úterý 26. března 2019

Jak jsme slavně vyhráli



2:0, 4:3, víc se nemuselo před padesáti lety říkat. V březnu roku 1969 znamenaly tyto cifry, namalované vápnem na zdi domů totéž, jako by tam bylo psáno: Rusové táhněte domů!



Nikdy jsem nebyl moc velký hokejový fanda, ale tehdy jsme byli s mámou očima přilepeni k černobílé obrazovce našeho maďarského televizoru značky Orion. Ve Stokholmu totiž probíhalo mistrovství světa v ledním hokeji. (No, šampionát 1969 měl být původně v Praze, už byly dokonce natištěné plakáty, pak to normalizovaný bolševik pro sichr zarazil.) Veltmajstry jsme byli poprvé v roce 1947, podruhé a naposledy v roce 1949. Další rok už ne, protože to naše hráče komunističtí orgáni nepustili do Londýna, aby náhodou neemigrovali. A když na to kluci v hospodě nadávali, napařili jedenácti z nich (i osmi mistrům světa) za velezradu a špionáž dlouhé tresty – Bubníkovi 14 let, gólmanovi Modrému 15, celkem 74 let a 8 měsíců… (Což jsem ovšem v tom děvětašedesátým nevěděl.)

V šedesátkách se akorát povídalo, když jsme se ze šampionátů vraceli druzí, třetí, že jsme prostě nesměli vyhrát nad Rusáky. Ale teď jsme směli, ba museli! Bylo pár měsíců po srpnu 1968, byli jsme okupovanou, porobenou a zrazenou zemí.

Nadupanými borci byli Sověti, kteří byli vítězi turnajů nepřetržitě od roku 1963, a favority byli i letos. Favority jsme byli i my, vloni jsme byli druzí, a na olympiádě v Grenoblu 1968 jsme je už porazili 5:4 (i když z toho nakonec bylo "jen" stříbro). Letos jsme měli na SSSR speciální žízeň. A v pátek 21. března 1969 jsme opravdu vyhráli. Byl to skutečně ostrý boj. V první třetině naši "sypali písek" do ruské mašiny. Brankář Dzurilla tým podržel. Sborná nedala na světovém mistrovství branku poprvé po 14 letech. A my první dali v polovině druhé třetiny. A druhou na začátku třetí. Vyhráli jsme dva nula! Vyhráli!!!

Vyrazil jsem slavit k přirozenému centru rodného Liberce (bylo mi 18), tedy k radnici. Zdálky jsem slyšel troubení klaksonů a pak i viděl: Mezi radnicí a divadlem F. X. Šaldy, hezky kolem radnice k Sokolovskému náměstí jela dvou až třířadá kolona aut, z jejichž otevřených oken mávaly přespočetné posádky československými vlajkami. Jednosměrně! A za chvíli zpátky, zase jednosměrně, jako na automobilovém prvomájovém průvodu…

Ano, byla to velká radost a velké zadostiučinění. A to ještě Československá televize ukončila přenos předčasně. Když se naši hráči k soupeřům otočili zády a nepodali jim ruku. Ono bylo už dost vošajstlich, když halou znělo skandování "Dubček!, Dubček!". Radovala se i televizní hlasatelka Vostřáková, která po konci přenosu pravila: "Toto naše vítězství není jen sportovní, ale i morální." A připila sklenkou s vínem.

Však nám fandila celá sportovní hala. Dojetím plakal i švédský trenér. To už byly od ledna čerstvě zavedené volné soboty, takže se mohlo slavit až do rána.

A za týden, v pátek dvacátého osmého se koukal i ten, kdo sportu nefandil, i ten kdo neměl televizi. To už v každém baráku nějaká byla. A zase jsme vyhráli, tentokrát 4:3. V první třetině jsme v rozmezí 4 minut dali dvě branky, a vypadalo to opět slibně. Jenže sborná v druhé třetině vyrovnala, a zas to bylo na začátku. V poslední třetině šlo o nervydrásající drama. Sborná začala své strojové kolečko, ale naši statečně odráželi. 12 minut před koncem dal z protiútoku třetí branku Horešovský, a zase jsme vedli. Za tři minuty se uvolnil Jarda Holík a při sólovém nájezdu dal čtvrtou branku. Rusáci to tak nechtěli nnechat. Dvě a půl minuty před koncem se trefil Ragulin a bylo to 4:3. Přes záverečný nápor jsme se ubránili. Komentátor odpočítával vteřiny, dokud klakson neodtroubil konec. Vyhráli jsme podruhé! Vy nám tanky, my vám branky!!!

Vostřáková tentokrát neříkala nic, asi dostala pojeb za minulou provokaci. Jenom zvedla sklenku s vínem a připila všem divákům. (Stejně si to pak odsrala.)

Na našem televizním přístroji jsem si nevšiml jedné drobnosti: Pět hráčů si pro tuto příležitost přelepilo hvězdu, kterou bolševik na státním znaku ČSSR dal českému lvovi místo koruny, tak tu rudou, žlutou linkou orámovanou hvězdu si přelepilo pět frajerů černou páskou. No, měli prý roztrženou kombinézu. Tentokrát je nezavřeli, třebaže šlo vlastně o hanobení socialistické ústavy. I naši komunisti, jak ti polepšení, tak i konzervy jako třeba Kapek, fandili sportu. Ale dohledu estébáků neunikli.

