná zeď pokračuje i dále na sever, jenom to pod povrchem Starého města není patrno.

Patrno to bylo až izraelským archeologům, kteří tady po osvobození starého Jeruzaléma z jordánské okupace začali vrtat. Až se dovrtali na úroveň původního Herodova města. (Ale ještě se úplně nedovrtali, protože i pod touto úrovní je kam vrtat, a to nejméně až do hloubky 14 metrů.) Problém je s vrtáním dovnitř Západní zdi, protože už jediný centimetr pod rostlou zeď je to muslimovo. Podle smlouvy, kterou uzavřel vítězný Izrael s Jordánskem po roce 1967, spravuje Chrámovou horu  islámská náboženská nadace, aneb Waqf.

Hezká byla samozřejmost, se kterou pravila paní průvodkyně: "My jsme to postavili."

"My." Ne "naši dávní předci". "My" – můj národ. Pěkný vhled do sebevědomí klasického Izraelce.

Nakonec jsme sestoupili k samé Zdi a mohli se jí dotknout. Jsme prý na jediném místě, kde se mohou u Západní zdi modlit společně ženy s muži. Není to tu totiž vedeno synagoga (alespoň zatím ne). I zde, hluboko pod zemí, někdo do spár mezi kameny zastrkal cárky papírů s prosbami. A protože jsme pod zemí, skryti ruchu obyčejného nesvatého života, je prý podle některých lidí mnohem větší šance, že Bůh vyslyší právě tyto prosby. Už od roku 2014 tuhle příležitost raději neriskuji. Ale jistě, opřu se, popovídám si, jako každý, ale to víte, jaké je to mluvit do zdi. (Nebo do Zdi:) Určitě mi to nejde tak dobře, protože neumím hebrejsky ty správné modlitby. Mladá židovka, která je šeptmo pronáší, je taky nezná zpaměti, čte si je z chytrého mobilu…

Odtud vede kolem Západní zdi až na její severní konec uzoučká podzemní ulička. Jdeme kolem zazděných dveří do pohřbeného domu, pak kolem dvojího zábradlí. To moderní trubkové zahrazuje přístup k zábradlí původnímu, tvořenému jediným listem mramoru, jež chránilo chodce před pádem do vodní nádrže. Vpravo se do Západní zdi prolomuje oblouk bývalé brány, ale i ta je stále zazděná (dovnitř opravdu nikdo nevrtá!). Po několika stech metrech jsme na konci Zdi, ale podzemní putování pokračuje dál, nově zpřístupněnou štolou. Obdivujeme cisternu, do které nás dovedla. A pak už stoupáme pěkně po schodech až ke starým známým nenápadným plechovým dvířkám, které vedou přímo k začátku Via Dolorosy. Dnes je nestráží žádný ozbrojenec jako v roce 2006. Inu, v Jeruzalémě panuje mír.

Máme už letos projitou Západní zeď od jejího nejjižnějšího rohu až na sever. Ale přece ještě jeden její kousek chceme znovu navštívit.

Dnes je v Kapli bičování utemována početná výprava polských katolíků, snad proto, že je křesťanská neděle. I ti starší si čtou pronášené modlitby ze svých chytroušů. Vida je, chytré telefony, jak se staly další ekumenickou pomůckou. Rozhodujeme se, že pro letošek máme už dost naviadolorosováno. Zabočíme proto při nejbližší příležitosti do jedné uličky vlevo, abychom se vyhnuli velice exponovanému rohu s el-Wad. Ulička se zove Ghawanima, aneb Ghawánovců. Ti zde mají minaret, a na konci uličky i bránu na Chrámovou horu. Tu necháme za sebou a obracíme se opět na západ. Scházíme po schodech zcela opuštěným prostorem, o to opuštěnějším, jak je souběžná Via Dolorosa přehuštěna. Uličku jsem si podle malých písmenek v bedekrové mapce zapamatoval jako "Baroq", ale s barokem nemá nic společného. Jmenuje se totiž "Barquq", a to podle sultána al-Zahira Barquqa (Barkuka). Robím zcela originální fotky z dosud neviděného kousku, a trochu se za Janou zdržuju. Nicméně nakonec přece jen dojdeme na el-Wad, už za třetím a čtvrtým zastavením Křížové cesty.

Odbočujeme vlevo na jih, projdeme kolem zastavení pátého i dlaně ve zdi. Vpravo pokračuje Via Dolorosa, vlevo vede ulička Ala ed-Din až k Bráně dohližitelů. Dál by nás dál izraelská vojenská hlídka nepustila – brána je vstupem na Chrámovou horu, turistům a bezvěreckým zvířátkům tudy nemožno. Ale už další uličkou se vlevo pouštíme. Nazývá se Bab al–Hadíd a míří kolem madrasy (muslimské "vysoké náboženské školy") jménem el-Araghonia také na Chrámovou horu. Tímto směrem míříme tentokrát i my. Zatočená ulička působí jako kulisa k natáčení filmu Tajemná Řásnovka. Ulička se postupně zcela zatrubňuje, až nás vyvrhne před Železnou branou. Na Chrámovou horu, která je podle Statu quo v prackách muslimů, nejdeme ani tudy. Zabočujeme vlevo do další roury, procházející jakousi vysokou stavbou.Vylezli jsme z ní. Mezi bloky se otevírá jakýsi dvorek s vysokými zdmi.

