 |
| Pohřeb prvních 7 z 9 libereckých obětí |
V Liberci proběhly už první pohřby obětí srpnového "vstupu vojsk", úspěšná generální stávka. Československá delegace v čele se soudruhem prezidentem Svobodou, hrdinou Sovětského svazu, odletěla do Moskvy zachránit Dubčeka a ostatní unesené představitele před zastřelením. Nevznikla žádná kolaborantská vláda, zasedal parlament, 14. mimořádný sjezd KSČ, nikdo se nepřihlásil k pozvání. Nastal čas čekání, mírně optimistický, po tom chmurném prvním dnu plném ponížení a krve a prachu z rozflákaných domů na Náměstí bojovníků za mír. Zprávy desítek "legálních rozhlasových vysílačů" mi už začínaly jít na nervy. Po prvním revolučním vzmachu se dostavovala nuda. Tabule se jmény ulic byly sundány, jmenovky na zvoncích a dopisních schránkách strhány, nebylo co dělat. Jen čekat, co v Moskvě Svoboda zachrání.
Naštěstí městský Národní výbor vydal výzvu k záchraně chmele. Plánované brigády se do chmelových oblastí nemohly dostavit, zemědělci volají každého mladého člověka! Za týden začínal můj obávaný maturitní ročník, maturanti původně neměli jet, ale nakonec se v sobotu 24. srpna sešla na libereckém nádraží skoro celá naše třída, včetně tříďase Kuglera. Tomu bylo sice už asi pětadvacet, ale nám mladým rozuměl.
Cesta vlakem přes Českou Lípu byla pomalá, každou chvíli jsme stáli v polích. V Liberci už Rusáci nebyli, tady jsme je viděli utábořené, rozložené vskutku v "polních" podmínkách. Ke svému cíli, vesnici kdesi na Litoměřicku, jsme dorazili až navečer, náš vlak snad byl první osobák, který někam dojel. Ubytovali jsme se jako vloni, v místní sokolovně. Ve velkém cvičebním sále v patře byly rozestavěny palandy, dole v přízemí hlučela hospoda. Kamarádi tam většinou zapadli i s tříďasem – musel přeci držet pedagogický dozor! Mě hospody nikdy nelákaly, šel jsem se raději ještě s jedním kamarádem projít.
Bylo to stejné jako vloni – a přece nebylo. Kralovala nezvykle černá tma. Obloha byla zamračená, veřejné osvětlení nesvítilo. Po krajnici silnice jsme koukali jen nohama. Šli jsme za ves, kde stál u silnice starý náhrobní kámen s nečitelným švabachem; ten v nás vždycky evokoval onu známou písničku, ten starej rozbitej náhrobní kámen. V téhle tmě z něj byl jen trochu světlejší stín. Chvíli jsme si povídali o situaci, tehdy každý furt jen povídal. Co sám zažil, co asi bude, tohle přece nemůže trvat věčně, uvidíme, co vyjednají naši v Moskvě...
Pak jsme se sebrali a vraceli se ke vsi. Slyšeli jsme vrzání bot a skřípění písku, proti nám šly ve tmě jakési postavy. Nebylo jich dvacet, ani deset, možná že jen tři. Zjevně nás sledovaly z vesnice, jak vyšlo najevo. Byli to dva vysocí kluci, podle hlasů jim bylo sedmnáct, jako nám, a jeden malinkej, snad dvanáctiletej hošík. Nechápali jsme, co po nás chtějí. Před třemi dny nás vzbudil rachot tankových kulometů, včera jsme byli na pohřbu prvních obětí okupace, dnes jsme dobrovolně skončili svoje poslední báječné prázdniny a na výzvu místních orgánů přijeli pomoc zachránit naše zelené zlato. A tady ti kluci se s náma chtěli rvát. Vesničani proti měšťákům. Maličký nebojsa vyskočil a bolestivě mě nakopl do lýtka. S kamarádem jsme začali instinktivně utíkat, v posledních dnech jsme dostali trénink. Když na vás míří samopaly z tanků a střílí se z pistolky, to se na nějakou hrdost můžete vybodnout. Po asi třiceti metrech jsme se zastavili. Nikdo nás do tmy nepronásledoval. Zaječel jsem nazpátek:
"Vy jste horší než ti sovětský vojáci, protože ti kluci sem museli jet, ale vy jste nic nemuseli!!!"
(Později se objevila spousta Čechů, kteří nemuseli, ale přesto podle a zákeřně konali. To jsem ale ještě netušil...)
