Zázračný svět jejího života bude představen prostřednictvím jejího posledního románu, transžánrového ultimativního díla Kvalita života, který je souborem tří novel, kterými se proplétají vzpomínky i aktuální deníkové zápisy, ozdobené drsnými básnickými klenoty. Číst z něj a vzpomínat na Janu budou její nejbližší přátelé, spisovatelé Františka Vrbenská ("Dis"), a liberecký rodák Jan Kovanic ("Šaman"), tedy já.
Tolik tisková zpráva. A teď něco navíc:
A byla pilná. Bože, jak byla pilná! Ráno jsem se probouzel za šumění klapek její klávesnice, pak jsme se nasnídali, nakoupili a někam vyrazili. Odpoledne zase pracovala. Pracovala doslova do roztrhání těla i duše. Číst její knihy pro mne bylo jednak krásné, jednak strašné, zejména tam, kde si ani moc nevymýšlela; když popisovala minulou i současnou realitu českého zdravotnictví i české společnosti.
A byla tvrdohlavá! Text poctivě dělila do odstavců, ale dovolovala si i dlouhá souvětí, a když to nešlo jinak, vypomohla si středníkem; říkám jí: "Janinko, dnešní čtenáři nezvládají dlouhá souvětí, musíš je rozdělovat do kratších vět – a středník je dnes anachronismus; přece víš, že středník se dává tam, kde by klidně mohla začínat další věta, tak tam dej další větu, ale ona nedala, i když občas některou větu odstředníkovala, avšak alespoň jeden středník i v krátké povídce halt musela mít a na těch asi čtyřistapadesáti stránkách Kvality života jich nakonec má 276; tomu říkám úrodička. Říkala:
"Ať myslí, když čtou! A když nemyslí, tak ať mě nečtou!"
A
jak měla s tímto přístupem pak lámat žebříčky prodejnosti, že. Ne, Jana
nebyla nikdy prodejná spisovatelka. Oblíbená, čtená, ctěná, ale snad
žádná z jejích knih se nestala best selletem. A kvůli její žánrové
bohatosti má málo "věrných čtenářů", většině se líbí jen něco. Jeden
kritik psal, že povídka, kterou recenzoval, se nejdříve jeví býti
sci-fi, protože v ní se postkatastrofickou krajinou pohybuje vražedný
stroj, který likviduje vše živé. Avšak protože onen stroj si ke svému
pohybu osedlává mrtvoly a vesnice jsou vedeny jasně středověce, pak se
ve skutečnosti jedná o fantasy, která se jako scifárna pouze tváří. Jde
prý o – "žánrovou neujasněnost". Jana se prostě nevešla do šuplíků. Byla to skvělá spisovatelka, a v její písemné pozůstalosti si stále čtu ve znepokojivě soudobých textech, i když třeba deset let starých. Člověku se ani samotnému nechce psát, když má před sebou její geniální dílo. No ale Janince se líbila i většina mých povídek. Ani k mému rozepsanému románu o Liberci 20. století neměla žádné negativní připomínky, řekla jen "dobrý" – tak já ho snad dopíšu. Jen ještě, až teď s Františkou pojedeme do Liberce, tak se musím podívat na Papírové náměstí, na ceduli, která visí na baráku, jenž prý byl "První českou školou v Liberci". Nuže, v Liberci znám už další dvě první české školy, tak se snad na té tabulce dovím letopočet, abych tuhle školu mohl zařadit do časového rámce v mé knize.
A pak v Jotunheimu počteme a povyprávíme. Když půjdete ve středu 5. září v šest večer tou ulicí od Sokolovského náměstí k radnici, stavte se. Vstup je zadarmo, jenom pan knihkupec doufá, že prodá nějaké Janiny tituly.
Tak nashle!
\ :-) Šaman
