Stovky lidí, čekajících desítky minut ve spořádané frontě, četly pak z papírků několik jmen a k tomu příslušný rok narození. Do tohoto stručného životopisu se vešly už jen názvy koncentráků, kterými dotyčný prošel, a pak rok, kdy byl zavražděn. Zamordovana, murdered, ermordert. Četlo se totiž nejen česky, ale i hebrejsky, polsky, francouzsky, anglicky, německy a kdovíjakým jazykem ještě – podle toho, odkud čtec pocházel.
A zrovna ty Lety se nelíbily jednomu přítomnému osmdesátníkovi. Proč tam Romové čtou jména Romů? Na židovské akci? Proč čtou jména zavražděných v Letech? Ano pojem "holokaust" (v Izraeli správněji "šoa") by se měl vztahovat pouze na Židy, protože byli vražděni za to, že byli Židé. Jak se do toho tedy zamíchali "cikáni"? Inu z jednoduchého důvodu: Výnos o deportaci Romů a Sintů do Osvětimi, který v prosinci 1942 vydal velitel SS Heinrich Himmler pravil, že s "cikány a cikánskými míšenci" má být zacházeno podle již "stanovených právních norem". A ty "normy" se jmenovaly Norimberské zákony. Ty byly zamířeny proti "cizím a podřadným rasám", jako byli Židé, černoši a – Romové. Kteří byli stejně jako Židé pronásledováni jakožto "nepřátelé rasově čistého státu". Podle Norimberských zákonů byli postiženi stejnou perzekuční mašinérií. Podle stejných zákonů je Němci vraždili, nechme je tedy číst jména svých příbuzných i při izraelském státním svátku.
Krom toho je tu i praktický důvod, proč Židé v tomto Romy podporují: Celkem bylo nácky zavražděno odhadem mezi čtvrt až půl milionem Romů (a Sintů). Těch českomoravských jenom asi pět tisíc. (Z toho 520 mužů žen, dětí i novorozenců "zahynulo" v protektorátních lágrech Lety a Hodonín u Kunštátu, které vedli protektorátní četníci. Čeští četníci, možná tady je ten problém…) "Jenom"??? Byli to skoro všichni naši Romové. Přežilo jich jen 600. No ono i demokratickému (západnímu) Německu trvalo 40 let, než jeho vláda uznala zločiny proti romskému etniku za genocidu (až v roce 1982), čtyřicet let od vydání Himmlerova dekretu. Ale tomu zmiňovanému pánovi se to pořád nelíbilo. Proč byly Lety čteny stejně jako Aušvic? Vysvětloval jsem mu to třikrát, počtvrté jsem na něj už křičel.
Ono se mu totiž nelíbilo ani čtení jmen Židů. Jaktože se nečte jméno jeho odbojářského tatínka, kterého za války Němci také zavraždili? On sám má Židy rád, měl za války za sousedy Židy, kteří si raději pustili svítiplyn, než by šli do transportu. Litoval je – ale proč musejí mít Židi furt něco extra? Tak jsem mu řekl, ať jim to přeje, když se u nás až do šedesátek šoa hlasitě zamlčovalo. Zamlčovala se i sama existence Židů, pouze "sionistickým zrádcům" se dostalo toho ponížení, že je nechal Klement Gottwald pověsit na šibenici za to, že byli "židovského původu". (A že všichni podpořili vznik státu Izrael.)
Aha, to vy nevíte. Ale určitě znáte film Císařův pekař a pekařův císař z roku 1951. A určitě si vzpomenete na Golema. A určitě vám nedošlo, že v celém filmu nepadne slovo "Žid"…
Po zlatých šedesátkách přišla plíživá "normalizace", která sice vypukla v dubnu 1969, ale v ČSSR pokračovala přes všechny perestrójky směrem ke stalinizaci až do Listopadu 1989. V roce 1985 natočil režisér Juraj Herz (židovského pôvodu, narodený na Slovensku) film Zastihla mě noc, který inspirován osudem komunistické novinářky a odbojářky Jožky Jabůrkové, jež byla zavražděna v Ravensbrücku. Proto se taky ten film mohl točit. V tom filmu je jedna scéna, ve které se ženy z nového transportu musí svléknout a jít do sprch. Koukají se na ty sprchové hlavice s děsnou a tichou úzkostí. Když z nich vytryskne voda, rozkřičí se úlevou. Očekávaly plyn. (Ta scéna je natolik silná, že ji téměř doslova okopíroval jistý Steven Spielberg ve svém oskarovém filmu Schindlerův seznam.) Herz to sám zažil. Ona děvčata, co se bála plynu byly pochopitelně Židovky – ale to slovo "Žid" se nesmělo objevit ani ve scénáři, a tím ani ve filmu o koncentráku!, pochopitelně.Vlastně dnes nepochopitelně.
