A teď – nosí nebo nenosí? Odborný pan psycholog doporučoval dítkám ten pocit něčeho magického nebrat a o Ježíškovi bájit. Jednou se však nakonec musí říci potomkům ta hrozná věta: "Ježíšek není." A nejpozději, než nastoupí povinnou školní či předškolní docházku. Protože se v kolektivu dětí jistě najde nějaký borec obrazoborec, který tu krásnou představu zboří. Stejný zkázonosný čin může vykonat i starší sourozenec.
To může pak v doposud věřícím dítěti vyvolati hlubokou depresi. Proto mu to mají říci sami rodiče. To nejspíš v děcku vyvolá depresi pouze mělkou.
Nechci nikomu radit, jen popíšu, jak jsme tuto drsnou pravdu řekli dětem my. Jak? Neřekli – nemuseli jsme. Protože jsme ani nelhali o obdarovávacím miminku. Vyprávěl jsem dětem už tak od tří let pohádku, evangelický příběh, avšak bez katechismu. Však ho znáte:
V jednom dávném království kdysi dávno probíhalo sčítání lidu, a to každý muž se svou rodinou se musel vrátit do svého rodného místa, aby se ten lid mohl pohodlně spočítat. Tu cestu podstoupili i jeden muž se svou těhotnou ženou. (Samozřejmě, že naše malé děti věděly, co to znamená být "těhotná".) Byla to štrapáce, museli sněhem a tak se opozdili. Takže do Betléma přišli až pozdě k večeru, kdy už všechny hotely a hospody byly obsazeny. (Tu zkušenost naše děti už také měly.) Tak je jeden hospodský nouzově ubytoval ve chlívě na seně (znaly i chlév). No a tam zrovna ta paní porodila miminko, jenže jak byli na cestě, tak s sebou neměli źádné miminkovské věci. Jenom vůl s oslíkem, co v tom chlívě bydleli, na to jezulátko dýchali, aby mu nebyla zima.
Pastejři, co patřili k tomu chlívu, tu zprávu roztroubili po celé vesnici. A tu lidé začali nosit těm chudákům všechny potřebné věci. Jak to znáte z koled: Já malý žáček plínku i fáček i peřinu. Kačenka smetánku v hrníčku, hrudku másla i kašičku. Bobu, kaše i s trnkami, já mu dám, suchých hrušek s placičkami, víc nemám…
Nakonec toho měli ti chudáci všeho dost a radovali se, a ta radost byla i v lidech, kteří jim dary přinesly. A tak – na památku téhle události – si lidé v tu zimní dobu dávají navzájem dárky a mají z toho radost. A říkají, že je přinesl Ježíšek, to miminko, co bylo tenkrát obdarováno. A někdo i věří, že je to opravdu Ježíšek.
A tak jsme dětem nechali možnost věřit pohádce. A dali jsme jim odmala i možnost, aby nám pod stromeček samy dávaly malé dárky, nejdříve tedy kresbičky. Nu a nikdy jsme jim potom nemuseli říkat, že "Ježíšek není". Takže pro ně, jak doufám, ten "ježíšek" stále ještě je. Totiž to, co do křesťanství přešlo z židovství:
"Miluj svého bližního, jako sebe samého." To řekl rabbi Hillel asi sto let před rabbim Ješuou, když shrnul podstatu celé Tóry. A pravil také: "Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě. Zbytek je jenom komentář."
Když se děti posléze rozletěly ke svým vlastním stromečkům, začali jsme se ženou Ivanou slavit i Chanuku, alespoň symbolicky rozsvěcováním chanukové menory. A to zejména kvůli rodinným tradicím z druhého kolena. Naši tatínkové ji neslavívali, na to byly jejich smíšené rodiny příliš asimilované. To je však neuchránilo před koncentráky a jejich desítky příbuzných před vyvražděním...
Ani slavení tradičních českých Vánoc jsme však neopustili – od zdobení stromku po smažené kapří řízky s prádelňáky bramborového salátu. A samozřejmě dárečky. Čeští Židé prostě mají "Chánoce", případně "Vánuku". Nakonec, Chanuku slavil jako správný Žid i Ježíš.
 |
| Benjamin Kuras, Chanuka 5778 |
Ano, je pravda, že když jsme byli s přítelkyní Janou vloni v Izraeli, tak jsme na první večeři zapadli k Číňanům a dali si polévku. S knedlíčky. Játrovými. Vepřovými.
No, Ivanka i Janinka už teď vědí, jak to doopravdy je. My živí, co to ještě nevíme, liberálové, ortodoxové, pohané, ateisté, my si můžeme užívat Vánoc podle svých rodinných tradic.
Hlavně, když budeme s někým pospolu.
Pokoj lidem dobré vůle a trochu klidu nejen o zlatém víkendu přeje
\ :-) Šaman
Psáno v Praze na Lužinách v den zimního slunovratu, který dnes, v pátek 21. prosince 2018, nastane ve 23:23 středoevropského (nikoli "zimního"! ) času.
