Minule jsem slíbil, že vysvětlím, proč že jsem zvolil jako podtitulek tohoto písání sousloví "Ztraceno ve větru". A je to proto: Když jsme odešli od malé Západní zdi a ocitli se opět na el-Wad, naskytla se otázka, co s načatým dnem. Plán navštívit Rabínský tunel byl splněn. Na Chrámovou horu se nám nechtělo čekat potupnou frontu. K jedinému vstupu, kterým na Chrámovou horu mohou vstoupit i ďaurové, nevěřící v toho jediného muslimského echtovního boha, vede z prostranství před Západní zdí zatočený dřevěný mostní tunel. Přichází k bráně, jež je dnes ve výšce. Brána se zove Báb al-Magáriba (tedy Maghrebská, případně Maurská, Marocká, Západní, a protože jsme přece v hlavním městě Izraele, tak i židovsky Maimonidova). Tenhle vstup se otevírá toliko ráno mezi 7:30-10 (kdy jsme byli v tunelu) a pak ještě na jedinou odpolední hodinu mezi 12:30 do 13:30. Ještě nebylo poledne, a krom toho nás docela mrzí, že bychom se nahoře nesměli pomodlit. Takže jsme vyrazili na horu Sion, prohlídli si některé tamní pamětihodnosti, a pak přes údolí Syna Hinoma (Gehennu) jsme se šli podívat na krásné Bloomfieldské zahrady, kde jsme konečně dorazili až ke Lví fontáně, ke které jsme se při prohlídce čtvrti Jemin Moše nedostali.
 |
| Večer po šabatu |
 |
| Ostřílená Sionská brána, |
Nějak jsme se dostali z hory Sion až na horu Sion. Nejspíš jsme to vzali nejjednodušší cestou. Z el-Wad na Řetězovou ulici, abychom se vyhnuli prohlídkám před Západní zdí. Pak nahoru na Cardo, a odtud k Sionské bráně. Je to necelý kilometřík, ale do kopce, takže cesta může trvat tak 20 minut (bez fotografování). Neodolám, a zopakuji, jak to, že jsou v Jeruzalémě dvě hory Sion. V Bibli je jméno Sion zmíněno 154krát. Míní se tím hora Moria, která je dnes ponořena do Chrámové hory. To je ten úplný pupek světa, zřídlo, z něhož vzešla Tóra: "Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil." (Davidův Žalm 132)
Přeneseně se jako Sion označuje Jeruzalém, země Izrael či celý židovský národ. Ani jednou se tím v Tóře anebo evangeliích neoznačuje hora, která dnes leží na jih od hradeb, jež nechal v 16. století zbudovat sultán Sulejman na jihozápadním výběžku ze starého Jeruzaléma. Žádný průvodce, ba ani rabín, mi to nebyli schopni vysvětlit, proč se ten kopec jmenuje Sion, až jsem na to přišel sám:
Nu, hezky vymyšleno. Protože však tahle hora Sion je známa nejméně už za Byzantinců, pak je to jenom vymyšleno.
Na Madabské mapě je ještě dnešní místo hory Sion uvnitř hradeb. A pročže se hora Sion v tom roce 1542, kde se tu dála hradební perestrojka, ocitla mimo? Jedna legenda praví, že proto, že na ni stavitelé zapomněli. Přitom až za touto horou spadá terén do údolí. Na východě je známé údolí Jošafatovo (zvané podle potoka, co jím protéká též Kidrónské) a na jihu a západě se nalézá údolí Hinnómské (aneb pekelná Gehenna). Na tuto strategickou výspu stavitelé "zapomněli"? Jako byste na Pražském hradě vynechali Daliborku… To už více věřím legendě, kterou nám vyprávěla Dalia. Podle ní si prý nechal Sulejman oba "zapomnětlivé" stavitele zavolat a zeptal se jich:
"To jste inženýři? To jste muslimové??? Proč jste nechali horu Sion vně hradeb?" A protože výmluva na zapomnětlivost mu nestačila, nechal je stít. Možná mu vadilo, že to byli pouze nedokonale pomuslimštění židé. A proto hrob krále Davida chtěli nechat mimo hradby města, jak velí víra nejen židovská, ale i muslimská, a u křesťanů nejméně tradice… (V té době nejspíš na hoře Sion ještě nebyl muslimský hřbitůvek, ani sada křesťanských hřbitovů.)Ze Sionské brány se bereme k jihu uličkou mezi vysokámskými zdmi místních klášterů. Touto soutěskou nám vstříc svítí výsek válcovitého kostela Zesnutí Panny Marie (Dormition), který zde začátkem 20. století zaplatila německá císařovna Augusta, manželka Viléma II. Dnes tuto památku vynecháváme. Na vidlicovitém rozcestí míříme vlevo na jakýsi dvorek, ozdobený bronzovou sochou hráče na lyru. Popisek praví, že je to King David, aneb "царь Давид". Podle mých informací dar amerických Židů z Ruska. Soše rozbili místní nábožní Židé nos (neboť "nezobrazíš"…). Za dvorkem se otevírá nízká klenutá chodba do starobylé mešity. Mešitu poznáte – má přece minaret. A tenhle minaret postavili muslimové nad křižáckou gotickou kaplí, která zůstala zachována jako jako jediný zbytek celého rozsáhlého areálu kláštera, který na této hoře Sion postavili křižáci v 11. století. na místě obrovské byzantské baziliky z 6. století, která byla zničena roku 614. Po vyhnání křižáků r. 1187 se tato kaple stala součástí františkánského kláštera. Františkáni byli vyhnáni roku 1524, teprve poté zde Osmani postavili minaret a z kaple se stala mešita. Nu a v této křižácké kapli je dnes synagoga, ve které se nachází hrobka krále Davida. Pěkný slepenec z různých staletí a náboženství, ve kterém nepozorný turista snadno ztratí orientaci. Inu – klasický Izrael.