Pak následovaly dva fádní dny s monotónní, oblbující a tím konejšivou prací. Strhnout štok, sednout si k němu na stoličku, nastavit věrtel a drásat a drásat a drásat... Od rána do večera. Na chmelnici nám vozili jídlo, večer jsme se ještě najedli v sokolovně, pak padnout na palandu, nemyslet a spát. Tak uběhla neděle i pondělí. V úterý 27. 8. odpoledne zachrchlaly ampliony místního rozhlasu poblíž chmelnice. Patetický hlas cosi hlásil, ale nebylo moc dobře rozumět. Chmelnicí se rozneslo, že se naši vrátili. Dubček je tady! Bude mluvit!!! Drásali jsme dál, a čekali. Nakonec jsme se dočkali. Tak co dojednali? My jsme se tu drželi, všechno řídili naši lidi, okupanti a jejich přisluhovači se zmohli jen na pár směšných letáků a srandovní hlášení rozhlasové stanice Véltafa, v New Yorku se schází Valné shromáždění OSN. Tak jak?
Z amplionů se ozval zlomený pokorný hlas, jak to opuštěné ptáče v noci... Dubček brečel do mikrofonu: Museli jsme, nešlo jinak, je taká REALITA. Chrchly, chrchly, skučel vesnický rozhlas, téměř slovu nebylo rozumět, bylo ale jasný, že naše revoluce skončila a všechno je v prdeli. Drásali jsme dál, co jsme už mohli...
Večer jsem se umyl, převlíkl a šel dolů do hospody s temným úmyslem vožrat se. Do té doby jsem píval tak jednu sklenku piva doma k večeři. Prázdninový rumový experiment byl ojedinělý a velmi veselý, teď jsem byl smutný a chtěl zapomenout. Opilci prý hledají v chlastu zapomění, chtěl jsem taky. Nevěřte tomu, je to podvod. Sedl jsem si ke stolu naší třídy, hbitý hostinský mi hned strčil půllitr, který jsem vypil skoro na ex. Vzápětí jsem dostal druhý a už jen popíjel. Když jsem pil třetí, zaparkovalo na mně starostlivé Kuglerovo oko. Už jsem cítil alkohol v hlavě, ale furt jsem nic nezapomínal. Po třetím pivu mě to přestalo bavit, zvedl se a šel pryč. Ty 4,50 visím někomu dodnes. Vyškrábal jsem se na palandu a předstíral opilost. V zoufalství, že se mi nepodařilo zapomenout na naši kapitulaci, jsem začal sprostě nadávat. Na Rusáky, na Dubčeka, na vesnický grázly, na Američany, na nefungující alkohol. Nebyl jsem zdaleka tak ožralý, jak jsem se tvářil.
Druhý den přišel ze školy příkaz, že se maturanti mají vrátit domů – jak nás vůbec mohlo napadnout jet na chmel?! Tuším, že jsme jeli autobusem. Vysadili nás na Gottwalďáku. (Nyní Soukenné náměstí, předtím Soukenné náměstí, nejdřív Tuchplatz, pak Konrad Henleinplatz.) Vraceli jsme se bez dočesné, bez chmelových věnců, bez slávy. Na lavičce u tramvajové zastávky se rozvalovali jasíci cápci v mém věku, nohy vytrčené daleko do chodníku. Snad jsem o ně zavadil svými pohorami. Šel jsem dál, v odraných džínách a pracovní bundě (takový věci se na chmel hodí nejlíp), na zádech tele po dědečkovi Jindřichovi. Zaslechl jsem za sebou hlášku: "Vesnický burani!" Hodil jsem přes rameno: "Městský burani" a šel dál.
Než jim to došlo, než se zvedli, než mne dohnali, byl jsem už v Pražské ulici. Zahnul jsem do boční, asi tři metry široké uličky Jezdecká, kde bylo prázdno, abychom měli klid. Nikdy jsem se nepral, ale takhle nasranej jsem ještě taky nikdy nebyl. Otočil jsem se. Byli tři. Ten největší ke mně přistoupil a pravil: "Co jsi to říkal?" a vší silou do mně strčil. Tele bylo těžší, než vypadalo a ve mně byla taky velká tíha. Vůbec jsem se nehnul.
"Poď, dem, to nemá cenu" řekli dva nohsledi, trojice se otočila a šla zpátky rozvalit se na lavičku.
Tak začala "normalizace". A ve mně dodnes zůstala hořkost, za kterou chmel ale vůbec nemohl...
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Psáno v Praze v srpnu 1998, poprvé vyšlo na Neviditelném psu 27.8.1998