Západní zeď - ta malá, vysoko, hned pod Chrámovou horou

"Daleko od hlučícího davu turistů, daleko od arabského a židovského virválu… Ta zeď tady vpravo, to je Zeď. Prodloužení Západní zdi, či lépe, místo, kde se Západní zeď prodrala změtí arabských domků na světlo Boží. "Small Wailing Wall", praví cedulka na stěně, na mapě jen "Small Kotel" či "ha-Kotel Katan". Malá Západní zeď! Vyvřela tu z podzemí právě ve výšce, kde končí velké stavební kameny z doby krále Heroda Velikého. A je tedy asi skutečně nejblíže – alespoň co se výšky týče – dávnému židovskému Chrámu. A modlit se zde dá. I usebrat. Kameny sice neodpovídají, avšak alespoň poslouchají…"

Protože jsme na druhém – paní podzemní průvodkyní nezmiňovaném – místě, kde se vedle sebe mohou modlit muži i ženy, pak tak učiníme v absolutním soukromí a pod širým nebem.


Poznali jsme Západní zeď na jihu, prošli jsme kolem ní k severu, a teď se vznášíme asi ve třech čtvrtinách její výšky. Tedy výšky, brané od podlahy oficiální Západní zdi. Ale vždyť jsme byli před chvílí až u jejích základů – v tunelu to nebylo tak zřejmé, jako dříve v parku Ofel. Takže se vznášíme až skoro pod vrškem Zdi. Vznášeli bychom se, kdyby tu nebyly navrstveny archeologické vrstvy, které jsou v parku Ofel odstraněny. Protože tu však bydlí muslimské rodiny, zůstává tato spodní část zdi skryta pod domky a madrasami (jejichž je často součástí!), a kolem ní se dá projít jenom tím hlubinným Rabínským tunelem.

Západní zeď - oficiální náboženský a návštevnický areál

Jižní část Západní zdi,

v parku Ofel, hluboko u základů.

Vznášeli bychom, se, ale to by nás vítr mohl odvát. Anebo bychom mohli létat. Jako vlaštovky vysoko na obloze, nebo jako vrabci, kteří tu ve Zdi sídlí v kaparových keřích. Ještě něco, krom vrabců, sídlí ve Zdi. Šechina, aneb Hospodinovo přebývání. Ano, zde přebývá od roku 70, kdy byl zničen Druhý chrám, a nemělo se jinam kam vrtnout. Pamatujete? Tuť si to oblíbil, přebývati tu bude - až na věky, a UNESCO ani muslimští fanatici na tom nemohou nic změnit!


Zeď obejita ze všech stran, avšak den je dosud čerstvý. Přesto se musíme do hotelu vrátit dříve, protože je nutno balit na zítřejší odlet. Ale nepůjdeme rovnou, ještě se podíváme na horu Sion, tu druhou. Ale o tom až příště.

A proč že zněl podtitulek tohoto písání  "Ztraceno ve větru"? Dovíte se až večer v hotelu.

***
(Prožito v Jeruzalémě v nedělní dopoledne 7. května 2017. Psáno v Praze na Lužinách v pondělí 6. února 2018.

Zde jsou vyprávění o Rabínském tunelu
z roku 2006
a zde z roku 2008

A zde, kde jsem napsal o Malé západní zdi v roce 2014
a kde v roce 2016.

Foto 2006, 2008, 2014, 2016 © Jan Kovanic
***

Z první hospitalizace - experiment z burákovým máslem

Aktuální report o Janě R.: Minulé úterý ji pustili domů, ale v sobotu jsem ji vezl do nemocnice na Karlák znovu. Dušnost se vrátila, a i jinak jí bylo blbě. Byla zdevastována chemoškou, a ke všemu dostala chřipku, kterou chytila asi už dříve. Obdržela destičky, aby do ní mohli zase vrtat. Znovu jí z plic vytáhli dva litry červené vody. Pak jí zase věnovali něco krevních trasfuzí a kapaček s minerály. Všemožně se o ní starají, ale je jí bledě. A dneska, v pondělí, ještě ke všemu zakázali kvůli chřipkám návštěvy. (Alespoň jí předali šampony, co jsem jí přinesl.) Všem čtenářům Šamanova doupěte děkujeme za dosavadní držení palců a modlitby. Sami držíme palce a modlíme se za ty, kteří prožili, či prožívají podobný úděl.
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Fotky z cesty Křesťanskou čtvrtí a po Jaffské třídě od chrámu Božího hrobu na Kikar Zion jsou tady.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)