Že byl v těchto místech král David pochován se ví velice přesně – a to už od toho křižáckého 11. století. Dodnes tu má kenofat, pouze tedy symbolický hrob, prázdnou rakev, umístěnou na kamenném katafalku. Také co by to bylo za proroka, kdyby měl ve své hrobce tělo! Jako proroka krále Davida uctívají i muslimové, proto tenhle kus bývalé křižácké stavby nechali stát. Do roku 2005 byla synagoga jen v předsíni, teď je i přímo v hrobce, takže ze slavného kenofatu vidím už počtvrté jen její pravou, "mužskou", část. Symbolická truhla je vždy přehozena nějakým jiným přehozem. Přehozy se tu střídají podobně jako oblečení Pražského jezulátka. Byl tady někdy král David pochován? No tak "tady" byla v jedenáctém století křižáky vybudovaná kaple. Ale už v této době to tu muselo mít nějakou tradici. Kdyby nemělo, pak je tradice uctívání tohoto místa stará jenom skoro tisíc let – to už je nějaká tradice. Jestli to nebylo tady, tak možná "kousek vedle", třeba jen 50 metrů. V takové vzdálenosti od dnešního "bodu uctívání" totiž našel v osmdesátých letech minulého století tým profesora Gabi Barkaye rozsáhlou pohřební jeskyni z doby Davidovy dynastie. Takže jestli to tady nebylo, pak to tam klidně mohlo být!
Opětně zmíním ještě jedno spojení mezi oběma horami Sion: V letech jordánské okupace Starého města jeruzalémského (1948–1967) se na horu Sion k legendárnímu hrobu legendárního krále chodili modlit Židé, kteří v té době měli zakázán přístup k Západní zdi. Toto místo jí bylo totiž nejblíže, i té šechině, jež se v ní nalézá… (Opravdu si někdo vážně myslí, že Izrael někdy dobrovolně předá teoretickému palestinskému státu území Starého města, včetně Židovské čtvrti?)
 |
| Coenaculum zevnitř |
 |
| Coenaculum zvenčí |
 |
| Coenaculum zevnitř |
 |
| Ze střechy Večeřadla: Vpravo kostel Zesnutí sv. Marie, vlevo jeh zvonice> |
 |
| Z dvorka Večeřadla: Pod minaretem je kenotaf krále Davida |
v zahradě Getsemany – kde on ronil krev úzkosti a oni chrněli.) Zde pak na ně vstoupil Duch svatý a oni začali mluvit mnohými jazyky. Praví Skutky apoštolů. No a tohle místo už delší tradici má, jak o tom svědčí biskup ze Salamíny Epifanios, který se ve Svaté zemi kolem roku 315 narodil. Tak ten píše o inspekční cestě císaře Hadriána, kterou vykonal někdy kolem roku 130. Když byl císař přibyl do Jeruzalém, nalezl všechno zničené. Od roku 70 žádná změna, jen větší hory odpadků. Až na několik domů a malý kostelík v jihozápadní části v místech dnešní hory Sion. Kostelík na místě, kam se měli učedníci vrátit z Olivové hory. Italská poutnice Aetheria ze čtvrtého století dosvědčuje, že se na hoře Sion (II) o letnicích konaly liturgické slavnosti v "horním či apoštolském kostele". A četl se při nich již zmiňovaný úryvek ze Skutků apoštolů. Takže tady to sichr bylo. A když už ubytování bandy apoštolů, proč ne i Večeřadlo? I moje milá husitka je přemožena, a za zuřivého mumlání "nebudu fotit, nebudu fotit, už jsem fotila vloni" vytáhne svého chytrouše a promění ho ve fotoaparát.