Nakonec zlatou medaili získali stejně Rusáci, my byli až bronzoví. Možná pro naše reprezentanty naštěstí…

Ale stejně jsme je brali jako vítěze šampionátu!

"Druhé vítězství čs. hokejistů nad týmem SSSR na mistrovství světa vyvolalo po celé republice kaskádu nadšení. Vybuchovaly dělbuchy, z oken létaly zapálené prskavky. Všemi městy pochodovali nadšení občané, kteří provolávali slávu našim hokejistům," psalo sobotní Rudé právo.
Český ministr pro mládež a tělesnou výchovu Emanuel Bosák zaslal do Stokholmu pozdravný telegram, stejně tak i ministr průmyslu ČSR (České socialistické republiky) František Čihák, spolu s celým kolektivem ministerstva. Přišlo dalších dva tisíce telegramů! Disidenti v Rudém právu dali na pondělní sportovní stránku komentáře světových agentur, kde jsme se dověděli:

"Přes 500 jásajících lidí a několik set automobilů se zapnutými klaksony zaplavilo v pátek v noci Václavské náměstí… Dlouhé průvody chodců pochodovaly po ulicích s vysoko zdviženými čs. prapory…"

Jestli vám na této zprávě agentury UPI připadá podivný nepoměr mezi počtem lidí a aut, tak proto, že bdělý cenzor škrtl za číslovkou 500 slovo "tisíc". No, v Praze bylo na Václaváku půl milionu lidí, mohutně slavila i Bratislava. Kdežto v Liberci byl u radnice celý Liberec…

Já taky. Na náměstí Bojovníků za mír, kde před pár měsíci umírali lidé, zasažení střelami samopalů vojáků Sovětské armády nebo pod podloubím, které se na ně zřítilo, když to něj najel ruský tank. Plac byl tentokrát plnější. A mnohem veselejší. Radnice byla pro tento účel slavnostně osvětlena řadou reflektorů, umístěných na střeše toho baráku vlevo, co měla sídlo čs. strana socialistická.

Radnice sama přitom nebyla moc vidět, byla zakryta lešením. Muselo být po jedenácté večer, když na to lešení začalo šplhat pár lidí s jakýmsi balíkem v náručí. Díky tomu osvětlení dobře viděli. A vyšplhali asi na úroveň hlavního balkonu, a odtamtud rozvinuli – sovětský prapor! Náměstí zahučelo. A zahučelo ještě víc, když ti dobráci onen prapor zapálili!

V tu chvíli se nějaký socialistický technik zděsil a reflektory vypnul. Takže bylo krásně vidět, jak ten krásnoj prápor ve tmě hoří! (Ještě nebyly vynalezeny rtuťové výbojky a světelný smog, milé děti.)

No a v Praze byl vymlácen výklad kanceláře Aeroflotu. Stačilo pár provokatérů, kteří k tomu použili dlažební kostky, které dodnes kdosi neznámý složil před druhým zápasem se Sověty ausgerechnet před Aeroflot. Václavák přitom mimořádně nebyl rozkopaný, ty kostky neodpovídaly rozměrem místním kostkám, a široko daleko se nic nedláždilo. A aby ta kancelář nebyla tolik postižena, tak sovětští soudruzi si všechny písemnosti a dokumenty předem odnesli.

Poslyšte, ani za demonstrací při pádu monarchie v říjnu 1918, ani za milionových demonstrací proti Mnichovu na podzim roku 1938, ani nikdy později nebylo za českých převratů, pučů a sametovek vyskleno jediné okno! Tohle nebyl nápad z české hlavy.

Můj soukromý dojem je, že šlo o sovětskou provokaci. Agenty mohli být čeští estébáci, ale ruku jim vedli soudruzi z Moskvy. Aby mohl na vojenské letiště Kbely neohlášen přiletět rozhněvaný maršál Grečko. A tomu se podvolili i naši generálové, včetně prezidenta Ludvíka Svobody. Inu – maršál je víc než generál!

A co bylo dál, to už je jiná pohádka, milé děti. Ale ten krátký pocit svobody, kdy nad libereckým náměstím v hluboké tmě plála sovětská vlajka, ten mi z živé hlavy nikdo nevymaže.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 26. března 2018

PS: Pro kritiky nekorektnosti, se kterou jsem zde užil nehezkého slova "Rusáci" jen konstatuji, že jsem pouze citoval z tehdy používaného reálného výraziva. Určitě tak nenadávám dnešním pilným (ačkoli často nešikovným) ukrajinským dělníkům, kteří dělají to, co už Češi taky neumějí.

Jinak: Když jsem to nepěkné vyjádření reproduktoroval dvěma dnešním Ruskám z Moskvy, tak ta jedna to druhé vysvětlovala: Je to jako když se u nás řekne "Moskvič".

Ano – tak se na širé Rusi nadává Moskvanům a na českém venkově Pražákům. I když jsou třeba z Liberce…