Panu starobnímu vlastenci se také nelíbilo, že Židé šli vlastně "jako ovce", že nebojovali. Asi neví, že mnozí (hlavně sovětští) partyzáni a slovenští povstalci byli Židé. A Romové. Včetně slavných velitelů. O Romech tedy nemám takový přehled, ale vím, že některým českým zahraničním vojákům ve Francii vadilo, že je mezi nimi polovina Židů. Jejich velitel je usměrnil: "Kdyby bylo mezi Čechy tolik odhodlaných bojovníků, tak tady máme milion vojáků." Moc se ani neví, že jak v Buzuluku tak u Tobruku byla v československém vojenském sboru polovina Židů. V Buzuluku nejdříve vlastně téměř všichni, u Tobruku by jich bylo víc, kdyby jim to Angláni povolili. (Nějak se jim nechtělo vycvičit palestinské Židy.) A v jeruzalémském Jad Vašem (Památníku jména) je krom mnoha památníků na zavražděné lidi rovněž Pilíř hrdinství, kterým se připomíná, že na všech frontách Druhé světové války proti nacismu bojovalo jeden a půl milionu židovských vojáků. Z tehdy čtrnáctimilionového rozptýleného národa tedy více než každý desátý! (Počet 14 milionů dosáhl židovský národ znovu až nedávno, teprve někdy kolem roku 2016.)
Datum Dne vzpomínky se odvíjí od 27. nisanu židovského kalendáře, kdy v roce 1943 (podle občanského kalendáře 19. dubna), vypuklo povstání ve varšavském ghettu. Proto je také tento výroční den připomínán nejen jako Den památky na šoa, ale i na židovské hrdinství .
Letos jsem četl zase ze svého soukromého seznamu. Mohl jsem přečíst jen několik položek z celkem dvaadvaceti. Vybral jsem dva tátovy bratry a pak rodinu (pra)strýčka Petra Kovanice, jednoho ze tří libereckých bratří. Také jsem vzpomenul sestřenku Honzulku: narozena 23. června 1942 v Terezíně, zavražděna 4. 10. 1944 v Auschwitzu (Osvětimi). Šla do plynu hned z transportu. Vlastně byla ve svých dvou a něco letech nejspíš nesena. Její maminka Truda ji totiž neopustila. Tentokrát ze sprch netryskala voda. (Ale vyvíjel se plyn z tablet Cyklonu B, který SS vrazi házeli dutými sloupy dovnitř plynové komory.)
Na tom Jiřáku jsem řekl na konci svého čtení ještě jednu věc:
"Během šoa bylo zavražděno jeden a půl milionu židovských dětí. Nezapomeňte na to. Protože se to děje i dnes!"
No a pak jsem šel pryč. Ještě jsem u metra zastihl odcházející Bohundu, celoživotní přítelkyni tetinky (tátovy sestřenice) Anky, se kterou patřily mezi děvčata v terezínském domově č. 410. Dnes devadesátileté děvče se kamarádilo i s mým bratránkem Harrym. Ne tedy v Terezíně, ale ještě v době míru. V Terezíně se s ním nebavila, protože tam je společně s maminkou Hildou a bratrem Jindrou (fakt, v rodině měli bratry Jindřicha a Harryho) ani nepustili ze "šlojsky". To byla budova Podmokelských kasáren, v té době už neobývaná a neudržovaná. Byl to jakýsi přijímač, kterým museli projít všechny transporty. Příchozí zde registrovali a novým vězňům se tu lustrovala zavazadla – a vykrádala. Ve "šlojsce" pobyli dva dny, a pak je rovnou odlifrovali transportem Ax do Sobibóru. Bylo 9. května 1942. Všech tisíc lidí Němci zavraždili…A Bohunda mi povídá: "Máš oči jako Harry."
Tak mi prosímvás nemějte za zlé, že jsou často "nekorektní" a "neobjektivní"!
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 7. května 2019.
(Úvodní fotka je moje, z doby, kdy mi bylo 15 let. Harryho fotku nemám. Jen ty oči…)