Jo, jo, tady, tady to bylo. Anebo kousek vedle… Krom arabských nápisů, muslimského výklenku a křižácké architektury je na místě jediný transnáboženský symbol: plastika zlatého olivovníku, postavená v jednom z výklenků. Dar papeže Jan Pavla II. z roku MM. Doporučuju nepřehlédnout.
Ještě jsme se s Janou vydali nahoru na střechu přehlédnout horu Sion a její věže, zvonice, minarety a kopulky. Na východu patříme na Olivovou horu, na tři tisíce let staré lány židovských hrobů, zvonici ruského pravoslavného kostela Nanebevstoupení i věž německého protestantského kostela Augusta Victoria. A libuju si, jak je krásné jasné světlo s načechranými grafickými mraky ku focení nádherných vyhlídek. To už nechala Janinka na mně.
Slezli jsme zase dolů, a vydali se jako vloni průchodem směrem na jih. Vyšli jsme z nizoučké brány, prošli po chodníku a opět vylezli na travnatém plácku. Až nepatřičně prázdném s ohledem na to, jak je na vršku Sion přeplníno konfesemi a staletími. Rostou zde borovice, nahnuté věčným západním větrem. Vloni jsme tady s Janinkou cítili sílu místa, tentokrát ani ne, snad proto, že jen procházíme. Minule jsme se báli sešupu do některého ze tří okolozejících kaňonů, avšak na mapách jsem si nalezl, že se tudy dá projít dolů na západ do údolí Hinnómského. Za lesíkem zdřevěnělých okvětních stonků několika keřů agáve, vysokých jako blízké telegrafní sloupy, vidíme rozhlednovou věž YMCY i blízký hotel King David. Na loňských fotkách jsem si všiml, že na kraji této placky přechází nějaká cestička zleva doprava. Všude je to dolů, dáme se doprava.
Cestička nás vyvede na klikatou silničku, po které sejdeme až ke světelné křižovatce. Od silnice, která obkružuje horu Sion se tady kolmo k západu odlupuje komunikace, zvaná Hebron. Jdeme po ní, abychom překonali pekelné údolí, které se zrovna tady prohlubuje. Na sever od nás jsem z jiných kopečků viděl modré sedačky na nové budovaném amfiteátru. Je to jen kousek pod Královským rybníkem /Sultánovým bazénem (Sultan's Pool). Měl jsem pocit, že do něj i zasahuje. To by byla škoda, protože se jedná o lokalitu dva a půl tisíce let starou. Ale když se koukám na fotky z povídání o Jemin Moše, tak vidím, že vykopávky v místech, kde onen obdélníkový rybník stával, pokračují.
Toto Menachem Begin Heritage Center se nachází poblíž kostela sv. Ondřeje, nedaleko Prvního nádraží, staré železniční stanice, odkud koncem 19. století odjížděly vlaky do Tel Avivu. Vlastně do Jaffy, protože Tel Aviv ještě neexistoval (založen 1909). Bejvávalo, dnes je tu podobné kulturní, nákupní a občerstvovací centrum, jako na druhém konci této tratě, na Jaffském nádraží, v komplexu Hatachana. Nebyli jsme se podívat na Begina, do kostela, ani na nádraží, protože jsme již neměli sil. Chtěl jsem dorazit k té Lví fontáně, ze které je v bedekru pěkná fotka.
Podle plánku jsme vlezli do kruhových cestiček Bloomfieldské zahrady a ty nás po chvíli vyvedly k fontáně. Nádhera! Krása! Dokonce nás mým foťáčkem sejmul jeden hodný japonský turista. Musely to být nádherné snímky, a byly, protože jsem je přece jen chvilku viděl – na malém displeji nikonku. Jak o zahradách potvrzuje bedekr: "Skýtají také strhující výhled na staré město na druhé straně údolí." Jo, je tam pěkně. Doporučuju! Naštěstí snímala i Janinka, takže něco vlastního, nelicencovaného, mám ku potřebě.
Samotní lvi jsou pak bronzoví. Tahle fontána patří mezi první, co byly postaveny v moderní éře. Jedná se o dárek (stále ještě Západního) Německa z roku 1989. Do Jeruzaléma ho přivezl kancléř Helmut Kohl. Záměr dobrodinců byl ten, že lvi budou tvořit jakousi spojnici mezi místním židovským a arabským obyvatelstvem. Jeho symbolika je převzata hlavně z knihy Genesis. Střední, organicky se tvářící pylon je obrazem Stromu života v zahradě větví Eden. Jeho tři větve symbolizují judaismus, islám a křesťanství. Chrličů je tu celkem sedm, což je prý typové číslo celé Bible. Kombinace rostlinných motivů, zurčící vody a zvířátek mají vytvářet pocit klidu, stejně, jako tomu bylo v prvotním Ráji. Čtyři výtoky vody odkazují na čtyři řeky v zahradě Eden. Lvi jsou erbovní zvířata Jeruzaléma. (Tady jsou to opravdu lvi, a ne leopardi, jako na Lví bráně.) Holubi, sedící na fontáně jsou rovněž bronzoví, ale občas na nich zjevně sedává i živé ptactvo nebeské, jak svědčí stékající bílé pruhy, hm, guana.Zobrazení lilií v zase cituje Píseň písní: "Jako lilie mezi bodláky, tak je má milá mezi dívkami." Trny v kmeni ústředního stromu symbolizují bolest a utrpení zkoušených národů v tomto regionu. Jo, vzpomínám si, byla tam i myška (roztomilá, kdybyste viděli tu fotku!). Je to odkaz na Ezopovu bajku o myši a lvu – jak lev ušetřil její život, a ona ho pak druhý den vysvobodila z pasti. I v Bibli je uvedeno, proč se myška nemusí bát lva: "Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu..." Autorem fontány je německý sochař Gernot Rumpf (*1941). A hodí se to sem, nedaleko čtvrti Jemin Moše velice. Přesněji nedaleko k podobně ekumenicky koncipovaného hotelu v YMCE.
 |
| Královské vedení |
 |
| Královský dvorek |
(Já vím, že jsem to už psal, ale měli by si to přečíst dobrosrdeční Evropané z Německa i Vatikánu!)No a pak jsme se courali parkem na sever, k hornímu okraji Jemin Moše. Zachytil jsem na foťák také vojenský piknik. Něco se udilo, lahve cinkaly, na pódiích probíhal zpěvecký a hudební program, vojsko všeho pohlaví se roztahovalo na travičce a vedlo řeči, ke kterým přikusovalo a připíjelo. Pěkný to bylo. Zdokumentováno nemám, alespoň zůstalo zachováno vojenské tajemství.
Posléze jsme nějak došli domů. Kolem Jemin Moše, hotelu King David a YMCY, třídou krále Davida na Jaffskou pěší zónu. A pak jsem ztratil tu kartu. Když už nemám náš snímek před bronzovými lvy, dám sem naši letošní společnou fotku od pomerančovníku, který tryská z jeruzalémské dlažby v Židovské čtvrti nedaleko synagogy Churba.
Balíme, zítra už odlétáme domů. Ale máme k dispozici ještě celé dopoledne. To nesmíme promarnit! Ale o tom budu vyprávět až příště.
***
 |
| Zhory Sion II ven na jih |
Zde jsou vyprávění o hoře Sion z roku 2006: Mír krále Davida
a zde z roku 2014: Mír krále Davida.
K tomuto článku patří i samostatná fotogalerie z Večeřadla a jeho okolí.
A s Janinkou jsme tam byli i v roce 2016: Duše hory Sion
***
Aktuální report o Janě R.: Pořád je v nemocnici s chřipkou. Ta už pomalu ustupuje, v nejvyšší čas, protože teď už by se pomalu měla chystat na další prolévání chemoškou. Minulé pondělí zakázali v nemocnici na Karláku návštěvy kvůli chřipce, naštěstí, protože večer jsem pak dostal nějakou virózu s teplotami přes 38°. A pak se Janě rozbil telefon. Takže jsme měli tři bariéry v komunikaci. Telefon už funguje, má viróza odplula, a zase se vrátila (dnes) 39°, ale už opět pomalu mizí, musí. Naštěstí je stále ten zákaz návštěv, čili Janinku nenakazím. (Jenom občas přinesu mandarinky a vincentku.) Štve nás, že nemůžeme být spolu.
Jsem rád, že mohu Janince alespoň virtuálně zaslat obrázek šestiletého čtenáře Vojty, nazvaný "Kopec naděje".
Všem čtenářům Šamanova doupěte děkujeme za dosavadní držení palců a modlitby. Sami držíme palce a modlíme se za ty, kteří prožili, či prožívají podobný úděl.
***
Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Fotky z cesty Křesťanskou čtvrtí a po Jaffské třídě od chrámu Božího hrobu na Kikar Zion jsou tady.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
Žádné komentáře:
Okomentovat